Miláčkové, dnes bych se ve svém povídání ráda zaměřila na vydávání. 😁
Totiž takhle, mám toho fakt hodně, kamarády začínaje, přijímačkama konče. 💁🏻‍♀️
Ano, je to tak, jsem deváťanda, budu dělat přijímačky, a tak bych se tomu chtěla taky trochu věnovat, doufám, že to chápete. 😅
Ale k věci - jelikož toho mám fakt dost, tak jsem se rozhodla pro jednu až dvě kapitoly týdně. 😊
Pravidelně bude vycházet kapitolka každou středu, čas od času možná i v neděli, ale uvidím, jak na tom budu časově. 😉
No, ale zatím jsem na tom dobře, tak si užijte vzácnou nedělní kapitolu. ❤️
Vaše Deni 💗

V jednom vlaku seděli na jedné sedačce v jednom kupé dva blonďatí sourozenci a jedna tmavovlasá dívka.

Naproti nim jejich tři přátelé.

„Tak šup, Lotto, pochlub se," poškleboval se jeden z blonďatých sourozenců.

„Tobě to tak budu říkat, Carino Weasleyová, taková slepice," protočila zmiňovaná oči, ale všichni věděli, že si dělá legraci.

Diskrétnějšího člověka by jeden těžko pohledal a všichni to věděli.

„Luis, neštvi," smála se Carina Grangerová-Weasleyová.

„Nebudu ti to říkat, Caro," zavrtěla Luiselotte hlavou.

„Luis," prosila blondýnka, při čemž zaklonila hlavu.

„Ani za mák," ušklíbla se.

„Taky jsi nám nechtěla říct, koho chceš," zašklebila se dívka, jež seděla vedle Luiselotte, vyšší tmavovláska s hnědýma očima.

„Protože, má drahá Alice, já ho nechci," namítla Carina a podívala se na bratra. „To nemyslíš vážně! Ty zase čteš?" vyvalila oči. Bez reakce. „Scorpiusi. SCORPE!"

„Co?" podíval se zděšeně knihomol.

„Ty už zase čteš?" zopakovala svou otázku.

„Ne, já si jen prohlížím ty nádherný písmenka, jsou tak kouzelný," řekl zasněně a když viděl sestřin pohled, protočil oči a už normálním tónem řekl: „Jasně že čtu, ty hloupá, co bych asi jinak dělal?"

„Kdybys četl aspoň něco pořádnýho."

„Myslíš Famfrpál v průběhu věků? Taková hloupost, co ti to dá?"

„Nenadávej na famfrpál," zamračil se chlapec s vlasy černými jak uhel naproti němu.

„Sasho," povzdechl si, „nerad ti to říkám, ale smysl tvého života je opravdu to poslední, co bych chtěl dělat."

„To je kravina. Ty budeš dělat co? Knihovníka? To je teda zábava," protočil Sasha oči a vrátil se zpět k zírání z okna.

Na to už Scorpius nereagoval a ponořil se zpět do světa, ve kterém není nic nemožné.

„Spíš mi řekni ty, jak se těšíš zpátky do Doupěte?" zašklebila se Luiselotte.

„No vůbec, zas ty uvřískaný děti. Vůbec nechápu, jakým omylem jsme se my se Scorpem narodili tak brzy."

„Sedmnáctiletým válečným hrdinům?" zasmála se Alice. „Já v tom nevidím problém. Jednoduše oslavili konec války a omylem jste se z toho vyvedli vy dva."

„To je ale časově nepřesný," namítl Scorpius.

„Musíme tu reálně probírat milostný život našich? Je to nechutný," nakrčila Cara nos a naznačila zvracení.

„Jsme 24. prosince, to by znamenalo, že se to muselo semlít někdy na přelomu března a dubna, to znamená co? Že se žádná oslava nekonala," uzavřel to Scorp.

„No, co ty víš," vyplázla Alice jazyk. „Vysvětlovalo by to, proč seš samý překvapení," pousmála se, při čemž s červenými tvářemi sklopila zrak.

„Přesně," vrátil jí blonďák úšklebek, ale spolu s ním i lehký úsměv.

„Říkám ti, do konce tohohle roku ho sbalí, do roku 2015 bude svatba, do Vánoc porodí," naklonila se Luiselotte ke Carině a té nenápadné dívce, jež seděla vedle ní - Josephine.

„Josei," povzdechla si Cara. „Já jsem ti říkala, že to bude těžký."

„Není to těžký, jsem ráda, že je Scorpius můj kamarád, ale sakra žárlím," zašeptala brunetka.

„A to není kamarádský," zašeptala Carina nazpět s jemným úsměvem.

„Je to kamarádský, jsem prostě...žárlivá kamarádka."

„Bože, holka," praštila se blondýnka do čela a vykoukla z okýnka. „Jsme tu," usmála se a začala se zvedat, při čemž žďuchla do bratra. „Zvedej se, půjdeme."

„Sestro," povzdechl si Scorpius, „nemusíš mě pořád kontrolovat, nejsem tvý dítě."

„Ne, jen můj bratr," věnovala mu úšklebek a hodila si kabelku přes rameno.

„O sedm minut starší, nutno podotknout," usmál se až přehnaně sladce, ale zvedl se, stejně tak učinil i zbytek party.

Když všichni vyskákali z vlaku, Scorpius se otočil na brunetku vedle sebe. „Měj se, Ali."

„Užij si prázdniny, Scorpe," usmála se a nechala se obejmout.

„Měj se krásně, zlato, napíšem si," slibovala Carina Luise.

„To je jasný," přikývla. „Užij si to."

„No děkuju," zasmála se blondýnka.

„Měj se, bloncko," mrknul na ni Sasha.

„Pápá, nulo," zašklebila se a nechala se obejmout. „Budeš mi chybět."

„Jasně, tomu tak věřím, neschopná chytačko."

„Ehm, ehm, pardon? ‚Caro, od dob Draca Malfoye jsme ve Zmijozelu neměli lepšího chytače než tebe!'" zaimitovala.

„No tak jo, pravda," přikývl. „Ale už mě neimituj."

„Rozkaz, kapitáne," ušklíbla se.

„Přes prázdniny trénuj, potřebuju tě příští rok," zašeptal jí do ucha.

„Vypadám jako povaleč?" zvedla obočí.

„To rozhodně ne," zasmál se a pak se na ni chvíli zadíval. „Ale dávej na sebe pozor."

„Když ti to udělá radost," zazubila se.

„Takhle ti to sluší," polichotil jí.

„Ani nevíš, jak ráda bych řekla to samý," povzdechla si a položila si hlavu na jeho rameno.

„Štěstí, že jsou všichni pryč, to by byly zas kecy," culil se a hladil ji po zádech.

„Ale spousta lidí se ještě dívá," ušklíbla se. „Budeš mi chybět, kapitáne."

„Za celej rok jsi mi neřekla jinak."

„Sasho," podívala se na něj.

„Caro?"

„Musím jít."

„Užij si prázdniny, hádě," usmál se a ještě jednou ji pohladil po rameni.

„Ty taky, hade," rozloučila se a otočila se na Scorpa.

„Už jste doflirtovali?" pronesl blonďák otráveně a pobaveně zároveň.

Jeho sestra nesnášela, když jí popichovali. A co nesnášela ještě víc bylo, když ji strkali dohromady se Sashou, kapitánem zmijozelského týmu, i přesto že oba dva tvrdili, a doopravdy tomu tak bylo, že jsou vážně jen kamarádi. I když musela uznat, že se nebránila i něčemu jinému.

„Co? Blbečku, já neflirtuju," protočila oči a strčila do něj.

„Tak jsem asi špatně viděl a sedím si na uších."

„Vy nebelvírští pořád vidíte to, co není," řekla.

„Sestro, víš, že se se Zmijozelem nemáš moc chlubit."

„Alice je též zmijka," vytáhla na něj eso.

„Alice... Alice...tak jo, Alice, je složitější."

„Až si uděláme bratrsko-sesterskou noc, proberem to, souhlas?"

„Souhlas," usmál se Scorpius.

„Tati!" vyjekla najednou blondýnka a rozběhla se ke svému otci.

„Ahoj kočičko," vydechl nadšeně zrzek a objal svou dceru, která mu visela kolem krku.

„Tati, tak se mi stýskalo," usmívala se a konečně se jej pustila.

„Ahoj Scorpe," usmál se Ron Weasley na syna a objal i jeho.

„Cara říkala, že prý půjdeme do cukrárny," zazubil se, při čemž vynikla jeho rovnátka.

„To že Cara říkala?" podíval se překvapeně na blondýnku, která na něj též vycenila svá rovnátka. „No tak jo, pak můžem vyzvednout Hermionu."

„To by bylo super," usmál se Scorpius.

„Takže berem kufry a jdem?" usmála se i Carina.

„Že je to kdyžtak na tebe?" vytáhl mladý muž hůlku.

„Samozřejmě," přikývl Ron a nechal syna kufry zmenšit.

„Šup sem s nimi," otevřela chytačka svou kabelku a do ní přiletěly malé kufříky.

„Tak jdeme?" poskočil nadšeně, velice dospěle, Ronald Weasley a vyrazili do cukrárny, kde byli do pěti hodin, než se vydali vyzvednout Hermionu na ministerstvo.

Ta se ale nejspíš rozhodla v práci nocovat, a tak se Ron rozhodl vyslat dvojčata za ní do kanceláře samotná.

„Jako fakt, miluju člověka, co vymyslel výtahy," pochvaloval si Scorpius.

„Jasně, nemohli jsme to vyjít pěšky," pronesla otráveně Cara a založila ruce na hrudi.

To se ale výtah konečně zastavil a dveře se otevřely dalšímu čekajícímu.

„Dobrý den," pozdravili sourozenci a vylezli z výtahu.

„Počkej," zastavil Scorpius sestru. „Tohle není správný patro."

„Jak to myslíš, že to není správný patro?" zamračila se zmijozelka.

„No není tady ten obraz."

„Bože, Scorpiusi," protočila oči a rozběhla se za tím člověkem, co nastupoval do výtahu, neboť široko daleko nebylo po nikom ani vidu, ani slechu. „Pane! Pane, prosím, podržte ty dveře!"

„Cože?" otočil se muž na blondýnku a vyvalil oči.

„Prosím vás, nevíte, kde má kancelář ministryně?"

„Ministryně?" zvedl Draco Malfoy obočí a nevěřícně na ni hleděl. Bylo možné, že to byla ona?

„Jo. Víte, já jsem totiž...její dcera, přišla jsem pro ní a samozřejmě jsme se ztratili."

„Catarina?"

„Carina," zvedla jedno obočí a podezřívavě si jej prohlédla, „fajn, víte co, já se asi dojdu poptat někde...jinde."

„Ne, to je v pořádku, omlouvám se, jste o patro níž," řekl už konečně trochu při smyslech Draco.

„Děkuju," řekla a vydala se zpět za bratrem. „Pojď, ten chlap je nějakej vadnej. Věděl, jak se jmenuju. A úplně divně na mě koukal."

„Fuj," nakrčil Scorpius nos a vydal se se sestrou ke schodům do, jim tak známého, patra, odkud zrovna vycházela jejich matka, ke které se oba rozběhli.

„Miláčkové," vydechla spokojeně a překvapeně zároveň a objala je. „Tolik jste mi chyběli, to je hezké překvapení."

„Ty nám taky," zašeptala spokojeně dvojčata.

„Neuvěříš, co se nám stalo," začal Scorpius a očima střelil k výtahu.

„Ty vole, ale tohle," zavrtěla Carina nevěřícně hlavou, když pohlédla stejným směrem.

„Co se děje?" zeptala se Hermiona s úsměvem, dokud se nepodívala tím směrem, kterým se dívaly její děti a ztuhla.

„Co je, mami? Ty ho znáš?"

„Jo, znám...dalo by se říct," přikývla Hermiona a narovnala se.

„Ten chlap ví, jak se jmenuju a divně na mě zíral," zamračila se Cara.

„A proč jde sem?" mračil se i Scorpius.

„Zlata, mohli byste prosím...já nevím, něco vymyslete! Třeba mi skočte do kanceláře. Jděte do výtahu, dolů nebo...nebo něco udělejte. Sakra," zaklela ministryně, ale to už byl blonďák vedle nich.

„Grangerová," kývnul jí na pozdrav a ona zvedla oči, aby tak vyhledala pár jeho bouřkově modrých.

„Malfoyi," zašeptala, když se konečně setkala s jeho ledovým pohledem.

Po patnácti letech.