Stojím u své skříňky. Zase jsou na ní nalepené vzkazy. Vzkazy, které mi dokazují, že jsem nula. Nula kterou každý nenávidí. Vzkazy plné nenávisti, posměchu.
Probere mě prudký náraz. Neudržím rovnováhu a padám na zem. Věci rozházené kolem sebe. Ozve se smích. Vždy se smějí. Nechápu.
Nevím proč se smějí cizímu utrpení. Možná je to součástí lidské povahy. Smát se ostatním.
Pomalu se zvedám a začnu si sbírat věci. Nečekám na cizí pomoc. Vím, že se jí nedočkám. Zvoní, chodba se vylidňuje. Musím do třídy.