Doufám, že jste si užili den volna. 😁
A teď se připravte na jednu z nejpodivněji napsaných kapitol. 😂
Let's goo and enjoy it 😻

Draco, Scorpius a Carina seděli u stolu na terase, před sebou čaj, kávu a sušenky a ke Carininu velkému úžasu Scorpius nezavřel pusu.

Normálně tichý, nenápadný nebelvír nyní bez ostychu vyprávěl Dracovi o svém prvním rande.

„No a my jsme pak zastavili u třešně a vypadalo to, že dostanu svojí první pusu! A víš, co já jsem udělal?“ smál se a koukal na Caru, neboť jej vždycky doplnila.

Ale tentokrát seděla s čajem v ruce, hleděla na jeho hladinu a tvářila se, že tam ani nesedí.

To zase on nepoznával ji, neboť byla vždy plná energie, upovídaná a z nich dvou to byla spíše ona, kdo měl na sobě pozornost.

„Co jsi udělal?“ zeptal se Draco.

„Dokončíš to za mě?“ podíval se na Carinu. „Prosím.“

Ta se na něj podívala se zvednutým obočím a povzdechla si: „Prostě jí jí nedal.“

„Ale tys vynechala tu větu!“ zamračil se Scorpius.

„Tak bys to měl udělat ty, ne?“

„Ale vždycky to děláš ty.“

„Jsme dva, nejsme jeden, dva, dokonči to sám.“

„No tak jo,“ přikývl a stočil pohled zpět na otce. „Řekl jsem: ‚Nenene, to je moc na mě,‘ a zatočil jsem se na místě.“

„A co ona na to?“ zasmál se Draco.

„Ona se na mě podívala tím nejsmutnějším pohledem, co jsem kdy viděl a pak...pak jsem jí teda obejmul, aby si to nevyložila nějak špatně. A fetoval jsem ty její nádherný vlasy. Jo je fakt nádherná, jako fakt hezčí než ona je snad už jenom...to je jedno,“ mávnul rukou.

„Řekni to,“ pobídla jej jeho sestra.

„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavou.

„Oba víme, koho máš na mysli,“ ušklíbla se. „Dělej.“

„Ne, to fakt není nutný, nechci ji, nelíbí se mi.“

„Ne? No tak já jí do toho dopisu, co mám rozepsaný napíšu, že se v té Americe může poohlédnout klidně po nějakém hezkém klukovi, kterému se bude líbit a bude ji chtít, určitě se jí uleví, když bude vědět, na čem vlastně je,“ usmála se blondýnka vítězně po nejdelší větě, kterou toho dne pronesla.

„To zkusíš a já řeknu Sashovi, že -“

„Sasha je mi fuk, jasný?“ zarazila ho. „Nechci kluka. A ne blbečka, co se za celý prázdniny neozve.“

„Je teprve pět dní prázdnin,“ nechápal Scorpius.

„Za tu dobu mi mohl napsat minimálně třikrát!“ rozčilovala se Carina. „Jeden se může udřít v posilce a on se ani neobtěžuje naškrabat na papír debilní vzkaz.“

„Třeba nemá čas,“ řekl mladší blonďák.

„A třeba má, jen ne na mě,“ povzdechla si a opět zabodla pohled do čaje.

„Ty chodíš do posilovny?“ zeptal se Draco.

Následovalo dívčino přikývnutí.

„Proč?“ zajímal se. „Tebe baví cvičení? Nebo se držíš ve formě? Nebo abys udělala dojem? Nebo proč?“

„Jen tak,“ odpověděla prostě.

„Je chytačka,“ řekl za ní Scorpius. „Chce se dostat do týmu i příští rok a chytit zlatonku úplně ve všech zápasech. Loni jí utekla jen jedna.“

„Opravdu?“ rozsvítily se Dracovy oči.

„Je to překvapivé?“ zvedla oči.

„Nevypadáš na hráčku famfrpálu,“ vysvětlil, „ale jsem moc rád, že jí jsi.“

„Taky jsem byla ráda,“ přikývla modroočka a pokračovala: „Dokud mi nedošlo, že za mým úspěch nestojí jen tvrdá práce, ale i tvoje geny.“

To Draca upřímně ranilo, myslel si, že bude těžší dostat se ke Scorpovi a přitom to byl po většinu času on, kdo konverzoval. Ale bolelo ho, jak s ním Carina mluvila i to, jak se tvářila...

„Trocha přírodního talentu je taky třeba,“ pokrčil rameny. „Je jedno, odkud se vzaly.“

„Někdy se musíš přijet podívat, jak úžasně hraje,“ řekl Scorpius nadšeně.

„Nevím, jestli se dostanu.“

„Proč by ses neměla dostat? Jsi super talentovaná a co víc? I kdybys předvedla jen svoje zahřívání, Sasha tě vybere.“

„Proč by to dělal? Dostane to jen nejlepší.“

„A tím jsi ty. A navíc se Sashovi líbíš,“ zapěl.

„Nezajímá mě, jestli se Alexandrovi líbím nebo mě nesnáší, záleží mi na tom, abych to dostala díky talentu, ne kontaktům,“ zamračila se blondýnka.

„V jaké jste vlastně koleji?“ došlo najednou jejich otci.

„Zkus hádat,“ usmál se povzbudivě Scorpius.

„Budeš buď Nebelvír nebo... Havraspár...spíš ten Nebelvír,“ pokýval nakonec hlavou.

„Jak jsi to poznal?“

„Jen nebelvírští by byli schopni takhle zahodit šanci dát pusu hezký holce,“ poškádlil jej.

„To mi povídej,“ odfrkla si Cara.

„Ty jsi hrdá zmijozelka,“ pronesl Draco vítězoslavně.

„Není tak těžké to poznat. Vlastně mě zaráží, že se na tu otázku vůbec ptáš,“ věnovala mu úšklebek.

„Na ujištění,“ odpověděl a sledoval, jak do ní mizí poslední zbytek čaje.

„Kolik je?“ zeptala se.

„Půl osmý,“ odpověděl Scorpius.

„Je tady posilovna? Nebo aspoň karimatka,“ otočila se na Draca.

„Pojď,“ řekl a zvednul se od stolu, aby ji mohl zavést do své osobní posilovny.

„Pane jo,“ vyvalila oči, když to všechno viděla. Nebyla zvyklá na něco takového, sama chodila dolů do sklepa, kde si udělala malý koutek na cvičení, ale tohle bylo jak posilovna z časopisu.

„Stačí?“ zašklebil se blonďák.

„Bohatě,“ přikývla a vkročila dovnitř.

„Tak si užij cvičení,“ popřál jí a odebral se zpět za Scorpiusem.

Když se rozezněla hudba, odvážil se zeptat.

„Co s ní je?“

„Má strach,“ odpověděl Scorp jednoduše.

„Jako ze mě?“ zvedl Draco obočí.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Nebo možná? Já nevím. Ale je divná. Nechová se tak normálně.“

„A ty? Ty se chováš jako normálně?“ zeptal se starostlivě.

„Já? Obvykle bývám zamlklejší... napouštím se do rozhovoru, když to není nutné,“ vysvětlil.

„Ale můžeš se chovat úplně jakkoliv, jak je ti to pohodlné.“

„No a právě tak se chovám. Přijde mi, že mi tu nikdo nic neudělá a neodsoudí mě,“ řekl s lehkým úsměvem.

„A to ti jinde nepřijde?“

„Jsem docela introvertní,“ přiznal Scorp. „Prostě...mezi svýma... komfort lidma jsem...tohle.“

„Tím chceš říct, že jsem tvůj komfortní člověk?“ popíchl jej Draco.

„Jsi v pohodě,“ pokrčil rameny. „Což je super začátek,“ povzbudil jej.

„Já vím, že čtrnáct let nedoženu, ani kdybych se snažil sebevíc,“ začal s povzdechem starší z blonďáků. „Ale hodlám udělat všechno pro to, abych dohnal aspoň trochu. A taky vím, že ke mně nebudete mít stejnej vztah jako k Weasleymu-“

„Tady si dovolím tě zabrzdit,“ skočil mu nebelvír do řeči. „Já a táta spolu možná žijeme čtrnáct let pod jednou střechou a máme za sebou spousty, spousty zážitků, ale nikdy jsme k sobě neměli tak blízko, jako měl s Carou. A jasně, chápu, že za to může to, že ona hraje famfrpál a že je holka, ale tak to nevadí, ne? Takže myslím, že i na tomhle to trochu stojí.“

„Co stojí na čem?“

„Že je Cara taková, jaká je. S tátou má takovej vztah, o kterým se může spoustě lidem jen zdát. Málokdo má tak hezký vztah s rodičem. Takže se fakt nedivím, že je teď taková, protože...když jsme se o tom dozvěděli, hůř jsem to nesl já, ale jak jsme tak nad tím přemýšleli, tak se to otočilo, jí začalo všechno docházet a mně začalo všechno docházet a...a stalo se z toho to, že já jsem se nemohl dočkat, až tě poznám a ona sem vůbec nechtěla.“

„No ale co mám udělat pro to, aby se na mě přestala koukat jak na vraha?“

„Miluje famfrpál. Ty taky. Zkus to přes něj. Zajímá se o Nitrozpyt, někde jsem slyšel, že i ty, zkus to. Hrozně jí baví zkoumat smrtijedy, tak jí o nich něco řekni,“ házel chlapec jeden nápad za druhým. „Můžu se tě zeptat?“

„Na cokoliv,“ přikývl Draco.

„To znamení zla pořád máš?“ zeptal se, při čemž v jeho očích zářily jiskřičky.

„I ty se rád zabýváš smrtijedy, viď?“ ušklíbl se. 

„Trochu,“ přikývl.

„Je tam, ale už hrozně bledý,“ přiznal.

„Můžu se podívat?“

„Pro mě za mě,“ pokrčil rameny a pousmál se.

Vzpomněl si, jak se tenkrát před šestnácti lety stal smrtijedem a jeho, brzy milovaná, Grangerová jej okamžitě odhalila. První, co ji zajímalo, bylo to, jak takové znamení zla vypadá a jestli se může podívat.

To byla chvíle, kdy si ji oblíbil, neboť ona jej za to nesoudila, ona od té chvíle stála při něm...

Její oříškové oči neustále zračily podporu a on se do nich brzy zamiloval, stejně tak do ní.

A nyní tu seděl o šestnáct let později se svým vlastním synem, který si prohlížel znamení zla Hermioninýma očima, které i tentokrát nezračily sebemenší dávku odsuzování, ale pouze a jenom pochopení.