V předchozí kapitole

~Doufám, že na mě ti dva zapomenou co nejrychleji to bude možné, protože jestli se ještě někdy setkáme, tak mi to dají jistě sežrat se vším všudy, už to asi nebude stejné, měla bych se na to radši připravit, jen nevím ještě jak.~ pomyslím si v duchu, pak se jen posadím na gauč a sleduji pohledem onoho androida.

~Ani nevím co mu vlastně řeknu, až se probudí, tedy kdoví jestli se probudí, ale pokud ano, tak co pak? Ještě jsem z žádným androidem takhle nemluvila, nevím ani jak se pořádně bavit s lidmi kolem sebe, natož s těmito stroji. Co si asi pomyslí?~

...........

............

Zdravíčko všem, kdo tento příběh ještě čtou nebo číst budou. Po skoro půl roční pauze, tu pro Vás mám opět další kapitolku na rozjezd. Sice nevím jak dlouhá bude, ale snad si ji i tak užijete o začátku do konce dle svého uvážení.

Budu ráda za jakékoliv komentáře, tedy pokud se to rozhodnete nějak sami okomentovat. Taktéž budu ráda za jakoukoliv další podporu v podobě ohodnocení. Každý ohlas potěší, aspoň mě to pak nakopne k tomu, abych tento příběh dokončila úplně.

.........

............

Android sebou pak cuknul na místě, čímž mě vytrhl z myšlenek o tom jaké to asi bude až se probere. Naneštěstí tohle byl pro mě náznak toho, že ještě žije, a evidentně má vůli nějak bojovat potom všem co zažil. Radši jsem ho tedy nechala odpočívat, a sama jsem se šla nějak připravit na spánek. Nejdříve jsem si však zašla do koupelny, kde jsem si vyřešila hygienické záležitosti, a poté jsem se oblékla do věcí na spaní a šla jsem rovnou směr ložnice, kde jsem se posadila na postel, a o chvíli na to, jakmile jsem si rozhrnula deku, jsem se do ní položila a přikryla se jí. Pár minut jsem hleděla nehnutě směrem ke stropu, a poté jsem zavřela oči a pokoušela se usnout.

Během spánku jsem sebou všemožně šila na místě, no co Vám budu povídat, nezdáli se mi kdoví jak dobré sny, spíš se mi tam vloudila ta část s těmi dvěma chlapíky, co se mě snažily dostat, bohužel záchrana tam nikde nebyla, takže to dopadlo tak jak si oni sami přáli. Snažila jsem se jim bránit tak jako v realitě, ale ve snu mi to bylo k ničemu, nejspíš jsem nad ním neměla plnou kontrolu, takže jsem si přišla jako pozorující, který zažívá ty hrůzy, co se v něm odehrávají. V jednu chvíli jsem byla v jejich držení, a pak už na chladné zemi bez věcí, zatímco mě osahávali a dělali i ty další věci k tomu co si sami přáli. Pokusila jsem se křičet, ale všichni kdo procházeli kolem oné uličky se jen ohlédli a nechali to být.

Po sakra dlouhé době snažení se mi podařilo přeci jen z té noční můry uniknout, celá zalitá potem a roztěkaná jsem se dívala kolem sebe po pokoji, jestli tam náhodou ti chlapíci taky už nejsou, ale nebyli, tak jsem si oddychla a na jistou dobu jsem se posadila na postel, než jsem se nerozhodla zajít si do kuchyně pro něco chladného k pití do lednice. Cestou do kuchyně jsem nahlédla skrz dveře do obývacího pokoje, kde jsem tuhle nechala onoho androida ležet, a vypadalo to, že tam ještě stále byl přítomen a dál se věnoval svému spaní. Na chvilku jsem se pousmála, ale pak jsem toho ihned nechala, jelikož to přeci není normální, pousmát se nad něčím, jako je on, i když vypadal nevinně přitom svém odpočinku.

~Zatraceně...co to se mnou zase jenom je?!~ zakleju si pro sebe v duchu a rychle si vezmu z lednice něco k pití a jdu pak zpět do ložnice, míjejíc ten fakt, že android po celou tu dobu, co jsem tam byla, byl vzhůru a všechno to sledoval, jen já jsem si toho nebyla schopna všimnout. Rychle jsem za sebou zavřela dveře do ložnice, napila se chladného pití, a pak jsem znovu lehla do postele a zkusila usnout s vidinou, že příští sen bude lepší, a nebo nebude vůbec žádný.

.................

Další den ráno jsem se probudila už klidnější a odpočatá, myslela jsem si, že jakmile vstanu, bude všechno v pořádku, ale ani tomu tak nebylo. První co jsem uviděla nebyl strop pokoje, ani okno opodál, ale obličej, který se nade mnou nakláněl, a nepatřil rozhodně člověku, nýbrž dočasnému spolubydlícímu z řad androidů. Ihned to se mnou cuklo, načež android udělal krok vzad, abych ho netrefila svou hlavou, tím jak jsem rychle vystartovala do sedu.

"Co to sakra..?! Jak si se sem...co jsi to..proč jsi??" řekla jsem, spíš vychrlila jsem to vše ze sebe jeho směrem, než mi nedošlo, že jsem ho taky přivedla do rozpaků ohledně jeho odpovědi.

"Promiňte..já jen..chtěl jsem.."

"Co..co jsi chtěl?" vyhrknu nazpět a jen na něj nechápavě hledím, div mu pohledem nepropálím díru skrz na skrz, tak jako on mě. V tu ráno zavládlo hrobové a evidentně i trapné ticho. Ani jeden z nás nebyl schopný normálně odpovědět, dokud se nám oběma neuklidnily rozhozené nervy. Android pak mlčky radši odešel z ložnice pryč, což mě přinutilo vstát z postele a jít za ním, cestou do obýváku za sebou nechával nemalé kapky modré tekutiny, tak jsem nad tím jen tiše vydechla, jelikož mě zase čeká evidentně den plný úklidu, když už to tak musí být.

"Takže...??" optám se ho, abych prolomila to hrobové ticho, když už on sám se k tomu neměl, potom co jsem ho evidentně vylekala tím svým probuzením a otázkami. Přešla jsem z místa na místo a pak se znovu na něj podívala.

"Řekneš mi co vlastně po tobě ti chlapi chtěli, nebo proč jsi byl v té uličce, případně proč vlastně si se jen tak potuloval po ulicích Detroitu?" optám se ho a jen čekám na jeho vyjádření ohledně mé otázky.