Noc byla dlouhá a bezesná. Často jsem se budil z nočních můr, které mě trápily. Většinou v nich vystupoval některý z profíků a spousta ostrých zbraní, které se nořily do mého těla.

Kolem sedmé hodiny už nemůžu vydržet v posteli a vylézám ven. Přicházím do salónku, kde je úplně prázdno. V jednom rohu ovšem zahlédnu jednoho z avoxů, který nás obsluhuje. Jakmile mě zahlédne, okamžitě odejde a během chvilky se vrací s talířem plným pochutin. Děkuji mu a pouštím se do vajíček a pečiva. Spíše se v jídle ovšem jenom vrtám.

Brzy přichází Haymitch a hned za ním malými krůčky cupitá Cetkie. Zvedám se od stolu, protože mě k tomu nutí dobré vychování a navíc už jsem stejně dojedl.

„Dobré ránko, Peeto,“ zacvrliká Cetkie a já se na ní musím i proti své vůli usmát. S Haymitchem si pouze vyměníme souhlasné pohledy.

„Takže, dneska bude všechno trochu jinak,“ mávne Haymitch rukou a já i Cetkie k němu dorážíme. „Nebude žádný společný trénink,“ otáčí hlavu na Cetkie, „budeme je cvičit zvlášť.“ Trinketová nechápavě pootvírá pusu.

„Já jsem o to požádal,“ ozývám se na vysvětlenou. Víc už ovšem říct nestíhám, protože do místnosti vchází Katniss a hovor okamžitě utichá. Podezíravě si nás měří pohledem, ale nakonec usedá ke stolu. Přináší nám další porci jídla – dušené jehněčí se sušenými švestkami. Jídlo je to moc dobré, ale na můj vkus až moc těžké na snídani. Jenom Katniss se cpe jako nezavřené. U stolu ovšem panuje velice podivná nálada, nikdo nemluví.

„Tak co se děje?“ Nevydrží Katniss všeobecné mlčení u stolu. „Dneska nás budete připravovat na rozhovory, že ano?“

„Správně,“ přikyvuje Haymitch.

„Nemusíte čekat, až dojím. Mohu poslouchat a jíst najednou.“

„Došlo k menší změně dosavadního postupu,“ říká Haymitch a mě už se teď začínají barvit tváře do nachova, tak raději držím hlavu sklopenou do jídla.

„Jaké?“

„Peeta mě požádal, abych vás trénoval odděleně,“ krčí ledabyle rameny, jako by vůbec o nic nešlo.

Vidím v očích Katniss něco, co by se dalo považovat za ukřivděný pohled. Bolí jí to, jsem si toho moc dobře vědom. Stále radši dělám, že mě zajímá moje porce jídla a nechávám Haymitche, aby tuto nepříjemnou záležitost vyřešil. Předává jí informace o dnešním plánu – o čtyřech hodinách strávených s Cetkií a pak s ním. Jakmile Katniss odchází na svojí lekci, otáčí se Haymitch na mě.

„K tomu, abys zapůsobil na rozhovoru, mě nepotřebuješ,“ kouká se na hodinky. „Máš přesně tři hodiny, ani o minutu víc. Profíci budou ještě dneska ve výcvikovém centru. Zřejmě ne všichni, ale někteří si nenechají ujít poslední příležitost procvičit si pár chvatů. Najdi je a přesvědč je. Je to buď a nebo. Poslední hodinu strávíš se mnou, čekají nás poslední plány.“

Jen vděčně přikyvuji a bez dalšího otálení vyrážím k výtahu. Cítím se velice zvláštně, když nastupuji bez Katniss. Doteď jsme se na sebe mohli alespoň v tomto případě spolehnout. Teď stojím v tělocvičně tréninkového centra úplně sám. V dálce zahlédnu pár osob, Haymitch měl pravdu, někdo tu vážně je.

Když se blížím k těm zbytkům trénujících lidí, vidím, že ve skupince stojí Cato, Kordeta a Třpytka. Chybí pouze Kras a to mě až tolik netrápí. Nikdy mi nepřišel jako jeden z těch, kdo mají hlavní slovo.

Zhluboka se nadechuji a vydechuji, dodávám si zbytky odvahy a dorážím přímo k nim. Musím si odkašlat, aby mě vůbec ve všem to veselí zaregistrovali.

„Ááále,“ protáhne Kordeta úlisně. „Koho to k nám čerti nesou? Osmičku,“ zasměje se.

Dovtípím se, že naráží na moje bodové hodnocení. „Byli byste radši za Jedenáctku?“

Cato si posměšně odfrkává, „nestojíme ani o jednoho z vás. Jakmile zazní gong, uslyšíš ránu z děla. Ta bude pro Dívku v plamenech,“ posměšně se uchechtne.

„Myslíš? A co když bude pryč dřív, než doběhneš k Rohu hojnosti? Kde jí pak budeš hledat?“

Cato zakládá ruce na hrudi a podezíravě si mě měří. Je snad dvakrát větší, než já a abych řekl pravdu, dost mě děsí. Nic takového ale nedávám znát, podepsal bych si tím ortel smrti. „Tím chceš říct co, blonďáku? Nabízíš snad něco?“

„Možná… vím, jaké má instrukce a vím, jak přemýšlí, ale vás to zřejmě nezajímá,“ na oko vzdychnu. „Poznám, když nemá cenu smlouvat. Uvidíme se večer na jevišti.“

Otáčím se a bez dalšího slova odcházím pomalým krokem pryč. Slyším, jak se skupinka sevřela a všichni zběsile šeptají. Občas slyším střípky rozhovoru, něco jako: nic za to nedáme, je neškodný nebo vždycky ho můžeme zabít. Při poslední větě ve mně trochu hrne, ale s ničím jiným jsem ani nemohl počítat. Bohužel jde opravdu o velký risk, ale na to mě upozorňoval i Haymitch.

„Hej, horníku,“ křikne za mnou Cato, „najdi si nás u Rohu.“

Na rtech se mi objevuje nepatrný úsměv, nicméně nedávám ani trochu najevo, že jsem jejich poznámku slyšel. Odcházím z tělocvičny a vstupuji zpět do výtahu.

„To už jsi zpátky?“ ptá se překvapeně Haymitch, když vystupuji z výtahu.

„Není těžký jim vnutit nějakou myšlenku. Ovládají víc zbraně, než mozek,“ krčím rameny a sedám si na gauč naproti mentorovi a vyprávím mu o rozhovoru v tělocvičně.

Haymitch spokojeně přikyvuje, „super nápad, žádné podlézání, jen fakta. Geniální.“

„Díky, pustíme se do příprav na večer?“ rád bych něco probral, ačkoliv se živého přenosu ve skutečnosti vůbec nebojím. Za těch pár dní tady jsem vůči nervozitě hodně otupěl. Párkrát si zkoušíme rozhovor, který mě bude za pár hodin čekat. Nedělá mi problémy nezávazně komunikovat a bez váhání odpovídám na veškeré Haymitchovi otázky. Vlastně se překvapivě dobře bavíme, nečekal bych, že něco takového zažiji právě s ním.

Brzy ovšem do místnosti vstupuje Katniss, která se tváří opravdu rozladěně. Na sobě má šaty, které jí moc sluší, nicméně si je rukama vytáhla až někam do půlky stehen. Předpokládám, že to měla být nějaká vnitřní vzpoura vůči Cetkii.

„Tak já jdu na další lekci,“ zvedám se z křesla a přenechávám svoje místo Katniss.

Dorážím do místnosti za Cetkií, která se ihned aktivně ujímá svého úkolu. Ukazuje mi, jak přesně bych měl mít ke košili přivázanou kravatu, mám dojem, že zmiňovala dokonce něco o úhlech, ale to jsem samozřejmě okamžitě zapomněl.

„Hlavně si neprohrabuj ty vlasy, jak je tvým dobrým zvykem,“ zpraží mě pohledem a já okamžitě stahuji ruku zpět do klína, protože přesně to jsem měl právě v úmyslu.

„A usmívej se, na všechny kolem. Možná by neuškodilo zmínit pár hezkých slov o Katniss, její chování totiž není moc ukázkové,“ vzdychá nešťastně. „Ale to je samozřejmě jenom na tobě, vím, že teď už jste v tom každý zvlášť.“ Vidím, jak se jí v očích začínají formovat malé kapičky slz. „Chtěla bych, abyste mohli vyhrát oba. Jste výjimeční.“

Zvedám se a nečekaně Cetkii objímám. Je možná zvláštní a má úplně jiné způsoby, ale přirostla mi k srdci. Vím, že to s námi myslí dobře, ačkoliv se musí držet svojí role. „Jeden z nás se vrátí, určitě!“ Odtahuji se od ní na délku paží a zachytávám její vděčný úsměv. Dovolila si převalit pouze dvě slzičky a brzy se vrací ke svému obvyklému výrazu.

„Vždyť já vím, nic jiného bych ani nečekala.“ Vzdychne a podívá se na hodinky, „tak, náš čas vypršel. Měli bychom se jít najíst, určitě musíš mít obrovský hlad.“

Přikyvuji a oba odcházíme do jídelny, kde už na nás čeká Haymitch. Nabírám si na talíř jídlo a dovoluji si otázku, která mě trochu tíží, „kde je Katniss?“

„U sebe v pokoji, neunesla moji kritiku,“ krčí rameny Haymitch jakoby nic a cpe do sebe obrovské porce hovězího masa.

Jen chápavě přikyvuji. Vím, že Katniss je hodně vztahovačná a Haymitch navíc není zrovna symbolem lásky a dobroty. Možná je to tak lepší, alespoň nás při večeři nedoprovází nepříjemné ticho. Místo toho si my tři poměrně příjemně nezávazně poklábosíme.

Hned ráno mě vítá můj přípravný tým. Čeká mě série koupelí a zábalů, které si nečekaně vcelku užívám. Samozřejmě se nevyhnu ani nějakému líčení, které je v Kapitolu běžné jak u žen, tak u mužů. Oddechnu si, když zjistím, že pudrem pouze zakryly nedostatky na mojí tváři. Nejvíc trpím při úpravě vlasů, protože se Portia rozhodla, že mi je úlíznou dozadu, abych vypadal jako pravý gentleman. Já si tak připadám jako blbeček, ale samozřejmě si nedovolím říct ani slovo.

Poslední na řadě je můj oblek. Moc se mi líbí, je úchvatný. Má klasickou černou barvu, nicméně na rukávech a nohavicích má decentní náznaky plamenů, které jsou nyní naším poznávacím znakem.

„Moc ti to sluší,“ poznamenává Livia, když mi zapíná poslední knoflík u saka. Nedívá se mi přitom do očí, ale to jí bohužel neochrání před mým poznáním, že pro mě má slabost. Nedávám ovšem nic najevo, nerad bych jí uvedl do rozpaků. Krom toho za pár dní ze mě bude tlející mrtvola, takže je jen dobře, když se ke mně nebude poutat víc, než je zdrávo. Je to nádherná slečna a kdejaký kluk by za ní byl vděčný. Je úplným opakem Katniss – něžná křehká blondýnka, která působí dojmem, jako by potřebovala ochrannou ruku. Nicméně v mém srdci už je plno a to se nezmění až do mojí smrti.

„Vrátíš se zpátky, uvidíš,“ usmívá se na mě a na okamžik naše pohledy spojí, aby se hned odvrátila pryč a šla uklidit zbytky líčení na stole.

Vděčně se pousměji, ale jinak už na její poznámku nereaguji, protože ke mně přichází Portia a oznamuje mi, že je nejvyšší čas vyrazit.

Přicházíme k výtahu, kde na nás již čeká Haymitch a Cetkie. Ta samozřejmě až přehnaně vzdychá nad tím, jak úžasně vypadám. Té samé reakce se dočká i Katniss, která přichází chvíli po mně. Je nádherná, Cinna odvedl úžasnou práci. Vypadá, jako by celé její šaty byly v plamenech a to ještě umocňuje její líčení. Vypadá oslnivě, jsem si jistý, že tohle jí získá i poslední zbytek sponzorů, kteří zatím váhají.

Vycházíme z výtahu v jednom z nižších pater, kde už čekají ostatní splátci, čekající na interview. Všem to moc sluší, vizážisti si s nimi opravdu vyhráli. Nás ovšem Haymitch ještě na okamžik odchytává a klade nám na srdce poslední rady: „Nezapomeňte, že jste pořád šťastný párek. Tak se podle toho chovejte.“

Jen letmo přikyvuji a zachytávám pobouřený pohled, zračící se v očích Katniss. Ulevuje se mi, když proti tomu nic nenamítá a pouze se staví do fronty, která se tvoří u vstupu na jeviště.

Na jeviště brzy přichází moderátor Ceasar Flickerman, který doprovází každý ročník Hladových her. Je téměř jedním ze symbolů. Musím ovšem ocenit, že jako moderátor je jedinečný. Málokterý dokáže tak moc ovlivnit davy a zároveň i pomáhat ostatním soutěžícím proti nervozitě.

Postupně sledujeme jednotlivá okénka ostatních soutěžících. Každý má na svou prezentaci pouze tři minuty a téměř každému se je daří obrátit ve svůj prospěch. Čekání je pro nás dlouhé, protože jsme až ze Dvanáctého kraje a přijdeme na řadu poslední. Začíná mě mírně zaplavovat nervozita, když sleduju ostatní, jak na pódiu září.

Po dlouhém čekání se z jeviště konečně ozývá jméno: „Katniss Everdeenová,“ a ona odchází mimo můj pohled. Další promítání už musím sledovat na obrazovce, kterou mám těsně nad hlavou. Vidím, jak moc je nervózní a netuší, co má říkat. Občas i přeslechne Ceasarovy otázky, nicméně publiku to nevadí. Moderátorovi se jí daří parádně vést a vyslouží si z davu pár upřímných salv smíchu.

Vyzývají ji, aby se před kamerami zatočila, a ona bez váhání uposlechne. Jakmile se roztočí, její šaty začnou vypadat, jako by jí zachvátil oheň, je to opravdu působivé a i ve mně se rozlévá spokojený pocit, když jí vidím takhle okouzlující.

Poté se baví o jejím hodnocení, ke kterému nemůže nic říct a následně o její sestře Prim. Na konci interview diváci nadšeně tleskají a výskají, což trvá věčnost. Jsem za to rád, protože to znamená, že si je získala.

Brzy přichází řada na mě a já vcházím na jeviště. Při cestě ke svému křeslu mávám na lidi v publiku a zářivě se usmívám. Odměňují mě za to obrovským potleskem.

Přicházím k Caesarovi a třesu si s ním rukou. Následně usedám do křesla a ležérně si přehazuji pravý kotník přes levé koleno, jako bych seděl doma v obýváku a ne na jeviště. Zachytávám Cetkiin pohoršený pohled, ale pouze se na ni zakřením a obracím svoji pozornost zpět na moderátora.

„Takže, Peeto, jsi spokojený s dosavadním průběhem letošních Hladových her?“

„Díky za optání, Caesare, ve směs jsem, ale je tu jedna věc, která mě trochu zklamala.“

„A copak to je?“ ptá se zvědavě moderátor.

„Barva vašich vlasů, hodně mě zklamala. Vážně tmavě modrá? Kde je váš smysl pro okázalost?“

Diváci na tribunách se rozesmějí a Caesar se naoko rdí studem, „myslel jsem, že k někomu mého věku už se hodí usedlejší barvy. Právě si mě vyvedl z omylu. Příští rok zkusím růžovou.“

Z hlediště se ozývá další smích a pokřikování. Caesar je ovšem nenechává moc dlouho čekat a ptá se na můj život ve Dvanáctém kraji.

„No, jsem syn pekaře. To, co mám na obličeji, není pudr, ale mouka, pro autentičnost,“ křením se na Caesara. „Nicméně jako pekař mám samozřejmě přehled o chlebech po celém Panemu. Překvapuje mě, jak jsou splátci podobný chlebům z jejich kraje.“

„Jak to myslíš?“

„Viděl jste toho chlapce ze Čtyřky? Chudák byl celý zelený a zpocený? Stejně jako jejich chleba. Nebo třeba Desítka, jací jsou bledí a jemní. A co teprve Routa z Jedenáctky, mají chléb ve znaku Měsíce, nepřišlo vám snad, že úplně zářila?“ otáčím se na publikum a to mě nadšeně podporuje v mých chlebových teoriích.

„No a my ze dvanáctky? Jsme stejně placatí a mdlý jako náš chleba. A občas i trochu ohořelí, jako třeba Katniss,“ dav se znovu rozesměje. Milují, když si někdo dokáže dělat srandu sám ze sebe.

„Asi na tom vážně něco bude,“ přikyvuje Caesar. „Zítra skočím do pekárny a koupím si chleba ze všech krajů. Pak je porovnám s letošními splátci. A vůbec, Peeto, máš nějakou historku, která se ti přihodila tady v Kapitolu?“

„No to víte, že mám. Doufám, že si dobře uvědomujete, jak zrádné jsou vaše sprchy. Doma máme pouze kádě s vodou, takže tohle je pro nás úplně nové. Jednou jsem se takhle sprchoval a užíval si všech těch různých programů, které se dají nastavit. Přehlédl jsem ovšem, že tam je i tlačítko pro osušení, takže jsem spokojeně lezl ven a samozřejmě mi to podklouzlo. Když jsem se snažil chytit něčeho, co bylo poblíž, zavadil jsem o tlačítko, které na mě spustilo obrovský opar růžového parfému. Povězte, ještě pořád voním po růžích?“ Nakláním se k Caesarovi, aby si mohl čuchnout k mému krku, a dav křičí smíchy.

Moderátor samozřejmě nekazí zábavu, naklání se ke mně a čichá mi ke krku. „Máš pravdu, pořád cítím růže. Jak voním já?“ Naklání se naopak on ke mně a já přivoním k jeho krku. Cítím zajímavou směs koření a citrusů. Sedám si zpět rovně, „rozhodně lépe, než já.“ Kapitolané jsou s naším představením náramně spokojeni a dávají to opravdu hlasitě najevo.

„Teď trochu z vážnějšího soudku, máš tam doma nějaké děvče, které na tebe čeká?“

Na chvíli se zarážím a hruď mi začne svírat tíživý pocit. Možná se to takhle mělo stát, možná je přesně tohle moje chvíle. Nicméně nemám odvahu na to, abych přiznal svoje city, a tak jen nepřesvědčivě vrtím hlavou.

„Pohledný chlapec jako ty? Určitě musí být nějaká dívka, která je ti drahá. No tak, jak se jmenuje?“ Vyptává se Caesar dál a já očima v davu vyhledávám Haymitche. Dovoluji si letmý tázavý pohled a on jen přikyvuje na souhlas.

Nešťastně vzdychnu, „jedna tu je. Ani si nevzpomínám, odkdy se mi líbí. Jsem si ale docela jistý, že až do sklizně nevěděla o mé existenci.“

Lidé v hledišti soucitně hučí. Každý z nich ví, jaké to je, cítit neopětovanou lásku.

„Chodí s někým jiným?“ ptá se Caesar zvědavě.

„Nevím, ale líbí se mnoha klukům.“

„Což to udělat takhle? Vyhraješ a vrátíš se domů. Pak tě určitě nebude moct odmítnout, ne?“ snaží se mě Caesar povzbudit, nicméně mě to ještě více rozesmutní.

„Výhra… v mém případě nepomůže,“ odpovídám sklesle.

„Jak to, že ne?“ diví se upřímně moderátor.

Váhavě se nadechuji a sbírám poslední zbytky sil, které mám. Cítím, že se mi do tváří vkrádá nach, když mám takovou věc přiznat před celým Panemem. Láme se mi hlas, ale nakonec ze sebe vykoktám odpověď: „Protože… protože… sem přijela se mnou.“