Dynamit:

Mířil jsem do hor. Nepotřebuji se schovávat, jediné co teď chci je co nejdřív je najít a zabít. Na kamenech se mi smýkala kopyta, ale já se nevzdával! Když už jsem došel tak daleko tak to dokončím a vyhraju Hunger Games. Rozplýval jsem se nad tou představou a nevšiml si kamene vyčnínajícího ze skály. Zakopl jsem o ně a smekl se. Narazil jsem tváří na tvrdý povrch kamene, ale bolest jsem necítil- již dávno jsem si na ní zvykl. Postavil jsem se, z tváře mi tekla rubínová krev která pomalu stékala na kameny. Ale já šel dál, nezastavil jsem se na ošetření, ani nabrání sil. Všechno už bylo jedno! Chtěl jsem jen vyhrát...

Kali:

Ucítil jsem jeho pach... Dynamit tu byl! Strnul jsem. Právě jsme s Dugem vystoupali na nejvyšší horu v tomto areálu. Bylo na čase to skončit. Nač to prodlužovat? Dva z nás tu dnes zemřou a jeden vyhraje. Nohy mě svrběli. Bál hsem se, opravdu jsem se bál... Smrti. Dynamit nebyl zvíře! Neměl duši! Byl to démon!
A ikdyž jsme bypi dva nebyl jsem si jistý jestli ho dokážeme porazit... Navíc... Vyhrát může jen jeden. Nervózně jsem polkl. Co když zabijeme Dynamita? Co když zbydeme my dva? Byl by Dug schopný mě zabít?
Otázky mi draly mysl i mé poslední sebevědomí. Přede mnou se rozléhala dlouhá kamená plošina pokrytá sněhem... Vedle mě stál Dug a naproti nám vystupoval temný stín...

Dug:

Byl jsem odhodlán zemřít abych zabil toho koně! Zaslouží si zemřít za to co udělal a jediní, kdo to může udělat jsme my. Kali se třásl, jeho rány stále nebyly plně zahojené.
Dynamit se postavil. Upřeně jsme na sebe hleděli- hodnou chvíli bylo ticho... Pak ale kůň rychlostí blesku vyrazil. Chystal jsem se na obranu, ale Dynamitův útok nepatřil mě. Dynamit srazil Kaliho k zemi. Ten heknul, zůstal ležet na zemi a kolem něj se tvořila kaluž krve. Naštvaně jsem zařval a skočil Dynamitovi na záda. S novou energií jsem mu drásal žebra. Při vzpomínce na Fleshe jsem se mu krutě zakousl hluboko do krku. Cítil jsem jak mu slábnou nohy. Avšak nevzdával se. Odhodil mě a já tvrdým nárazem dopadl na kámen...

Kali:

Dusil jsem se vlastní krvý. Dug Dynamita zdřel dost! Nemůžu ho v tom nechat. Postavil jsem se. Zatínal jsem zuby, přesto mi však uniklo pár bolestných vzlyků. Vrhl jsem se na Dynamita, ten ale můj útok očekával a tak se vyhnul. Podařilo se mi včas zabrzdit abych se na něj mohl vrhnout znova. Tentokrát mé čelisti zasáhly cíl. Zakousl jsem se do Dynamitovy nohy a silným škubnutím mu jí zlomil. Dynamit bolestně zařval a svalil se k zemi. Začal mohutně kopat zbylíma nohama... Udeřil mě do hlavy, začernilo se mi před očima, opět jsem začal kašlat vlastní krev. Potácel jsem se a spadl do sněhu... Když v tom jsem uslyšel mohutné zaržání plné bolesti...

Dug:

Stál jsem nad mrtvým tělem. Sníh byl rudý... Dynamit padl. Byl jsem vyčerpaný, bolely mě veškeré svaly. Měl jsem chuť si lehnout do sněhu a chladit ostré rány. Avšak nemohl jsem. Kali ležel, opřený o kus vystouplé skalní římsy. Všude kolem něj byla krev a on tam ležel se zavřenýma očima. Přerývaně dýchal... Věděl jsem že umírá. Věděl jsem, že ho nemohu zachránit. Oči se mi zaplnily slzamy. Došel jsem k němu, poklekl do rudého sněhu a začal mu pečlivě olizovat krev z obličeje. ,,D... Dugu..." Zašeptal Kali. Slzy se mi při pohledu na něj v proudech valily z očí. ,,Díky..." Řekl jsem jen Kalimu ,,děkuji za vše přítely..." Kali mě slyšel. Věděl jsem to, ještě žil... ,,Jsi ten nejčestnější a nevěrnější přítel jakého jsem kdy poznal..." Nemělo cenu cokoli slibovat. Slibovat, že ho dostanu domů a uvidí svou rodinu... Kali umíral a já mohl udělat jediné... Rozloučit se...

Bum...

Tak dneska 624 slov 😢 musím vám říct, že jsem sama brečela u psaní této kapitoly... Kaliho smrt... Mě vážně zasáhla 😭😭😭 nicméně gratuluji KP10316 a doufám že se vám všem kniha líbila 🤗
Budu moc ráda za každý komentář, hlas a sdílení... A jestli chcete můžete se mrknout na 2. Díl který začnu psát 😉 děkuju že jste můj příběh četli 😍😍

- Vevunka111