Velké díky všem, kteří vydrželi od začátku do konce! ^-^ 
Jenom díky Vám mám tolik přečtení, votes a jedněch z nejúžasnějších komentářů na světě <3 
A jenom díky vám jsem ze sebe dokázala nejspíš vydat to nejlepší a napsala jsem přes 290 stran a 125 tisíc slov <3
Ještě jednou díky! Miluju Vás!!! *-*

Madara začínal být už poměrně zoufalý. Po tom incidentu s Kibou, který ho možná posunul k tomu, aby začal vzpomínat a konečně se dohnal k úspěšnému závěru, který tušilo už více lidí, se snažil Narutovi dovolat. Samozřejmě neúspěšně. Napsal mu dokonce i několik e-mailů. Ani na jeden neodpověděl. Snažil se s ním spojit přes skype, bez úspěchu. 

Dokonce srazil svou hrdost až na úplné dno a každý den, po tři dny přijížděl v různou dobu před Narutův dům a zvonil na něj v kuse několik minut. 

Ve svých čtyřiceti letech se dokonce, zahanben lehce sám sebou, přemluvil k tomu, aby přelezl plot, jako nějaké pubertální děcko a vniknul tak na Uzumakiho pozemek, aby se sám přesvědčil, že mladý spisovatel nedělá jenom hluchého. S překvapením však zjistil, že když nakouknul do všech možných oken, Naruta nikde nezahlédl. 

Jeho srdce se bolestivě svíralo a orgány se mu smršťovaly s každým pichlavým nádechem. Neodvažoval se zavolat ani Kibovi, ani Hidanovi a svěřit se jim. Při nejlepším by Inuzuka přijel znovu a znovu mu jednu vrazil a Hidan? Hidan by mu jistojistě škodolibě vysmál se slovy, že mu to patří.

A taky patřilo.

˚•˚•˚

Pokaždé se domů vrátil o něco zoufalejší, než když odjížděl. Pokaždé se vrátil s tím, že si na sebe vymyslel nějakou novou nadávku. Pokaždé se vrátil s tím, že si zničil jedinou šanci na štěstí, kterou představoval mladý hyperaktivní spisovatel, který nevědomky a naprosto bezmyšlenkovitě uloupil jeho staré srdce, o kterém si myslel, že po poslední zkušenosti s láskou, by nebylo schopné pro někoho bít.

˚•˚•˚

Nakonec spolkl svou hrdost a vytočil číslo svého nejlepšího přítele. Doufal akorát v to, že se na něj už úplně nevykašlal.

,,Hm?" ozvalo se po chvilce v reproduktoru nezaujatým hlasem.

,Je pořád uražený,' blesklo Madarovi hlavou.

,,Zajdeme na skleničku?" zeptal se ho unaveným hlasem a promnul si u toho kořen nosu.

,,Už jsem ti zase dobrý?" ozvalo se posměšně.

Madara zatnul pěst. Možná nebyl úplně nejlepší nápad mu volat a nechat na sebe sypat sarkastické poznámky, které mu v momentální situaci rozhodně nepomáhaly.

,,Já... Potřebuju si s někým promluvit," polknul nakonec a povzdychl si.

,,Stav se," 

Na bledé dominantově tváři se na pár sekund usadil jemný úsměv. Tenhle chlap, ač ho opravdu někdy vytáčel do běla, mu vždycky stál ochotně za zadkem a pomohl mu kdykoliv to šlo.

˚•˚•˚

,,Tak copak tě dohnalo k tomu, že si se mi zase ozval, hm?" rejpnul si Hidan s úšklebkem, když se usadil naproti svému dlouholetému kamarádovi po boku svého nynějšího partnera, který u toho rozhodně nesměl chybět.

Madara sklouznul pohledem z jednoho na druhého a v duchu ho užírala závist z toho, jak šťastně spolu vypadají. Teď mohl být přesně na jejich místě. Byla to bolestná ironie, že si člověk uvědomí, co měl a mohl mít, až když to vlastně ztratil.

,,Já... Měl si pravdu," zamumlal a pozoroval zlatou tekutinu v průhledné sklence, se kterou si pohrával, ,,Zamiloval jsem se do něj,"

,,No páni! Já snad vyvěsím prapory, že ti to došlo!" ušklíbnul se na něj šedovlasý muž a ignoroval drcnutí loktem od Sasoriho.

,,Ignoruje mě," oznámil mu Madara, ,,Neodpovídá na zprávy ani na e-maily, hovory mi stále skáčou do hlasovky, a i když zanechám zprávu, neozve se. Mám takový dojem, že není ani doma. Zvonil jsem tam. Několikrát. Dokonce jsem se vloupal i na jeho zahradu, abych si ověřil, že jenom nedělá mrtvého brouka."

,,Divíš se mu? Zranil jsi ho."

Černovlásek si hluboce povzdechnul.

,,Ty... Nevíš, kde může být?"

Hidan pokrčil rameny a podíval se na Sasoriho. Ten jenom zavrtěl hlavou. Neměl moc možností, aby Naruta poznal o něco víc.

,,Napadá mě akorát Kiba. Je to jenom nejbližší přítel, a pokud se mu s tím svěřil, bude třeba nejspíš u něj."

,,Jo, to se mu svěřil," ušklíbnul se Madara, ,,Byl u mě,"

,,Byl u tebe?" povytáhl šedovlásek obočí.

,,Jo. Vlítnul mi do domu, vrazil mi, seřval mě a zmizel," musel se nad tím ušklíbnout.

,,Patří ti to,"

,,Já vím,"

,,A co chce dělat jako teď?",,Nevím. Ale musím se s ním sejít."

,,A hádám, že Kibovi volat nechceš," trefil se Hidan.

,,Ne, nechci. Pochybuju, že by mi řekl, kde je. A i kdyby byl u něj, zapíral by to."

,,Měl doma auto?"

,,Jo. Stálo zaparkované na zahradě, ale on doma nebyl."

,,Takže tak jako tak může být de facto kdekoliv,"

Madara jenom přikývnul a na jediný zátah vyprázdnil sklenku.

˚•˚•˚

- O dva dny později –

Černovlasý dominant se s nespokojeným zamručením zvedl od rozečtené knihy, když zaslechl nepřeslechnutelný domovní zvonek, který mu přišel momentálně víc otravnější, než kdy jindy.

˚•˚•˚

Za dveřmi stál kurýr, který v rukách držel zabalený balíček.

,,Nic jsem si neobjednal," sjel ho Madara nepřátelským pohledem.

,,Jste pan Uchiha Madara?" zeptal se ho tmavovlasý kurýr.

,,Ano, ale říkám, že jsem si nic neobjednal,"

,,V pořádku. Balíček je už zaplacený, posílá vám ho," zamumlal a nakouknul do papírů, ,,Uzumaki Naruto,"

V Madarovi by se v ten moment krve nedořezal, avšak jeho srdce začalo zběsile bít. Roztřeseně se natáhnul pro malý úhledně zabalený balíček.
,,Tady mi to podepište," ukázal mu hnědovlásek malý řádek ve svých lejstrech.

Starší muž to podepsal skoro jako ve snách a pak za sebou beze slova zabouchnul dveře.

˚•˚•˚

Posadil se zpět do svého křesla a chvíli na tu krabici v rukách jenom zíral. Přemítal v duchu nad tím, co to může nejspíš být. Nakonec mu zvědavost stejně nedala, navíc by bylo určitě neslušné nenakouknout dovnitř, a skoro posvátně začal krabici rozbalovat. 

Otevřel její víko a orgán, který pumpoval okysličenou krev do jeho těla, vynechal pár úderů, když jako první spatřil svůj klíč od domu a pod ním malý lísteček, který skoro rozklepaně vytáhnul.

Nejspíš by to už stejně nefungovalo tak, jako předtím.

Stálo na něm jednoduše psacím úhledným písmem.

Nasucho polknul. Udělalo se mu špatně od žaludku, aniž by za to mohlo nějaké špatné jídlo.
Bylo naprosto jasné, co tím chtěl pisatel naznačit.

,Je konec,' pomyslel si černovlasý muž a vyvolalo to v něm naprosto nečekaně bouřlivou reakci.

Oči se mu zaleskly.

Jenže klíčkem a dopisem obsah balíčku nekončil. Bylo tam ještě něco.

Madara opatrně vytáhnul knihu, která musela nedávno vyjít na prodejní pulty. Zpocenými prsty pohladil její přebal, než v ní zběžně prolistoval. Chřípím nosu vtahoval vůni nové knihy, která se mu dostávala do mozku.

˚•˚•˚

Konečně našel stránku, kterou hledal.

Madara hleděl na věnování v knize, které bylo jeho podmínkou na jejich prvním setkání a cítil, jak si slzy začínají volně prolamovat cestu přes jeho víčka.

V duchu klel a nadával, jako ještě nikdy v životě. Odehnal od sebe někoho, komu na něm opravdu záleželo a na kom začalo záležet i jemu. Bohužel si to uvědomil a přiznal až moc pozdě. Tolik se bál toho, že by mohl být znovu využitý a ponížený, že nehleděl na to, že všichni prostě nejsou stejní. Že nemůže každého házet do jednoho pytle.

Bříšky prstů přejel po posledním slovíčku ve věnování a cítil, jak se mu vtiskává do kůže. Cítil, jak ho bodá u srdce. 

Zaklapl knihu a vztekle s ní mrštil do kouta. Složil hlavu do dlaní. 

Zakázal si, se znovu zamilovat. Láska bolela. Zakázal si, aby se mu někdo dostal pod kůži, protože to bolelo víc, než jakýkoliv trest. Jenže tenhle chlap se mu pod kůži dostal v prvním momentu, co promluvil a co se na něj usmál. Už tenkrát měl Madara jeho přání odmítnout. Už tenkrát měl utéct. Už tenkrát měl vědět, že dřív nebo později bude totálně v hajzlu.

Vztekle zařval jako raněné zvíře. 

Už bylo pozdě na to, něco zachraňovat. Všechno bylo ztracené.

Tuhle knihu bych chtěl věnovat člověku, který mě všemi těmi taji, pravidly a záludnostmi málo známého a diskutovatelného světa BDSM provedl, a do kterého jsem se i přes všechna jeho zakazující pravidla zamiloval.