Ehmm.. Howdy!
Tak jsem tu po docela dlouhé době s něčím, co bych konečn ráda dodělala 😏
Noo.. není to We save them, ale alespoň něco, že??
Snad se vám to bude líbit 😇

Sans - tučně
Frisk - normálně

Když mi Sans zmizel z objetí, málem jsem spadla na zem. Povzdechla jsem si a ještě jsem si na chvíli sedla na jeho postel.
Seděla jsem tam mlčky a rukou hladila jemné povlečení.
Pak jsem si povzdechla a řekla jsem si, že bych už mohla konečně vylézt. Vlasy jsem si stáhla do culíku a pomalu jsem po otevření dveří šla směrem do kuchyně, odkaď jsem slyšela mamky a Papyrusův hlas.

Ugh...Co... se stalo? Oči jsem měl zavřené. Chtěl jsem se zhluboka nadechnout, ale bránilo mi v tom něco, co jsem měl kolem úst. Pokusil jsem se otevřít oči, ale kolem nich jsem měl taky nějakou látku.
Malinko jsem pohnul hlavou, ale okamžitě mi celou páteří projela ostrá, bodavá bolest, až mi vyhrkly slzy. Zalapal jsem po dechu.
Snaž se dýchat... přikazoval jsem si v duchu. Za chvilinku bolest pominula a začal jsem klidněji dýchat. Ale ne na dlouho.

Když jsem natahovala ruku ke klice, na moment jsem zaváhala. Zhluboka jsem se nadechla a pevně stiskla kliku. Dveře se s vrznutím otevřely a na mě padly dva překvapené pohledy. Toriel odložila formu s čerstvě upečeným koláčem a sundala si chňapky. Podle vůně jsem poznala, že je to moje oblíbená příchuť. Karamelovo-skořicový koláč.
Ta vůně mi připomněla první setkání s Toriel.
Nejistě jsem si obmotala ruce kolem žaludku. Toriel ke mě přišla a položila mi své ruce na ramena. Sehla se na mou výšku a já jsem se mohla podívat do jejích fialových očí. Malinko se pousmála a já jsem jí úsměv nejistě oplatila.

Někde za mnou se linul řinčivý zvuk kovu. Jako by někdo dřel železnou trubkou o betonovou podlahu. Taky jsem zaslechl těžké kroky. Na zátylku jsem ucítil teplý dech. Pak někdo škubl opěradlem židle, na které jsem seděl a mnou znova projela neskutečná bolest. Cítil jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. ,,Tak konečně si vzhůru... už jsem se bál, že sem tě zabil, heh,"

Natáhla jsem se k ní a pevně jsem ji objala. I když moc pevné objetí to nebylo, protože jsem měla zesláblé tělo z toho, že jsem tři dny pořádně nejedla. Vlastně jsem nejedla vůbec. Toriel mi objetí opětovala a já jsem jí obličej zabořila do jemné srsti. ,,Jsi v pořádku, mé dítě?" zeptala se mě starostlivým hlasem. Na tohle jsem neuměla odpovědět. Možná jsem byla v pořádku fyzicky, ale psychicky jsem si tak nepřipadala. ,,Asi ano..." řekla jsem potichu.
Odtáhla jsem se od ní. ,,Promiň, že jsem vám přidělávala starosti," řekla jsem trochu provinile. Všichni se mi snažili pomoct a vyrovnat se s tím, ale nevážila jsem si toho. Na Papyruse jsem málem zaútočila a Sanse jsem hrubě odmítla.

Hlava mi klesla dolů a bolest v páteři trochu polevila. Něčí studená ruka mi sundala látku z očí a já jsem konečně viděl. Sice chvíli rozmazaně kvůli slzám, ale za chvíli se mi pohled zaostřil a viděl jsem svoje nohy a špinavou podlahu. Pod krkem mě zastudilo něco kovového, co mě donutilo zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Přes pásku jsem zatnul zuby a bolestí zavřel oči. ,,Ale, ale... Neřikej, že jsem ti ublížil až moc.."
zašklebil se, když viděl, že začínám omdlívat. Nechal mě, abych se znovu propadl do mírumilovné temnoty.

Otočila jsem se na Papyruse a taky ho nejistě objala. Už mi to nevadilo, ne potom, co mě Sans i po tom všem držel v náručí a objímal mě. Papyrus na mě chvíli překvapeně koukal, ale potom mi obětí opětoval. ,,Promiň..." zašeptala jsem. Začaly mi slzet oči, protože, kdyby tam Sans v tu chvíli nepřišel, asi by to špatně skončilo. ,,JÁ TO CHÁPU.. NEMUSÍŠ SE OMLOUVAT..," řekl Papyrus s menším úsměvem. Usmála jsem se zpátky.
Pak mi zničehonic zakručelo v žaludku. ,,Musíš mít hlad, že?" zasmála se malinko Toriel a podala mi kousek koláče na talířy s vidličkou. ,,Tady máš, snad ti bude chutnat," posadila jsem se za stůl a na vidličku nabrala ždibec koláče. Strčila jsem si ho do pusy a slastně vydechla.
,,Je úžasný, mami. Jako vždycky," řekla jsem a strčila si další sousto do úst.

Když jsem pomalu otevřel oči, byl jsem na tom samém místě jako předtím. Ruce i nohy svázané k židli a bolest vystřelující do celé páteře. Přes ústa jsem měl stále nějaký kus hadru, který mi znemožňoval zhluboka dýchat.
Očima jsem přelétl místnost, kde jsem se nacházel. Nikde jsem ho neviděl, ale mohl být klidně za mnou a sledovat mě. Se zatnutými zuby jsem zvedl hlavu a pomalu s ní otáčel. Pak jsem se vzchopil a začal se na židli houpat. Šíleně to bolelo, ale musím to vydržet. Musím se od toho šílence dostat, jinak mě zabije. Počkat!!...kolik mám vlastně HP?!! uvědomil jsem si, když se mi podařilo se dostat na bok. 0,95... To mi moc neubral.. oddechl jsem si v duchu.

Po výborném koláči jsem se rozhodla, že se půjdu vykoupat. Napustila jsem si vanu plnou teplé vody a zalezla jsem do ní. Úlevně jsem si vydechla, když se mé zesláblé tělo ponořilo do kouřící vody. Na mobilu jsem si pustila nějakou hudbu a zavřela oči. Tohle mi ty tři dny vážně chybělo. Podívala jsem se na své ruce, kde byly pořád stopy od hrubého provazu. Povzdechla jsem si a ponořila je zpátky pod vodu. Jak to jde asi Sansovi v práci... pomyslela jsem si a vzala telefon do ruky.

Podařilo se mi aktivovat svoje schopnosti a nechal jsem objevit jednu kost, kterou jsem ale vzápětí přelomil napůl. V místě zlomu se objevily ostré hrany, kterými jsem nejdřív přeřezal provazy na nohou a potom na rukou. S menším výkřikem jsem spadl na zem. Sundal jsem si pásku z úst a zhluboka se nadechl. Snažil jsem se postavit, ale bolest v páteři mi to nedovolovala. A tak jsem se jenom plazil, abych se dostal ke dveřím, které byly na konci místnosti. Bylo by jednodušší se teleportovat domů, ale na to jsem teď byl moc zesláblý. Mohlo by se stát, že bych teleportaci nepřežil, nebo bych byl vhozen do místa bez prostoru a času.

Věděla jsem, že v práci nic moc nedělá, tak jsem začala vyťukávat jeho číslo. Uslyšela jsem vyzváněcí tón. Pak mi ale nahraný robotický hlas oznámil, že volaný účastník není dostupný.Tak jsem to típla.

Z bolestivého plazení mě vyrušilo zabrnění telefonu, který jsem měl nějakým způsobem stále v kapse. Vyzváněcí tón byl v hustém tichu slyšet jako střelba ze samopalu. Lekl jsem se a trhl s sebou, když mi v páteři znova zacukalo. Než jsem stihl vytáhnout mobil z kapsy, přestal zvonit. Chvíli jsem nedýchal, abych slyšel, jestli nejde. Nakonec jsem úlevně vydechl a lehl si na záda. Sice to bolelo, ale bolest byla menší, než když jsem seděl nebo se plazil.
Roztřesenými prsty jsem se podíval, kdo volal. Frisk?!

Po chvíli jsem to zkusila znovu. Tentokrát to vzal. Když jsem chtěla něco říct, zarazila jsem se, protože v telefonu byly slyšet divné zvuky. Nechutné křupání, společně s řinčením kovu.      
,,S-Sansi? Jestli j-je tohle n-nějaký vtip..." Pak jsem zaslechla výkřik, který stoprocentně patřil Sansovi. ,,Sansi?!" v telefonu se ozvalo zaskřípění a potom už jenom pípání, které oznamovalo konec hovoru.
Rychle jsem vylezla z vany a kolem těla si omotala ručník.
,,Mami! Sansovi se něco stalo..." vyhrkla jsem, když jsem v ručníku doběhla do obývacího pokoje.

Neměl jsem odvahu zavolat zpátky. Když telefon znovu zazvonil, tentokrát jsem to zvedl. Když jsem chtěl něco vyblekotat, přes ruku, kterou jsem držel telefon, mě něco praštilo. Cítil jsem, jak se mi záprstní kůstky lámou společně se zápěstím. Mobil mi vyletěl ze zlomené ruky a já jsem sykl bolestí. Zvedl jsem pohled a nade mnou stál on s železnou tyčí připravenou k dalšímu úderu. Do prdele.. zanadával jsem. Napřáhl se a chtěl mě praštit do hlavy. Ve mě se nahromadil adrenalin a než stihl něco udělat, kopl jsem ho do rozkroku. Zaskučel a svalil se na zem. Začal jsem se plazit směrem k telefonu, ale on byl rychlejší. Cestou mě kopl do žeber a já jsem vykřikl bolestí a zalapal po dechu. Se zlověstným úšklebkem zašlápl telefon a ukončil tak spojení s mojí jedinou záchranou.

,,Co tím myslíš, vždyť je v práci..." řekla nejistě Toriel, ale ukázala jsem jí telefon s nahrávkou hovoru, kterou jsem si pořídila. Už je to holt zvyk, nahrávat si hovory s nejvtipnějším kostlivcem na světě. Pustila jsem jí nahrávku.
Po celou dobu mlčela a když se v záznamu ozval výkřik, zalapala po dechu.
,,Ale, kdo by mu chtěl ublížit..?" řekla vystrašeně. V očích mi planul vztek, který byl mířený jak na Sanse tak i na toho hajzla. ,,Ten, co mě unesl..." řekla jsem se vztekem v očích. ,,Musíme něco udělat, jinak ho zabije!" řekla jsem rozhodně, ale Toriel mě zastavila. ,,Za prvé, ty nikam nepůjdeš, to ti nemůžu dovolit. Za druhé, nevíme kde jsou.." řekla zároveň přísně, ale i smutně.
,,Já vím, kde jsou... Zmínil se o tom, když si myslel, že jsem v bezvědomí a všechno tohle měl naplánovaný dopředu..." řekla jsem už naštvaně.
Toriel si povzdechla a pustila mou paži. ,,Dobře, ale ty zůstaneš doma.."

,,Sis jako myslel, že tě nechám utýct, nebo co?!" zařval a přišlápl mi nezlomenou ruku. Zatnul jsem zuby a ruka se mi sevřela v pěst.
,,Ty máš tužší kořínek, než ty ostatní monstra, která jsem zabil.."
zašeptal slizkým a chladnokrevným hlasem, při kterém jsem se oklepal.
,,Proč si je zabil? Nic ti neudělali.." řekl jsem s náznakem vzteku.
Uchechtl se a sundal nohu z mojí ruky, na které se objevilo pár prasklin.
Popošel ode mě kousek dál a na tváři se mu objevil úchylný úsměv.
,,Máš pravdu, nic mi neudělali ... Ale mě stačí, že existujete!" začal vyprávět svůj životní příběh. No super... nestačí, že mám vyhřeznutý obratel a zlomený obě zápěstí ... ještě musím poslouchat tyhle nudný kecy...pomyslel jsem si ironicky.

Povzdechla jsem si a sklonila hlavu. ,,Dobře.. vyhrálas.." řekla jsem poraženě. Toriel se mírně usmála. Sedla jsem si na pohovku a hodila si nohu přes nohu. Založila jsem si ruce na hrudi a nervózně jsem poklepávala prsty. Buď v pohodě.. jinak si mě nepřej a přísahám, že tě vlastnoručně uškrtím... pomyslela jsem si naštvaně. No dobře... asi neuškrtím .. malinko jsem se zasmála při pomyšlení, že bych chtěla škrtit kostlivce. Po chvilce mlčení jsem se rozhodla napsat Alphys. Teoreticky by se mohla nabourat do kamerového systému, který je ve staré chemičce pořád zaveden.

Ahoj Al... mohla bych tě o něco poprosit?

Ahoj, Frisk.. jj, klidně, co potřebuješ?

Sansovi se něco stalo a potřebuju, aby ses podívala na kamerové záznamy ve starý chemičce.

CO?! Sansovi se něco stalo?!?! OMG, OMG... 

kk, už jdu na to! Udělám vše, co je v mých silách!

Já vím, že to dokážeš, Al...

Znova jsem se zavrtala do pohovky a zavřela oči. Jestli se mu něco stalo, tak si to nikdy neodpustím...

,,Před deseti lety... k vám spadl malý kluk, že? Měl na sobě kovbojský klobouk a šátek," ruce jsem měl obtočené kolem hrudníku a snažil se tak zmírnit bolest, která mnou cloumala. ,,No a?" odsekl jsem. Mužovi se na obličeji objevil smutný pohled plný bolesti. ,,Clover byl..." odmlčel se. Zahlédl jsem v jeho očích lesk slz, ale ani jedna neukápla. ,,Můj syn..."
Cože?! Na tváři se mi objevilo překvapení. Nemohl jsem najít slova, protože teď už jsem věděl, proč tohle všechno dělá. ,,Celejch těch deset let jsem hledal informace, co se s ním stalo a potom..." V jeho očích se zase objevil vztek smíchaný se smutkem. ,,Se dozvim, že ho nezabil váš ,,král", ale nějakej připosranej pytel starejch kostí, co si umí z každýho dělat akorát tak prdel a na nikom mu nezáleží!" chytil mě pod krkem a po tváři mu stekla jedna jediná slza.

Po pár nekonečných a nudných chvílích nicnedělání mi zazvonil telefon. V rychlosti jsem ho vzala do ruky a přečetla jsem si příchozí zprávu.

Ahoj Frisk, zjistila jsem, že kamery jsou bohužel nefunkční..

Zavrčela jsem, ale četla dál.

Ale poslala jsem tam svého drona s kamerou, jestli se chceš přesvědčit, že je tam všechno v pořádku, můžeš se na dálku připojit...

Alphys?? Ty si prostě úžasná!! Moc díky, můžu ti zavolat a budeš sedívat se mnou?

Ta poslední zpráva spíš zněla jako pozvání na film, ale Alphys souhlasila.
,,Ahoj," pozdravila jsem, když to zvedla.,,A-Ahoj," odpověděla koktavým hlasem Alphys.
,,Tak můžeme?" řekla jsem nejistým hlasem. ,,M-Můžeme.. D-Dron je n-na místě,"

Je pravda, že jsem ho zabil. Byla to moje práce, kterou jsem dělal jenom proto, abych pomohl Asgorovi. Vždycky jsem za to cítil vinu, ale minulost nejde změnit. ,,J-Je mi to líto..." řekl jsem roztřeseným hlasem.
Zvětšil stisk, ale mě to nezabraňovalo dýchat. ,,Neni ti to líto! Seš jenom bezcitná vražedná zrůda!" Znova mě praštil do žeber a ty mi nechutně zapraskaly. -0,2 Zalapal jsem po dechu. Když jsem zvedl pohled ke stropu, uviděl jsem něco malého, co bylo schovaného v rohu stropu. Vznášelo se to a viděl jsem malou vrtulku a kamerku. Poznal jsem, že je to Alphysin dron. ,,POMOZTEMI..."roztřesenýma bolavýma rukama jsem jim naznačil zprávu o pomoc. Cloverův otec si všiml, kam se dívám a tak se tam podíval taky. Něco zavrčel a zamířil svojí zbraní na drona a vystřelil.,,Radši to s tebou skoncuju, než se sem někdo přisere.."

Obě jsme zalapaly po dechu, když se nám na obrazovkách objevilo zrnění.
,,F-Frisk?" mlčela jsem. Nemohla jsem popadnout dech. Rozumněla jsem tomu, co naznačil znakovou řečí. Proč si tam sakra lezl?! Zakřičela jsem v duchu.
,,Nestihnem to tam... Chemička je od nás strašně daleko..." zašeptala jsem do telefonu.
,,Z-zavolám U-Undyne, t-ta by t-tam měla b-být r-rychle," řekla Alphys rozhodně. I když mě neviděla, přikývla jsem. Bez rozloučení jsem to típla a přitáhla si kolena k bradě. To je úplně normální den, že? Mamka je s Papym bůhvíkde, Sans je ve smrtelném nebezpečí a já zase nemůžu nic dělat.
Pomyslela jsem si sarkasticky.

Sykl jsem bolestí, když mnou hodil o zem jako kusem hadru. Myslím, že jsem si mohl přičíst další zlomeninu na seznam. To mě ale nezajímalo. Muž si klekl k mé hlavě a ke spánku mi přiložil studenou hlaveň. Zatajil se mi dech a zavřel jsem oči.
 ,,Tak schválně jestli jako kostlivec přežiješ s další dírou v těle..." Mlčky a se zavřenýma očima jsem čekal na smrt. Když jsem necítil jinačí bolest než tu ze zlomených zápěstí, žeber a z páteře, otevřel jsem oči. Cloverův otec měl v očích vyděšený výraz a z koutku úst mu tekl pramínek krve, která mi odkapávala na tvář. Pak jsem si všiml, že mu z hrudi trčí tři modré zářící oštěpy. Muž se skácel mrtvý na zem. ,,Sansi?!" Můj sluch byl jakoby utlumen. -0,25 Začínal jsem znova ztrácet vědomí, ale když mě Undyne otočila na záda, bolest, vystřelující z páteře, mě znovu probrala. Sykl jsem bolestí a pohled mi sjel na Undyne. ,,Ty postnukleární hovado, proč si sem kurňa lezl?!" rozkřikla se. Nic jsem neřekl, jenom jsem vykašlal trošku krve. ,,No do prdele..." zaklela a opatrně mě vzala do náruče. Vyběhla ze staré chemičky a nechala za sebou mrtvé tělo Cloverova otce. Z pusy mi začal téct pramínek červené krve a začal jsem upadávat do bezvědomí. ,,Ne, že mi tady chcípneš, ty biologickej nesmysle.." to bylo to poslední, co jsem slyšel, než jsem bezbolestně ztratil vědomí.

Na chvíli jsem zabrala, když v tom jsem uslyšela prásknutí dveří. Vystřelila jsem do sedu a protřela jsem si oči. ,,Kde jste sakra všichni?!" slyšela jsem rozčilený Undyin hlas. Vtrhla do obýváku a když se mi naskytl pohled na bezvládné Sansovo tělo v její náruči, málem se mi podlomila kolena. Mlčky jsem ji pokynula, aby ho položila na pohovku. Opatrně jsem mu svlékla mikinu a tričko. Žebra měl popraskaná tak, že by stačil jeden silnější úder a zlomily by se. Když jsem mu po nich jemně přejela, cuknul s sebou, ale nevzbudil se. Pak mi pohled sjel na vyhřeznutý obratel v přechodu mezi hrudní a bederními obratly. Muselo to bolet jako čert. Zlomená zápěstí byla oproti tomu lehká zranění. ,,Nemůžeš něco udělat?" zeptala jsem se potichu, ale Undyne zavrtěla hlavou. ,,Zavolám Toriel," vytáhla mobil. Zatímco Undyne volala Toriel, aby co nejrychleji přišla, seděla jsem u Sanse a jemně ho hladila po hlavě. ,,Proč mi tohle děláš..?" řekla jsem se slzami na krajíčku. Až moc mi to připomínalo to, když jsem ho poprvé porazila a on se přede mnou rozprášil jako malé částečky prachu. Ani nevím za jak dlouhou dobu, ale nakonec se přiřítila Toriel. Klekla si ke gauči. ,,Bude v pořádku, neboj se," řekla mi s menším úsměvem. Zatímco mu Toriel pomocí léčivé magie ošetřovala zranění, stále jsem u něj seděla a hladila ho po čele. Když skončila s magickým léčením, tak mu ještě obvázala hrudník, páteř, zápěstí a stehenní kost, kterou měl také zlomenou. Toriel ho jemně vzala do náruče a odnesla do ložnice. V rychlosti jsem sebrala jeho oblečení a šla za ní. Opatrně ho položila na postel a přikryla tenkou přikrývkou. ,,Mohla bych tu být s ním?" poprosila jsem se potichu. Toriel s menším úsměvem přikývla a odešla. Sedla jsem si na židli, kterou jsem si přisunula k posteli. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že je teprve jedenáct dopoledne. Ještě je skoro ráno a všechno se musí srát... pomyslela jsem si. Za chvíli do Sansova pokoje přišel Papyrus a na tváři měl starostlivý pohled. Sedl si na zem a opřel se zády o postel. Mlčel a za to jsem byla ráda.
Po nějaké době se mi začaly zavírat oči a nakonec jsem usnula s hlavou položenou na posteli. Zdálo se mi znova o tom, že jsem všechny zabila...Nejdřív Toriel, potom Papyrus a pokračovalo to až k Sansovi... Nespočetněkrát mě zabil, ale já jsem pořád pokračovala. Nakonec jsem jenom máchla nožem a ubrala mu na jednu ránu všechny životy. Na tváři se mu ale objevil úsměv a podíval se na mě.,,Heh, takže takhle to je, huh? Včera jsme byli přátelé, dneska nepřátelé... Zajímalo by mě, co z nás bude zítra..." S těmito slovy se proměnil na prach a zmizel mi z očí. 

Tak tu budu ještě chvíli oxidovat 😂😂
Kdo jste si mysleli, že ho zachrání?? Původně jsem měla v plánu někoho jinýho, ale Undyne je taky dobrá, že??
Tak co?? Jak dlouho myslíte, že bude mimo??
Nechte se překvapit v další kapitole.
Zatím se mějte, Špunti!!
A učte se!! 😂😂