Tak myšátka, vítejte u první kapitoly nové povídky. 😊
Už je to věčnost, co jsem vydávala a psala, takže se opravdu omlouvám, jestli mi chvíli potrvá, než se do toho zase dostanu, ale myslím, že to zatím není vůbec špatné, co vy na to? 😉
Ráda bych zde ale vypíchla jednu věc - cover.
Poprvé v historii jsem si o něj poprosila a nedělala jsem jej sama, konečně to dělal někdo schopný. 😂
A tomuto schopnému, milému člověku bych chtěla moc poděkovat ❤️
A teď se pusťme do příběhu, užijte si jej. 😊

Poprvé po necelých patnácti letech se konečně svobodně nadechl.

Tíha Azkabanu, tíha špinavých zdí, mořského vzduchu, vln narážejících do útesů, věčných hádek vězňů, otravných hlídačů, tíha útrpných pohledů jeho spoluvězňů, byla pryč.

Byl volný.

Konečně si připadal jako normální dvaatřicetiletý chlapík, jenž smí vést normální život.

Normální...tak normální život bývalého vězně, ale pořád normální.

Nechtěl vybočovat, chtěl už žít jako každý jiný kouzelník.

Nic jiného si Draco Malfoy nepřál.

„Draco!"

Aniž by se stačil vůbec vzpamatovat, už na něm visela Pansy Zabini, kdysi Parkinsonová, jeho nejlepší kamarádka snad už od miminka.

„Pansy, Pansy, Pansy, tys mi tak chyběla," vydechl Draco a zatočil se s ní dokola.

„Ty teda vypadáš," zasmál se Blaise a též objal svého dlouholetého přítele.

Samozřejmě až když jej jeho žena pustila.

„Ty bys mohl vyprávět, viď?" ušklíbl se blonďák, přimhouřil oči a prohlédl si svého přítele. „Není to pleš?" řekl po chvilce.

„Kde?" vyvalil muž oči a spěchal se podívat k nejbližšímu odrazu, zatímco se Pansy s Dracem za ním smáli.

„Draco, Draco, ty seš poděs," usmála se černovláska a znovu jej objala, neboť stále nemohla uvěřit tomu, že před ní blonďatý čistokrevný had stojí živ a zdráv.

„Pansy?"

„Ano?"

„Nevíš, co je s Hermionou?" zeptal se konečně na otázku, která jej tížila celých těch patnáct let.

Doufal, že přijde, stále si vyčítal, že ji tehdy poslal pryč, neposlal jí jediný omluvný dopis, ale počítal i s tím, a nedivil by se, že na něj nepočkala a když ji tu se svými přáteli neviděl, bylo mu to jasné.

Jen potřeboval slyšet, co se s jeho dávnou láskou děje.

Věděl, že udělal vůči ní mnoho špatného, věděl, že má stále schované neotevřené dopisy od ní, ale měl důvod pro to, si je neotevřít...Ale teď ty důvody byly pryč, mohl se pokusit napravit to. Ale to jen v případě, že by mu v cestě nestál nějaký manžel...

A to byl důvod jeho otázky.

„No," začala tmavovláska a kousla se do tváře.

„Nad čím přemýšlíš? Tak mi to prostě řekni," protočil Draco oči.

„Nemůžu to na tebe vychrlit všechno najednou," zavrtěla hlavou.

„Blaisi!"

„Draco," zakňuhrala.

„Ano?" broukl Blaise, jenž si rukou krátké vlasy snažil dát na místo, kde měl tmavých vlásků o něco méně.

„Řekneš mi životopis Grangerový?" zašklebil se.

„No jasně. Hermiona Jean Grangerová, třicet tři let, pracuje jako ministryně kouzel na ministerstvu kouzel -"

„Tys zažil ministra kouzel, co by pracoval někde jinde než na ministerstvu kouzel?" zvedla Pansy obočí.

„No ano. Z domova."

„Ty seš pakůň."

„Ovšem," přikývl a přivinul si ji k sobě.

„Manžel?" zeptal se Draco.

„Jo."

„Kdo?"

„Weasley," pokrčil černoch rameny, jako by snad nečekal nic jiného.

„Vážně? Lasičák? No to snad není pravda, chápete to? Ona měla tohle," ukázal na sebe, „a vymění to za tamto?" mávl rukou kamsi do neznáma.

„Že jo, říkal jsem si úplně to samý! Asi je pravda, že chybama se člověk učí a že s věkem přichází rozum," pověděl Blaise rozzářeně a Draco jej žďuchnul do ramene.

„Draco, to ale není to nejhorší," povzdechla si Pansy.

„Draco Malfoyi!" ozval se za Malfoyovými zády hlas Theodora Notta.

„Theo, ahoj," rozzářil se blonďák a s nadšením šel obejmout svého kamaráda. Nezapomněl se ale po pár typických otázkách na život svých přátel zeptat na to, co jej zajímalo snad nejvíce: „Co je ještě horší?"

To byla otázka, která padla, když seděli na večeři ještě s Astorií, Theovou ženou, a Daphné, další členkou jejich party a samozřejmě Theovou švagrovou.

„O čem je řeč?" zeptala se Daphné.

„O kom myslíš? O paní ministryni přece," vydechla Pansy.

„Co je ještě horší než to, že si vzala Lasičku?"

„Draco-"

„Má dvě děti," řekl Theo místo ní.

„Theo!" okřikla jej Astorie.

„A to je tak strašný? Jestliže jsou manželé, tak asi lze předpokládat, že budou mít malý lasičata, ne?" zvedl blonďák obočí a rozhlédl se po všech přítomných. „Co jste mi ještě neřekli?"

„Sakra, zná nás," ušklíbl se Theo a on mu úšklebek oplatil.

„Veřejnost to neví, ale my, co jsme si spojili dvě a dvě dohromady jsme si jistí," začal po chvíli Blaise.

„Ano?"

„Podívej se na ně," přistrčila k němu Daphné nějaký výstřižek z časopisu, beztak zase z Týdenníku čarodějek.

Nicméně poslechl a skutečně se na ty dvě děti, lépe řečeno puberťáky, podíval.

Co mu první bilo do očí, bylo to, že jsou to dvojčata.

Bez pochyby, seděli k sobě věkově a byli si dost podobní.

Když se na ně ale podíval pořádně, docházela mu jistá spojitost mezi tím vším.

„To jsou děti Grangerové?"

Od jeho přátel následovalo jen přikývnutí.

„Jak jsou staří?"

„V prosinci jim bude patnáct," odpověděla Daphné, zatímco Draco zkoumal ty dva blonďáky na fotce.

Na chlapci bylo něco z Hermiony, nebyly to jen temné oči, ale i něco, co vyzařovalo z jeho tváře. Nakrátko ostříhané vlasy se mu vlnily a Draco si povšiml i pih na jeho nose.

Potom se zaměřil na dívku vedle něj, i ona měla své blond, až bílé, vlasy vlnité, ale nebyly tak střapaté jako si pamatoval u Hermiony. Byla menší než její bratr, na kterého se s Hermioniným úsměvem dívala modrýma, snad až šedýma očima. Jeho očima...

Vůbec nevěděl, co říct. Co dělat, jak se chovat.

„Proč jste mi to nenapsali?" podíval se na své přátele.

„Prvních pět let o nich totiž nebylo slyšet, jediný co bylo, že se Grangerový a Weasleymu narodily dvojčata," řekla Pansy.

„Pak se objevila fotka, jak jdou do první třídy, ale ten den byla zima, takže měli oba dva čepice, neviděli jsme, jaký mají vlasy. A ta fotka byla vyfocená zezadu," vysvětloval Blaise.

„A to je nikdy neměla s sebou na ministerstvu?" ptal se Draco.

„Zbláznil ses? ‚Osobní věci se na pracovišti neřeší.' Víš?" ušklíbl se Theo.

„No a kdy jste to zjistili?"

„Když jsme sami vedli svoje dítě na nástupiště," řekli Blaise s Pansy nastejno.

„Stella je o dva ročníky níž," upřesnil Blaise.

„A když jsme prošli přepážkou, zastavila jsem se na kus řeči s jednou známou, Blaise šel se Stellou k vlaku. A já tam potom šla za nima. No a najednou do mě vrazila nějaká holka. A hned se začala omlouvat, tak já že dobrý a podívala jsem se na ní. Měla jsem infarkt. Na mě normálně koukal Draco. A korunu tomu nasadil ten kluk. Že prej: ‚Sestro, jdeme.' Ten tón? Úplně jsem slyšela tebe."

„Kdy to bylo?"

„No kdy asi? Loni," poklepala si černovláska na čelo.

„A dál?" zajímal se blonďák.

„No co dál? Dál se sebrali a odešli. Ještě jednou se mi teda omluvila, ale asi jsem jí trochu rozhodila tím, jak jsem na ní zírala."

„A kam šli?"

„No ke Grangerový."

„To bylo naposled, co jste je viděli?"

„Na začátku tohohle roku, po vánočních prázdninách, jsem viděla kluka," řekla Daphné.

„Já taky," přikývl Theo. „Byl pomáhat Grangerce s plesem."

„Plesem?"

„No, na ministerstvu. Chtěla k výročí patnácti let od války něco speciálního. Takže si přizvala na pomoc syna. Tomu i věnovala při proslovu speciální poděkování. Nicméně potkal jsem ho, když to vymýšleli. A teda," kývnul Theo hlavou a podíval se na švagrovou.

„Je to už fakt chlap, rozhodně nevypadá na čtrnáct," dokončila Daphné jeho myšlenku.

„Jak se jmenují?" zeptal se Draco zničehonic.

„Grangerovi-Weasleyovi," řekl Blaise a Pansy jej kopla pod stolem do nohy.

„Ale ne příjmení, jméno!" rozkřikl se blonďák.

„Scorpius a Carina."

A z Dracových očí začaly téct slzy.

„Já chápu, že je toho moc," začala Pansy, když na ni byly upřeny všechny pohledy, aby něco udělala, „ale teď jsi tady. Můžeš dojít za Grangerovou a být...tátou."

„Pansy má pravdu, můžeš dohnat to, co ti neumožnili mít, jsi jejich táta," řekla Daphné s povzbudivým úsměvem.

„Lidi, vy to nechápete," skočila jim do toho utěšování Astorie, „on může přijít s tím, že je jejich otec," řekla, „ale ty děti ho nebudou brát jako tátu. Protože jejich táta je Weasley. To je to, co ho bolí."

Měla pravdu, to bylo ono.

To bylo to, co jej bolelo.

„Protože jsem ne- Ne!" chtěl dokončit to, co Astorie začala, ale nemohl. Hrdlo se mu stáhlo a on nemohl vydat nic než trhané vzlyky.

„Nebyl u jejich prvních kroků, u jejich radostí a starostí, nebyl u jejich dospívání, nebyl tu pro ně, když ho potřebovali, protože o nich nevěděl. Ale to ty děti taky nevědí," povzdechla si Astorie. „Mně stačilo, když jsem po třech měsících přišla zpátky k vědomí. Po třech měsících a Thomas ke mně nechtěl. Pamatujete všichni, jak jsem z toho byla špatná, ne?"

Všichni přikývli.

Vzpomínka na to období opravdu bolela.

„A teď si představte, že Draco zažívá to samé, jen několikanásobně horší. Já přišla o měsíce, ale on o roky. Bylo těžký dohnat tři měsíce, zkuste dohnat čtrnáct let. Bude to fakt těžký," zašeptala brunetka nakonec a pohladila přes stůl Dracovu ruku.

Všichni věděli, že se jeho život teď změní, ať už udělá cokoliv.

A byli připraveni podpořit ho.

I když věděli, že to nebude jednoduché.