Lucius se za ním díval a pak se podíval na syna: "Od kdy?"

Ta myšlenka ho zaujala, tak Harry je do mě zamilovaný? Neuvěřitelné. Okamžitě se mu v hlavě začal rodit nápad, který by mu mohl pomoci si udržet to málo, co získal.

Hermiona se podívala na Draca a pak na Luciuse. "Od druhého ročníku. Zdálo se mu o Vás od té doby, co jste na něj mířil hůlkou s nepromíjitelnou na rtech ve druhém ročníku."
Lucius si na situaci vzpomínal velmi dobře. "Dobby" řekl potichu a pak se usmál sám pro sebe. Ano, vynikající!

Draco se naklonil a řekl: "Ty máš stejný problém, měl bys jít tedy za ním. Kdo ví, co si teď asi domýšlí!"

Lucius se nadechl s myšlenkou, že si nemůže dovolit být upřímný a podíval se do strany: "Byl by nešťastný. Nemůžu se mu uvázat na krk."

Probrala ho až Hermiona, která si stoupla před něj a vzala ho za ruku: "Luciusi. Od poslední bitvy Vás hledal. Odmítal věřit ministerstvu, že jste zemřel a vytrval. Kdyby nebylo jeho... Naše dítě nebude mít dědečka..." a položila jeho ruku na svoje lehce vystouplé bříško, které předtím nebylo vidět.

Lucius se zděsil. Dítě? Malfoy poloviční krve? Navenek se na ni usmál a pohladil ji po tváři. Pak se tedy zvedl a šel vyhledat Harryho. Hlavou mu běželo, že si to bude muset všechno dokonale promyslet!

Harry utekl až do posledního patra a stál na balkoně, vzhlížeje ke hvězdám s tichým přáním, aby se Draco propadl do země, nebo aby zmizela ta slova, co vyřkl.

Když mu na ramena dopadla deka a vedle něj se objevil muž, který plnil jeho sny tak dlouho: "Nemusíš se cítit špatně Harry."

Jasně si uvědomil, že řekl jeho jméno poprvé nahlas a pokračoval: "Já jsem také citově zainteresovaný. Myslím na tebe už dlouho." bylo tomu skutečně tak. Nemusel si ani příliš vymýšlet. Jistě že se mu to hodilo, ale pravda byla, že mu Harry učaroval. I přesto, že se svého totálního přesvědčení nikdy nevzdal, ke konci už Voldemortovi nevěřil. Ten muž byl šílený.

Harry nevěřil vlastním uším: "Nemusíte se mi cítit zavázaný." odfrkl si, nevěříc slovům staršího muže.

Lucius si jej k sobě otočil čelem a poprosil: "Tak se podívej, klidně použij Legilimens" a čekal. Bylo to vypočítavé, od Severuse věděl, že Harry toto umění příliš neovládá. Nikdy by na jeho skryté myšlenky nepřišel. Ale co nutně potřeboval, bylo přesvědčit jej, že pro něj to nejdůležitější na světě.

Harry na něj užasle zíral. "Chcete, abych se podíval?"

Lucius kývl a Harry se díval do jeho očí a četl tam to, co mu Lucius chtěl ukázat. Pomalu se k němu přiblížil a konečně přitiskl rty na ty Luciusovi. Lucius zavřel oči, stejně jako Harry a přitiskl si jej prudce k sobě blíž. Chtěl cítit jeho vůni a Harry zapletl konečně svoje ruce do Luciusových nádherných vlasů s tichým vzlykem.

Ten večer už dolů nesešli a Draco se s Hermionou se tiše vytratili domů, jakmile jim to došlo a nechali je o samotě.

Harry se od Luciuse odtrhl a pátravě se zahleděl do jeho očí: "Opravdu to myslíš upřímně? Je toho tolik co nevím. Třeba proč ses mě snažil zabít ve druhém ročníku, když.." Nechal otázku vyplynout do prázdna.

Lucius se jen usmál a znovu si přitáhl Harryho blíž: "Je to hodně komplikovaná story Harry. Pokud to chceš slyšet, můžu ti to povyprávět. Ale nevím jestli mám tu správnou náladu jitřit naše city." Harry plně pochopil, co tím chtěl říci. Usmál se na Luciuse a svými rty našel ty jeho. Objal jej a znovu zapletl ruce do jeho vlasů. Od momentu, kdy to mohl udělat, se jimi probírat nepřestal. Fascinovaly jej.

Po nějaké době, kterou strávili ujšťovním jeden druhého se přesunuli do ložnice.

Harry ležel na posteli, podepřený dvěma polštáři a užíval si tlak těla staršího muže na hrudi. Lucius jej objímal a Harry mu dělal prsty malé kroužky na zádech. Pak mu to nedalo: "Jak dlouho na mě takhle myslíte?"

Lucius zvedl pomalu hlavu a řekl: "I po té, co jsme se líbali mi budeš vykat?"

Harry se uculil, při vzpomínce: "Máš pravdu. Tak?" pobídl jej k vyprávění.

Lucius se zase pohodlně položil a podložil si rukou bradu na Harryho hrudi, aby to měl pohodlnější.

Přemýšlel jak to koncipovat, aby si k sobě Harryho co nejvíce připoutal a zároveň opravdu řekl pravdu na které by ho nemohl nachytat: "Měl bys vědět, že jsem si nikdy nemyslel, že bych ti svoji náklonnost dal poznat. To je důležitá informace. V mysli jsi mi utkvěl ve druhém ročníku, kdy jsi mě tak hezky 'zbavil' mého domácího skřítka Dobbyho. Ale to jsi byl ještě dítě. Postupně jsi sílil. Věděl jsem, co se chystá na turnaji. Ale bylo pozdě tě jakkoliv varovat. Nestihl jsem to. Ale ani tehdy jsem na tebe nemyslel v romantickém smyslu. Nějak jsem si to nebyl schopen přiznat. A moje starost o tebe rostla den ode dne. Severus to věděl. Spolupracovali jsme. Když se pak Voldemort vrátil, tak jsem pomalu přestal spát..." zmlkl a Harrymu se promítl obraz Luciusovi tváře během jeho posledního ročníku. Muž byl strhaný s kruhy pod očima.

"Hm, myslel jsem si, že jsi vypadal tak děsně protože jsi se strachoval o rodinu." Lucius se položil na záda, mimoděk se v duchu ušklíbl a opustil Harryho hruď: "Cissa byla moje žena, ale především přítelkyně. Mohl jsem jí říct všechno. Věděla i to, že mě přitahují muži. Její ztrátu jsem nesl těžce, ale ne tak, jako Dracovu domnělou smrt. Z toho si můžeš odvodit, že ano. Byl v tom i strach o rodinu, ale když tě zabil v tom lese, pochopil jsem, co mi srdce naznačuje. Cissa to věděla daleko dřív než já. Zjevně. I z toho důvodu tě neprozradila. Neřekla to ani mě. Myslel jsem, že je konec. Vážně." smutně si prohlédl svoje prsty a pak dodal: "Když ses probral. Bylo to, jako kdyby do mě někdo dostal životabudič. S Cissou jsme se tak prozradili. Otevřeně jsme začali bojovat proti Voldemortovi. Tehdy jsem ji viděl naposledy. Ochránila nějakou mládež, ale sama za to zaplatila." z jeho slov čišel smutek. "Nezasloužila si to." podotkl Harry.

"Nikdy nikomu neublížila." souhlasil Lucius a uvažoval jak jej víc dojmout.

"Jak zemřel Dobby?" zeptal se náhle a Harryho ta otázka hodně překvapila: "Snažil se mě chránit. Opět. Ale tentokrát jej Belatrix dostala."

Lucius si vzpomněl, jak jej Dobby navštívil. Bylo to po oné události v Harryho druhém ročníku. "Dobby tě miloval jako pána.".

Harry zavrtěl hlavou: "Byl svobodný skřítek."

Lucius se uchechtl: "Ano, to je otázka. Víš, daroval jsem ti ho. Když jsme se potkali v ředitelně, už dávno to byl tvůj skřítek, takže tvoje gesto ho ode mě neosvobodilo, protože už dávno nebyl můj. Patřil tobě. A nikdy ti to neřekl a sloužil ti jak jen mohl."

Harry otočil hlavu a střetl se Luciusovýma očima: "Nechápu to. Proč by jsi mi ho daroval? A hlavně, vypadal že má radost, že ti už nemusí sloužit, když jsem mu dal tu ponožku?" Lucius se podíval zpět na strop a uvažoval: "Netýral jsem naše domácí skřítky. Dobby se u mě měl dobře. A popravdě, to na můj popud tě odešel varovat. Byl to můj příkaz. A další můj příkaz byl, že se to nesmíš dozvědět a že tě musí chránit za každou cenu. To byly moje poslední příkazy jako jeho pána." usmál se.

"Jak říkám, Dobby tě miloval. Říkal že jsi ten nejlaskavější pán, jakého kdy měl."

Harryho štípaly slzy v očích: "Pro mě to byl přítel." Cítil, jak jej Lucius pomalu objímá a Harry se k němu bezděčně přitiskl. V Luciusovi se hnulo svědomí, ale dělal to pro sebe. Musel.