Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

I don't wanna live forever

Been sitting eyes wide open behind these four walls, hoping you'd call
It's just a cruel existence like there's no point hoping at all

Baby, baby, I feel crazy, up all night, all night and every day
Give me something, oh, but you say nothing
What is happening to me?

I don't wanna live forever, 'cause I know I'll be living in vain
And I don't wanna fit wherever

Někdy se člověk opravdu cítí tak, že je všechno marné. Jenom sedí, zahleděný do prázdna místnosti, jednoduše existuje mezi čtyřmi zdmi a čeká, co udělá jeho vyvolená osoba, která o něj nemá sebemenší zájem. Prostě smutná a krutá existence, kde není žádná pointa k doufání. Pocit šílenství, který proplouvá tělem pokaždé když se zamilujeme do nesprávné osoby. Vzhůru každou noc a den. Snaha pořád něco dávat ale vlastně od své polovičky nedostáváme nic na oplátku a ani si to neuvědomujeme, jenom se ptáme, co se to s námi děje? Někteří opisují nesmrtelnost něco jako nedosažitelnou dokonalost, něco, co se nedá dosáhnout, ale všichni by to chtěli. Já ne. Nechci žít navěky, protože vím, že bych pak žil marně. A nechci zapadnout všude. Od čeho by pak můj život byl, kdyby všechno šlo jako po másle? To by nebyl život.

Přesně touhle svou hypotézou se utěšuji už dobrých pár měsíců. Cítím se pod psa, ještě hůř než to a potřebuji něco, co by mě povzbuzovalo. Někdy mi pomohou i úvahy o tom, co by se stalo, kdyby všechno šlo jako v mudlovských seriálech - jednoduše a snadno. Co by bylo jinak a zda by vůbec něco bylo jinak. Snad i ano a mí přátelé pořád tvrdí že ano. Že bych se měl ozvat a neměl bych se užírat sám do sebe, protože se takhle brzo zabiju. Ale já nemohu. Nezvládl bych pohled plný opovržení v jeho očích.

Nikdy nebývá snadné, když se stane něco takového. Zamilování samo o sobě bývá složitou záležitostí, ale když se vám povede to, co se povedlo mě, tak víte, že jste 100 % v koncích. Jak se říká, mezi nenávistí a láskou je až moc tenká hranice. No a zrovna já si vyzkoušel, jak moc tenká ta hranice je. I přes to, že jsem si myslel, že se nesneseme a nenávidíme se, došlo mi, že tomu není úplně tak, jak jsem si myslel.

S Potterem se znám už od svých jedenácti let. Takže už ho znám pět let. Neměli jsme se rádi už od našeho prvního setkání a každým dnem, týdnem, rokem se nenávist mezi námi stupňovala. Nikoho normálního by ani nenapadlo, že já začnu cítit to, co jsem začal. Já nevím, co se vlastně změnilo. Prostě jsem na Pottera přestal hledět jako na konkurenci nebo jako na něco, co mě vytáčí. Dívám se na něj s něhou a láskou v očích, která se ve mně vzala neznámo kde.

Vím jenom, že když jsem začal projevovat zájem o náklonost od druhé osoby, byl on první, který vyvstal v mé mysli. Celé minulé léto jsem nemyslel na nic jiného a doufal jsem jenom, že se to můj otec nebo temný pán nedozví. Chodil jsem jako tělo bez duše, pořád zahleděný do sebe. Myslel jsem si, že když přijedu zpět do školy tak tohle skončí, že na něj nebudu muset tolik myslet, když ho budu vídat. Bohužel se to všechno ale jenom zhoršilo, protože už jsem neměl potřebu na něj tolik myslet. Teď jsem měl potřebu jeho doteků, potřeboval jsem od něj určitou dávku pozornosti. Možná to způsobuje to, že se hádáme víc než obvykle. Ani si to neuvědomuji, ale vyvolávám hádky, jen abych slyšel jeho hlas. Už ale nenadávám jemu. Nemohu. Slova, která bych mu řekl kdysi jednoduše nedokážou vyplynout z mých úst. Dokážu urážet jenom tu lasici a šprtku. Zmijozel i Nebelvír má teď o moc bodů méně než běžně a je to chyba jenom nás dvou. Tedy mě... Učitele už ale postupně přestalo bavit nám stále strhávat body, protože už to s námi šlo žalostně dolů vodou.

Proto v téhle chvíli kráčím po temné a prázdné chodbě do třídy mého kmotra. Od něj jsme dostali společný školní trest a doufám, že na mě Potter nebude mluvit. Že bude hrát uraženého, i přesto že by na mě nejraději ječel, prostě že mě bude ignorovat. Když jsme na chodbě plné lidí, nedělá mi problém se přetvařovat, ale když jsme sami, z jeho slov se mi podlamují kolena a nedokážu myslet racionálně. Stačí pár vlídných slov z jeho rtů a jsem krotký jako beránek. Jenomže to by utrpěla má hrdost.

Zastavil jsem u velikých dřevěných dveří a zaklepal. Malý moment jsem čekal, než mi Snape otevřel. Znechucení bylo vepsané v jeho obličeji, snad tak jako vždy. Pustil mě dál a já se usadil do první volné lavice, abych mohl čekat na druhého účastníka trestu. Můj kmotr mě sjel skeptickým pohledem, když jsem si položil hlavu na lavici a s prázdným výrazem se díval ven oknem, ale nic neřekl. Čekali jsme asi pět minut v úplné tichosti, než se ozvalo klepání na dveře.

Zvedl jsem hlavu a zadíval jsem se na nově příchozí osobu. Jako vždy, když jsem ho viděl, jsem zatajil dech a celý jsem se napnul. Nedokázal jsem klidně sedět, když byl se mnou v jedné místnosti a měl jsem na něj dobrý výhled. Na jeho krásně řezané rysy. Uhrančivé, hluboké, a přitom zářivé zelené oči. Na famfrpálem dobře vypracované tělo. Na jeho dokonale vykrojený zadek. Nemohl jsem se vynadívat. K mojí smůle jsem až moc inteligentní na to, abych se dokázal zasnít nad všemi těmi pozitivy, protože před sebou vždy uvidím důvody, proč je zbytečné o nich vůbec snít. Nejraději bych se odpoutal od vlastního těla a nechal pocit štěstí zaplavit mou hruď, pokaždé když ho uvidím. Nejraději bych nepotláčel ten úsměv, který se urputně snaží dobít na mou tvář vždy když vstoupí. Chtěl bych to nechat všechno plavat a prostě cítit štěstí z toho, že jsem zamilovaný. Ale nemohu. Nejde to. Musím si už konečně zvyknout na to, že nikdy nedostanu, co chci.

Všichni na téhle škole o mě mají dosti mylné mínění. Všichni si myslí, že jelikož je má rodina bohatá tak jsem už od malička dostal vše na stříbrném podnose. Že stačilo jenom zavolat anebo jenom mávnout rukou a měl jsem co jsem chtěl. To je však omyl. Nikdy to tak nebylo. Vyrůstání jako jediné dítě Luciuse Malfoye bylo více než obtížné. Všichni myslí, jak je můj život snadný, protože je otec bohatý a vlivný. Ani trochu by mě nepřekvapilo, kdyby si to myslel i Harry. A to on už měl s mým otcem nějaké ty zkušenosti. Přesto mě nechápe nikdo. Ani mým nejlepším přátelům neříkám úplně všechno, co se děje u mě doma, proč bych také měl?

"Nuže, za porušení školního řádu jste dostali tento trest. Chci abyste to tady uklidili a to pořádně. Takže vyčistit všechny kotlíky, všechno náčiní, vytřít prach a srovnat knihy. Samozřejmě bez kouzel." Řekl a nastavil ruku. Čekal, až mu oba dáme hůlku. Bez okolkú jsme mu ji oba podali a čekali, než nás tady nechá, abychom mohli pracovat. Už byl téměř venku ze dveří, když znova promluvil.

"O půlnoci vás dojdu zkontrolovat. A pane Malfoyi, pokud vám je nevolno, můžete jít na ošetřovnu. Váš trest se posune."

Slyšel jsem Harryho, jak si posměšně odfrkl. Bolelo to. V hrudi mi popraskalo srdce, které už teď bylo zničené a unavené. Mé nohy se sami od sebe podlamovali, ne však pocitem nevolnosti ale pocitem totálního citového průjmu. Cítím, že už v sobě nedokážu všechny ty pocity udržet dlouho. Hrozně bych chtěl na celý svět vykřikovat, jak jsem zamilovaný a také šťastný, ale nemůžu, protože to není tak úplně pravda. Užírá mě Harryho nenávist a nezájem o mou osobu. Na někoho v nejbližší době vybuchnu, a ten pak neskončí zrovna dobře.

Co se mi to děje? (What is happening to me?)

"To je v pořádku." Odpověděl jsem a šel jsem se dát do uklízení. Nechci tady strávit celou noc, a ještě k tomu s Harrym. Nepotřebuji trápit sám sebe jeho přítomností. Jenom doufám, že až vybuchnu, nebude to na něj.

Snape na mou odpověď jenom přikývl a opustil místnost. S Harrym jsme osaměli. Snažil jsem se co nejméně soustředit na mé splašené srdce, které chtělo vyskočit z hrudi a vtisknout se k němu do dlaně. Spíše jsem se snažil soustředit na práci. Drhl jsem kotlík tak usilovně, že se bude blyštit jako zrcadlo, pokud ho nesedřu.

Na nic nemysli Draco! Nemysli na to, že tvůj vysněný kluk, který je zároveň tvým nemesis, stojí asi metr od tebe. Nemysli na to, že jste tady jenom vy dva. Nemysli na jeho pronikavý pohled, kterým ti vidí téměř až do duše, pokud ne ještě hlouběji. Nemysli na to, že je tady takové ticho, že slyšíš jeho smyslný dech. Prostě ne! Soustřeď se na svou práci! opakoval jsem si v duchu. To se však nedalo. Moje tělo reagovalo na jeho přítomnost až moc přehnaně.

Má ruka s houbičkou a čistícím prostředkem se na kotlíku už vůbec nehýbala, proto jsem ho položil na lavici a zadíval jsem se ven oknem na černočernou tmu, která byla celá protkaná vysokým množstvím hvězd. Zhluboka jsem se nadechl a zamyslel se. Pro někoho bych byl bláhoví a s hlavou v oblacích, ale já rád takhle 'filozofuji'.

Hvězdy jsou nesmrtelné, samotné uvízlé v nekonečné tmě. Představte si takhle žít. Na míle daleko od dalších hvězd, sám a do nekonečna. Nikdy bych nechtěl žít navždy, žil bych pak marně. K čemu takový život...

"Co si říkal?" Ozvalo se od Harryho. Zmateně jsem se na něj podíval. Očekával, že mu něco odpovím. Já si neuvědomil, že jsem to řekl nahlas.

"Jenom jsem řekl, že bych nechtěl žít navždy, protože pak bych žil marně. A k čemu je marný život, ve kterém se nestalo nic, co by stálo za vzpomínání. Chci prostě jenom něco, co bude stát za žití."

"Jak tě tohle napadlo zrovna v tuto chvíli?" Podivil se. Musím uznat, že takhle mimo kontextu je to vskutku zvláštní úvaha.

"Zamýšlel jsem se nad hvězdami. Že žijí nekonečně, avšak vzdáleně od všeho, takže marně."

"Jak tohle můžeš říct? Nežijí marně. Každá hvězda nám zajišťuje světlo. Všichni berou jako hlavní zdroj světla na zemi slunce, ale já mám raději hvězdný svit. Je jako naše paměť. Stejně tak starý a stejně tak vzácný a čistý." Řekl a postavil se vedle mě k oknu. Dívali jsme se na hvězdy a mlčeli. Oba jsme přemýšleli. Já nad tím, jak rád bych se teď k němu nahnul a políbil ho.

"Zvláštní, co všechno může člověka napadnout. Nikdy bych si nemyslel, že zrovna ty takhle uvažuješ." Řekl po chvíli.

"Mě napadlo tohle samé o tobě. Stejně ale svůj názor neměním. Nechci být jako všichni ostatní. Nechci žít navěky, nechci zapadnout jen tak kde, chci jenom-" zastavil jsem se. Zrovna jsem chtěl říct, že bych jenom chtěl opakovat jeho jméno pořád dokola? Že ho chci u sebe? Ještě že jsem se zastavil, protože tohle mohla být katastrofa.

"Co? Chceš co?" Zeptal se nadějně. Díval se na mě se zvědavostí čitelnou v jeho očích. Věděl jsem však, že budu muset tu zvědavost pohřbít. Nemohu si dovolit se s ním sblížit. Když budeme přátele, bude mě má zamilovanost honit ještě víc než takto.

"To není tvá starost, Pottere!" Řekl jsem nepříjemně a odešel od okna ke knihovně. Harry si frustrovaně povzdechl a zavrčel.

"Takhle je to pokaždý! Proč se mi pořád tolik straníš?! Mě už nebaví se s tebou hádat! Šlo by mi i o nějaké to přátelství, jenomže vždy, když najdeme něco, v čem si jsme podobní a najdeme společnou řeč, odtáhneš se! Co jsem ti udělal, že mě tak moc nenávidíš?!"

"Tak to ale vůbec není! Nemáš tušení o čem mluvíš! Nech mě laskavě být!" Zvýšil jsem hlas. Otočil jsem se mu zády, objal se svými pažemi a snažil se jít od něj dál. Nesnáším, když někdo mluví o něčem, o čem nemá ani páru! Nenávidím to! A strašně mě to irituje!

"A jak to teda je?! Si piš, že tě nenechám být, jak bych mohl?! Teď, když si ve mně probudil zvědavost!"

"Tak ji zase pošli rychle spát!"

"Draco!" Zakřičel zamračeně. Zavrčel jsem a chytnul jsem se za hlavu. Já už tohle nevydržím!

"Tak mi konečně řekni, co to s tebou v poslední době je! Si nějaký jiný!"

"Chceš vědět co mi je?! Fajn, tak já ti to povím!!!! V poslední době je mi to, že jsem se do tebe zamiloval ty idiote! Ale prostě nemůžu být šťastný z toho, že cítím něco, co jsem ještě necítil, protože jsem se zamiloval zrovna do tebe! Do naprostého debila! A vím, že mě prostě hezký konec nečeká, a proto se užírám sám do sebe a pomalu se zabíjím! Jenomže se nedokážu odmilovat, i když bych až moc chtěl! Neumíš si ani představit, jaké to je! Co se to se mnou sakra děje?! Celý můj život je tak na pytel a jako bych neměl dost problémů, musím se ještě zamilovat do svého nepřítele abych se trápil ještě víc! To je to jediné, co chci Pottere! Říkat tvé jméno do zbláznění, bez toho, aby to bylo divné! Chci opakovat tvé jméno, dokud nepřijdeš ke mně a neobejmeš mě! Mít tě u sebe, což však vím, že se nikdy nestane! Moc bych si přál, aby to takhle nebylo ale nedokážu na tebe přestat myslet! Potřebuji tvou pozornost, proto všechny ty hádky! Jednoduše tě potřebuji ale zároveň tě od sebe musím dostat co nejdál! A nejhorší na tom všem je, že ty mě nemůžeš jednoduše nechat v klidu trápit, ty se v tom prostě musíš vrtat a ubližovat mi tak ještě víc! Což pak už toho nebylo dost?! Nemůžu prostě být nikdy ani na chvíli v klidu! Ale já už jsem unavený! Jsem vyčerpaný, a to všechno jenom kvůli tobě!!! Bože, co se mi to děje?!"

Tak a je to. Vykřičel jsem mu všechno, co mě ohledně něj trápí. Ani jsem si nevšiml, kdy můj obličej začali smáčet hořké slzy sebelítosti. Mým tělem otřásali vzlyky, ale já už to nechal být. Mě už je všechno jedno. Jen ať vidí, jak moc se trápím. Ať to všichni vidí. Kdyby to viděl můj otec, asi bych už dostal výprask jeho hadí holý, i přesto že už mám 16 let. Zakryl jsem si pusu rukou, abych nevzlykal úplně nahlas a snažil se uklidnit.

Možná že teď mě Potter vysměje a bude si ze mě dělat legraci, ale přesto se cítím volnější než kdy jindy. Jako by ze mě odpadla obří tíha, když jsem mu to všechno vykřičel do obličeje. Všechno je to pryč, venku z mého těla. Teď to visí ve vzduchu a dělá to mezi námi hustou atmosféru, možná i hustější než obvykle.

Stojíme naproti sobě - já plačíc a litujíc sám sebe, jak moc velký ubožák jsem a on, celý vyjevený a neschopen jediného slova. Jeho zelené oči jsou dokořán otevřené, hledí na mě až nevěřícně. Ani se mu nedivím, že mi nevěří. Není to moc obvyklý jev, že se někdo zamiluje do osoby, kterou z celého srdce nesnášel. Prostě je to jako z knížek, bohužel v životě to nefunguje jako v knihách. Tam je čtenáři hned od začátku jasné, že i přes všechny překážky to pro obě hlavní postavy dobře dopadne. V normálním světe to funguje trochu odlišně. Harry mě vysměje, nebo bude znechucen. Dokončí školu, ožení se s tou Weasleyovic holkou, budou mít děti a já budu donucen se oženit se ženou, která mi není ani trochu blízká. Potter bude mít šťastný konec, také si ho i zaslouží. Já jsem ale křivák - šťastný konec mě nečeká a ani si ho nezasloužím. Pro někoho by sňatek a děti znamenali šťastný a celkem pěkný konec, ale pro mě ne. Pokud můj konec nebude po Harryho boku, což určitě nebude, tak to nebude šťastný konec.

Tyhle slova museli znít až neskutečně lacině, jako z nějakého béčkového románu. Ale jsou zcela pravdivá. Můj šťastný konec se bez Harryho Pottera po mém boku neobejde.

Svůj splašený dech se mi povedlo uklidnit. Mé vzlyky ustali, ale slzy m pořád tekly dolů po zarudlých tvářích. Dostal jsem strach. Harry pořád nic neříkal a já se začal cítit nepříjemně. Potřebuji, aby na to alespoň něco řekl. I když to bude bolestivé, potřebuji od něj nějakou odpověď.

"Řekni něco Pottere, prosím." Požádal jsem. Jeho tichá tvář mě ubíjela.

K odpovědi se pořád jaksi neměl. Pořád jenom stál, bez pohybu nebo nějaké emoce v obličeji. Jenom na mě valil oči. Bylo v nich vidět, že mu to v hlavě šrotuje na plné obrátky a kdyby mohlo, začalo by se mu kouřit z uší. Sklopil jsem pohled a smiřoval se s tím, že jsem asi přimrazil k místu. Díval jsem se na špičky svých bot, které mi v tento moment připadali až moc zajímavé na to, abych od nich odtrhl oči.

Uslyšel jsem krok a pak další. Harry se dal k pohybu směrem ke mně. Když jsem zvedl pohled, chytnul mě za paže a své rty připlácl k těm mým v nemotorném a zbrklém polibku. Byl jsem zmaten z jeho reakce, ale když snědý chlapec poprvé pohnul rty, byl jsem v sedmém nebi. Pohyboval svými měkkými a trochu suchými polštářky proti těm mým a já se nesměle přidal. Bylo to takové, jaké jsem to vždy čekal. Neskutečné.

Polibky z jeho strany se stávali pořád dravějšími, takže jsem s ním musel držet krok. Za mou kravatu si mě přitáhl blíž k sobě a začal rozhalovat mou košili, aby se jeho horké prsty mohli setkat s mou ledovou kůží. Mé tělo se automaticky začalo vybízet jeho pohybům, aby měl co nejlepší přístup.

Úplně jsem se mu poddal. Vykašlal jsem se na všechny mé zábrany a na všechny důvody, proč bych si tohle nemohl užívat. Chtěl jsem být alespoň pro jednou na chvíli šťastný. Je mi jasné, že tohle nemůže trvat na věky a že až opar vzrušení pomine, bude to mezi námi špatné. Ale tím se teď nebudu zabývat. Už ne. Už to chci nechat všechno plavat...

Nechal jsem ho, aby si se mnou dělal všechno, co chce. Aby se mě dotýkal všude kde se mu zachce a způsoboval nám oběma slast. Nešetřil jsem vzdychy, protože mi byl jasné, že to je naposledy, co tohle zažiji. Lepší však jednou než nikdy. Všechny jeho doteky si chci zapamatovat co nejlépe, abych měl na co vzpomínat.

Jeho ruce jezdili po mé hrudi nahoru a dolů a čas od času zavadili o bradavky. Na jeho tváři sídlil drzý škleb. Sundal ze mě hábit a košili a někam je zahodil. Omotal prsty kolem mého útlého pasu a vysadil mě na lavici. Opět se přisál na mé rty a jazykem je hladově plenil. Už to však netrvalo tak dlouho, protože měl práci jinde. Odlepil se od mých rtů a šel svým jazykem zkoumat ostatní zákoutí mého těla. Líbal mě na krku, kde vytvářel fialová znaménka. Pokračoval dolů mou hrudí a břichem. Zastavil se na mém podbřišku, u kterého chvíli zůstal a poté se vydal zpátky cestičkou nahoru k mým rtům, na které se přisál stejně hladově jako předtím. Svlékl se ze svého hábitu a trička a rozepnul si kalhoty, stejně jako ty mé.

Všechno jsem to nechával na něm, protože už od prvního pohledu na nás dva je jasné, který je ten dominantnější. Začal jsem se mu ale hrabat ve vlasech, které mě neskutečně uchvacovali. Přes to, jaké byli rozčepýřené, nebyli zacuchané a byli neskutečně hebké a jemné. Harry blaženě vydechl do kůže na mém vnitřním stehně, které zrovna kousal a líbal, když jsem ho za vlasy potáhnul. Ani jsem si nevšiml, že ze mě stihl sundat kalhoty. Hlasitě jsem vzdychl, když mi pokousané místo na stehně začal hrubě a tvrdě sát. Proto jsem znovu zatahal za jeho vlasy. Vytáhl jsem si ho zpět k sobě a políbil ho na rty. Vzrušení proplouvalo mým tělem a já se postupně přestával ovládat.

Harry se odpojil od mých rtů s hlasitým mlasknutím a nahnul se k mému uchu.

"Jestli mě chceš zlato, tak na mě vystrč ten svůj krásný zadek." Zašeptal a skousl můj lalůček. Hlasitě jsem se nadechl a otevřel oči. Jeho hlas byl tak smyslný a zastřený chtíčem, že už jenom to mě dovádělo k šílenství. Bleskovou rychlostí jsem slezl z lavice a otočil jsem se mu zády. Opřel jsem se o lavici, na které jsem ještě před malou chvílí seděl a vystrčil jsem na něj půlky tak, aby můj zadek vypadal, co nejsvůdněji. Harry hlasitě vzdychl, takže výhled se mu asi líbil.

Stáhl mi boxerky a vrhl se polibky na mé půlky. Líbal mě a tvořil mi na zadku fialové flíčky. Malé ale bolestivé. Vzdychal jsem tak nahlas, že jsem se bál, že se tady za chvíli objeví někdo z pedagogů. Harry je úžasný milenec. Na všem si dává tak záležet, na nic nespěchá a má to také svůj výsledek. Jsem vzrušený tak moc - na maximum, řekl bych. Tak moc, že když do mě začal pronikat, necítil jsem bolest ale jenom neskonalou slast.

"Tak úzký..." Zamumlal do kůže na mém krku a kousl mě. Nijak mě nešetřil, začal okamžitě zběsile přirážet. Už od začátku začal narážet do mého citlivého místečka, takže mi nezůstávalo nic jiného než křičet. Snažil jsem se tlumit mé vzdychy tak, že jsem si kousal do ruky anebo do rtu, ale ani jedno z toho nezabíralo. Naše sténání se odráželo od kamenných zdí učebny a rezonovalo v mých uších.

Netrvalo to dlouho a já s výkřikem vyvrcholil. Bylo to něco, co jsem si myslel, že nikdy nezažiji. Tak trochu mě to vrátilo do reality a já si začal opět uvědomovat, jak hloupý a naivní jsem. Tohle byla ta největší blbost, jakou jsem mohl udělat. Podvolil jsem se mu. Jenom tak! Jako by se nechumelilo! Prostě jsem ho nechal využít situace! Já idiot! Tohle se nikdy nezopakuje a on to teď bude využívat ve svůj prospěch.

Když Harry vyvrcholil do mého nitra, vystoupil ze mě a zadýchaně se položil na má záda. Začal mi rozdávat polibky a já si to kvůli užírajícímu pocitu nedokázal užít. Hladil mě po pažích a líbal na zádech a vzadu na krku. Přitáhl si mě do polibku, a i spolu se mou se složil na zem. Leželi jsme na našich hábitech ve společném objetí. Všechno jsem to připisoval oparu z pohlavního styku, protože jinak bych neměl šanci ležet s Harrym v objetí. Leželi jsme v tichosti a hleděli do stropu. Nic z tohohle však nemůže trvat věčně, tak jsem se začal zvedat a oblékat. Cítil jsem se ponížený a také zhrzený.

"Kam jdeš?" Zeptal se Harry. Rychle jsem zamrkal. Myslel jsem, že se mi to jenom zdálo ale evidentně ne. Harry seděl a s očekáváním v jeho krásných zelených očích na mě hleděl.

"Kam myslíš že jdu? Pryč." Řekl jsem.

"Proč?"

"Proč asi? Abych se necítil jako totální štětka. Proto."

"Nějak ti nerozumím..."

"Ježiši musíš to ještě natahovat?! Rozumím, že tohle byl prostě úlet, že jednoduše to pro tebe nic neznamenalo a já to akceptuji! Tohle se nikdy nestane, nikdy o tom nemusíme mluvit, jen mi to prosím nedělej ještě těžší!"

Harry na mě vyjukaně hleděl a nic neříkal. Když se mé oči začali plnit slzami, zvedl se. Otočil jsem se mu zády, aby mi neviděl do obličeje a v pohodě si mohl vzít věci a nechat mě se tady utápět v depresích. Tedy to jsem si alespoň myslel.

Místo toho se však okolo mě omotali jeho silné svalnaté paže a objali mě. Slzy tekli proudem dolů po mých tvářích a já je nedokázal zastavit, i když jsem chtěl. Harry položil hlavu na má záda a nechal mě se vyplakat. Objímal mě a čekal, dokud se můj splašený dech uklidní a já přestanu vzlykat. Já ani nevím proč jsem se rozbrečel. Prostě mě začali pálit oči a já sám nevěděl, proč jsem se znova začal litovat.

"Jsem prostě ufňukanec..." Řekl jsem si, i když prvně jsem to nechtěl říct nahlas.

"Nejsi...ale trpíš. To že brečíš neznamená že si ufňukanec. Znamená to, že si svou bolest zadržoval až moc dlouho. Jenom to pusť ven a vybreč se. Nebudu se smát ani nic. Jenom to nechápu. Já přeci nic neřekl. A hned sis z toho dělal závěry. Já neřekl ani předtím a ani teď, že jsem tě využil nebo využiju. Náhodou...vždy ses mi nějakým zvláštním způsobem líbil." Řekl a já měl pocit, že mé srdce vynechalo několik úderů. Opravdu řekl to, co jsem slyšel?

Otočil jsem se na něj a díval se uplakanými oči do těch jeho. On se usmíval, nic neříkal a radši se přisál na mé rty. Líbal mě pomalu a s láskou, bez jakéhokoliv erotického podtónu. Jeho rty mě dělali tím nejšťastnějším člověkem.

Možná ještě změním názor. Možná že žít na věky by nebylo tak zlé, kdybych mohl líbat tyhle rty. 

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro