Postel je překvapivě měkká a usínám během mrknutí oka. Ráno přemýšlím nad ostatními splátci a dospívám k názoru, že mám šanci na výhru.
V noci mě budí nářek kluka z vedlejšího pokoje.

„Vstávej!" klepá mi na dveře Witchie „Máme tu další nádherný den!"
Naštvaně zaskučím a vyskakuji z postele. Teprve teď mi dochází, že svou dýku mám pořád za lmem šatů a tak ji opatrně vytahuji. V mém pokoji se nachází spousta skříní a skříněk, tak do jedne z nich pokládám dýku a z ostatních si beru nové oblečení.
Rozhodla jsem se pro šedivé tílko, přes kterou mám přehozenou zelenou košili a uplé černé kalhoty.

Stůl v jídelním voze je přeplněný k prasknutí a téměř se prohýbá, pod vším tím jídlem. Beru si do ruky ještě teplé houstičky, když dveřmi vchází Witchie s Jonathanem.
„Dobré ráno, drahoušku." říká a posadí se naproti mně.
„Dobré dopoledne, spíš." odvětím. Nemám chuť si povídat. Nejradši už aby byla aréna za mnou a já bydlela ve vesnici vítězu. Nebo tedy nejdřív bych musela vyhrát.
„Ahoj." pozdraví mě Jonathan, avšak já jeho milý pozdrav ignoruji. Nechci, aby se z nás stali přátelé.

Po chvíli přichází i Edison s Voltou. Zjišťuji, že se jmenují Diod a Dratkií.
Zachytávám pár slov z jejich rozhovoru. Bavili se o nějakých zákonech relativity a jelikož nevím, co to je, dávám se opět do jídla.
„Ty toho moc nenamluvíš, co?" dívá se na mě Diod a mírně se pousměje. Chvilku přemýšlím, jestli se jim mohu svěřit, nebo neodpovídat. Nakonec volím to první: „Nikdy jsem neměla kamarády, takže k tomu nebyl prostor. Ale s mým starším bratrem Rickonem si skvěle rozumíme."
Diod kývne.
„Ty se jmenuješ Jonathan, že?" ptá se slušně Dratkie.
„Jo, Jonathan." odpovídá s plnou pusou oslovený.
„A ty musíš být Meghan." říká dále Dratkie.
„Už je to tak." pokyvuji a nabírám si další houstičky. Jsou tak výborné.
„Už jste přemýšleli nad Hrami?" tázavě se po nás kouká Dratkie.
„Co?" vykulí oči Jonathan, který si nejspíše myslí, že je na to až moc brzo.
„Chci aby vyhrál někdo z našeho kraje." říkám a prohlížím si společníka, který se tak cpe koláčky „Asi nejspíš já."
Diod se tiše uchichtne a Dratkie ho zpraží přísným pohledem, dokud se také nerozesměje.

Vtom místnost zahalí tma.
„Nebojte se." povzbuzuje nás kapitolanka „Tohle je jen tunel."
Tento tunel odděluje Kapitol od ostatních krajů. Možná kvůli němu jsme, jako kraje, prohráli válku a teď jsem odvážena do Hladových her.
Dojídám housku a opouštím jídelním vůz s výmluvou, že jsem si něco zapomněla ve svém pokoji. Samozřejmě mám na mysli svou rodinnou dýku. Zdědila jsem ji ve svých třinácti letech a od té doby jsem se vytrénovala do profesionálního vrhače nožů. Nemůžu jí tady jen tak nechat. Ne potom, kolik veverek a ještěrek jsem s ní ulovila a jaký mám k ní vztah. Takovou dobrou a věčně ostrou dýku bych už nemusela mít. Do arény si můžete vzít jednu věc, která vám připomíná život ve vašem kraji. Pochybuji, že by mi nechali dýku.
Ponořená do svých myšlenek vyřezávám ve vnitřní straně košile malou díru, kde prostrkuji svou dýku. Nevnímám, že venku je opět světlo a z postele vstávám až na Witchiin pokyn.
„Vítejte v Kapitolu." švitoří, když vystupujeme. Světlo mě prudce uhodí do obličeje. Kolem je spousta lidí. Mají různě upravenou barvu kůže, řasy a směšné oblečky. Vypadají směšně, až se musím uchichtnout.
Procházíme s novými mírotvorci uličkou vytvořenou davem. Za mnou jde Dratkie a šeptá mi: „Teď si vás vezmou do parády vizážisté. Nechte je dělat svou práci."
Kývnu. Ještě jsem se nevzpamatovala z náhlého přívalu světla, když už jsem vtažena do budovy se spoustou lidí.
Okamžitě se kolem mně sbíhá trojice přezvláštně vypadajících lidí.
„Jsi Meghan Sparkle z třetího kraje?" ptají se mě svým kapitolským přízvukem, který mě přímo navádí k parodování.
„Ano." kývnu a vydávám se za nimi.
Netuším, co tam se mnou budou dělat, ale začínám se bát. Strach mě neopouští ani když vidím místnost, ze které budu odcházet upravená, jako právoplatný občan Kapitolu.