Jednohubku bych ráda věnovala mým dvěma nejdražším smilingxqueen a newky1.

Tony Stark seděl na pohovce v obývacím pokoji a bez dechu hleděl na svítící displej, kde na něj vyhlížela nehezky vypadající zpráva. Bál se ji otevřít. Vždy, když mu May psala, neznamenalo to nic dobrého. Ani teď to nemělo znamenat nic, co by se mu líbilo. Určitě ho nezvala na večeři nebo maškarní bál.

Na sucho polkl a kliknul na ikonu.

Dobrý den! Omlouvám se, jestli nějak obtěžuju, ale Peter je u vás!? Slíbil mi, že než se za vámi vydá, staví se doma, ale ze školy nedorazil. Řekněte prosím, že je u vás, mám o něj strach, bojím se, aby se mu nic nestalo!

Tony rozklepanýma rukama opatrně odložil mobil na stolek před ním a zahleděl se na protější bílou stěnu. Nedokázal May odpovědět. Nemohl. Nechtěl si přiznat, že Peter zmizel. Nechtěl si přiznat, že je ten chlapec v nebezpečí. Nemohl být. Třeba se jen někde zapovídal s kamarády, nebo tak něco! On není v nebezpečí! Nesmí být! Tuto myšlenku si i nadále promítal v hlavě, aby se uklidnil.

Zhluboka se nadechl, vzal do ruky mobil, opět najel na zprávy, ale neklikl na ikonu May, ale na Peterovu ikonu. Na zprávy stále neodpověděl. To nebylo u toho kluka zvykem, vždy to byl ten chlapec, který držel neustále mobil v ruce a bombardoval ho zprávami, tenkrát by ho za to nejraději uškrtil a přál si, aby mu nikdy jeho číslo nepředal, ale teď by si ze všeho nejvíce přál, aby mu od něj přišla alespoň jediná zpráva. Stačilo by jen pouhé: „Jsem v pořádku." Ale ničeho se nedočkal.

Jako by se ten chlapec vypařil z povrchu zemského.

„Tony!?"

Stark sebou malinko trhl. Ženský hlas ho probral z těch nejtemnějších myšlenek a byl za to velice rád. S utrápeným výrazem pohlédl na příchozí ženu, která, když ho spatřila, se ihned posadila vedle něj a vzala ho za ruku.

„Co se stalo, Tony?" řekla utěšujícím hlasem Pepper a začala mu něžně masírovat kloubky na prstech, nespouštěje oči z Tonyho.

Tony nic neřekl, mlčky podal Pepper svůj mobil, aby si přečetla zprávu od May. Řekl by jí to sám, ale neměl na to dostatek sil. Slzy v očích ho pálily, ale neodvažoval se je vypustit ven.

Pepper si onu zprávu přečetla a dvěma prsty si Starkův obličej otočila na ni, aby mu do něj lépe viděla. Věnovala mu lítostivý pohled a jemně ho pohladila po tváři. Chtěla ruku odtáhnout, ale Tony jí to nedovolil. Svojí rukou si tu její přitiskl zpět k tváři a na moment zavřel oči.

„Je mi to líto, Tony, ale tomu chlapci nepomůžeš, když tu budeš jenom tak sedět a litovat se. Najdi ho, přiveď ho sem v pořádku a konečně nás představ!" pronesla rázně Tonyho přítelkyně.

Tony sebou opět malinko trhnul jako malé dítě, které nedostalo lízátko. Ublíženě se na ni podíval a přemýšlel nad jejími slovy.

Muž se zvedl a přešel k velikému oknu. Zadíval se do dáli, kde spatřil plno let opuštěnou laboratoř. Jeho intuice mu říkala, že ta laboratoř nebude tak úplně opuštěná. Znovu nabral nové síly a rychle začal vymýšlet opět šílený plán, tak jak měl ve zvyku. Pepper proti tomu vždy protestovala, ale díky tomu, že byl prostě geniální, jeho plány pokaždé vyšly.

Rázným krokem přešel k ženě, políbil ji na tvář a co nejrychleji se rozeběhl do své laboratoře. Neohlížel se. Rychle si běžel zjistit něco o té laboratoři. Měl nehezké tušení, že zrovna tam se chlapec nachází.

Rozevřel počítač a vyťukal na klávesnici onu laboratoř. To, co zjistil, se mu ani v nejmenším nelíbilo. Nedivil se, že byla opuštěna a dle státu už v ní nikdo nesměl pracovat. Tony se zhluboka nadechl, aby nabral dost sil, protože si všiml jednoho článku.

Výzkumná laboratoř byla státem zrušena v roce 1985. Proslýchá se, že se v ní prý děly věci, o kterých by se vám ani v tom nejhorším snu nezdálo. A teď se podržte! Uvnitř každou noc lidé, kteří bydleli poblíž, slýchávali křik dětí. Ti, kteří to už nedokázali snášet, to oznámili státu a ten to předal tajným jednotkám, které tam vtrhly a bohužel plno lidí uvnitř při tomto zásahu zemřelo. Lidé, kteří tomu se zděšením přihlíželi, říkali, že to byl prostě masakr a krveprolití.

Děti, které zachránili a vyvedli ven, vypadaly až děsivě. Plno z nich bylo vyhublých a zesláblých tak moc, že se nedokázali ani udržet na vlastních nohách. Nikdo netušil, co jim tam prováděli. Plno těchto dětí nikdy nespatřilo denní světlo. Plno z nich zemřelo a ti, co přežili, skončili zavřeni v těch nejstřeženějších ústavech. Jinými slovy zešíleli. Nevím, kterým závidím víc. Možná těm, kteří zemřeli, protože si ani já nedokážu představit, že bych měla strávit celý život zavřená v bílé místnosti, kde kromě postele, nic není.

Víme jen jedno - každou noc, kdy padla tma, dělali na těch dětech pokusy. Píchali jim do krve jakákoliv séra, o kterých ani naši vědci nedokázali říct, co to vlastně je. Byla to opravdu hrůza, to vám povím, i já jsem byla u toho přítomna, a nikdy jsem se necítila tak hrozně, jako tenkrát. Všichni na ten den vzpomínáme jako na den, kdy jsme konečně porazili zlo a zachránili plno nevinných dětí. Bohužel, jak jsme již tenkrát zjistili, všechny vědce jsme nedostali. Plno z nich zemřelo, plno z nich jsme zatkli, ale bohužel pár z nich uniklo. Můžeme si jen přát, aby nadobro zmizeli z povrchu zemského, hledáme je, ale bez úspěchu.

Tony rychle odtrhl oči od onoho článku a zrychleně dýchal. Hlavně se teď musel uklidnit. Tohle se odehrálo v roce 1985. Může jen doufat, že ti vědci jsou buď dopadeni, anebo nežijí. Ač se to v článku neobjevilo, někde zaslechl, že pár vědců se pohybovalo kolem dvacátého roku, což znamená, že by teď ještě mohli být naživu, ale zase nechápal, proč by riskovali tolik, aby se sem vraceli. Měl by si přečíst novější článek, který tu na něj vyskočil, ale bál se, aby to nebylo mnohem horší než doposud. O té laboratoři slyšel leccos, ale tohle opravdu nečekal. Netušil, z jakého důvodu byla tenkrát zrušena. Ani, že to bylo až tak hrozné - vybavil si vše, ale krveprolití by ho opravdu ani v tom nejhorším snu nenapadlo.

Máme tu další novinky! Pokud si ještě vzpomínáte na incident z roku 1985, tak jsme dopadli další vědce, kteří se v tom roce podíleli na jakémsi projektu - pokud se tomu dá tak říkat! Ale stále není konec! Bohužel musíme všem oznámit, ať si lépe hlídají své děti, protože jak se zdá, historie se opakuje, vážení! Znovu mizející děti bez povšimnutí, každou chvíli nám hlásí jména nezvěstných dětí, které dnes nedorazili domů ze škol!

Vyjmenuji pár jmen dětí: Lucy Stiltonová, Max Lestrang, Skyler Johnson a Peter Parker! Tak to je pár jmen, pokud jste viděli tyto děti nastupovat do nějakého auta, nebo jste viděli něco neobvyklého, kontaktujte nás a pomozte nám je najít!

„Tak tohle už je moc!" vykřikl z plných plic Tony a rychle si setřel neposednou slzu, která pomalu stékala po tváři.

„Co se stalo, Tony!? Našel jsi něco!?" vyhrkla ze sebe ihned žena, která ho nahoře zaslechla křičet.

„Nemám čas na vysvětlování! Přečti si ty články, nemám čas, musím hned jednat, za chvíli by mohlo být už pozdě!" vykřikl muž, nenáviděl se za takovéto jednání, ale tady šlo o chlapce, kterému slíbil, že ho ochrání za každou cenu, namluvil mu, jak se mu nikdy nic nestane, že ho vždy bude chránit... ale nechránil! Udělal chybu, a teď ji musí napravit!

Nečekal na reakci Pepper, která se zděšením přejížděla očima každičký řádek textu. Tony se rozeběhl k prvnímu obleku, který si na sebe oblékl. Co když... Co když už je pozdě!?

„Tony!" Hlas Pottsové muže na moment zastavil a otočil se na ni. „Buď opatrný." Tony jen mlčky přikývl, sklopil si masku a vylétl ven. Neohlížel se. V očích ho pálily slzy. Díval se jen před sebe - díval se na laboratoř, která dokázala zničit tisíce životů.

***

„Přidejte tomu chlapci další dávku, ale svažte ho, ať vám nezdrhne, tak jako předtím!" zakřičel hrubým hlasem postarší muž a všechny propálil pohledem.

Všichni naráz přikývli a dva muži chytli onoho chlapce a násilím ho dotáhli k lůžku, které se nacházelo uprostřed bílé místnosti. Kolem dokola byly všelijaké počítače a vedle lůžka leželo mnoho kabelů. Hnědovlásek měl strach. Chtěl křičet, ale k čemu by mu to bylo, když by se nikoho nedovolal!?

Dva muži ho položili na lůžko a spoutali mu ruce i nohy. Dokonce nezapomněli ani na krk. Chlapec sebou cukal, jenže marně. Odjakživa nenáviděl jehly. Odteď se staly jeho oživlou noční můrou!

Po vpíchnutí séra se chlapec začal svíjet bolestí, křičel, prosil je, aby ho pustili, ale nikdo se ani nehnul. Naopak ten muž, co tomu zde zřejmě velel, se vesele usmíval. Liboval si v utrpení ostatních.

„Spusťte ho dolů!" zakřičel muž v bílém plášti, měl havraní vlasy, menší strniště na bradě, ostré rysy v obličeji a pomněnkové oči mu zdobily obličej.

Pod Peterem se rozevřela podlaha. Chlapec se i nadále snažil vymanit z pout. Bylo mu jedno, že jeho lůžko sjíždí pomalu dolů, do jakési jámy. Chtěl pryč, chtěl vidět opět známé tváře. Myslel na svého kamaráda Neda, na svoji milovanou tetičku May... Dokonce myslel i na samotného Tonyho Starka, který se za poslední chvíle, co s ním trávil, stal jeho přítelem, mentorem a otcem.

Přál si ze všeho nejvíce vidět jeho tvář. Tak rád by ho objal, ale nebyl tu. Nikdo tu nebyl, nikdy ho nenajdou. Zemře, a nikdo si na něj ani nevzpomene. Proč by se ho Tony Stark pokoušel vůbec najít, když teď může někde se svými přáteli oslavovat, protože má volné odpoledne. Tak moc se těšil na další stáž. Byl pro všechny jen osinou v zadku, tak by ho nazval právě pan Stark, ale měl pravdu.

Jeho lůžko se pomalu potápělo do studené vody, docházel mu čas. Tak rád by se všem omluvil za své chování, udělal tolik chyb, ale už nemá čas, aby je napravil. Je konec. Jeho celé tělo se potopilo pod vodu. Hladina se za ním uzavřela a uvěznila ho. Už nikdy neměl spatřit denní světlo. Nevážil si toho co měl, a teď o všechno přišel...

Pomalu se začínal smiřovat se svým osudem. Do plic se mu dostávala voda, lapal po dechu, ale dokud byl přidělaný k lůžku, nemohl vyplavat na hladinu a nadechnout se. Slyšel tlumené výkřiky a výstřely. Netušil, co se to tam nahoře děje, ale i tak mu malinko srdíčko poskočilo. Znova začal bojovat s nedostačujícím kyslíkem.

Jako by ho tam nahoře někdo vyslyšel, protože lůžko se začalo opět zvedat. Hned, co se dostal na hladinu, začal vykašlávat vodu, snažil se znovu nadýchat kyslíku.

„Petere!" vykřikl nadšeně mužský chraplavý hlas. Ten hlas nemohl patřit nikomu jinému než panu Starkovi! Pouta na lůžku se otevřela, takže Peter byl konečně volný, rychle se posadil a promnul si zápěstí.

Tony k chlapci ihned přiběhl a sevřel ho v pevném objetí, nehledě na to, že je chlapec mokrý.

„Chyběl jsi mi, Petere. Měl jsem o tebe takový strach," pronesl unaveným a zároveň ustaraným hlasem muž, když se od sebe po chvíli odtáhli.

To už do místnosti vpadl zásahový tým, aby našel další děti, které se zde měly nacházet.

„O-omlouvám se, pane Starku," řekl trochu rozklepaný hlasem Peter a sklopil hlavu.

Muž se jen pousmál a přehodil přes chlapce teplou deku, kterou dostal od jednoho muže ze zásahovky. „Pojďme domů, Pete. S někým tě chci seznámit."

***
Tak nakonec to dobře dopadlo, Peter je v pořádku. ^•^
Věřte mi, že i já sama jsem při psaní byla napjatá až do samého konce. Ze svých zkušeností vím, že moje prsty se po klávesnici pohybují samy od sebe a neposlouchají mě...😱😂

Ale i tak budu doufat, že se alespoň někomu tato jednohubka líbila, já osobně si říkám, že nestojí ani za řeč. Ale vy, co mě znáte, tak víte, že jsem hodně sebekritická.😂
Tak zatím se s vámi loučím a zase se uvidíme u další z mých povídek!

Všem vám posílám 3000 tun lásky!😍😘💕