Už jsem strašně unavená, debilní škola, už ať jsem venku. 😂
Ale klid, kapitolu stíhám. 😜
Akorát kdyžtak omluvte ty chyby, nemám sílu na opravu. 🙈
Miluju vás. 💗

V jedenáct hodin přesně stál Draco Malfoy před kanceláří ministryně kouzel, která se přesně v jedenáct uráčila vyjít ze dveří pracovny.

„Zdravím tě, Grangerová, to máme ale pěkný den, viď?“ broukl z vesela.

„Mohl bys přestat bejt tak nadšenej, prosím tě?“

„Proč bych měl?“

„Protože můj den je na houby.“

„No to je blbý. A proč?“

„Co proč?“

„Proč máš na houby den?“

„Manžel se se mnou chce rozvést, stačí ti to jako vysvětlení?“

„Bohatě, Grangerová.“

„A vůbec, kdy jsi přepnul na Grangerovou?“ zvedla obočí.

„To už bude nějakej ten pátek zpátky,“ pokýval hlavou.

„No nádhera. Kam mě bereš?“

„Do italský restaurace, protože mám chuť na špagety.“

„Pizza, to zní jako fajn nápad,“ přikývla Hermiona, a tak se vydala známou cestou k restauraci.

„Takže...rád bych se seznámil-“

„Já vím, že bys je chtěl poznat...řekla jsem jim, že to nechám na nich, jestli se s tebou chtějí nebo nechtějí seznámit a... posílají ti dopis,“ řekla, ač nezněla příliš nadšeně.

„Dopis? Jako napsanej jejich vlastní rukou?“ vykřikl Draco, který naopak dost očividně nadšený byl.

„Vlastně Scorpovou, Cara tam jen hodila podpis, aby bylo vidět, že s tím souhlasí,“ vysvětila mu.

Scorpius a Carina totiž ráno vstávali stejně jako ona, a tak jí vše řekli.

„Řekla jsem jim, že je to na nich. Nemůžu jim přikazovat, co mají a nemají dělat, vždyť jim bude patnáct, nemůžu jim přikázat, aby se s tebou viděli, kdyby nechtěli. Takže tohle dělají čistě ze své vlastní vůle, protože...jsou na tebe zvědaví.“

„Pochopitelně, vždyť já na ně taky,“ pokyvoval Draco hlavou a když se usadili a objednali si, dopis konečně otevřel.

Ahoj tati,

nevím, zda Ti nevadí, že Ti budu tykat, my rodičům tykáme, tak asi budu i Tobě.

Debilní úvod prosím omluv, nemůžu pořád racionálně přemýšlet, ale já a Cara jsme se rozhodli, že by bylo fajn s Tebou strávit pár dní, chtěli bychom Tě poznat a to se za jedno odpoledne nejspíš nepodaří.

Mamka říkala, že to, jak to mezi námi bude, nechá na nás a my se nechcem vnucovat, ale pokud by Ti to nevadilo, na týden bychom si k Tobě vyrazili, aby sis rodičovství užil se vším všudy. :-D

Jsme na Tebe zvědaví, já i sestra, i když ta teda právě teď vypadá, jak kdyby  Ballycejští netopýři prohrávali boj o titul, nebo tak něco, ale taky je na tebe zvědavá.

Vypadá to, že s nedělí budeme mít čas a samozřejmě víme, že je to už za dva dny, takže pokud se ti to nehodí, pochopíme to, ale jsme opravdu zvědaví, jaký jsi a rádi bychom se zbavili těch představ, když se můžeme přesvědčit na vlastní oči.

Podrobnosti řekni naší mamce, prosím, abychom se stihli připravit, moc se těšíme, až Tě poznáme.

Těšíme se na Tebe a posíláme pozdravy!

Scorpius a Cara

Omluv prosím Carinin hrabopis, umí psát i hezky, když chce. ;-)
Já píšu hezky pořád, astalavista. :-*

„Panebože, moje dcera fandí Ballycejským netopýrům?“ zvedl Draco obočí. „Však Kenmarská káňata-“

„Neveď se mnou debaty o famfrpále, já tomu fakt nerozumím,“ odsekla brunetka.

„Nejsi ráda, že jo?“ řekl trochu zklamaně.

„Že k tobě na týden pojedou? Ne, opravdu neskáču radostí do oblak, ale oni se těší, chtějí tě poznat a já se jim nedivím, spousta věcí by se jim tak mohla urovnat...Ale to není to, co mě trápí.“

„Tak co?“ zeptal se, když před ně postavili jídlo.

„Ron je miluje jako svoje vlastní. Když zjistil, že nejsou jeho, zlomilo ho to, ale pořád doufal, že jim bude stačit, že mají jeho. A když Scorpius přišel ráno s tím, že tě chce poznat -“

„Scorpius? Takže ne Carina?“ vypadlo z něj.

„Je to tátova holčička, vlastně... Ronova holčička. Když to zjistila, byla v pohodě, pak si asi začala uvědomovat všechny ty věci a dneska je jak vyměněná. A to mi dělá starosti. Nechtěla ani palačinky s borůvkama! Odmítla pizzu k obědu, místo toho se nabídla, že půjde vařit, že prý jí to uklidňuje! Jakoby se se Scorpem vyměnili, když to zjistil, vypadal, že exploduje, jak byl naštvanej a teď? Už má zabaleno.“

„Ale co tak koukám, máme hodně společného, třeba ji obměkčím a bude to dobrý,“ doufal.

„Moje dcera je jako počasí, nikdy nevíš, co udělá,“ usmála se Hermiona. „Ale ať udělá cokoliv, je to skvělý. A Scorpius? Tak hodný dítě. Jsou sice dvojčata, ale jsou tak jiní. Ta holka má čerta v těle a v tolika věcech je ještě tak dětská, ale Scorp? Je na svůj věk tak vyspělý. V životě jsem to neviděla. Když byl malej, zůstal tam, kde jsme ho posadili, tolik se nedružil, ale zato doma s námi nezavřel pusu. Hotovej anděl. A jak četl! Už ve čtyřech letech, pořád něco čte, má v hlavě snad celou knihovnu. Kamarádi mu říkají, že je jak chodící encyklopedie. Hlavně ani jeden nezkazí žádnou legraci a jsou pro každou špatnost, to mají po tobě,“ řekla nakonec.

„To a mou dokonalou barvu vlasů, která je prozradila,“ zasmál se blonďák.

„No jasně,“ přikývla Hermiona, i když trochu znepokojeně.

„Půjdou ke mně na týden, půjdem třeba hrát famfrpál, nebo omrknout největší knihovnu Británie, vezmu je do světa medúz!“

„Proč bys je měl vozit po výletech?“ zamračila se Hermiona.

„Jsem jejich táta,“ zamračil se i Draco.

„Táta? A čím sis takovej titul zasloužil? Tímhle?“ hodila vidličkou na talíř s jídlem, až to zacinkalo. „Kdes byl, táto, když se první měsíce života budili noc co noc? Kdes byl, když vyslovovali první slůvka, kdes byl, když dělali první krůčky, kdes byl, když se učili jezdit na kole, kdes byl, když se učili lítat na koštěti?“

„Víš, kde jsem byl? Víš, kde jsem těch zasranejch čtrnáct let byl?! Byl jsem ve špinavý, smradlavý, mrňavý cele v Azkabanu a čekal na den, kdy mě pustí, abych moh bejt zas s tebou! Co na tom nedokážeš sakra pochopit?! Nevybral jsem si to! Bylas u toho, když mě odsoudili, vypadal jsem snad, že se tam těším?!“

„Ani jednou jsi nenapsal! Nenapsal! Mohli jste psát a nenapsal jsi! A já čekala! Čekala jsem půl roku na to, až napíšeš!“

„Zajímavý, žes šla hned za Weasleym. A ten uvěřil, že jsou ti dva jeho. To jsi hodně čekala.“

„Musela jsem mu upravit paměť! Paměťová kouzla, na to jsem se specializovala na ministerstvu, teď víš proč. Jsem v nich přebornice!“

A potom oba mlčeli. Jedli v tichosti, v naprosté a nepříjemné tichosti. 

„Nepsal jsem, protože jsem ti nechtěl bránit ve štěstí,“ prořízl po chvilce Draco ticho.

„Cože?“ nechápala Hermiona.

„Věděl jsem, že kdybych ti psal, čekala bys na mě. Patnáct let. A odmítala bys proto každýho, kterej by tě mohl udělat šťastnou, tak jsem ti nepsal.“

„Měla jsem právo rozhodnout se sama, ale děkuju,“ zamračila se. „Jenže kdybys psal, chodila bych i na návštěvy. I s nima. A nemuseli bysme tohle řešit.“

„Chodit i do Azkabanu s dětma? Teda, velice výchovné,“ pokýval hlavou a začal se smát.

„Bože, nesměj se, na tom není nic vtipnýho,“ řekla, ale on se stejně smál, čímž jí donutil smát se taky. „Draco, ty hade, to fakt není vtipný.“

„Jen mě to pobavilo, v klidu. Ale jo, něco z tebe zůstalo, nejseš jen matka na plnej úvazek,“ ušklíbl se a ona mu úšklebek vrátila.

„Vůbec ses nezměnil,“ povzdechla si brunetka a zadívala se na něj.

Jen vousy, to bylo jediné, co se u něj změnilo.

„To víš, no, moc jsem k nějaké přehnané změně neměl prostor,“ pokrčil rameny a tentokrát se do smíchu dali oba.

„Budu muset do práce,“ řekla po tom, co se podívala na hodinky a dojedla poslední kousek pizzy.

„Počkej!“ zastavil ji blonďák, vzal odněkud propisku a na ubrousek začal cosi psát. „Tohle jim prosím dej a vyřiď, že se na ně moc těším.“

„Tak fajn,“ pokrčila rameny a strčila ubrousek do kabelky.

„Měj se,“ rozloučil se s ní.

„Ty taky,“ mávla mu na pozdrav a odešla z restaurace zpět na ministerstvo.

A blonďák se zhluboka nadechl, vydechl a znovu se zadíval na dopis od svých dětí.

Tak on je skutečně pozná, už za dva dny.

Tak moc se těšil!