·TAEHYUNG·

Díval jsem se na ní s otevřenými ústy. Nemohl jsem uvěřit tomu, co právě řekla. Ona mě oslovila? Začal ve mě plát plamínek naděje, že si pamatuje aspoň část mě. Doufal jsem, že tohle je opravdu realita a ne sen. Celý zmatený jsem si stoupl před ní. "Co jsi to řekla?" Zašeptal jsem do ticha. Chtěl jsem se ujistit, že opravdu vyslovila mé jméno.

Doširoka se na mě usmála. "Chápu, že to pro tebe nebylo lehké. Mluvit o naší minulosti, ale děkuji ti. Děkuji ti, že jsi byl schopný takhle to říct. Říct to mě." Šokovaně jsem na ní zíral. Nevěděl jsem jestli tohle myslí vážně, nebo z ní mluví ta omámenost, kvůli lékům. Co víc mě ale překvapilo bylo, když se kolem mě ovinuly její ruce. Nemohl jsem se ani nadechnout, při takovém gestu. Byl to pro mě pocit takový, že tu Danielle je, ale přitom není. Při objetí jsem pociťoval, že ona je jen nějaký stín své osoby. Věděl jsem, že už to není Danielle jakou jsem znal a miloval. Ale i přes všechny ty pocity jsem si jí přitiskl ke své hrudi. Nadechl jsem se, pro mě už cizí vůně a tiše si povzdechl. Po chvilce se ode mě odtáhla, stále s úsměvem na tváři. "Budeš mi chybět, Taehyungu. Přeji ti tolik štěstí do tvého života, ať jsi šťastný. Navždy," Na chvíli se odmlčela a já tak spatřil jak se její oči zaleskly. "tě budu milovat."

Tohle byl poslední moment, kdy se s Danielle setkávám. Nikdy jí už neuvidím, což mé zlomené srdce láme o něco víc. Jsem si jistý, že na tohle střetnutí nás dvou a na naše společné chvíle, budu vzpomínat dost dlouho. I když mi přála štěstí, tak já ho mít nebudu. Ne, do nějaké té doby. Protože pořád tam někde uvnitř mě, bude stále Danielle, kterou jsem tak moc miloval.

···

Seděl jsem na tvrdém gauči, který se na prázdné chodbě nacházel. V sobě jsem měl tolik pocitů, které bych nejraději ze sebe vykřičel. Nevěděl jsem co přesně teď cítím, ani co si mám o tom všem myslet. Mé myšlenky mi v hlavě bloudily a já si je nemohl utřídit. Trochu jsem se sebou trhl, když si vedle mě splašeně sedla Paige. Věnoval jsem jí neurčitý pohled, nad čímž se zamračila.

"No tak! Nekoukej tak, raději mi řekni jak to dopadlo. Řekla ti něco? Reagovala nějak, když si jí to všechno vyprávěl? Počkat, řekl jsi jí vůbec něco?" Začala ihned vyzvídat. Podíval jsem se před sebe na holou zeď a pouze se nepatrně usmál. Nezáleželo na tom, kolik jsem toho řekl já. Teď při mých nových emocích, jsem začal mít v sobě spokojený hřejivý pocit. Naposledy mi řekla, že mě miluje a to mi stačilo k tomu, abych se vůči Danielle cítil skvěle. A já se tak opravdu cítil. Věděl jsem, že ona mě v srdci bude mít napořád, stejně tak i já jí.

"Paige." Šeptl jsem její jméno. "Ona bude šťastná i přes to všechno. Věřím, že své štěstí najde." Usmál jsem se a následně se postavil, připraven opustit tuto budovu. Nikdy se sem nevrátit, ale nezapomenout na člověka, který můj život změnil. S tímto jsem mohl odejít bez toho, abych se o Danielle jakkoliv bál. Budu žít život bez osoby, na které mi záleželo. A věřím, že nás oba to štěstí nakonec i tak potká.

Ujistil jsem se, že ona bude šťastná a to i beze mě.

Navždy bude v mém srdci.

Miluji tě.