Madara dlouze zazvonil za deset minut šest hodin na domovní zvonek. Nečekal nijak dlouho, než mu blonďák s neutrálním výrazem otevřel. 

,,Ahoj," pozdravil ho mladík.

Tatam byl jeho obvyklý zářivý úsměv, kterým ho vždycky vítal a zahřál ho jím jemně u srdce. Usmíval se na něj takovým rozpačitým a zmoženým poloúsměvem. Ale aspoň něco.

,,Ahoj... Můžeme?" 

Naruto přikývnul, vystoupil z domu a zavřel za sebou dveře.

,,Máš nějaký konkrétní nápad, kam by ses chtěl projít?" zajímal se Madara, když založil ruce do kapes a Naruto s ním sloučil krok.

,,Ne... Asi ani ne... Prostě půjdeme tam, kam nás nohy zavedou," zamumlal Naruto.

,,Dobře," přikývnul černovlásek a starostlivě si ho měřil pohledem.

Zdálo se mu, že v tváři trochu pohubnul a určitě měl o něco málo světlejší pleť. Obličej měl pořád tak nějak utrápený a jeho jindy kulišácky jiskřící modrá očička byla teď bez jakéhokoliv lesku, ale pořád byla přenádherně modrá a okouzlující. 

,Za tohle můžeš ty,' ozval se mu protivný hlásek v hlavě.

˚•˚•˚

Mlčky procházeli ulicemi. Občas se pozastavili u nějaké výlohy, kde se Madara snažil navázat aspoň nějakou konverzaci, ale setkával se s poměrně velkým neúspěchem. K jakékoliv své otázce dostal jenom chabou odpověď, která se nedala nijak jinak rozvést. Začínal být pomalu bezradný. Netušil, co má v takových situacích dělat, protože je nikdy nezažil. Chtěl mu pomoci, ale prostě nevěděl jak. Trápilo ho, že se takhle cítí, a dal by cokoliv za to, aby zase spatřil jeho oslňující úsměv na tváři. 

Ani Naruto nebyl pořádně ve své kůži. Na to jak se vlastně těšil, že Madaru po deseti dnech uvidí, netušil, jak se má teď k němu chovat. Stále v něm přebýval ten vztek, že dopustil tu šílenost, ale pořád mu na něm svým způsobem záleželo a byl rád, že Madara si žádným trestem s Tobiramou nemusel projít. Užíval si jeho přítomnost vedle sebe, i když byla tichá. Viděl jeho snahu s ním navázat nějaký hovor, ale blonďák neměl upřímně náladu se bavit o tom, co vidí v prosklených výlohách.

˚•˚•˚

,,Uhm, p-počkej chviličku," zarazil ho najednou Naruto, když procházeli kolem malého květinářství, které stálo kousek od městského hřbitova.

Madara se zastavil na místě a lehce zaraženě se díval na blonďatého mladíka, který zaplul do obchůdku přeplněného všemi možnými květinami. 

,Chce kupovat kytky? Na co?' pomyslel si zvědavě, ,Nemohl si na takový nákup vybrat jiné místo?'

˚•˚•˚

Blonďáček vyšel o pár minut později s dvěma obrovskými krásnými kyticemi zářícími velkým množstvím barev. Přistoupil k Madarovi a hlavou kývnul k černé kovové bráně hřbitova.

,,Doprovodíš mě?" zamumlal tiše.

Madara jenom překvapeně kývnul a rozešel se za ním.

Procházeli kolem desítek různých náhrobků. Minuli několik lidí, kteří u nich stáli a pořád postupovali kupředu.

Blonďák se zastavil u studny, která stála uprostřed hřbitova a do připravené zelené konvičky napumpoval vodu. Pak se znovu rozešel, než po několika metrech zahnul doleva a zastavil se u pátého náhrobku.

Černovlásek se zastavil za ním a jeho výraz se proměnil v soucitný.

Kushina Uzumaki
(1975 – 1995)

Minato Namikaze
( 1970 – 2012)

,,Mámu jsem nikdy nepoznal. Umřela při porodu." začal najednou blonďák sám od sebe a pokleknul před náhrobek, aby z váz vyndal už uschlé květiny.

Do váz nalil čistou vodu a vložil nové, nádherné vonící květiny.

,,Táta umřel sedmnáct let po ní na rakovinu," pokračoval tichým hlasem.

Natáhnul se za náhrobek a přitáhnul si k sobě malou igelitovou taštičku, která v sobě ukrývala několik svíček a krabičku zápalek.

Z každé ze tří hřbitovních lampiček s průzračným sklem vysypal vyhořelý zbytek svíčky, aby tam mohl dát novou a zapálit jí. Rozestavěl je přesně tak, jak předtím byly.

,,Hrozně mi chybí. Oba dva. I když jsem mámu nepoznal, táta o ní často mluvil a měl taky spoustu fotek. Musela to bejt vážně skvělá ženská... Od sedmnácti jsem zůstal sám... Když nepočítám Kibu, kterýho znám už odmala, nemám prakticky nikoho... Necelej rok jsem musel bydlet v děcáku s dětma, který neměli to štěstí na šťastnou rodinu." lehce se mu klepal hlas, když tohle vyprávěl. 

Uložil igelitovou taštičku zpět za náhrobek a postavil se. Ucítil na svém rameni pevný a horký dotek Madarovy dlaně. Zavřel oči. Najednou se mu chtělo brečet. Zase. I když teď ze zcela jiného důvodu.

,,Mrzí mě to, Naruto,"

,,V pohodě, už je to za mnou. Je to docela doba." zamumlal se smutným úsměvem a sledoval modrými studánkami jména na náhrobcích.

˚•˚•˚

Po návštěvě hřbitova sami od sebe zamířili zase zpátky k Narutově domu.

Oba byli zabráni do svých myšlenek a po cestě zpět se ani nijak nesnažili navázat nějakou další konverzaci. Panovala mezi nimi poměrně pochmurná nálada.

˚•˚•˚

,,Chceš jít dál?" zeptal se pořád nezvykle tiše blonďák, když se zastavil před hlavními dveřmi.

Madara jenom přikývnul na souhlas. Nějak se mu domů nechtělo. I když si představoval, že to dneska bude vypadat trošku jinak, byla to vlastně poměrně příjemná procházka i s tou pochmurnou zastávkou. Přišlo mu zvláštní, že i když šli jenom vedle sebe a mlčeli, jeho přítomnost ho zvláštně uklidňovala.

Naruto ho vpustil do svého domu jako už po několikáté.

,,Dáš si víno?"

,,Rád," souhlasil a dovolil si jít se posadit na pohovku do obýváku.

Najednou mu celý Narutův dům přišel takový bez nálady, stejně jako jeho majitel. Všechno bylo perfektně uklizené a na svém místě jako vždycky. Jen to tu najednou bylo takové... Nijaké... Přitom to ale bylo stejné. 

Zlehka se zamračil a neklidně si poposedl. Musí se uvolnit a začít trochu racionálně myslet. Měl v plánu si s ním o všem znovu a otevřeně promluvit. Zkusit z něj dostat to, jak se cítí a jestli je to už lepší nebo ne. Nechtěl nijak tlačit na pilu, to se mu ani nepodobalo. Normálně byl totiž až moc trpělivý.