V jedné ruce krabice se sušenkami, v druhé lahev vína. Pěkně Mari! Jenom jak teď zazvoníš? Zírala jsem na tlačítko, které jsem potřebovala zmáčknout. Ruce se mi tak třásly, že každý pokus o uvolnění jedné ruky v mých odhadech končil rozdrobenou dobrotou na chodníku a potůčkami vína tekoucími do kanálu.

Proto jsem se nahnula dopředu a se zavřením očí zmáčkla zvonek nosem.

Neslyšela jsem žádný zvuk, už jsem se chtěla navzdory ponížení nahnout nosem ke zvonku znovu, jenže pak se vysunula kamera. Zrudla jsem, lahev mi málem vypadla.

,,To jsi ty, Marinette?" Poznávala jsem Ninův hlas. Zněl už trochu vláčně a táhle. Když jsem si řekla, že přijdu v osm, nečekala jsem, že už všichni budou v tomhle stavu.

S úsměvem jsem potvrdila a proklouzla mezi kovanou bránou dřív, než se stihla pořádně otevřít. Samotné vchodové dveře zely dokořán a linula se z nich hudba, kterou jsem do té doby pro svoji nervozitu tolik nevnímala. Ve vnitř to probleskovalo bravami, motaly se tam těla lidí.

Když jsem vstoupila, tento vír mě pohltil. Lidé kolem mě tancovali, všude někdo postával a buď pil z kelímků, snažil se na někoho... ehm... udělat dojem a nebo zvracel v koutě. Z Tikkina průzkumu jsem tušila, jak Adrienův dům vypadá, ale teď jsem si uvědomovala, jak špatný nápad je pořádat takovouhle akci v budově plné drahého mramoru a sošek. O uklízení drahých váz a obrazů se očividně pořadatel nestaral, protože zatím v dobrém stavu byly všude k vidění.

Položila jsem krabici se sušenkami i víno na nejbližší stůl, snad v doufání, že tam na mě počkaj a chtěla se vydat Agresta hledat, ale to už jsem slyšela, jak někdo přes hudbu křičí moje jméno a běží ke mně.

Alya se mi pověsila kolem krku, přičemž mě do nosu uděřil pach alkoholu. Podle špatné koordinace končetin už nějakou tu lahev vypila. Nino stál za ní, vypadal na tom úplně stejně. V duchu jsem zaklela. Proč že jsem sem chodila?

Jo, protože se mi nepovedlo ho zabít u mě v bytě, tak jsem mu pak radši na všechno kývla...

,,A-ahoj. Nevíte, kde je Adrien?" Neočekávala jsem smysluplnou odpověď, ale asi jsem je podcenila. Možná to jen hráli tu jejich opilost.

Alya ukázala někam za dav tancujících lidí. ,,Šel do kuchyně pro něco, prej."

,,Děkuju." Nenápadně jsem se vykroutila z jejího sevření a vydala se ukázaným směrem. Žaludek se mi začínal svírat všemi pachy v okolí.

Brodila jsem se přes lidi, kteří buď se snažili tancovat nebo komunikovat s ostatními, často jsem se musela vyhnout letícímu alkoholu, jindy letící končetině. Navzdory všeobecné opilosti jsem ale narazila i na lidi, kteří nejevili známky toho, že by na party byli přítomni.

Nejvíc mě zarazily dvě tváře, které jsem poměrně dobře znala. Na první jsem narazila u schodiště, kolem kterého jsem se musela prosmýknout. Málem jsem do kluka ležérně opřeného o zeď narazila.

,,Omlouvám se, já..." když jsem zvedla pohled, zkameněla jsem.

Modré konečky vlasů, triko Jaggeda Stona a ikonické, černě nalakované nehty. Viperion – nájemný vrah známý pro svou rychlost a znalost jedů. Když se na mě chabě usmál, svraštila jsem obočí.

,,Ne že bych tě tu nečekal."

,,Co tu děláš?" snažila jsem se znít v klidu. Přetvářka, že si party užívám a jeho přítomnost mě nevyvedla z míry mi ale nešla.

Pokrčil rameny. ,,Byl jsem pozvaný stejně jako zbytek školy." Vzpomněla jsem si na melodii kytary, jež jsem zaslechla první den školy. Že mě to nenapadlo! ,,A taky tu mám cíl."

,,Řekni, kdo je to tentokrát?" Nenápadně jsem se porozhlédla po místnosti. Určitě se tu nějaká bohatá děcka za pár stovek tisíc našla, ale znala jsem Viperiona. Nebo spíš jeho záznamy a rekordy.

Šel po větších zakázkách, stejně jako já.

,,Se to brzy dozvíš." V jeho hlase zněla jakási soutěživost.

Neměla jsem čas s ním ztrácet čas. Ukázala jsem palcem někam za sebe. ,,Kdybys chtěl, jsou tam dobrý sušenky, já musím," řekla jsem a utekla, než stihl pokračovat v konverzaci. Poslední, co jsem od téhle party očekávala, bylo víc vrahů v jednom domě.

Ke kuchyni jsem se teď spíš potácela, protože se mi z toho vědomí dělalo trochu špatně. Co tam pohledával? A proč tak postával blízko kuchyně s mým cílem?

Jenže když jsem otevřela dvoukřídlé dveře do kuchyně, dostalo se mi ještě většího šoku. Musela jsem se křídla zachytit, nehty zazvonily o chladný kov.

Adrien se opíral o bar, v ruce skleničku nějaké tekutiny. Vedle něho na pultu stála lahev saké. Smál se, něco snad vyprávěl, občas zagestikuloval. Podle všeho některými gesty napodoboval šerm a grimasami učitele šermu. To by odpovídalo jeho rozvrhu a jeho zájmům.

Jenže můj šok pramenil od jinud. Vedle něj stála dívka v bílém, červená sukně se jí sotva pohla, když se taky lehce smála jeho vyprávění. Vlasy krátké, stejného odstínu jako moje.

Ryuko – vrah známý pro svoji preciznost a chladnou hlavu.

Nemohla jsem je nechat spolu. Hned mi byl jasný důvod, proč se s ním baví. Moje domněnky byly správné.

Byly v kuchyni samy, měla dokonalou příležitost. A přesto jsem pochybovala, že je její styl ho oddělat tady a teď. Budě se snažit víc.

Uvědomila jsem si, že hudba i vřava party utichla. Z velké předsíně se ozval výkřik.

A: Jít za výkřikem

B: Zařídit, aby si Ryuko držela odstup od našeho cíle.