Z pohledu Ashley
Pomalu jsem se probírala na neznámém místě. Byla jsem v posteli, ale ne u mě doma. Před očima jsem měla stále zamlženo. Vedle mě se rýsoval obrys ženy. Seděla teda spíš ležela na židli a nejspíš spala.
Když se mi obraz začal mírně zaostřovat, poznala jsem ji.
Chtěla jsem se zvednout, ale když jsem se jen o kousek pohla, začalo mě všechno bolet. Sykla jsem a nejspíš ji tím probudila.
"Už jsi se probrala. Jsi v pořádku?" její pohled byl starostlivý a unavený, nejspíš toho moc nenaspala.
"Bolí to, ale jinak jsem. Kde to jsem? Co tady dělám? Jak jsem se sem dostala?" chrlila jsem na ni otázky.
"Jsi u mě doma. Nějací dva chlápci tě včera zmlátili do bezvědomí a já jsem šla naštěstí kolem. Pak jsme tě sem s kamarádkou donesli."
To už jsem si začala vzpomínat na včerejší večer a vlastně i celý týden co proběhl a na neděli s Jennifer.
"A-asi bych měla jít." vydala jsem ze sebe. Chtěla jsem se zvednout, ale ona mě zastavila.
"Lež." přikázala mi, poslechla jsem, i když jsem měla stále nutkání zmizet.
"Pila jsi kvůli mně? Kvůli té neděli? Kvůli tomu, že jsem tě ignorovala? Včera jsi místo mé hodiny šla zase pít, že?" chrlila na mě otázky, hlas se jí třásl. Jen jsem odvrátila svůj pohled jinam.
"Prosím, mluv se mnou. Já vím, že jsem to byla já, kdo začal s ignorováním, ale prosím, mluv se mnou. Můžu za to já? Můžu i za to, že tě takhle zřídili?" to už se rozbrečela. Otočila jsem se zpět na ni, ona svůj uslzený pohled upírala na mě. Nechtěla jsem, aby brečela. Zvedla jsem se do sedu a dívala se jí do očí.
"Nemůžeš za to... V podstatě si za to můžu sama... měla jsem poslechnout Hope a nikam nechodit, vím, že byla proti tomu a já tam stejně šla. Kdybych zůstala doma nic by se nestalo... A já bych pak mohla být s tebou." poslední větu jsem si zašeptala jen tak pro sebe a po krátké odmlce jsem pokračovala, "Ti chlapi byli nejspíš 'kamarádi' těch z konce prázdnin. Byla jsem na hranici území a sama. Měli skvělou příležitost a nepromarnili ji." pousmála jsem se.
"Dobře." řekla jen.
"Vážně bych měla jít domů" řekla jsem, ale když jsem viděla její výraz, tak jsem dodala, "nebo alespoň dát doma vědět, že jsem v pořádku." poté už se usmála a přikývla. Chvíli jsem přemýšlela, kde mám mobil. 'Já si ho vlastně nechala doma...' "Ehm.. mohla bych si půjčit telefon? Já u sebe ten svůj nemám." Ona přikývla, zvedla se a někam odešla. Po chvilce se vrátila i s mobilem v ruce. Poděkovala jsem, napsala a vytočila číslo na Ryana.
"Thompson, prosím."
"Ahoj to jsem já..." nestihla jsem ani domluvit, jelikož mi skočil do řeči.
"Kde sakra seš? Proč s sebou nemáš mobil? Ashley Thompsonová, přísahám, že až se vrátíš, tak tě zabiju!" zařval tak, že jsem odtáhla mobil od ucha, abych neohluchla.
"Jsem u Charlott doma. Mobil jsem si nebrala, aby mě v baru nerušil. A mohl bys prosím dát vědět i Hope, že jsem v pořádku?"
"Kdo je Charlott?... Počkej. To je ta tvoje učitelka, cos o ní básnila? Nechodila jsi teď po barech náhodou kvůli ní? A jasně Hope to řeknu a vlastně proč jí to neřekneš sama? Báli jsme se o tebe, takže teď stojí vedle mě... Předávám!"
"Ahoj Ash, jsi ok? Jak jsi se sakra dostala ke slečně Millerové?!"
"Jsem v pohodě. A to je na dlouhé povídání, ale očividně si tu ještě chvíli pobudu... Hele, mějte se tam. já musím končit tak čau." řekla jsem a okamžitě to položila dřív, než stihla mít další otázky. Ještě jsem se podívala na čas a vrátila jí mobil. Bylo asi deset dopoledne a mně zakručelo v břiše.
"Já půjdu připravit něco k snídani, ty se tu zatím klidně můžeš porozhlédnout.