Blonďatý muž se přesunul do obývacího pokoje, kde se opřel o parapet a podíval se z okna na potemnělou zahradu. Vzhlédnul k nebi a uviděl prohánějící se blesk po obloze, následovaný skoro ohlušujícím zvukem hromu. Spustil se silný liják. Depresivní počasí stejně jako jeho nálada.

Povzdechl si. Tohle bylo špatně, tohle bylo celé nějak špatně. Přece, přece se do něj nemohl zamilovat, ne? Přes to všechno, co o něm věděl, přes to všechno, co mu řekl, přes to všechno, co mu udělal a nechal ho udělat. Takhle přece láska nevypadá, ne? Kde jsou sladká slůvka, zvaní na rande, květiny a bonboniéry, esemesky a hovory na dobré ráno a dobrou noc, procházky parkem, společné večeře v restauracích, společné svátky, oslavy narozenin a výročí? S ním je to v nedohlednu. On by tohle nejspíš vůbec nedokázal. Je tak moc zahleděný sám do sebe a do své ,,práce", že by na něco takového neměl za prvé ani čas a za druhé Naruto věřil, že by se mu to určitě protivilo. Už má zajetý svůj několikaletý stereotyp, že tohle by ho nejspíš vyvedlo z míry a narušilo mu tak jeho život. 

S povzdechem složil hlavu do dlaní. Takhle si to vážně nepředstavoval. Čekal, že sesbírá materiál pro svou knihu, zažije pár extrémně vzrušujících momentů a v dobrém se rozejdou. Možná pak zůstanou přáteli, co spolu zajdou na sklenku červeného, ale víc nic.

,V tomhle vztahu nemá láska, co dělat,' pamatoval si na jeho slova z jednoho jejich rozhovoru.

Teď mu teprve ta slova dávala smysl. Protože když se zamiluješ do svého Pána, akorát ti to ubližuje. Akorát očekáváš den, kdy tě buď vyhodí, nebo skončí tvoje smlouva a on tě odkopne jako použitou hračku a půjde si nadšeně hledat novou.

Nejspíš se přesně takhle musel cítit Madara, když se před lety zamiloval do Tobirami, a proto se mu nejspíše přiznal až v poslední den jejich smlouvy. A jak dopadl? Vysmál se mu a jeho city ignoroval. 

A mladý blonďák takhle skončit nechtěl.

,Možná... Možná je to jenom pobláznění... Nemůže to být láska. Mám ho rád, záleží mi na něm, ale je to láska? Nemyslím si... Teď jsem z něj dost rozhozený a zmatený... Nechal Tobiramu, ať si mě sprostě vezme, i když jsem ho prosil, aby to zastavil... Aby se aspoň ozval... Možná to by mi ukázalo, že mu na mě aspoň trošičku záleží. Jenže co on udělá? Řekne, ať se uklidním, že je to jenom sex... Jenom sex... Pro mě to ale nebyl jenom sex, krucinál.'

A i kdyby se časem opravdu ta láska zrodila, o čemž dost pochyboval po posledním zážitku, byl pevně rozhodnutý, že mu to nikdy do očí neřekne. Nikdy se to nedozví. On sám ať se tím klidně zadáví, ale věděl, že by nejspíš nepřežil to kruté odmítnutí, které by dozajista následovalo.
Znovu si útrpně povzdychnul a sledoval, jak studené červencové kapky zmáčejí jeho zelený trávník. 

Možná by se zase nejspíš nad svou krkolomnou situací nejradši rozbrečel, jenže jeho oči už byly naprosto vyprahlé. Všechny slzy dneska pochytilo Kibovo nastavované rameno. 

Zkousnul si spodní ret a odtrhnul pohled od okna. 

,Kiba má pravdu. Musím se zmátořit a zase být takový jako dřív. Nesmím se pořád užírat. Prostě se to stalo a nezměním to. Další hořká zkušenost v mém životě, ale určitě nebyla poslední. Tak hlavu vzhůru, Uzumaki!' pobízel se v duchu.

˚•˚•˚

O dva dny později seděl Madara opět ve své kanceláři a opět se nemohl na nic soustředit. Chvíli rozjímal nad tím, že by si najal nějakého osobního asistenta, který by byl schopný tyhle kraviny dělat za něj. Nakonec to ale zavrhnul zavrtěním hlavy. Trvalo by dlouhou dobu, než by se v tom ten dotyčný naučil vůbec chodit. 

Už to bylo deset dnů, co blonďáka viděl naposledy. Držel se toho, co mu slíbil, nechával mu čas a prostor. Jemu samotnému ale tolik volného času způsobovalo naprostá muka. Nutilo ho to přemýšlet nad vším a nad ničím a docházet tak pomalu, ale jistě k názoru, že mu ten kluk vážně chybí. Potřeboval ho. Potřeboval ho cítit. Minimálně jeho vůni. Potřeboval ho vidět. Aspoň na chvíli. Možná to mu pomůže, aby si to v hlavě konečně srovnal a přesvědčil samu sebe, že po něm touží jenom fyzicky, protože byl opravdu přitažlivým. 

S útrpným vzdychnutím se natáhnul pro telefon do kapsy a vytočil jedno jediné číslo, které si s překvapením zapamatoval velice snadno.

,,A-ano?" ozval se po chvíli lehce zakoktaný chraplavý hlas mladého a určitě nadějného spisovatele.

Už jenom to jedno pitomé slovo způsobilo, že se Madara nevědomky zachvěl. 

,,Ahoj, neruším?"

,,N-ne. Děje se něco?"

Černovlasý dominant se kousnul do rtu. Má to na něj vybalit naplno, nebo chodit okolo horké kaše. 

,,Potřebuju tě," zašeptal s polknutím.

V Narutovi tahle dvě slova vyvolala naprostý ohňostroj různých emocí. Nejraději by zapískal nadšením, možná by se rozbrečel, možná by mu vytknul, že myslí jenom na to jedno. Místo toho se mu slova v hrdle naprosto zadrhnula a na chvíli měl pocit, že nemůže dýchat. Pořád na něj byl naštvaný, o tom žádná, ale utěšoval se tím, že mu nejspíše nebude až tak úplně fuk, když se mu sám od sebe najednou ozval s takovouhle žádostí.

,,Potřebuju tě aspoň vidět, Naruto," zamumlal Madara.

Naruto jeho hluboký hlas poslouchal jako kdyby to byl ten nejkrásnější božský zvuk na světě.

,,Jsi tam?" zeptal se Madara a pohledem zkontroloval displej telefonu, jestli nebyl hovor náhodou přerušen.

,,J-jo... Jsem tady," polknul nasucho blonďáček.

,,Můžeme se tedy vidět?"

Naléhání nikdy nebylo jeho silnou stránkou. Málokdy... Vlastně téměř vůbec se nestávalo, že by na někoho naléhal. Jenže všechno je jednou poprvé, ne?

,,Uhm, j-jo... Klidně... Uvidím tě rád,"

Madarovo srdce zaplesalo nezvyklou radostí. Uvidí ho rád.

,,Tak... Kolem šesté u tebe? Můžeme se třeba projít." navrhnul.

,,Dobrá, to zní fajn... Tak kolem šesté,"

˚•˚•˚

Madara se po rozloučení spokojeně opřel do křesla. Zvláštní, jak najednou měl hnedka lepší náladu. Pohledem sjel na nástěnné hodiny. S lehkým pocitem zklamání zjistil, že je teprve něco málo po jedné. Ještě takovou dobu má čekat? Podíval se na rozdělanou práci na stole. Nějak podvědomě cítil, že teď je ten pravý čas se na to vrhnout a zaměstnat mozek, aby mu práce rychleji utekla.

˚•˚•˚

Blonďatý mladík skoro omámeně koukal na potemnělý displej telefonu.

Potřebuje ho... Potřebuje ho vidět.

Opakoval si v hlavě jeho slova a zjišťoval, že se culí jako pitomeček. Lepší nálada začala proudit jeho žilami, i když se stále cítil poněkud pod psa.

,Co když mu jde ale jenom o sex? Už nevydrží čekat a tak to zaobalil tak, abych se cítil nějak vinný?' pomyslel si a špetka dobré nálady byla zase v trapu.

Sklopil hlavu a povzdechnul si.

Do šesti večer měl spoustu času na to, aby se dal dohromady a vypadal aspoň trochu k světu.

˚•˚•˚

Naruto byl překvapený, zmatený a taky rozhodně nervózní. Nečekal, že by se mu sám od sebe ozval a ještě s návrhem večeře, kina nebo procházky. Trochu ho díky tomu zahřálo u srdce a lehoulince mu to zvedlo jeho už několikadenní pochmurnou náladu. 

Do šesti večer měl spoustu času na to, aby se dal dohromady a vypadal aspoň trochu k světu.
Vesměs všechny dny trávil jenom ve spacím úboru nebo vytahaných teplákách a tílku. Přišel si trochu jak ženská zmořená rozchodem. Až na to, že se neužíral do bezvědomí zmrzlinou a sladkým, nebulel a nepouštěl si romantické filmy, nenaříkal nad společnými fotkami. Jenom seděl a tupě zíral do zdi. Nebo se schovával pod peřinou. A nebo si povídal a hrál různé deskové hry s Kibou, který se ho pořád snažil přivézt na jiné myšlenky a zlepšit mu náladu.

Skoro nevylézal z domu, maximálně tak na zahradu. Nákup si objednával přes internet nebo na něj dojel s Kibou, když ho přinutil jít aspoň na chvíli ven. Přislo mu, že kdyby sám vyšel do města, každý by na něm poznal, čemu se věnoval a co si vytrpěl.

Nechápal, proč se vlastně takhle cítí, proč je z toho tolik zničený, vždyť se zase nic tak hrozného nestalo. Jen zažil trojku s někým, kdo se mu momentálně absolutně hnusil. Kdyby místo Tobirami byl někdo jiný, možná by si to třeba i užil. Nesnášel svoje tělo za reakce, které v něm bělovlasý muž vyvolával. Jeho tělo jenom odpovídalo na zkušené doteky, ale mysl mu volala o pomoc, které se mu bohužel nedostalo.

Chvílemi přemýšlel i nad tím, že Madarovi zavolá a schůzku zruší. Najde si nějakou výmluvu. Pak to ale nakonec zavrhnul.