Linda/lvice/4.kraj/přeživší

Na kraji lesa směrem k džungli
Mladá lvice kráčela mezi stromy s hlavou sebevědomě vzhůru. Na bolavých zádech měla batoh s nějakým věcma. Při každém pohybu cítila, jak její rány, kterými byla posetá, pálí. Měla pocit, jakoby jí do nohou, ramen a boků každou chvíli někdo bodal jehlou nebo špendlíkem. Rány nebyli hluboké, za to jich bylo mnoho. Možná více, než zbylých hráčů v Hunger games.

Nejraději by se zastavila a odpočinula si. Své vyčerpané tělo by položila do měkké trávy a svoje rány pak omyla v chladivé řece. Voda by jí klidně tekla kolem tlapek a rány by se čistili. Představovala si, jak bolest postupně mizí a nahrazuje jí úleva a touha zůstat navždy ve vodě a nikdy nevylézt ven. Musela ale být realistka. Potřebovala si najít úkryt, ve kterém by strávila další noc.

Tuhle noc spala na stromě, což nebylo zrovna bezpečné vzhledem k tomu, kolik zvířat tady umí šplhat po stromech. Jedině, že by měla spojence, kteří by se střídali v hlídkování, ale ty si nenašla a ani vlastně nechtěla. Neměla ale jinou možnost, než přespat v korunách. Žádný bezpečnější úkryt nenašla. Vyhovovala by jí dobře skrytá jeskyně, kterou by jen tak někdo nenašel. To byla její výhoda a zároveň její problém, protože i pro ní bylo těžké něco takového najít.

Svými dlouhými kroky překročila konec lesa a ocitla se v porostlé krajině džungle. Z vysokých stromů viseli cancoury nějakých rostlin, které byli až dole u ní a dotýkali se její pískové srsti. Cukla sebou, když jí jedna z rostlinek zavadila o ránu na boku. Trochu se přikrčila a Plížila se dál džunglí. Všude kolem byli popadané stromy porostlé mechem a každou chvíli musela přelézat kmeny. Vzduch byl vlhký. Ještě vlhčí, než v lese, ze kterého se vytratila.

Po chvilce viděla skálu připomínající plot, který někdo postavil, aby se za něj nedalo dostat. Jsou to snah hranice? Napadlo jí. Kdyby se za ně dostala, mohla by utéct pryč, stratit se všem z dohledu a hlavně odejít z tohohle pekla plného vražed, krve a násilí. Pomalu obcházela kamenitý "plot" a hledala jakýkoliv otvor, i když pochybovala, že nějaký najde. Dole jí skála připadala tlustší, zatímco nahoře byla špičatá a ostrá, jako dýka. 

Nikdy nic takového neviděla. Oklepala se před tím, než si domyslela svou pesimistickou myšlenku. A zřejmě nikdy neuvidí. Šel z toho mráz po zádech. Tolik mladých zvířat musí umřít jen kvůli něčemu, co budou dávat v televizi. Pochopila by, kdyby musela umřít, aby se někdo uživil. Ale kvůli pořadu? Ne! Neumře kvůli něčemu takovému, jako je chvilkové pobavení zvířat nad neštěstím jiných zvířat. Tohle prostě nedopustí!

Pak přemýšlela o různých jiných věcech. O rodině, o kamarádech, přátelích a svém rodném kraji, kde prožila svůj krátký život. Pohybovala o tom, že by mohla vyhrát. Tohle nevyhraje! Tím si byla jistá. Je sice lvice, mladá a silná, odhodlaná vyhrát, ale stejně tak jsou odhodlaní i ostatní. A spousta z nich jsou silnější, než ona. A tím se její šance snižují.

Zastavila se s tlapkou ve vzduchu, když uviděla mezeru. Jako kdyby tam dříve byli dveře, které někdo vysadila a zůstal po nich asi metr široký otovor, kterým by se snadno dalo prolést. Zamyšleně to pozorovala. Nezdálo se jí to, jako únik z hladových her. Na to to bylo moc jednoduché. Ale třeba za tou stěnou najde tu skrýš, kterou chce najít už takovou dobu.

Vlezla dovnitř a rozhlédla se. Spadla jí čelist, když viděla, jak je to místo nádherné. Bylo tu snad všechno, co by pro život potřebovala každá malá šelma. Plno hmyzu a malých savců, kteří by se dali snadno ulovit. Taky tu tekla mělká říčka, ve které poskakovali šedé rybky. Všude bylo plno vhodných úkrytů pro menší zvířata. A to celé bylo ohraničené kamenným plotem s jediným vchodem, kterým se sem dostala.

Bylo by to vhodné místo na život pro každé malé zvíře. A těžko se nalézá. To, že ho nalezla ona je jen náhoda. A nejspíše by tohle místo nikdo jiný nenašel. Ale musela jít dál. Nenašla by tu žádnou pořádnou kořist. A ten potůček byl moc malý. Potřebovala nějaký, kam by mohla ponořit celé tělo.

I když bylo tohle místo neuvěřitelně krásné, rozhodně nebylo vhodné pro lvici. Linda se už chtěla vydat na cestu, ale zaujal jí malý úkryt. Obří kláda přímo vedle malé vyvíšeniny, kde od dřeva k vyšší poloze byla přikrytá mechem, jako střecha.

Rozhodně by se tam nevešla, ale instinkt jí radil jít se tam podívat. Pomalými kroky došla k doupěti a nakoukla dovnitř. Viděla černošedé zvířátko, které na ní koukalo korálkovýma očima. A i když chtělo skrývat emoce, v jeho očích byl vidět strach. Dokázala by ten úkryt rozbýt jen máchnutím tlapky a jeho zabít jedním kousnutím

Vytáhla svou kulatou, pískově hnědou hlavu z jeho úkrytu a natáhla přední tlapku. Ach Draco... Ty sis myslel, že se tu přede mnou schováš? Byla připravená rozbít jeho překrásný domeček a zarýt svoje tesáky do jeho měkkého, červeného masa a na jazyku ucítit železitou chuť krve, kterou už ochutnala, když zabíjela kruťase.

Kruťas! Otřásla se při vzpomínce na jeho tesáky bílé, špičaté a ostré. Zarývaly se jí do masa. Hlavou trhal sem a tam a kousky jeho srsti odletovaly při souboji s ní. Na zemi se váleli černé a pískově hnědé chlupy a všude bylo plno krve.

Chudáka Draca teď čekal stejný osud. Byla připravená rozmáchnout se a rozbít jeho skrýš, když v tom si na něco vzpomněla. Klidný tichý hlas, šeptající jí do ucha něžná slova. Teplé slzy na své srsti. Dech, který jí uklidňoval. A teplá srst, kterou cítila na té své. A byl to ten poslední okamžik se svojí maminkou, který zažila.

„Lindo... Až budeš bojovat, vzpomeň si na mě a taky na náš rod. Naše rodina byla vždy čestná. Tak i čestně bojuj," řekla, než jí odvezli na smrt. Jakoby jí viděla před očima. Jakoby křičela : „Nedělej to"

Měla rod, kde neublížovali slabším. I kdyby měla umřít, ona nikoho slabšího nenapadne. Bude bojovat vždy férově, jak se sluší a patří. A to i v Hunger games. Tlapku položila zpátky do měkké hlíny. A ač je to k nevíře, tohle zvířátko šanci na výhru má. A ona mu jí brát nebude. I když tím šanci na výhru bere sobě. „Máš štěstí, že mám lepší náladu, než včera!" řekla mu. Pak se otočila a stratila se v džungli.

Dusk/černý panter/8.kraj/spojenec

Džungle
Dusk ležel na jedné z větví, které vyrůstaly z kmene stromu. Pozorně sledoval okolí tábora, ve kterém žil společně se Sandrou, mladou levharticí. Včera se stali spojenci a bylo to velice výhodné spojenectví. Neustále se střídali v hlídkování, takže se nemuseli bát nebezpečí.

Znuděně si položil hlavu na tlapky a pozoroval okolí. Měl co dělat, aby neusnul. Nesměl ale! Musel držet stráž! Vzpomínal na svojí rodinu a svoje kamarády... Nejspíše je už nikdy neuvidí. A oni neuvidí jeho. Z největší pravděpodobností tady zemře. A s ním i Sandra.

Při myšlence na to, že by Sandra měla zemřít se mu prodce rozbušilo srdce. Oba nepřežijí. To bylo stoprocentně jisté. Jedině že by se stal zázrak... Ale na ty už nevěří. Nechtěl, aby zemřela. Ale i on chtěl přežít. Ale takhle to nefunguje... Prudce zvedl hlavu a přimhouřil zrak na šelmu pár kroků od jejich stromu. „Sandro! Poplach!" zavolal.

Sandra/levhart/11.kraj/spojenec

Džungle
Sandra zrovna odpočívadla na stromě a pomalu usínala. Lehký vánek jí pročesával srst a ona se poprvé za celé hladové hry cítila dobře. Dobře a v bezpečí. Věděla, že to tak dlouho nevydrží. Ale rozhodla si to užít. Alespoň na chvíli...

Už skoro spala, ale uslyšela hlas jejího spojence. Nezněl ale tak, jak ho znala. Nebyl milý a klidný. Byl vážný. Hodně vážený... Vstala a zmateně se rozhlédla. Větev, na které Dusk lehával byla prázdná. Zůstala na větvy sama.

Trochu se uklidnila, když pod sebou zahlédla tmavou srst černou, jak noc, pod kterou se rýsovali svaly. Seskočila vedle něj a dopadla do bláta, které udělalo zvláštní mlaskavý zvuk. Stáli vedle sebe a hleděli do očím lvici, která stála před nimi. V jejích očích bylo vidět překvapení. Dusk vypadal, že jí chce zabít, ale Sandra měla úplně jiné plány.

Panter se skrčil připravený ke skoku. Ocas mu naštvaně "tančil" ze strany na stranu a oči zářili hněvem. Svaly měl napnuté k útoku. Vytasil bílé tesáky a zasyčel. Lvice začala pomalu couvat. Věděla, že by v tomhle souboji neměla šanci. Dusk vystartoval, ale Sandra byla připravená mu v tom zabránit.

Strčila do něj a srazila ho k zemi. Né tak, aby ho to bolelo. Jen tak, aby mu dala najevo, že to nemá dělat. Bodl jí u srdce jeho ublížený výraz. Olízla mu ucho, aby mu ukázala, že se nemusí bát. Má ho ráda, jen má něco v plánu. Vstal ze země a oklepala ze sebe bláto a upřel na ní zvědavý pohled.

„Ahoj!" začala a pokusila se o milý úsměv. „Napadlo mě, jestli by ses k nám nechtěla přidat... Byli bysme silní spojenci a měli bysme větší šanci na výhru!" vychrlila to že sebe a zahleděla se na ní. Bylo vidět, že váhala. Zamyšleně jí pozorovala a pak přikývla. „Tak jo!" rozhodla se.

Lumela/polovlk/6.kraj/přeživší

Les
Lumela se už nějakou dobu toulala po lese. Stromy, stromy, všude samé stromy! Všude to vypadalo stejně. Myslela si, že se tu zorientuje, jenže čím více se toulala, tím více se strácela a neměla ani ponětí, kde je.

Na zádech se jí houpal batoh a v tlamě svírala nůž. Byl dlouhý a ostrý, připravený zabíjet. S touhle hračkou si věřila. Né jen na to, že zabije jednoho hráče. Ale i na to, že je schopná vyhrát.

Tlapky se jí bořili do vlhkého mechu. Snažila se najít cestu ven z tohohle bludiště, ve kterém jakoby všechna zvířata vymizela. Měla pocit, že čím víc šla, tím se pustý les zvětšovat a ona neměla šanci se z toho vymotat.

Najednou ucítila pach. Zbystřila a rozhlédla se. Nasála to znovu. Nemýlil se! V očích se jí objevila vražedná jiskra. Nastal čas, aby se z hloupého přeživšího stala zabijákem. A to s pomocí dalšího hráče.

Chvíli se plížila lesem, až se nakonec doplížila na malou louku porostou kvítím. Jak roztomilé místo na smrt. A podle jejího očekávání se tam objevilo zvíře. Něco, jako kocour. Trochu větší kocour. Kterého bude jednoduché zabít. Obzvláště s tím nožem...

Tak... 1710 slov... Když si uvědomím, že jsem nedávno psala 500 slov... xD

24. Kruťas/Medojed kapský/3.kraj/zabiják
23. Blizzard/bílý tygr/3.kraj/zabiják
22. Rollo/vlk hřivnatý/9.kraj/zabiják
21. Alice/puma/1.kraj/spojenec + zabiják
20. Sóren/sokol/2.kraj/spojenec + zabiják
19. Falco/vlk/12.kraj/přeživší
18. Akira/margay/7.kraj/zabiják
17. Umlilo/sokol/6.kraj/spojenec