Ayyy....tak konečně další kapitola!!! Vy mě musíte nenávidět, že? :D 

Noo...tak nic :) Tak si to užijte XD

Ylmi P.O.V
(nedivte se proč XD )

Už na tý dece ležím dvě hodiny a šíleně se nudím. Kdyby tu byl alespoň Papyrus... s tím bych si mohl hrát.

S nadějí jsem koukal na dveře a čekal, že se Sans vrátí. Že otevře dveře a se širokým úsměvem mě podrbe za ušima.

Ale nic se nestalo. Dveře byly stále zavřené a všude bylo ticho. I když jsem ležel na dece, co mi ,,nakreslil" ten nový kluk, tak mi byla od podlahy docela zima.

Zvedl jsem se a vlezl si do Sansovy postele. Schoulil jsem se do klubíčka a přemýšlel jsem.

Už je to šest let, co mě Sans našel skoro zmrzlého ve sněhu. Byl jsem jenom malý štěně, co hledalo někoho, kdo by se o něj postaralo.

Papyrus nejdřív nesouhlasil, když mě Sans přivedl domů. Potom ale jednoho dne, bylo to asi před rokem, Papyrus nešťastnou náhodou spadl někam hluboko do jeskyně a nikomu se ho nepodařilo najít. Sans byl pěkně vyděšený, ale já jsem Papyruse našel a na zádech ho donesl domů.

Sans byl šťastný jako nikdy dřív a Papyrus se mě taky přestal bát. Prý se mě bál proto, že mám děsivý oči, heh. Alespoň si na mě nikdo cizí nedovolí.
Sans a Papyrus ale ví, že JIM bych nikdy neublížil. Jen jednou jako malý jsem Papyho kousl do prstu, ale to bylo omylem. Tak co byste udělali vy, kdyby vás někdo tahal? Mě se to holt nelíbilo a tak jsem ho trošku štípnul.

Už jsou to tři hodiny...
Kde sakra jsou? Začínal jsem být docela nervózní a začal jsem přešlapovat po místnosti.

Vrznutí dveří! Ať si to ty, prosím...
Běžel jsem dolů ze schodů, div jsem se o ně nepřerazil.
,,SANSI? UŽ JSEM DOMA!" moje nadšení sice pohaslo, ale byl jsem rád, že tu už nejsem sám. Doběhl jsem k Papyrusovi a radostně jsem na něj zaňafal.

,,JÉ! AHOJ MŮJ ČTYŘNOHÝ KAMARÁDE!" a pohladil mě po hlavě. Měl studené rukavice, ale já mám přece jenom srst.

Pak se Papyrus rozhlídl a všiml si, že na gauči nikdo nesedí. Chňapl jsem vzkaz od Sanse a strčil ho Papyrusovi do ruky.

Ten se na něj podíval. Pamatuji si přesně, co na tom papíře stojí, protože jsem se seděl vedle Sanse, když vzkaz psal.

                                                                                       Papyrusi..

musel jsem na nějaký čas odejít si něco zařídi, ale neboj...než si to uvědomíš, budu zpátky. Bohužel ti nemůžu říct, kam jsem šel. Stejně bys nemohl jít se mnou. Tady ti píšu pár věcí, o které by ses měl postarat, než se vrátím,Vyper prostimtě za mě prádlo...chtěl jsem ho dát do pračky, než jsem odešel, ale však mě znáš...děravá hlava, heh... A nezapoměň se za mě postarat o Ylmiho, dobře? Moc díky...Jak jsem řek, hned jsem zpátky...

Sans

Když to Papyrus dočetl, tak si povzdechl. ,,TAK TO VYPADÁ, ŽE ZASE BUDEME DOMA SAMI, HUH?" Z jeho očí bylo úplně zřejmé, že ho tápí, že se mu Sans se vším nesvěřuje. Co jiného ale Sansovi zbývá, že? Nechce svého mladšího bratra zasvětit do toho, čemu by nerozumněl.

Abych byl upřímný...taky mám jedno tajemství. Nikomu jsem to neřekl a pokud to nebude opravdu nutné, tak ani neřeknu.

Papyrus si sedl na pohovku a já si sedl vedle něj. Položil jsem mu hlavu na klín a podíval jsem se mu do očí tím stylem: Všechno bude v pohodě.
Papyrus se usmál a začal mě hladit po hlavě.
Po chvíli jsme oba usnuli.

Vyjímečně se mi nezdálo, že honím pošťáka nebo nějaké malé zvíře. V hlavě se mi ozval hlas. Mužský, hluboký hlas, ke kterému se přidala ozvěna.

Už nadešel tvůj čas...Musíš splnit svůj úkol..Ty si řešením téhle situace...

Pak jsem se probudil. Proč už teď? Teď když mám domov, tak musím odejít? To není fér...
Ale musím ten hlas poslechnout.
Potichu, abych Papyruse nevzbudil, jsem se zvedl z pohovky a pomalým a váhavým krokem jsem šel ke dveřím.

Tyhle dva týpky jsem si oblíbil. Nechtělo se mi od nich odejít. Ale musel jsem
Otevřel jsem dveře a se smutným výrazem v očích jsem vyběhl směrem do lesa.

Kde je sakra to místo...No taak..Musím si pospíšit, jinak bude pozdě..
Támhle je!
Ve sněhu jsem zahlédl to, co jsem potřeboval.

Pomocí toho jsem se dostal na místo, kam mě hlas naváděl.
A potom, co jsem uviděl, tak jsem si řekl, že bylo dobře, že  jsem nečekal dýl...