Kdyby se mě někdo ptal, jaká byla noc, řekla bych, že dobrá. Jenže když nad tím teď přemýšlím, žádná noc v aréně nebude moc dobrá. Nudím se. Ráda bych šla hledat vodu, ale nemůžu se ani hnout. Bolí mě snad celé tělo. Spát na zemi není zas taková výhra.
Po hodině strávené sezením, se konečně pomalu zvedám a vydavám se ven z lesa. Nechce se mi ho opouštět, když pro mně představuje alespoň malé útočiště, ale jednoho dne by to stejně muselo přijít. Jestli nebude voda tam, tak nevím kde.
Chvíli město obcházím a hledám nějaké místo, kudy bych mohla vejít, aniž by si mě někdo všiml. Když ho najdu, vítězně se usměju.
Ve městě je snad ještě větší horko než kde jinde. Pletou se mi nohy a vidím zamlženě. Jsem dehydrovaná. Už nemůžu jít dál a usedám za nejbližší sutinu. Tak takhle zemřu. Určitě jsem si takhle nepředstavovala svou smrt. Vynesou mě stočenou do klubíčka, jako chudáka.
Otráveně zabodnu dýku do země. Když jí vytahuji, všímám si, že její ostří je mokré. Přikládám to halucinacím. Chvíli jen tak posedávám a čekám na zázrak, když si to uvědomím. Někde poblíž musí být voda. To je moje záchrana. Zapichuji dýku o něco víc doprava. Tam už není tolik mokrá. Potom jí zapichuji víc před sebe a trochu doleva. Půda je stejně mokrá. Pokračuji tak, dokud se přede mnou neobjeví malé zakalené jezírko, ze kterého vede úzký proužek vody. Potlačuji chuť, rozběhnout se k němu a celé ho nevypít. Byla bych moc na očích, protože kolem není nic než suchá tráva. V rychlosti se ohlížím, ale nevypadá to, že by mě někdo sledoval. Váhavými kroky se vydávám k vodě, ale nezvládnu to a rozeběhnu se. Směju se jako šílená, když si naplňuji lahev, házím do ní tabletu a znovu udělám to stejné.
Trochu si smočím i mastné vlasy.
Voda mi dodala novou potřebnou energii. Cítím se úplně jiná, nová, plná života. S novou nadějí na přežití si to rázuji do lesa.
Dnes se mi bude spát o něco lépe. Cestou sbírám bobule, o kterých si nejsem tak zcela jistá, jestli jsou jedlé, ale tuhle moji dobrou náladu mi nemůže zkazit už vůbec nic.
Skláním se pro poslední hrst bobulí, když vtom uslyším pískavý zvuk. Vzhlédnu k obloze, ze které se ke mně vznáší malý padáček. Otevírám krabičku a ke svému velkému údivu v ní nacházím drátek.

„Pamatuj na moje Hladové hry.”
D.

„Cože?” ptám se nechápavě „To myslíš vážně?”
Obracím se k obloze. Nechápu, k čemu mi bude kus drátu. Navíc jsem Diodovi a Dratkiiny Hry nikdy neviděla, protože jsem ještě nebyla na světě. V hlavě mi běží koloběh nadávek. Potřebuji tolik věcí a oni mi pošlou drát.
„Opravdu úžasný.” zamračím se „Díky.”
Flustrovaně zandávám drát do kapsy od bundy.

Házím si do pusy sladké bobule, když slyším hlasité kroky. Někdo ke mně běží a ani se nesnaží chodit tiše.
Ozve se hlasitý výstřel z děla. Deset.
Kroky neutichají a nebezpečně rychle se přibližují. Už postavu vidím. Jsem překvapená její náhlou společností, že ani nestihnu zareagovat a ona proběhne kolem mně. V té chvilce, co kolem mně probíhá, stihnu zaregistrovat vyděšený výraz v její tváři. Zmateně se za ní ohlédnu. Poznala jsem v její tváři Lolli, dívku z desátého kraje. Před čím utíká?
Ozve se výstřel z děla. Jedenáct.
Otáčím se za zvukem a náhlým hlukem a zorničky se mi roztahují překvapením a zároveň i zděšením ze psů. Divcí psi. Smečka divokých psů řítících se na mně neskutečnou rychlostí. Nemám čas na útěk a vlastně ani na to, myslet. Srážejí mě téměř okamžitě. První pes mě srazil na zem a ostatní nás přeskakují a ženou se za vyděšenou dívku z desítky. Neohrabaně držím psa za chlupy za hlavou, aby mi neproskousl hrdlo, zatímco se druhou snažím chytit nějaké dřevo. Nahmatám velké poleno a zaklíňuji ho psovi do pusy. Jeho sliny mi padají za krk. Vrčí a vzteká se. Vší silou se snažím nepolevit.
A je tu další hlasitý výstřel z děla. Dvanáct.
Už mi dochází i poslední síly, když zaslechnu dunivou ránu, pes kňoukne a jeho hlava mi klesne na hruď. Zděšeně se vymanu z psova sevření a vytahuji dýku v naději, že zachránce zahlédnu. Okamžitě dýku skláním, když zjistím, že tím zachráncem je Sophie.