Ráda bych se omluvila, že kapitolka vychází až teď, ale dneska jsem to měla nabitý. 🙈
A nevím, co dál dodat, prostě si tuhle delší kapitolku užijte. 💗

„Schůzku si můžeš sjednat i přes mého asistenta,“ pronesla brunetka chladně.

„To je pro mě novinka,“ odpověděl též chladným tónem. „Ale není to jediná novinka.“

„Já zapomněla, byl jsi vlastně nějakou dobu mimo. Kolik? Patnáct let?“

„Necelých,“ přikývl a podíval se na dvojčata, která jej propalovala pohledem. „Kdy si s tebou můžu domluvit schůzku?“

„Dneska-“

„Ne, mami, dneska nemáš čas!“ skočil jí do řeči Scorpius. „Přijeli jsme sem. Od Vánoc jsme tě neviděli. Dnešek je náš, nepatří tomuhle... pochybnýmu chlápkovi.“

„Dobře, tak dneska ne. Co zítra -“

„Zítra by to šlo. Zvu tě na oběd.“

„Tak jo,“ přikývla Hermiona. „V jedenáct hodin mám pauzu, přijď mě vyzvednout.“

„Fajn,“ přikývl Draco a podíval se znovu na ženu, kterou kdysi miloval, od které by nečekal zradu.

A to, že mu neřekla o jeho dětech a ty na něj teď hleděly jako na cizího, rozhodně za zradu považoval.

„Chceš ještě něco?“ zeptala se ho chladně.

„Chci ti říct, že to, cos udělala, bylo fakt svinský,“ řekl skoro bez emocí.
„A já to budu chtít napravit, tak se na to, prosím, příprav.“

„To- to ale nemůžeš,“ zavrtěla hlavou.

„Myslíš? Hermiono, je mi fuk, jaký jsi měla důvody, připravilas mě o něco, co už jen těžko doženu, žádnej důvod pro mě nebude dost.“

„Pardon, o čem je řeč?“ vystoupil jim do toho Scorpius.

„O nic nejde, miláčku,“ řekla Hermiona s úsměvem. „Jen menší neshoda.“

„Ale kvůli tomu na ni nemusíte vyjíždět, ne?“ pozvedl blonďák hlavu proti Dracovi.

„Scorpiusi,“ začal, „myslím, že se brzy dozvíš, o co jde. A až se tak stane, možná to pochopíš.“

„Jak víte-“

„Scorpe, Caro, jdeme,“ zavelela brunetka. „Nechci, abyste u toho byli.“

„No, mně se zas nelíbí, že u toho nebudem,“ zamračil se chlapec.

„Nemusíte být u všeho, zlato.“

„Vážně nemusí?“ podíval se na ni Draco a Hermiona k němu přistoupila blíž.

„Věř mi, nikdy jsem neměla v úmyslu ti ublížit, ale těm dvěma je čtrnáct a jsou věci, u kterejch fakt bejt nemusej.“

„Nechtělas mi ublížit? A co sis myslela, že jsem kostka ledu a nezraní mě to? Nebo že jsem takovej idiot, že to nezjistim? Nebo co?“

„Já jsem tě tím už pak nechtěla zatěžovat,“ zašeptala, „myslela jsem, že máš úplně jiný starosti, když jsi ani neodpověděl na dopis. Tak co jsem měla dělat? Když jsem se nechtěla trápit?“

„Trápit? Měl bych ti povyprávět o tom, co jsem zažil já, to, cos mi neřekla, by bylo to jediný, co by mě drželo nad vodou.“

„Ale to jsem nemohla vědět.“

„Tak teď už to víš.“

„Neházej špínu jen na mě. Psala jsem ti. A už mě nech, probereme to zítra na obědě.“

„Fajn, zařiď prosím všechno.“

„Všechno?“

„Ano, chci to napravit, takže stačí jen udělat všechno, co budu potřebovat vědět, však ty víš, o čem mluvím.“

„Uvidím, co s tím půjde dělat,“ přikývla brunetka zamračeně.

„To doufám,“ pokýval Draco hlavou a podíval se na dvojčata. Byli dokonalí, byli nádherní.

A ne jen proto, že byli jeho, byli opravdu krásní.

„Uznávám, že to ode mě nebylo fér a neměla jsem se spoléhat na jeden dopis a nedivím se, že to chceš napravit, ale dej mi prosím trochu času,“ vydechla nakonec Hermiona.

„Promluvíme si o tom zítra,“ řekl nakonec. „Užij si den s rodinou.“

„Děkuju,“ zašeptala a dala se s dvojčaty na odchod, v zádech zapíchnutý modrý pohled Draca Malfoye.

***

Večer se na dveře Hermioniny a Ronovy ložnice ozvalo tiché zaklepání.

Hermiona ponořená v knize najednou začala vnímat a tiše pozvala osobu dovnitř.

„Mami, můžeš na chvilku?“ zeptala se příchozí Carina.

„Jasně, pojď dál,“ usmála se brunetka a poklepala na volné místo vedle sebe.
„O co jde? Drama s klukama?“

„Ne, kluci jdou teď stranou...ten pán dneska, vím, kdo to je,“ řekla tiše.

„A kdo myslíš?“ povzdechla si Hermiona. Tušila to.

„Vím, že je to Draco Malfoy,“ pousmála se, „nejlepší zmijozelský chytač ever...teda až po mně, samozřejmě,“ řekla a Hermiona se zasmála. „No ale teta Ginny říkala, že jste spolu chodili. Ještě před válkou, ještě před a po bitvě o Bradavice. A nepřišla jsem se tě ptát na to, jaký to bylo, protože asi tuším.“

„Já vím,“ přikývla její matka.

„Jestli tohle není pravda, tak vím, že mi tu otázku do konce života neodpustíš, ale...všimla jsem si jistých... podobností mezi mnou a jím...a taky...nepodobností mezi mnou a tátou. A časově by do toho všeho i zapadal a já to prostě potřebuju vědět... Jsem opravdu...tátova?“ zeptala se a pohlédla své matce do očí.

Ta se na ni dívala se slzami v očích a vrtěla hlavou.

„Ne, zlato, nejsi,“ zašeptala tiše a blondýnka se rozplakala s ní a objala ji.

„Celej život jsem si to myslela,“ řekla blondýnka šeptem, „celej život a nikdy jsem nevěřila, že to může bejt pravda. A teď...“

„Odpusť prosím, že jsem ti to neřekla dřív.“

„Vždyť jsi ani nemohla, jak jsi mohla vědět, co bych dělala? A Scorpius?“

„Mami, potřebuju s tebou mluv- promiňte,“ omluvil se hned Scorpius, když viděl svou matku a sestru, jak spolu pláčou v objetí na jedné posteli a rozhodl se odložit svou otázku na později, ale pak se mu v hlavě rozsvítilo: „Ne, to nemůže být pravda!“

„Scorpe,“ podívala se brunetka na syna a ten na ni nevěřícně hleděl.

„Je to pravda? To, co sis myslela?“ zeptal se sestry a ta přikývla, při čemž Scorpův pohled spočinul zpátky na Hermioně. „Čtrnáct let, mami. Čtrnáct, tos nám to nemohla za tu dobu říct?“

„Nemohla,“ zavrtěla hlavou. „Já jsem se bála.“

„A čeho? Že ho půjdem hledat? Že tě nebudeme mít rádi? Že nebudeme mít rádi tátu? Že ti nebudeme věřit?“ kladl jednu otázku přes druhou.

„Všeho, Scorpe, úplně všeho,“ pokývala hlavou.

„O to nejde, tys nám lhala! Ty i táta!“ rozkřikl se.

„Ona nelhala!“ obhajovala Cara matku.

„Nelhala? Nechala nás v domnění, že táta je náš táta, ale on není. A on nás v tom domnění ještě utvrzoval, protože-“

„Protože on to neví!“ zakřičela Hermiona, aby ji Scorpius začal konečně trochu poslouchat.

„Jak to myslíš, že neví?“ zvedl blonďák obočí.

„Co myslíte, že by dělal, kdybych mu řekla, že čekám dítě? Ke všemu dvě. A že jsou Malfoyovo.“

„Ty-tys lhala všude, kde se dalo!“

„Ne, tak to není -“

„Ale je! Je to tak, mami, protože já to nevěděl, Cara to nevěděla, táta to neví, to znamená, že ani nikdo z rodiny to neví -“

„Vědí to. Strejda Charlie, Percy, Harry, teta Fleur a Ginny, babička Molly, ti všichni to vědí. A nikdy vás nebrali jinak než jako svoje.“

„Proč to vědí právě oni?“

„Protože jim nejvíc věřím. Protože jsem potřebovala pomoct. Protože když Draca zavřeli, zhroutil se mi svět.“

„Chceš říct, že nám nevěříš?“

„Scorpiusi,“ zamračila se zmijozelka a on nevěřícně zakroutil hlavou a dal se na odchod. „Scorpe!“ vykřikla Carina a rozběhla se za ním. „Pojď si o tom promluvit.“

„Není o čem mluvit.“

„Není o čem? No a já si zrovna myslím, že toho máš na srdci dost.“

„Proč jsi ty tak v klidu?“ podíval se na ni. „Jak můžeš být tak v klidu, když víš, že jsi celý život žila ve lži?“

„Protože já mámu chápu.“

„Jak jí můžeš chápat? To je neodpustitelný, co udělala.“

„Děláš, jak kdyby to pro tebe bylo překvapení. Sám jsi říkal, že ti přijde divný, jak málo společnýho máš s tátou.“

„Měli bysme mu tak přestat říkat,“ zamračil se blonďák.

„Ne, neměli. Možná není náš táta biologicky, ale jinak ve všech ohledech je. Naučil nás lítat na koštěti, odvezl tě do nemocnice, když sis zlomil ruku, když jsme leželi v horečkách, chodil si lehnout k nám a četl nám pohádky. I když mu to čtení vůbec nešlo. Když nám bylo nejhůř, mohli jsme se mu vyplakat na rameni, smál se s námi, choval se k nám jako k pokladu. Upřednostnil nás kolikrát i před jídlem! Tak mi netvrď, že tenhle úžasnej člověk není náš táta.“

„Ale...Caro, není náš bilogickej-“

„A záleží na tom? On nás vychoval. Draco Malfoy je možná náš otec po krvi, ale Ron Weasley je náš táta. A to nikdo a nic nikdy nezmění, jo?“ usmála se blondýnka a pohladila bratra po vlasech a po tváři, na které mu rašily vousky. „Bude to dobrý. A kdyby nic, tak aspoň máme vždycky jeden druhýho, vždyť jsme dvojčata.“

„A to je pravda, co svět světem stojí,“ usmál se Scorpius a objal sestru. „Díky, Caro.“

„Za nic, Scorpe, to jsou maličkosti, který si musíme připomínat.“

„Ale jak se mám teď k tátovi chovat? Co když nás bude chtít Draco Malfoy poznat?“

„K tátovi se chovej...normálně. A co se toho druhého týče...jasně, že nás bude chtít poznat, máma se s ním o tom zítra určitě bude bavit. Ale my se nedáme, nedovolíme mu, aby si jen tak nakráčel do našich životů a celé je překopal. Nemůže si myslet, že nám vynahradí skoro patnáct let života.“

„A co když přece?“

„Ne, Scorpe. Můžem se s ním sejít, ale jednou dvakrát, pak bysme mu dělali falešný naděje a to my co? Přece nechceme.“

„To zní fajn,“ přikývl Scorpius. „A co máma?“

„Ať se klidně staví všichni na hlavu, nechci ho znát do posledního detailu.“

„Ale je to Draco Malfoy. Nejlepší zmijozelský chytač - tak moment! Já ti říkal, že to musíš mít v genech a tady je důkaz! Žádný tréninky, ty seš prostě talent od přírody, protože Draco Malfoy je talent od přírody a Draco Malfoy je -“

„Víme kdo, Scorpe, ale myslím, že v tom jsme ještě sami,“ zašeptala Carina a očima střelila k ložnici.

„Jdem se podívat,“ rozhodl Scorpius a vydal se k ložnici, kde právě Hermiona přiznala Ronovi pravdu.

„To nemyslíš vážně,“ zavrtěl Ron hlavou a nevěřícně na ni hleděl. „Čtrnáct let jsi mě držela v domnění, že jsou to moje děti a neměla jsi to srdce mi říct, jak se věci ve skutečnosti mají? Že nejsou moji, ale toho zasranýho bastarda!“ vykřikl a hodil se skleničkou vody o zeď.

„Měla jsem ti to říct, ale co jsem si mohla myslet? Co kdybys řekl, že nechceš mě? Nebo je? Co bych pak dělala?“

„Aspoň bys měla jasno. To byl důvod, proč ta svatba tenkrát tak spěchala? Potřebovala jsi zabezpečit, že?“

„Ještě jsem se chtěla vejít do svatebních šatů,“ řekla tiše.

„Brala sis mě vůbec z lásky? Chtěla sis mě vzít proto, že mě miluješ, nebo proto, že jsem byl první zamilovanej blázen, co ti přišel do cesty?!“

„Samozřejmě proto, že tě miluju, Rone, nikdy bych si tě nevzala, kdybych tě nemilovala!“

„V lásce se nelže.“

„Ale...tak fajn, co kdybych ti tenkrát řekla, že nejsou tvoji, co bys dělal? Jak se na ně teď díváš?“

„Miluju je úplně stejně! Viděl jsem je vyrůstat, strávil jsem s nima celej jejich život, miluju je i přesto, že jejich otce nenávidím, tak proč jsi mi to nemohla říct?!“

„Jak jsem mohla vědět, že to takhle vezmeš? Tak v klidu?“

„A co jsi čekala, že si sbalím kufry a odejdu?“ křikl a ona se na něj podívala a pokrčila rameny. „Vážně?“ zamračil se. „Tak jo. Tak jo, jak myslíš, fajn. Hermiono, už s tebou nechci být.“

„Jak to myslíš?“

„Tak, jak to říkám. Chci se rozvést, už ti zkrátka nevěřím a ty víš, co pro mě důvěra znamená.“

„Ale já ji chci zkusit získat zpátky. Nemusíme se rozvádět-“

„Nechci se o to pokoušet znova. Když jsi mi lhala v tomhle, v čem dalším jsi mi mohla lhát? Vlastně úplně ve všem, protože lhát patnáct let o otci svých dětí je ta nejhorší a největší lež vůbec. Když jsi zvládla lhát mi v tomhle, mohla jsi mi lhát absolutně ve všem.“

„Ale to není pravda. Rone, prosím -“

„Nesnaž se mě přemluvit. Dneska přespím na gauči, byl bych rád, kdybys mě nechala,“ řekl Ron a vydal se ke dveřím, což pro dvojčata přirozeně znamenalo úprk.

Tu noc nikdo v domě nespal.

Hermiona plakala do polštářů a vyčítala si vše, co udělala.

Ron se na gauči převaloval a ani za nic se mu nedařilo usnout, těžko říct, zda to bylo nepohodlným gaučem, nebo sletem všech událostí.

Scorpius přemýšlel nad tím, jaký jeho život teď bude, co se změní, co zůstane stejné... Hlavně hodně přemýšlel nad svým biologickým otcem. Nad tím, jak se asi musel cítit, když se o nich dozvěděl a nad čím teď asi přemýšlí on, jestli nespí. Vlastně se těšil na to, až jej konečně někdy pozná. Pokusil se pochopit, proč jim matka neřekla pravdu a usoudil, že se na ni nemá proč zlobit. A jak řekla Carina, Ron bude vždycky jejich táta, ale to neznamená, že nemůže mít táty dva. Měl v hlavě bordel, přitom tak jasno.

A Carina v hlavě proklínala samu sebe za to, že se šla Hermiony zeptat na pravdu a změnila tak život všem, na kterých jí záleželo. A proč? Protože nějaký proklatý muž, který se ze dne na den stal jejím tátou, přišel v tu nejnevhodnější chvíli a celé to tak pokazil. Neměla radost, byla smutná, naštvaná, ale taky zvědavá, stejně jako její bratr.

Z myšlenek ji probralo až světlo lampičky, vyhrabala se do polosedu a viděla bratra, jenž cosi psal.

„Co děláš?“ zachraptila a prohrábla si vlasy.

„Píšu,“ odpověděl stručně bratr.

„A co?“

„Dopis pro tátu.“

„A proč se nezvedneš a nedojdeš mu to říct?“ podrbala se ve vlasech a přimhouřenýma očima blonďáka hypnotizovala.

„Protože to píšu pro Draca Malfoye, ty hloupá,“ syknul.

„Aha,“ přikývla Cara a znovu zalehla.

„Spala jsi?“ zeptal se.

„Vůbec,“ zavrtěla hlavou. „Ty?“

„Taky ne,“ pokrčil rameny, „chci se z toho vypsat a mít pocit, že jsem to nějak vyřešil. Jsem strašně unavenej.“

„A co tam píšeš?“ zeptala se a přišla se posadit na bratrovu postel. „Ahoj tati?“ vyvalila oči.

„A jak mu mám jako říkat? Dobrý den, pane Draco? Pane Malfoyi? Pantáto?“

„Fajn, nech tátu,“ pokývala nakonec hlavou, kterou si opřela o Scorpovo rameno.

Takhle spolu psali, občas něco prodiskutovali, ale nakonec dopsali a Carina se, ne příliš nadšeně, podepsala.

„Ty hrabeš,“ poznamenal Scorpius a připsal dolů ještě něco.

„No to teda ne!“ namítla blondýnka, vyškubla mu pero z ruky a připsala ještě něco.

Když byli hotovi, dopis přehnuli a nasoukali jej do obálky, kterou se vydali položit do kuchyně na linku.

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ povzdechla si Carina, když se vrátili, a kousla se do tváře.

„Je to skvělej nápad, uvidíš, nebudem litovat,“ řekl Scorpius s povzbudivým úsměvem a zhasl lampičku v pokoji.

„Snad máš pravdu,“ přikývla a zalehla do postele.

„Dobrou, Caro,“ vydechl spokojeně syn Draca Malfoye.

„Dobrou,“ zašeptala a zavřela své modré oči.

A mezitím se v jednom obrovském londýnském bytě ve velké posteli převaloval Draco Malfoy, který nemohl dospat, jak se těšil na to, až si zase po takové době pořádně promluví s Hermionou a neustále se vracel k tvářím svých dětí, které jej tak okouzlily a na které se těšil víc, než si dovedl vůbec připustit.