Jednou přijde do vašeho života někdo, s kým si myslíte, že to má smysl, srazí vás ta láska na kolena...ale na kolenou vás asi už nechá. 💁‍♀️
Miláčkové, tohle je můj případ, takže věřím, že mi odpustíte, že po svém historicky prvním rozchodu nejsem úplně schopná psát romantický příběh Draca a Hermiony...😶
V této povídce bych ráda udržovala takovou pohodovou, přátelskou atmosféru a nemyslím si, že mi to teď půjde.
Doufám, že mám vaše pochopení. ❤️
A taky doufám, že jste měli veselejší Vánoce než já 😅
Tak aspoň šťastný nový rok 😊
Vaše Déňa

„Tati?" promluvila do, zjevně prázdného, bytu Carina, která právě vystupovala z krbu.

Když jí dlouho otec neodpovídal, zkusila to znovu a potom znovu, ale stále nic.

„Tati?" vyslovila naposledy do ticha, než se svezla na zem a rozplakala se.

Potřebovala teď Dracovo objetí, potřebovala se mu s tím vším svěřit.

I když věděla, že to nikdy nepochopí tak dobře, jako Hermiona, chtěla to probrat s ním.

Nevěděla proč, asi kvůli pocitu bezpečí, jenž jí její otec neustále poskytoval, ale zkrátka potřebovala jeho, ne ji.

Prásk!

„A jak jsme šli v té tmě, tak on prostě spadnul do toho bazénu!" říkal jakýsi ženský hlas a Carina zbystřila.

Žena?

„Musí to být bezva mít sourozence," slyšela Draca.

„To ano, víš, kdybych měla mít dítě, nikdy nechci jedináčka, chci minimálně dvě." Sdělovala žena další, naprosto zbytečnou, informaci a vkročila do obývacího pokoje, kde se rozsvítilo a Carinae i přes slzy viděla svého tátu.

„Tati!" vykřikla a vrhla se Dracovi kolem krku zrovna ve chvíli, kdy žena začala o tom, jak moc nemá ráda muže, kteří své děti tají.

„Cari," oslovil ji zaskočeně blonďák a sevřel ji v pevném objetí. „Co ty tady děláš?"

„Já potřebuju pomoct, potřebuju poradit. Máma by tomu nikdy nerozuměla, potřebuju radu, tati, prosím," zadívala se na něj jeho očima.

„To je samozřejmost, Car, neboj se," ujistil ji a zadíval se na svou společnici. „Janet, to je moje dcera Carina."

„Pochopila jsem," odfrkla si. „Ráda tě poznávám, Carino."

„Já vás taky," přikývla,ale rozhodně nezněla přesvědčivě.

„Jak se-"

„Janet," přerušil ji Draco, „děkuji ti za příjemný večer, ale myslím, že pro dnešek už bychom to měli rozpustit."

„Proč jsi mě zval k sobě, když jsi věděl, že tu máš dceru?" prskla po něm.

„Neveděl," namítla blondýnka. „Ale když už tu jsem, tak," nechala vyznít větu do prázdna, pokrčila rameny a podívala se na tátu.

„Je to moje dcera," otočil se omluvně, zároveň však naprosto hrdě na společnici.

„Jasně, v pořádku, já odejdu," pronesla ona Janet tím nejnepřesvědčivějším tónem, který dosud mladá slečna Grangerová slyšela.

„Děkuju ti," usmál se Draco a líbnul ji na tvář.

„Bylo skvělé tě poznat, Carino," usmála se sladce žena.

„Já jsem též ráda, Janet," vyplivla zmijka její jméno a posadila se na gauč, aby jí dala najevo, že už si jí nevšímá.

„Napíšeš mi?" zeptala se Draca a ten jen přikývl.

Ale jako odpověď to evidentně stačilo a než bys řekl famfrpál, byla Janet ta tam.

„Tak co pro tebe mohu udělat?" položil Carinin otec otázku.

„Co to bylo za ženskou?" ptala se hned.

„Janet Nigelová," odpověděl blonďák.

„Tvoje přítelkyně?" zeptala se blondýnka opatrně a pomalu.

„Jen to ne," ušklíbl se bývalý azkabanský vězeň. „Jen takové povyraženíčko, o nic nejde."

„Dobře," pokývala hlavou na znamení toho, že rozumí. Ve skutečnosti tomu nerozuměla. Co její plán?

„Takže znovu, má milá dcero," začal Draco a pousmál se nad tím, jak neznámé to stále je. „Jak ti mohu pomoci?"

„Ale nebudeš se ptát, proč jsem přišla za tebou než radši za mámou, slibuješ?" vrhla na něj psí oči.

„Nebudu," odpřísáhl a posadil se na gauč vedle ní.

„Co sis o mně myslel, když jsi mě viděl poprvé?"

„Nejdřív jsem se přesvědčoval o tom, že by byla moc velká náhoda jeden den zjistit, že mám děti a druhý den je potkat," zasmál se hořce. „Ale když jsem se na tebe podíval, ty oči, ty moje božský oči, ty rysy v obličeji, vlasy, nebylo možný, abys nebyla moje. A Scorp? Pansy říkala, že když ho viděla poprvé, lekla se, že vidí mě jen s temnýma očima. Hlavně mi jako první do hlavy přišla myšlenka, že jste nádherní. Jako fakt krásní. Hezké vzpomínky," ukončil svůj monolog a podíval se na Caru.

„Ty si myslíš, že jsme se Scorpem krásní?" zadívala se na něj nechápavým pohledem.

„Ani nevíš jak," přikývl Draco s úsměvem. „Žasnul jsem, když jsem si uvědomil, že jste moji."

„A nepřišla jsem ti moc vysoká?"

„Úplně akorát."

„A co moje vlasy? Že je nemám dlouhý?"

„Máš je dlouhé pěkně. Dost na to, aby se s nima dalo něco dělat," poukázal na culík, „zároveň dost krátké, aby nepřekážely."

„A co moje chování? Co si o něm myslíš?"

„Že jsi naprosto slušně vychovaná, ale teď jsem s otázkama na řadě já, proč se ptáš?"

„Jen jsem se prostě...potřebovala jsem se zeptat."

„Co tě k těm otázkám vedlo?"

„Scorpius," odpověděla a vzápětí dodala: „Spíš Josephine...nebo ne, vlastně ne...Sasha."

„Jaká Sasha?" divil se Draco. Z vyprávění svých dětí zatím žádnou Sashu neznal.

„Ne to je...on, jakoby Alexander."

„Sasha z toho prvního večera, co jste tu byli, jak o něm mluvil Scorpius," docházelo blonďákovi, při čemž jeho dcera přikývla. „A co je s ním?"

„Já ho strašně miluju," vydechla Carina a to Dracovi spadla brada.

Čekal všechno, čekal, že má strach, když šlo tedy o toho Sashu, že ji nevezme do týmu.
Nebo čekal, že jí už vytáčí, jak arogantní vůl to je.
Nebo že onen Sasha třeba přiletěl na jahodě a oznámil jí, že na tomhle se ode dneška hraje, i to mu přišlo pravděpodobnější než tohle.

Avšak věděl, že musí něco říct, a tak vypustil tu nejinteligentnější otázku, jež jej napadla: „Jak jsi to poznala?"

„Myslím na něj, pořád," zašeptala. „A když na něj myslím, tak pořád to... mravenčí, hlavně když se podívám na toho medvídka, co mi dal...to mám úplně vzpomínky. A ten jeho úsměv? Nejkrásnější, co jsem kdy viděla," rozplývala se a Draco by přísahal, že jej pomaličku začala bolet hlava. „Já vím, já vím, je to famfrpálista, všechny ho chtějí, ale pořád jsem si myslela, že já jsem...já. Výjimečná. Hrozně jsem doufala, že když se ke mně nechává jako k ostatním holkám, když mě třeba sem tam vezme za ruku nebo jen tak obejme, bude to znamenat, že se mě brzy zeptá, jestli s ním nebudu chodit. Ale to se nestalo a on ani nepíše."

„Jenom jste se drželi za ruce a obejmuli?" zvedl blonďák obočí, tak moc v šoku, že mu ani nedocházelo, že mluví se svou vlastní dcerou, spíš mu připadalo, že je ještě v Bradavicích a rozebírá s Pansy Blaise.

„Ne, máš pravdu, neskončilo to jen u toho... My jsme...jak jsme vyhráli ten pohár, tak jsme se tam v tom stanu spolu-"

„Snad jste spolu nespali?!" zahřměl Draco přes celý byt.

„Ne," zavrtěla hlavou, ač nezněla moc přesvědčivě.

„Carino?" pohlédl na ni přísně, ale zároveň pln obav, při čemž blondýnka velice nahlas polkla. „Caro?" oslovil ji znovu, tentokrát ale bez toho přísného tónu a jeho hlas přeskočil do nepřirozeně vysokého tónu.

„Já myslela, že pak to bude jiný," zašeptala. „Že když se vykousneme a budem spolu mít to, co já nikdy s nikým předtím, tak se mnou třeba začne chodit."

„Ztrácím se," zarazil ji otec. „Co teda bylo a nebylo?"

„Líbali jsme se. A měli takovou... intimnější chvilku, ale se vším oblečením a se vší počestností, samozřejmě," dodala a Dracovi se ulevilo.

Přeci jen měl chvilku strach, že mu bude oznámeno, že bude dědou.

„Ale i tak...skoro nic se nezměnilo."

„Carino," oslovil svou dceru co nejtrpělivějším tónem. „Holkám...ne, co holkám, ale mladým ženám, rozumím daleko lépe než jsem si vůbec schopen připustit. Bohužel máte ve zvyku udělat z malých věcí obrovskou pohromu, třeba z jednoho úsměvu. Pětiminutový rozhovor jste schopné natáhnout na pět hodin a k tomu ještě hodinový bonus o vašich pocitech. Zároveň ale naprosto přehlížíte drobné, ale přitom velice podstatné detaily, takže se tě zeptám - jsi si jistá, že jsi nějaký z nich nepřehlédla? Třeba náznak, že máš napsat první, nebo drobné chování, které by naznačovalo, že spolu chodíte, proto se o tebe už tolik nesnaží, což není v pořádku... Nebo cokoliv jiného?"

Tentokrát to byla Carina, kdo se zarazil. Bylo možné, že něco přehlédla? To snad ne!

„No já... já se spíš bojím, že jsem to podělala."

„Jak?"

„Po tom, co se stalo mezi náma, se ke mně začal chovat...jinak. Trochu. A oni nás všichni hrozně štvali, že jsme jak dvě hrdličky a tak a já...já prostě začala řvát, že jsme kámoši. Jo, Nebelvíři nejsou ani schopní dát si pusu, ale já, zmijka! Já nejsem ani schopná začít chodit s tím, kdo se mi líbí. A řekla jsem to před ním! Chápeš, před ním!"

„Co on na to?"

„Že fakt...jsme kámoši. Takže to není jen na mě."

„Víš, co si myslím?"

„Co?"

„Že tě chce. Že se mu fakt líbíš. Ale oba jste telata, neumíte si to říct a bojíte se jeden druhýho. Popravdě mi přijde, jako byste spolu chodili, akorát ta otázka visí ve vzduchu. Kdo koho oslovil naposled?"

„Na nádraží?" zapátrala v paměti. „On mě," vyslovila nakonec.

„Takže teď jsi na řadě ty," pokrčil Draco rameny. „A ze své vlastní zkušenosti, s Hermionou to bylo to samé a když napsala, nebylo už vůbec co řešit."

„Fakt?"

„Ano," ujistil ji.

„Takže mu mám napsat?" ptala se rozzářeně.

„To určitě musíš, ale teď," začal dramaticky a mávnul hůlkou, při čemž se před nimi objevila novinka na kouzelnickém trhu - upravená verze mudlovské televize.

„Panenko skákavá! A co pustíme?" vypískla.

„TMNT?" navrhl Draco.

„Super nápad, Želvy ninja miluju," zazubila se a uvelebila se na gauči vedle svého otce, jenž si sundal boty i sako, aby měl větší pohodlí.

Když film začal, oba ztichli a koukali, když vtom se od Dracovy pravice začal ozývat Carinin slabý, rozespalý hlásek: „Tati? Jestli si přineseš ženskou, já jí zmydlim. Ty máš být s Hermionou moji, ne s žádnou jinou."

„Cokoliv budeš chtít," zasmál se tiše a hodil přes ni deku.

Poté se opět uvelebil na gauči a chvíli přemýšlel.

Jeho dcera evidentně touží po úplné rodině. Po tom, aby byl on s Hermionou spolu.

Bylo hezké vidět, že má Carina jasnou představu o tom, jak by si to ve své rodině přála.

Avšak věděl, že on sám si to nedovedl představit.

Sám ani nevěděl proč, v Azkabanu nebylo dne, kdy by na ni nemyslel, kdy by si nepředstavoval, že je tam s ním.

A když přišel, viděl ji.

Viděl dospělou ženu, matku dětí, hlavu rodiny, ač nevěděl, jak to mohl Weasley dopustit, ale bylo to tak.

Byla jiná a přišlo mu, že už k ní nepatří.

Že v jejím světě zkrátka nemá místo...

Ale kdysi si, ač poněkud Dracovým způsobem přísahali - do konce života.

Proč by to měli porušit?

„Caro," zašeptal, „já se pokusím."