Erik ( kůň, přeživší, 12. kraj)

Slunce stálo vysoko na modravé obloze, svítilo v plné parádě a pražilo do světle žlutého písku, do kterého se Erikovi bořila kopyta.
Zdatný hřebec neúnavně pochodoval kupředu, jeho bílá hříva se mu jemně vlnila v mírném vánku a po čele mu stékal pot. Na boku se mu vyjímal železný štít, připnutý na karabině umístěné na provazu, který měl obepnutý okolo pasu.
Erik věděl, že vydat se do pouště nebyl zrovna nejlepší nápad, ale byl to první ekosystém, na který narazil, když vyšel z lesa, kde se už nechtěl zdržovat o nic déle, než bylo nutné. Les byl totiž začáteční prostředí, čím dál od něj bude, tím dál bude od ostatních hráčů. Už od Rohu Hojnosti sprintoval plnou rychlostí a zastavil se, až když narazil na jezero, kde se dostatečně napil. A pár hodin poté vstoupil do pouště.
Erik si frustrovaně odfrkl, když zatřepal hlavou, aby ze své srsti shodil pot, který mu po ní stékal. Nadějně zvedl hlavu, jestli se na obzoru něco nezměnilo, ale v dohlednu byly jen širé písečné duny.
K čertu s tím vším, zaklel v duchu.
Jako naprostá většina nedokázal porozumět tomu, proč se tahle násilná a naprosto nesmyslná reality show vůbec organizuje.
Vydělávat se dá lec čím, ale zabíjením nevinných zvířat?
Naštvaně kopl do hroudy písku, která se před ním objevila, a ta se rozlétla na všechny strany. Měl toho plné zuby a nedokázal si představit, jak to celé skončí, ale pořád to bylo lepší, než aby teď na tomhle místě byl jeho mladší bratr. Jeho myšlenky se stočily právě k němu, malému Leovi, kterého ten zatracený Kapitol vylosoval. Erik to nemohl dopustit, nemohl to tak nechat a přihlásil se jako dobrovolný splátce.
Věděl, že má šanci na přežití a byl odhodlaný se jí chytit. Nic nechtěl víc, než skončit tuhle zrůdnost a vrátit se domů za svým bratrem a nejlepší kamarádkou, která mu slíbila, že se o Lea postará.
Ariela
Jak se teď asi má?
Napadlo ho, jestli sleduje Hladové hry přes televizi a myslí na něj. Tohle byla jedna z dalších věcí, která ho neskutečně rozčilovala. Kamery na každém kroku. Nebyly vidět, ale byly tam, každý to věděl.
Vrátil se zpět do reality, když zaslechl podivný zvuk.
Erik se strnule zastavil a pozorně poslouchal. Ozvalo se to znovu.
Znělo to jako sesuv písku..
Očima skenoval okolí, po čumáku mu stekla kapka potu a dopadla do písku, nebyl si jistý, jestli byla způsobená horkem nebo nervozitou, avšak na oklepání ani nepomyslel.
Zašustění se ozvalo již po třetí a tentokrát mnohem blíž. Erik už na nic nečekal, nejtišeji, jak mohl, otočil hlavu, rozepl karabinu a uchopil kulatý štít za rukojeť do tlamy.
Když se hřebec otočil, překvapením vytřeštil oči. Z písku se vynořilo něco klikatého, šupinatého a plazilo se to. Byl to had s kůží světlejší než samotný písek a nebezpečně syčel. Erik vyděšeně ucouvl o dva kroky dozadu a nespouštěl z plaza oči. Všiml si na jeho hlavě opravdu zvláštní značky. Bylo to velké, sytě napsané černé "K". Erik neměl nejmenší tušení, co to znamená, ale neměl čas nad tím bloumat, protože had naprosto nečekaně otevřel tlamu a vyplivl do vzduchu jedovou slinu.
Erik stihl pohotově zareagovat, zdvihl před sebe štít a jed dopadl na železo. Nestihl se tomu divit, neznal jediného hada, který žije v pouštích a dokáže plivat jed.
To bude vynález Kapitolu...
Plaz zlostně zasyčel a vrhl se do útoku. Erik byl na písku nemotorný, narozdíl od něho, který byl ve svém přirozeném prostředí, proto to musel co nejrychleji ukončit. Vyhl se jednomu jeho výpadu, následně pravým předním kopytem přitlačil hadovo tělo k zemi a druhým kopytem mu rozdupl hlavu dřív, než stihl vyplivnout další spršku jedu.
Erik zrychleně oddechoval, v těle mu začal klesat adrenalin a jeho mysl se začala uklidňovat. Právě mohl být mrtvý. Chybělo k tomu tak málo. Stačilo jedno jediné kousnutí. A ani nechtěl pomyslet na to, jak by to dopadlo, kdyby nevlastnil ten železný štít.
Odstoupil od bezvládného těla hada, který se okamžitě rozplynul a zmizel jako pára. Erik se zlostně zamračil a rozhlédl se, doufajíc, že jeho děsivý pohled zachytila nějaká z kamer, nebo někdo z vývojářů her.
Tak, to bychom měli...

Dara ( kuna, spojenec, 3. kraj)

Malá kuna se ospale převalila ve svém dočasném pelechu. No, pelechu, byla to jenom holá větev, ale po včerejším traumatu se na nic lepšího nezmohla. Stihla se totiž zaplést do potyčky se Shirou, splátkyní desátého kraje. Dara se schovávala v koruně stromu, ale zkušená jaguárka si jí všimla a snažila se ji pochopitelně vyřídit. Když Dara uhýbala před jednou z dýk, kterou po ní Shira mrštila, podařilo se jí spadnout na větev, která byla o tři metry níž a narazila si jednu zadní nohu. Nestěžovala si ale, protože to mohlo dopadnout hůř. Mnohem hůř.
Musela ji provázet neskutečná štěstěna, protože zrovna ve chvíli, kdy amatérsky dopadla na větev, se ozval výstřel, ale ne pro Daru. Shiru to ujistilo, že kuna je mrtvá a pokračovala dál v cestě.
Dara nikdy netušila, že by se jí mohlo ulevit z cizí smrti, ale když jí to zachránilo život, nedokázala myslet jinak. Jaguáři totiž uměli lézt po stromech, a jak měla Dara šanci Shiru poznat, ta by rozhodně neotálela...
Toho večera zjistila, že daný výstřel patřil divočákovi Horitovi a Dara mu v duchu vděčně poděkovala a doufala, že někde tam nahoře se má lépe.
Sykla bolestí, když se zvedala a snažila se došlápnout na zraněnou nohu.
Alespoň, že to není zlomené.
Byla si vědoma, že naražená noha se dá uzdravit do pár dní, ale pár dní je ve Hrách velké množství času...
Dara si z batohu vyndala poslední kus sušeného masa, který jí zbyl a hladově se do něj pustila. Když si naplnila břicho, sáhla do batohu ještě pro flašku a naštvaně zavrčela, když zjistila, že už je prázdná. Snažila se nemyslet na sucho v krku, které se jí vytvořilo od žízně a nejistě si olízla pysk. Vrátila flašku zpět do batohu, kde mimo to měla ještě kudlu. Nasadila si batoh na záda a začala opatrně šplhat ze stromu. Pečlivě zvažovala, kam klást tlapky a ještě se ohlížela, jestli někde nečíhá nějaký nepřátelský hráč, ale nikoho neviděla ani necítila.
Slezla dolů a svižným tempem se vydala pryč najít nějaké koryto, zároveň však dbala na to, aby nezatěžovala poraněnou zadní nohu. Na tomhle stromě už nechtěla strávit ani minutu, necítila se tam bezpečně.

Hlinitou zem vystřídal teplý písek, který byl příjemný na rozbolavělé packy. Dara se nadšeně zadívala na řeku, jež se před ní objevila. Vlny byly malinké, hladina skoro až podezřele klidná, nefoukal žádný vítr.
Dara se vkradla do podrostu a začala se tiše plížit. Nechtěla riskovat, že by ji někdo zahlédl. Dostala se dostatečně blízko, chystala se vystartovat, rychle se napít a okamžitě odsud vypadnout. Mladá kuna napnula svaly k běhu, ale nevyběhla. Místo toho vytřeštila oči strachem a zatajila dech.
Na břeh se totiž snesla černo bílá orlice. Její peří bylo čisté a zřejmě nedávno upravované, přes krk měla pověšený luk a na zádech pouzdro se šípy. Nebylo pochyb, že šlo o Ciri z devátého kraje.
Orlice se ostražitě rozhlížela, Dara se ještě více přikrčila v křoví a snažila se vypadat ještě menší, než ve skutečnosti byla. Zdálo se, že si jí Ciri nevšimla, protože se přesunula blíže ke kraji břehu, sklonila svůj velký žlutý zobák k vodě a začala pít.
Dara si tiše povzdechla.
Počkám prostě až odejde...
V tu chvíli měla co dělat, aby zděšeně nezakřičela. Z hlubin řeky znenadání vystřelil obrovský krokodýl, a než samice orla stihla vůbec zaregistrovat, co se stalo, už se jí kolem těla sevřely jeho smrtící čelisti a stáhly ji do vody. Následoval výstřel z děla, oznamující její smrt.
Dara zrychleně dýchala, srdce jí bušilo jako o závod a ona se nemohla uklidnit. Jediné, co po nebohé orlici zbylo, byly dva šípy, které jí musely vypadnout z pouzdra, a několik pírek ležících na břehu. Dara se otočila k odchodu, opravdu neměla chuť vběhnout Snowovi rovnou do tlamy.
Asi se napiju někde jinde...

Vitani ( puma, přeživší/zabiják, 12. kraj)

Černá puma kráčela mezi mohutnými stromy, kroky tiché jako myška, smysly naostřené. Po těle měla připnutý opasek s kapsami a pochvou na meč, zbraň ovšem neobdržela, ale zžila se s tím, bojovat uměla výborně i bez toho.
K čemu potřebuješ kapitolské vynálezy...
Slunce už padalo za obzor a barvilo oblohu do ruda, brzy Arénu obklopí temnota. Šelmě z dvanáctého kraje to ale nevadilo, ve tmě viděla perfektně.
Pohybovala se uvolněným krokem, neměla strach a tvářila se, jako by jí snad celá Aréna patřila. Opovrhovala Kapitolem každou buňkou v těle. Vztekle mrskla vousky a podívala se na svou levou přední tlapu, do které jí ti kapitolští poskoci vpíchli sledovací čip. Už nezpočetkrát od vstupu do Arény měla nutkání si tu věc vyrvat, ale vždy ji naštěstí přemohl rozum. Kdyby se ho zbavila, ty nadřazené svině by si toho všimly a ona by nemohla dokončit to, co tak dlouho plánovala. Vitani si v hlavě přehrávala každý bod svého plánu a při těch myšlenkách se škodolibě usmívala.
Až vyhraju tuhle blbost, vedení Kapitolu ode mě dostane malé překvapení.
Budou litovat toho, že se kdy narodili.
Vitani sama o sobě skrývala jedno tajemství za druhým. Už od malička nesnášela vedení za zavedení tohoto skvostu zvaného Hladové hry, ale její nenávist se vystupňovala na úplný vrchol, když Kapitol zabil její rodinu, která z tohoto velkolepého města pocházela a snažila se utéct do jiného kontinentu. Vitani byla jediná, která přežila, ale nebylo těžké si opatřit novou totožnost. Zabila jednoho z občanů a zabydlela se ve dvanáctém kraji, nepadlo na ni ani smítko podezření.
Vitani se tomu zasmála, jak uboze jí to Kapitol spolkl i s navijákem. Teď je tady, hodlá přežít a zničit hlavní město.
Zastavila se, když její pozornost upoutal černý, nenápadný špagát. V šeru, které před chvílí nastalo,už nebyl skoro vidět, ale neexistovalo nic, čeho by si její bystré kočičí oči nevšimly. Vitani si ho přeměřila pohledem a uviděla, že ze země těsně pod špagátem malinko vyčuhuje železo.
Někdo nám tady dělá pasti...
Šelma od něj trochu ustoupila, poté natáhla tlapu a provázek jedním ladným tahem přetrhla. Sklapovací kovová past sklapla naprázdno.
Vitani se ušklíbla a zavrtěla hlavou.
Chatrné.
Do nosu ji udeřila kořeněná vůně jelena a Vit se mlsně olízla. Past už ji nezajímala a značně rychlejším a méně znuděným tempem se za jelení vůní rozběhla, zatímco se její černý kožíšek leskl v záři měsíce.

1722 slov

Ano, ještě žiju. xd
Důvod, proč jsem nepsala je ten, že jsem na půl roku vypustila všechny své zájmy a učila se na přijímačky, které jsem úspěšně udělala.
Teď už budou kapitoly zase vycházet. :D

Žebříček
21. Ciri ( orel východní, přeživší, 9. kraj)
22. Horito (prase divoké, přeživší, 4. kraj)
23. Trinyty ( surikata, přeživší, 8. kraj)
24. Dieter ( kocour, přeživší, 1. kraj)