Konečně nastal den 19.1. a jedna z mých nejmilejších postav má narozeniny. Nakonec jsem nemohla odolat a napsala přes noc jednorázovku.

Musím přiznat, že mi ukápla nejedna slza. Upřímně už netuším čím to bylo způsobeno. Buď tím, že už chci spát, ale nejde to, nebo že mi nešlo vystihnout úplně vše. Nakonec to není snadné popsat dopodrobna. Vych nešla spát vůbec. 😂

Psáno z Gaarova pohledu. Vůbec prvně jsem si to dovolila vyzkoušet. Posuďte sami jak se líbí. 🥰❤️

Řekla bych, že milovníci GaaNaru budou mít radost. ❤️ Nemáte ani tušení jak moc jsem rozčilená, že to není ofc ship! 😂 Co nadělám, však? Vykompenzuji si to jinde. (≧▽≦) (Na všech možných ff, které ještě přijdou, hehe.)

Udělala jsem z tohoto úplně přeslazenou romantiku, což zírám, že to umím. 😂 Připravte se na samý sladký řečičky, ano? Kryo se činila a je veliká naivka. Tož... pusťte se do čtení. :3

Krásné počteníčko~

°•°•°

Už od dětství jsem si přál normální život. Být jako každé veselé dítě, mít přátele a milující rodinou. Ono by to nebylo tak zlé nebýt ninjou. Ano, přišel bych o hodně dobrodružství, jenomže... kolik životů by bylo ušetřeno. Stačilo by jen... nemít od narození démona. Nebýt zrůdou a zhoubou. Vzdal bych se tohoto života pro trochu rodičovské lásky pro mé osmileté já, které tak trpělo. Život ve strachu a nenávisti. Bát se každého člověka, jen protože mu zrovna usilovali o život. Tohle já nikdy nechtěl... Zůstat samoten a všemi zavržený. Bylo to nejhorší na světě. Člověk nemůže nikdy vyhrát nad vlastní samotou.

Zabíjet bylo snadné. Zjistil jsem, že lidé jsou vlastně jen svaly, kosti a krev. Žádné železo, pevný diamant, nebo jakýkoliv jiný nezničitelný, či ohebný kus práce samotné přírody. Uvědomil jsem si lehkost a slabost života. Stačilo jen stisknout pěst a bylo po všem. V jediném okamžiku byli mrtví. Netrpěli. Alespoň já si to myslel. Nikdy jsem si neuměl představit tu hrůzu, když se oni dusili pískem a kolem nich se stahovala drtící síla. Nevěděl jsem, jak moc byl pro ně zpomalený čas v posledních okamžicích. Všechen ten šok a strach... Dodávalo mi to nechutně velkou sílu.

Veškerá krev potom stékala na zem a vsakovala do písku. Ten démon se krmil. Miloval to. Nemohl jsem být nikdy normální kvůli tomu kým jsem byl. Shukakův jinchuuriki, princ pouště, bestie bažící po krvi... Jméno Sabaku jsem si vysloužil. Myslíte, že jsem o to stál? Ne, já chtěl jen to jedno. A to mi vzali.

Dlouho jsem byl v domnění, že takový zůstanu do smrti. Potom přišel on. Vlastně... to já na něj narazil. Starší bratr se rozhodl šikanovat malého spratka a on se mu postavil na odpor jako hrdina z románu. Další tvrdohlavý jinchuuriki. On však nevraždil. Nebyl zrůdou. Pro mě ne. Pro ostatní jsme oba byli monstry. Měl jsem si jeho existenci připustit k tělu blíže mnohem dřív.  Možná to bylo dobře. Ze začátku jsem jeho kecy skutečně odmítal, nechtěl se nechat oslabit, jenže potom mi došlo jedno... Bylo to, co jsem chtěl celý život... To bylo ono... Chtěl jsem cítit život v prsou jinak, než vražděním lidí. Mohl bych mít rodinu a přestat utápět vlastní duši v temnotě.

V žádném případě to nebylo jednoduché. Vůbec ne s tím ukřičeným démonem. Pořád křičel a křičel... Chtěl krev... Chtěl ho zabít... Nedovolil jsem mu to a snažil se ho potlačit. Ten malej... kluk mi doslova vrazil svý rozumy do hlavy. Jen, co si na to vzpomenu zpětně, rozbolí mě hlava. Doteď cítím tu bolest. Lebkou se tehdy otřásla pořádná ozvěna.

Později to šlo... možná... troufl bych si říct... snáz? Sestra se rozplakala, když jsem se omlouval za vše škaredé, co jsem jí kdy pověděl. Bratr se div nerozbrečel taky. Mám za to, že pár slz spustil potajmu ve svém pokoji. Od té doby mi život ukázal světlejší stranu. Lidé postupně ztráceli strach. Měnil jsem se... Pracoval na sobě a dřel na svém lepším a novém já.

To vše díky němu...

Děkuju Naruto.

Děkuju, že jsi mi pomohl. Nikdy ses od nikoho neodvrátil, ty tvrdohlavý ramenoholiku. Stál jsi při mně. Pořád a neustále. Kdykoliv jsi měl čas, byl jsi tu. Nenechal se odehnat nikým a já jsem ti tak vděčný. Neumíš si představit, jak moc. No, možná ano. Trvalo, než jsme si k sobě našli i tu druhou cestu... Plnou něčeho, co jsem nikdy nezažil a zažíval to jen s tebou. Myslím, že po těch společných nocích jsme si pokaždé byli tak nějak blíž. Neviděl jsem ti do hlavy, neumím to ani teď, ale věřím, že sis nikdy na nic nehrál. Ani když jsi pořád doháněl Sasukeho a prosil ho o návrat. Chápal jsem tě. Byl pro tebe jako bratr a ty ses ho nechtěl vzdát, ačkoliv se tě několikrát pokoušel zabít. 

Právě nad tímhle dnes přemýšlím... Dnešní noc náleží pouze mým vzpomínkám, tichému pokoji ponořeného do tmy a prázdné postele.

Nezamhouřil jsem oči ode dne, kdy jsem se dozvěděl jednu šokující zprávu.

Nejenže to blonďatý pako málem přišlo o život tam daleko, vysoko na obloze, ale také přišlo oznámení o jeho sňatku. Nechápal jsem to.

A dneškem mi je dvacet a stále nechápu. Nerozumím. Neměl bych být s věkem moudřejší, či snad víc hloupnu, když nechápu tu logiku?

Proč si jí bere, když k ní nic necítí? Nač dávat někomu planou naději? Nebo ses se mnou chtěl jen zabavit? Vyzkoušet si fyzickou lásku mezi mladými muži a potom se raději vrátit k předchozí naivitě?

Sestra mě objímala dlouhé hodiny. Asi si myslela, že mě to oznámení položí, jenže já nic nechápal. Moc dobře znala můj vztah s Narutem. To já se jí ptal, jak takový vztah mezi muži vypadá a co obnáší. Ona mi poskytla všechny rady. Vždycky jsem byl nemotorný romantik, ale snažil jsem se.

Posadím se na posteli, pohled sklopený na bledé ruce. Venku se rozednívá, vesnice probouzí a nepochybně přijde plánovaná oslava na mé narozeniny. Přeci jen jsou kulatiny něco extra. Podle všech ostatních. Pro mě je to jen další rok uplynulého života. Celá vesnice je z toho víc unešená, než já. 

Jak krásný dovede být východ slunce. Pamatuji si... na den... kdy... jsem Naruta vytáhl ven. Chudák byl ospalý po naši vášnivé noci, jenže ten pohled stál za to. Měl z toho takovou radost. Jeho modré oči tak jiskřily, div nevypadly úžasem.

Modrá... jako nebe... Pokaždé... když jsem se do nich podíval, byla v nich vidět ta obětavá a krásná láska. Všechno to skvělé a nádherné. Třpytilo se to jako diamant.

Haaaah, měl bych přestat myslet nad minulostí. Je to pět měsíců co se mi ozval naposledy osobně. Ani se tu nestavil. Nejde mi o tělesný kontakt, ten mi je někde, chci jen jeho přítomnost. Chybí mi... jeho úsměv, mluva, smích... Pokaždé něco plácl a nedíval se na následky. Hledal způsoby jak mě rozesmát. Někdy víc nutící způsoby... Nikdy jsem nebyl zvyklý na doteky, takže odolnost proti šimrání byla nulová. Kdyby se mě dotkl zase, reagoval bych stejně jako poprvé.

Není to hezké? Sedím si tu sám, v prázdné místnosti a přemýšlím o někom, kdo mi příšerně chybí. Sice nebrečím, ale bolí to. Je to prázdnota. Strašný pocit samoty a strádání. Dal bych cokoliv abych slyšel jeho hlas, smích... Opravdu cokoliv.

Smutně se usměji, zhluboka nadechnu a natočím hlavu ke kulatému oknu. Čas jít. Práce čeká. Nemohu tu pořád vést takové myšlenkové pochody.

'Hej Gaaro, ty už jsi vzhůru?' ozve se v hlavě starý známý hlas.

Tentokrát není tak žíznící po krvi. Vlastně... udržujeme spojení i přes to, že už nejsem jeho jinchuuriki. On je konečně volný.

"Já nespal," odpovím popravdě.

'Všechno nejlepší! Dneska máš dvacet! Všiml jsem si, že dobrovolníci chystají na oslavu!'

"Ale ne," zamumlám a opřu bradu o pokrčená kolena. Ti blázni. Proč to nemohou nechat být. Mají mě tak rádi?

"Díky, Shukaku."

'Heh, to není všechno! Přijď na balkon!'

Hm? Odkdy je Shukaku takový? Už jen ze své typické zvědavosti se zvednu na nohy a přistoupím k proskleným dveřím. Odhrnu závěs a nestačím se divit.

"To sis dal takovou práci sem přijít?" zeptám se s mírným úsměvem.

"Překvapivě ano! I když jsem vystrašil pár lidí."

Shukaku se od poslední války hodně změnil. Je to díky Narutovi. Všechno díky němu. Válka skončila na jeho narozeniny a i přes počet mrtvých, oslavy trvaly dlouho. Vzdali jsme všem padlým čest a v ten den, a noc, Naruto a já jsme si konečně mohli říct úplně všechno, co cítíme. Byla to dlouhá noc. Došlo v ní na první polibek.

Nyní tu přede mnou písečný démon stojí a kouká mým směrem. Velikou tlamu roztáhne v úsměv.

"Hele, když už miluješ kaktusy, jeden jsem vytvořil speciálně pro tebe!" vřískne nahlas a jediným pohledem poručí přinést známou pouštní rostlinu.

"Páni, děkuju," hlesnu tiše a opatrně to vezmu do ruk.

Tuhle odrůdu vážně neznám. Mám ve skleníku všechny možný druhy, jenže tento? Ani náhodou. Má malá úchylka na pěstování kaktusů.

"Za málo. Snad můj nejoblíbenější jinchuuriki musí něco dostat, ne?"

Uchechtnu se. Musím, protože je to poměrně zábavná situace. Vděčně kouknu na démona před sebou.

Moc jsme si v minulosti prožili. Moc ninjů zabili a dneškem tu na sebe koukáme jako ti nejlepší přátelé. Pravda je taková - on byl můj jediný přítel. On jediný od začátku uznával mou existenci. Jen za předpokladu, že jsem zabíjel.

"No, musím zmizet, nebo půlka vesnice chytne zástavu srdce," vyprskne pobaveně smíchy a otočí se ke mně bokem. Svou velkou tlapou mávne na rozloučení.

Zamávám nazpět. Pár ninjů už si ho během našeho rozhovoru všimlo a moc dobře poznávám ty vyděšené tváře. Shukaku zatím mizí v dálce a já si užívám ranního slunce.

Vážně je můj život lepší. Mnohem. Něco takového jsem si jako třináctiletý nedokázal představit. S mým jménem - démon milující jen sám sebe, byl velký šok, když jsem se zamiloval do někoho jiného. Poslední dobou jsem příliš velký snílek. Doufám, že se tu objeví on a zaplní moji niternou prázdnotu.

Zadívám se daleko za hranice Písečné a po chvíli oči zavřu. Ať jsi, kde jsi, chci tě vidět. Aspoň dnes... Aspoň dnes by sis mohl ukrást čas a přijít. Nedělej ze mě naivního snílka, kterému se sny neplní.

Ukaž se tu prosím, Naruto.

°•°•°

Je to tuze zvláštní... Deset let zpátky se báli mé přítomnosti a teď jim na očích vidím dychtivou radost. Chtějí mě vidět. Oni stojí o mě. Je to překvapení. Nikdy jsem se z toho nemohl tak úplně vzpamatovat.

Kolem jsou rozmístěny ozdoby, nadšení lidé mi blahopřejí. Na dnes jsem tedy odložil některé povinnosti a na pokyn sourozenců se vydal ven. Tedy... oni mě vytlačili ven. Kankuro a jeho loutkářské triky zabírají efektivně.

Jsem jim moc vděčný, ale je toho příliš. Tolik radosti kvůli mně? Měl bych se taky usmívat? Zkusit to můžu, ne? Přesto se marně rozhlížím do stran, zda někde nespatřím známou, rozcuchanou čupřinu zlatých vlasů. Troufl bych si říct, že... on je mým sluncem. Bez slunce člověk nedokáže žít. Cítím uvnitř pocit strádání. Pořád.

"Gaaro, co je? Nebavíš se?" zeptá se můj starší bratr s pohárkem saké v ruce.

On pít může, já si to odpustím. Nehodlám se opít a způsobit si ostudu. O bratrovi totéž říct nemohu. Bohužel.

"Ano, jen mi tu něco chybí," povzdechnu si tiše. Kolem proběhnou malé děti s prskavkami, hrající si na malou válku. Je hezké kolik toho děti nevědí.

"A že to NĚCO není něco, ale někdo, viď?" zazubí se šibalsky a dloubne do mě.

Podívám se do strany a mlčím. To dělám vždy, když má někdo pravdu a já si to nechci přiznat. Prostě raději mlčím. Bratr už moje nové já zná natolik dobře, aby to poznal. Co mám říct na pravdu?

"Aaaa! Takže mám pravdu! Neboj, určitě přijde. Nemůže si nechat ujít Kazekageho narozeniny!"

"Jenže já nebyl na jeho narozeninách," namítnu ihned.

"To byla jiná situace, bráško."

Jo, byla. Před čtyřmi měsíci tu málem vznikla vzpoura. Proč to? Jen kvůli síle. Naruto sice ví, jenže... co když si to vzal k srdci příliš a neukáže se? Poslal jsem mu dopis, žádná odpověď dodnes nepřišla.

"Stejně... mám trochu obavy," hlesnu a oči sklápím na písek.

Shukaku zvládl k našim nohám poslat barevné písky, jež se míchaly a vytvořily krásnou souhru barev. Důkaz toho, jak poušť umí být krásná.

"Je teprve osm večer a sám víš jak dlouho trvá cesta sem. Určitě dorazí."

Ucítím stisk na rameni, takže k němu zvednu oči. Usmívá se, nevypadá vůbec opile jak bych čekal. Kde sakra Kankuro vzal tu zodpovědnost? Jistě, stále srší tím svým humorem a jeho tvář se tolik podobá otci, stejně mi na něm moc záleží. Je to rodina.

Jsem sobec, že si vůbec nevšímám nikoho jiného a jen doufám v jeho náhlé zjevení? Opravdu bych si to přál. Ubíhající minuty se mění v hodiny.

Nakonec zbude posledních deset minut do půlnoci. Cítím se unavený čekáním a také neustálými díky za dary. Myslím, že všechny ty dárky budu rozbalovat další rok. Někdo mi dal jen přání, nebo něco, co vytvořil, vypěstoval. Byl jsem vděčný za každý nový kousek kaktusu.

Teď tu zase sedím sám na posteli. Počítám pod světlem lampy poslední minuty. Už zbývá jen pět minut. Já tak doufal, že se ukáže. Má naděje stále slábne. Docela by mu bylo podobné, kdyby vyrazil dveře a zařval všechno nejlepší.

Zacukají mi koutky nad tou představou. Tohle udělal brzy zrána minulý rok. Docela pubertální prkotina, ale nikdo by neřekl jak moc mě to potěšilo a zároveň rozesmálo. Šutr jako já se umí smát, jak nečekané.

Poslední minuta.

No, asi půjdu spát. Neměl bych ponocovat tak dlouho. Zítra čeká samé papírování. Zrovna se chystám zalehnout, když v tom zaslechnu tiché otevření dveří a následné šustění.

"Stihl jsem to, dattebayo?"

Překvapeně vyskočím na nohy jak uvolněné prkno z podlahy. Moje oči se zalesknou, čelo lehce nakrabatí a v hlavě mám hlasitý poplach. Je tady... Tady... Je tady!

Ve své tmavé košili, oranžových kalhotách s ninja výbavou a vlasy, které mu zase narostly. Zase je to slunce. Moje slunce.

"Jdu trochu pozdě, ale já... se na cestě ztratil, promiň," zasměje se nervózně, tváře mu přitom zrůžoví. Je to tak roztomilé.

Ještě třicet sekund...

Bez váhání k němu přispěchám a políbím na rty. Obejmu jeho ramena a natisknu na jeho tělo. Strašně se vytáhl. Na určitých částech těla přibyl na velikosti a... on stejně je pořád takový jako dřív. Bohužel už teď vím, že je to jen stínový klon. Maličko mě to zklame, leč pokud tu mám jen jednu jeho část, jsem šťastný.

"Nejdeš pozdě. Spíš akorát," zašeptám tiše, těsný kousíček od jeho rtů.

Objímá můj pas, jemně se usmívá a více nakloní nad mým obličejem. Stihl to. Děkuju... Jsi tady... Zase můžu cítit jeho vůni, musím ji nasát a vychutnat všemi smysly.

Mé tváře naberou sytý odstín červené. Cítím z něj pořádnou dávku tepla a jeho srdce bije jako splašené. Navíc ten dotek... Neuvěřitelné, co všechno se mnou dělá jen jediný dotek.

"Já ti... něco přinesl..." oznámí tiše a ruku, kterou si celou dobu schovává za zády konečně ukáže.

Nestačím se divit. Nikdy jsem si nepotrpěl na velké dary, on to moc dobře ví, jenomže ten puget růží je trochu moc velký, ne? Je skoro větší než já!

"Všechno nejlepší," zazubí se.

Já nemám slov. Pokud mě někdo kdykoliv a kdekoliv zvládl očarovat, byl to on. Hlava mi z toho šla kolem. Snad to není možné. Někdo takový se našel? Jak jsou jen ta... slova, která mi nedají spát...? Je to... obtížné říct nahlas...

Vezmu si jeho tvář do dlaní a svážu pohled našich očí. Zase to vidím. Třpytivé, klidné vody plné lásky a věrnosti. Je tolik odvahy říct ta dvě slova. U něj nikdy nevím jak zareaguje.

"Miluju tě."

"Já tebe taky."

Tohle je přesně ten důvod k žití. Přímý důvod na to bojovat, ačkoliv bojů už není zapotřebí. Musím z něj získat každou minutu. Musím ho mít u sebe. Objímat ho, hladit... poslouchat, co má na srdci a mění to ve slova.

Moje srdce radostně skáče uvnitř hrudního koše. Teplo doprovází celé tělo a já mám chuť radostí plakat. Vlastně já plakat chtěl, když tu nebyl. Proč chci teď? Z radosti? Nebo z vědomí, že mě za chvíli opustí?

Jak nahlížet na lásku, pokud člověk celý život žil v nenávisti? Mám plno dalších filozofických otázek. Stále mojí hlavou proudí myšlenky, i když vlastního milence pokládám na postel během vášnivého líbání. To se jen pomilujeme a zase odejde? Může tu zůstat. On to ví. Vždycky je tady vítán, nejen jako hrdina války.

Ale protentokrát...

Nemysli na to. Nemysli na nic. Věnuj se mu. Nic jiného není důležitější v tomto světě. Jen on je důležitější. Zbožňuji ty jeho slastné výrazy, tělo kroutící se a horlivě dychtící po uvolnění. Takové pohledy vidím jen já a nikdo jiný. Nehodlám spěchat. Máme dlouhou noc. Do rána času dost, tak proč na to jít rychle. 

Chvíli trvá, než zaslechnu jeho první steny. Drží se tvrdohlavě vzadu, všechno si u něj musím pořádně zasloužit. Do toho schválně provokuje a nutí k větším nezbedným věcem. Není potřeba jít tvrdě, stačí projevit city a roztaje jak máslo. Kdyby tak věděl, že to já z něj roztávám dříve, než on ze mě.

"Promiň mi to zpoždění," zašeptá zadýchaně do tmy.

Nikdy to mezi námi není jedno kolo a po tom všem milování jen ležíme vedle sebe nazí.

"Vždyť jsi tady. Zpoždění na tom nic nemění," odvětím potichu.

Je možná zbytečné mluvit tiše. Vždycky se u toho vyjadřujeme hodně nahlas. Jistě teď nikdo nespí. Je mi svých sourozenců docela líto.

"Já vím, ale stejně mě to mrzí."

"Mě spíš mrzí, že jsem zmeškal tvé narozeniny."

"Neboj, já vím proč jsi nemohl. Neviním tě," usměje se široce, natáhne dlaň a pohladí mou červenou tvář.

Zacukají mi koutky, přidržím si jeho ruku u sebe. Chci totiž cítit jeho teplo a hebkost. V takový moment si myslím, jak moc je svět krásný a růžový. Je chyba si to myslet, jenže co na tom... Tahle chvilka mi neuškodí.

"Ta zpráva... asi tě to muselo šokovat," zazní najednou nějak smutněji. Naráží snad na to... s... s ní?

"Popravdě ano."

"To nic nemění na tom, že miluji tebe."

"Tak proč Naruto?"

On sklopí své krásné oči a ruku stáhne. Úsměv mu zvadne. Upřímně tuhle jeho situaci nechápu. Nemiluje ji. To mě miluje a přesto... chce si vzít Hinatu. Chce si vzít dívku, o níž neměl nikdy zájem a vždycky ji vnímal jako skvělou kamarádku.

"Ona... milovala mě už od dětství a po misi jsem ji nemohl odmítnout. Byla by ponížena před celým svým klanem. Víš... já myslel, že... nevím, asi jen blbnu, ale měl jsem obavy, že pro tebe nejsem dost dobrý."

Co to jen plácá? Proč si to myslí? A jen kvůli tomu se nechává uvrtat do sňatku? Naruto, ty blázínku. Neumím si po svém boku představit někoho jiného.

"Musí to tak být. Já... musím si ji vzít i kdybych nechtěl. To se od budoucího Hokageho očekává," poví nešťastně.

Vždyť já... jsem Kazekage a nikdo po mně nikdy nechtěl, abych se oženil. Zatím... Něco málo jsem zaslechl. Zatím si s tím moc hlavu nelámu.

"Ona ví, že tě miluji. Nevadilo by ji, pokud bychom se scházeli, jenže... má dobré srdce, až je mi špatně z toho jak ji chci využít."

Mluví z něj čistá a nefalšovaná bolest. Vím to. Znám ten pocit příliš dobře. Poznávám na něm tyto negativní pocity.

"Naruto, já tě budu ve všem podporovat. Jako jsi ty podporoval mě," promluvím konečně a obejmu ho.

Cítím jak se jeho ramena třesou. Svou citlivost ukazuje především v soukromí. Nehodlá ze sebe dělat bábovku, tak si počká na samotu a potom to nechá všechno vyústit ven. On není padavka. Nikdy nebyl. 

Někdy ninja musí uvolnit pár slz a odtížit svou duši. Právě jako to dělá teď. Tiše pláče, objímá mne a doufá v lepší zítřky. Nemůžeme být spolu. Jsme oba stejného pohlaví a nikdo na světě neschválí tento svazek. To ho tak deprimuje. Oficiálně si udržujeme jen přátelský vztah. Nic víc, nic míň.

"Za chvíli zmizím," fňukne potichu a popotáhne nosem otravný sopel.

Daleko silnější je jeho stisk. Naposledy si užívám jeho blízkosti. Na dlouho se zase neuvidíme. Vím to a ta představa moc bolí. Proč jsem se nemohl narodit jako žena? Nebo on jako žena? Měli bychom to o tolik jednodušší. Sice nevím, co by znamenalo být ženou, ale kvůli němu bych to zvládl.

"Miluju tě. Moc," zašeptám mu u ucha a věnuji polibek do vlasů.

Potom zaslechnu jen tiché puf, klon zmizí a já tu jsem zase sám. Jak... očekávané a stejně smutné.

Moje paže klesne, skloním pohled na prázdné místo a obejmu polštář, na kterém ležel. Takže... takhle láska pořád bolí? Bude ještě dlouho? Mezi rty vyslovím jeho jméno a zavřu oči. Mohu ho mít jen ve svých představách. Přestože slunce vstává, já opět sním v jeho světle, jež mi tu po svém zmizení zanechal.

•O tři měsíce později•

V polodřepu skloním hlavu k právě rozkvetlým růžím. Předtím jsem nevěřil, že v takovém horku vyrostou nové. Vznikly z těch, které mi před třemi měsíci přinesl Naruto. Nejdříve jsem nevěděl jak zařídit, aby vydržely, po pár příručkách už to šlo snáz.

Jejich vůně je tak omamná a příjemná. Temari občas využívá levandule. Ty jí voní víc. Její vztah se Shikamarem hodně poskočil vpřed. Za pár měsíců se budou brát a sestra nás opustí. Docela mám obavy z toho, jak s Kankurem přežijeme, když ani jeden z nás neumí vařit a Naruto-

Naruto...

Byl jsem mu na svatbě jako svědek. Vzal si Hinatu týden po mých narozeninách. Byl jsem hodně... smutný. Nemohl jsem ze sebe dostat jedinou slzu. Jen jsem byl smutný. Mysl uchvátil pocit samoty. Zase jsem byl sám. Měl jsem lidi okolo sebe, ano, ale byl jsem sám.

Naštěstí na mě nezapomněl. Návštěvy kdykoliv mohl, sice to probíhalo jen v přátelském duchu, jenomže já vím jak mu chybělo nějaké tělesné spojení a opravdové vyjádření citů. Co jsem tak zjistil... je pro něj těžké ulehnout vedle manželky a necítit k ní přitažlivost. Nezlobil jsem se, když řekl, že to překousl a vyspal se s ní. To jsem... čekal... Srdce to nijak zvlášť nezlomilo. Možná trochu naťuklo k prasklině. Musel jsem se s tím smířit a respektovat to. Měl a má Hinatu, konec kapitoly...

Narovnám se v zádech, opráším rukavice od hlíny a prohlédnu celý vnitřek rozlehlého skleníku. Tohle je moje soukromý, kde trávím čas pokud zrovna netrénuji na nových technikách. Někdy je fajn si od toho odpočinout.

Nadechnu se teplého vzduchu ve skleníku, na růže jsem musel vytvořit speciální místečko, kde by nepovadly dusnem. Na rtech zahraje smutný úsměv.

Jsou to teprve... vlastně ani to ty tři měsíce nejsou od doby, kdy se oženil a bolí to každým dnem, hodinou, minutou víc... Já se přes to snažím přenést každým dnem. Nechat mu splnit si sen o milující rodině, kterou nikdy neměl. Oba jsme chlapci, pro naše národy je to... skoro až nepřijatelné. Byly by způsoby i pro nás?

Ucítím lehký závan zvenku, neotočím se a dál se věnuji přesazování nových sazenic. Kankuro pro mě přišel, abychom se šli najíst? Poslední dobou se víc chováme jako příkladní bratři. Netoužím ho zabít, jenže... občas je vážně na ranu... Vzal si tak nějak do hlavy, že mi musí někoho najít, takže no... podstrkuje mi nové lidi. Ach jo.

"Za chvíli přijdu, dobře?" ozvu se dostatečně nahlas. Ještě... chvíli bych byl rád o samotě.

Náhle se ozve západka a moje oči se v mžiku rozšíří. Neotáčím se. Já myslel, že to ty atentátníky přestalo bavit. Slyším pomalé kroky, vzdálené asi dvacet metrů a nezastavují. Moje ruka se třese nedočkavostí, až někoho sejme. Já už rozhodně zabíjet nebudu. Všechno se dá vyřešit s klidem. Pro případ má ruka prudce vyletí nahoru, písek rychlostí větru vzlétne nad nás a s prudkým otočením složím pečeť  na chycení útočníka. Bohužel si tuto chybu uvědomím příliš pozdě...

"Ééééééé!! To jsem já, proboha!" vřískne vystrašeně ninja s blonďatými vlasy, kterého drží písečné objetí.

To snad... t-to... není možné... Co tu dělá? Stáhnu ruce, písečné vězení mu uvolním a stále v šoku sleduji Naruta. Já... nepočítal jsem s ním... Pořád mám reflex na ninje, kteří neznají mou opatrnost a přiblíží se bez ohlášení. Je to automatika. Nechci se nechat nachytat. On to snad zapomněl?

"Naruto," šeptnu překvapeně.

Vidím na jeho tváři úsměv, přiběhne ke mně a věnuje mi objetí. Chvíli stojím jako opařený. Je to- ne, tentokrát žádný klon. Zvednu levou paži a jemně ji položím mezi jeho lopatky, druhou umístím za pas a přitisknu si ho napevno k sobě.

"Já zapomněl na tvůj reflex, promiň," zachechtá se.

Cítím jak nosem přejede po mém krku a horce vydechne. Způsobí to mnoho reakcí. Mám chuť ho ulíbat k smrti. Nakonec jsem se s tou zapomnětlivostí trefil.

"Co tady děláš?" zeptám se po objetí na přivítanou.

On je zase vyšší, co si ho tak prohlížím. Proč pořád roste a já ne?

Naruto se po otázce snaží udržet klidný výraz, jenže v nitru ho něco trápí. Vyvaruje se se mnou očního kontaktu a kousá si spodní ret. Přešlápne si z jedné nohy na druhou. Dám mu čas. Jen ať si rozmyslí, co chce říct.

"Ehm... n-no víš... moc mě... mrzelo, že... nevrátíme staré časy zpátky... Nepřišlo mi to fér vůči tobě. Miluješ mě dále i přes fakt, že jsem se oženil. J-já... tebe vlastně taky a nemůžu se toho vzdát... Nechci se toho vzdát."

Zvedne modré studny nahoru, vždycky v nich zvládám tonout. Všechna jeho slova otřesou mým nitrem. Sleduji jak bere mou svislou ruku, přiloží si ji nejdříve k pravé tváři, jeho výraz je... vypadá tak... zasněně... Je vážně pořád stejný.

Dlaň za Narutovi asistence jede níž, zastaví na levé části hrudníku. Přes oblečení cítím bijící sval. Fascinovaně sleduji jeho hruď. Vždycky v posteli jsem si rád lehal na jeho hrudník a poslouchal to bijící srdce. Uklidňovalo mě to.

"Cítíš to? Tohle srdce... bije pro tebe, Gaaro a bude bít ještě hodně dlouho..."

Jestli jsem v určitých situacích nevěděl co říct, tak ta situace právě nastala. Co mám říct na něco tak pěkného? Hruď se mi rychle rozpohybuje, nohy třesou a v hlavě hledám cokoliv stejně pěkného. Co mám ale říct? Proč mi to říká, když je s Hinatou?

"Nemůžu být s Hinatou, když ji nemiluji a ona to vidí. Nemohu ji dát to, co jsem dal tobě. Chceme se dát rozvést. Takhle bude mít šanci najít si někoho, kdo ji milovat bude a já budu moct být s tebou. Měl jsem být ráznější už dřív..."

Políbí mou ruku. Musím něco říct... Z něj to dneska vážně padá. Je tohle opravdu můj Naruto? Nakonec to nejlepší, co mohu udělat je, že ho políbím. Volnou ruku si položím na jeho tvář, navzájem propleteme prsty a stojíme u sebe co nejtěsněji můžeme.

Ohledně věcech lásky jsem nikdy nebyl na slova. Pokoušel jsem se to dřív zakrýt činy, a zatímco mé tváře hoří chtivostí po jeho měkkých rtech, vysadí mě na stůl stojící vedle nás. Zkřížím nohy za jeho zády a držím si jej u sebe. V žádném případě nikam nepůjde. Chci ho mít tady. Máme zde naprosté soukromí a ticho.

Prsty zapletu do rozčepýřených vlasů, zatáhnu za ně a brzy ucítím jeho teplou dlaň pod tričkem. Ozve se poslední tiché mlasknutí a narazíme o sebe čely. Trochu to ťukne.

"To jsem ti vážně musel málem vyrazit mozek z hlavy abys dostal rozum?" zazní Narutova otázka do ticha a v jeho krásných duhovkách se třpytí lesklé diamanty s pozadím rošťáctví.

Tiše se zasměji a vzdychnu kvůli jeho zvědavé ruce vyhrnující mi horní oděv nahoru.

Kdyby to před sedmi lety neudělal, dost možná bych se nezměnil. Škoda, že se nemohu vrátit do minulosti, ukázal bych svému mladšímu já čeho všeho jsem dosáhl.

Čechrám si jeho vlasy, je moc příjemné... Tak jemné na dotek. Kapička slunečního svitu dopadla před jeho narozením na zem a on se stal výsledkem. Právě zahodil možnost mít vlastní rodinu kvůli mně? Chce snad mít rodinu jen se mnou?

"Miluju tě, moje Slunce."

"A já miluju tebe, dattebayo."

Moje spřízněná duše. Teď a navždy.