·TAEHYUNG·

Den před setkáním.

Protřel jsem si své ospalé oční víčka a povzdechl si. Celou noc jsem nespal, byl jsem vyčerpaný a slabý. Ani jsem se nechtěl vidět v odrazu zrcadla, protože jsem věděl, že by to moc hezký pohled nebyl. Vstal jsem z postele a trochu se protáhl, z toho převalování mě bolelo celé tělo. Hned jsem zavítal do koupelny, kde jsem spáchal ranní hygienu. Pak celý voňavý a v čistém oblečení jsem se vrátil zpátky do pokoje. Měl jsem trochu hlad, ale neměl jsem vůbec chuť na jídlo. A tak jsem se chtěl hned pustit do balení mých věcí.

Abych to ujasnil, tak s kluky jsme ukončili naší společnou kariéru. Potom co se stalo s Danielle se skupina The Smiles úplně rozpadla a co vím já, tak se ani nekontaktují. Kromě Paige jsem s nikým jiným od nich nemluvil, ani jsem nechtěl, když k nim patřila odporná Carol. A já už nechtěl patřit mezi idoly, už jsem nechtěl mít tolik pozornosti, která byla i kolikrát nechtěná. Proto jsem se toho všeho co jsem měl, jednoduše vzdal. A kluci se rozhodli taky s tím skoncovat, teda ne všichni samozřejmě, protože stále chtějí pokračovat aspoň jako sólo idolové. A když jsme jako skupina skončili, tak jsme i museli opustit náš dům, v kterém jsme žili. Balím si věci už teď, i když mám na to ještě čtrnáct dní. Ale opouštím tuhle zemi a odlétám zítra do New Yorku, kde se po půl roce setkám s Danielle. Pak se nejspíš vydám někam svou vlastní cestou.

Zvedl jsem jedno z mých špinavých triček ze země a chtěl ho uklidit, ale zarazil mě pohled na můj noční stolek, kde se nacházelo jídlo. Ovesné vločky s ovocem, jen jsem nad tím ohrnul nos. Je hezké, že se kluci o mě starají, ale jídlem to nezlepší. Cítil jsem totiž ke všemu odpor.

"Měl bys to sníst, aspoň trochu Taehyungu." Tak pevný hlas jsem dlouho neslyšel. Zatnul jsem zuby a dělal, že o něm nevím. Dál jsem sbíral své oblečení a nenechal se tím rušit. "Neprosím se tě o odpuštění, které ani nečekám. Ale mohl bych ti to vysvětlit?" Znova jsem se po jeho slovech pozastavil v pohybech. Nechtěl jsem ho poslouchat, už jsem nic ohledně Danielle nechtěl slyšet. "Prosím tě." Nahlas jsem si povzdechl a sedl si na svou postel, přitom odkládající své svršky stranou.

Zvedl jsem k němu svůj pohled a přímo ho do něj zabodl. "Tak jo, Jine. Povídej, chtěl jsi mi něco vysvětlit, tak máš šanci." Něco ve mě mi říkalo, abych ho vyslechl. Abych se dozvěděl jak to doopravdy bylo, nebo spíš co vůbec bylo.

Přešel ke mě do pokoje a trochu se porozhlédl, nejspíš hledal ty správná slova. "Nejdřív bych chtěl říct, že mě do toho všeho dostala Carol." Vydechl a podíval se na mě, nad čím jsem jen povedl obočí. "Víš, zamilovala se do tebe, ale věděla, že ty máš oči jen pro Danielle. A tak se snažila využít mě." Viditelně polkl a trhavě se nadechl. "Měl jsem prostě...ehm...chci říct, líbila se mi Danielle, ale věděl jsem hned od začátku, že vy dva patříte k sobě, i když jste se to snažili skrývat. No a ten večer, kdy jsem jí opil a chtěl uh, ty víš co. Tak to byl její plán. Chtěla abych to udělal, aby vás rozdělila. Byl jsem idiot, když jsem na to kývl a choval se k tobě pak hnusně. Moc se za to omlouvám, kdybych mohl, vrátím to hned zpátky. Nikdy toho nepřestanu litovat, Taehyungu." Dořekl a zdálo se, že se jeho hlas dost třese.

Sklopil jsem hlavu a nahlas si povzdechl. "To je v pohodě, Jine. Mohl jsem si myslet, že v tom bude míst prsty zase ona. Každopádně ti děkuji, že jsi mi to řekl. Ale to co se stalo se nezmění, i kdyby jsme chtěli. Danielle je psychicky nemocná a když jí navždy zmizím ze života, tak to bude to nejlepší co můžu pro ní udělat." Jednu věc jsem věděl dost jistě. Popularita mi toho hodně dala, ale i hodně vzala ze života. Vzala mi skoro celé své soukromí, mé přátelství a taky lásku.

Vzala mi Danielle.