,,Hezký pokoj," okomentoval se zamyšleným výrazem, když procházel tou růžovou parádou, ve kterou se můj pokoj kvůli němu proměnil. Celá jedna stěna byla obraná od lepicí pásky, na stole se válelo šití, aby pokoj navodil aspoň trochu pocit návrhářského studia.

Adrien se bez nějakého dovolení posadil na pohovku, přičemž si musel odhrnout několik válců látky. Zastyděla jsem se. Kvůli mému bordelu, kvůli růžové, která ke mně neseděla, kvůli Tikki, co teď určitě seděla na schodech, ucho přilepené k poklopu...

,,Tak mi ukaž nějakou svojí práci," pobídl mě, když jsem jen stála na místě. S neslyšným povzdychem jsem proto ze šuplíku vytáhla svůj blok a podala mu ho. Byl to snad jediný blok, který nebyl plný různých funkčních obleků, praktických rukavic nebo jiného oblečení spojeného s mou prací. Nevšimla jsem si, že něco z napěchovaného šuplíku vypadlo.

Když se naše prsty při předávání bloku dotkly, projel mnou výboj. Touha ho už konečně zabít sílila. S výdechem, kterým jsem si chtěla přivodit trpělivost, jsem se otočila a odebrala k oknu. Adrien mě nejdřív pozoroval, ale když jsem zamumlala cosi o silném slunci, pohled se mu stočil ke stránkám počmáraným příliš praktickými džínami, košilemi a doplňky.

Důvod, proč jsem zatahovala závěsy, byl jasný. Nevěřila jsem, že by někdo do mého pokoje v třetím patře viděl, ale zároveň jsem se chtěla ujistit, že i kdyby, tak nic vidět nebude. Přeci jen hned vedle mého bytu je škola, která má taky několik pater a nedá se říct, že by všem už skončilo vyučování. Pokoj naplnilo růžové světlo, jak se paprsky snažily najít cestu přes propustnou látku.

Když jsem se otočila, čekala jsem Adriena zaujatého blokem, přestože tolik jsem ve svůj um nevěřila. K mému zděšení se ale nedíval na návrhy, ale na obdelník papíru válející se na zemi. Barevného papíru. Propíchaného od toho, jak jsem si na něm trénovala házení šipek, místy i stopy po vrhání nožem.

Jeho fotka.

Zpanikařila jsem, aspoň v duchu. Koutkem oka jsem ho sledovala, jak se pro fotku natahuje, bere ji do ruky a pak ji otáčí a zkoumá. Ani jsem nedýchala.

Teď už jsem neměla jen touhu ho tady na místě zabít. Měla jsem i potřebu. Jednou rukou jsem nahmatala krejčovský metr na stole a vydala se pomalu k němu. Tak tiše v doufání, že se až moc soustředí na zkoumání fotky.

Obešla jsem pohovku s tím, aby to vypadalo, že jdu zatáhnout i druhé okno. Volnou rukou jsem i záclonu pošoupla, aby garnýže vydaly autentický zvuk, ale přitom jsem stála otočená k jeho zádům. K těm pocuchaným vlasům. Chtěla jsem je dlaní prohrábnout, ale na to budu mít dost času, až bude práce dokonána.

Už se na mě otáčel. ,,Proč máš tady mojí-"

V další sekundě jsem mu metr obmotala kolem hrdla a začala utahovat. Bohužel jsem se setkala s odporem. Povedlo se mu mezi metr a svůj krk strčit prst, který mé snahy o utažení sabotoval. S výdechem jsem povolila, nechala mu metr spadnout do klína.

Tohle se nepovedlo. Ani trochu!

Co si teď bude myslet? Proč jsem nedala na Tikki? P-proč?

Adrien se prudce zvedl, až mě to vyděsilo. Metr vzal a díky mé nesoustředěnosti se mu povedlo mi jím zavázat jedním rychlým pohybem zápěstí. Jemným trhnutím mě vypudil zpoza pohovky a dalším si mě přitáhl jen pár milimetrů od svého obličeje. Jak já ten jeho zvyk zastrašovat lidi narušováním jejich osobního prostoru nenáviděla.

Srdce mi divoce bylo hned z několik důvodu, ale hlavním byla panika. Dívala jsem se mu do zelených očí, čekala, kdy z mého bytu zdrhne. Kdy zavolá policii, kdy...

,,Jestli mi chceš vzít míry, stačí říct, ale myslím, že jsou všechny - úplně všechny - k dohledání na netu."

Nad jeho poznámkou jsem zrudla. Zas tolik bych toho měřit nechtěla, toho se bát nemusel. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale metr se mi akorát zakousl do zápěstí.

,,Takže fanynka?"

,,N-nějak tak..." střelila jsem pohledem po foce, která mu mezitím z rukou vypadla.

,,Ty tvoje návrhy vypadají dobře. Ušiješ to někdy? Třeba se mi povede otce přesvědčit, že to stojí za místo v jeho nové kolekci." Podle úšklebku tušil, jak mě ta nabídka zaujme. A mě opravdu zaujala. Nebýt té paniky a svázaného zápěstí, asi bych byla i nadšená.

,,Ten blok si vezmu, jestli ti to neva." Natáhl se i po fotce na zemi a do bloku ji zastrčil. Polkla jsem. ,,A chtěl jsem se na něco zeptat."

,,Na co?" Cítila jsem, jak se moje pouta utahují. Můj obličej dal slabě najevo, jak se mi zařezává do kůže, ale jemu to vykouzlilo na obličeji jen další úšklebek. Proč jsi se o to Mari snažila, proč?

,,Zítra pořádáme s Ninem party."

,,Party?" Zmateně jsem zamrkala, to byla úplně změna tématu.

,,Jo, party. Přines třeba sušenky tví spolubydlící a k tomu nějaký chlast a jsi pozvaná." Nemohla jsem si pomoct, v jeho hlase zněla nervozita, jako by se bál, že odmítnu. A já opravdu zmatená vývojem událostí v poslední necelé minutě jsem odmítnout chtěla, ale zároveň... už jsem slyšela Tikki, jak by mě seřvala, že nechávám svůj cíl bez dohledu. Nedávno přišla s teorií, že nejsme jediné, kdo mu jde po krku.

,,D-dobře..."

Když jsem sklopila oči, konečně moje pouta pustil. Zápěstí zase mohlo dýchat. S tím se rozloučil a bez mého doprovodu odešel. Ještě jsem slyšela, jak se loučí s Tikki a pak dveře. Zůstala jsem tam stát jak opařená, dokud za mnou moje spolubydlící nepřišla.

,,Vše v pohodě? Proč se ti tu válí metr? Ty jsi mu chtěla vzít míry? Vždyť ty najdeš všude, včetně-"

,,Já vím, Tikki, já vím!" Hrosko těžko jsem zpracovávala situaci. ,,Udělej sušenky, zítra jdu k němu na party."

A: Udělat dobré, klasické sušenky.

B: Udělat sušenky s tajnou přísadou.