Několik okamžiků pouze sledujeme Haymitche, který se snaží zvednout z kluzké země. Pach alkoholu a zvratků je opravdu nesnesitelný. Otáčím se na Katniss ve stejném okamžiku jako ona na mě. Aniž bychom se museli domlouvat, každý ho chytáme pod jednou paží a snažíme se ho zvednout na nohy.

„Já upadl?“ ptá se Haymitch, „Tady to smrdí.“ Otírá si špinavým rukávem obličej a všechnu špínu si rozmazává po celém obličeji.

„Odvedeme vás do vašeho pokoje,“ říkám mu. „Trochu vás očistíme.“ Je mi ho vlastně docela líto, nos se mi sice křiví odporem, ale já se na něj ani nedokážu zlobit. Tuhle trosku z něj totiž udělal Kapitol. Samozřejmě, že se k tomu sám přičinil, ale hlavní podnět určitě nevycházel z něj. Možná to dřív býval fajn člověk.

Snažíme se Haymitche odtáhnout do jeho místnosti. Dá nám to dost zabrat, ale nakonec se nám ho podaří dostat do koupelny pod sprchu a pouštíme proud vlažné vody. Nevypadá, že by vůbec tekoucí vodu zaregistroval.

Otáčím se na Katniss a vidím, že se jí z něj dělá zle a že rozhodně nechce být u toho, až ho budu umývat. „To je v pořádku, já to tu převezmu,“ vidím na její tváři záblesk vděčnosti a odpovídám jí úsměvem na tváři.

„Pošlu sem nějaké Kapitolany, aby ti pomohli,“ snaží se být alespoň trochu nápomocná, ale mně se při představě, že by mi měli pomáhat zrovna oni, ježí vlasy hrůzou na hlavě a tak jen zavrtím hlavou, „ne, nechci je tu.“ Jenom přikyvuje a spěšně odchází.

Já se naproti tomu pouštím do pomoci Haymitchovi. Opatrně z něj sundávám košili a smývám všechny nečistoty, které na něm ulpěly. Překvapuje mě, že i přes svůj alkoholismus si udržuje překvapivě dobrou fyzičku. Jistě, má už nějaké to břicho, ale jinak má stále tělo samý sval. Umývám mu i vlasy, během čehož se konečně trochu probírá.

„Kde to jsem?“ tváří se zmateně, „proč je tu mokro?“

„To je v pořádku, Haymitchi, trochu jste se zaneřádil, tak jsme vás vzali do koupelny a umyli. Dokážete se zvednout?“ chytám ho za paži a pomáhám mu na nohy. Sice se trochu kolébá, ale vypadá to, že se mu nakonec podaří udržet se ve vzpřímené poloze. Pouštím ho tedy a klikám na tlačítko, na kterém je napsáno: Vysoušení. Překvapuje mě, s jakou rychlostí tenhle doplněk sprchy dokáže vysušit každičkou kapičku z těla.

„Připravím vám postel, přijďte, až tu budete hotový,“ opouštím radši koupelnu a přecházím k posteli. Jemnost kapitolských přikrývek je až neskutečná. Sám bych se do nich nejraději zavrtal a už nikdy z nich nevylezl, ale to se mi bohužel nikdy nesplní. Čechrám polštář a upravuji deku tak, aby se mohl ihned po lehnutí přikrýt. Pak už si jenom sedám na postel a čekám, až se Haymitch uráčí dorazit.

Nedokážu se ubránit vzpomínkám na domov. Copak teď asi dělají? Předpokládám, že před chvílí dosledovali povinné vysílání Dne sklizně a teď už jen otec dodělává těsto na chleba, ze kterého bude brzy ráno péct. Přemýšlím nad tím, jak se zvládnou poprat s dortem pro Madge a jestli vůbec někdo vnímá moji nepřítomnost. Nejsem totiž důležitý pro přežití kohokoliv v naší rodině. Nikdo není závislý na mojí práci a já jsem za to v tuhle chvíli opravdu rád.

Přemýšlím totiž nad tím, jak s tím vším bojují paní Everdeenová s Prim. Vždyť Katniss je jejich jediným zdrojem jídla. Ona loví, sbírá matce v lese bylinky a stará se o sestru. Uklidňuje mě představa, že otec slíbil pomoc. Já vím, že tenhle slib splní. Dřív totiž její matka bydlela v obchodní čtvrti, jako teď my. Není narozená ve Sloji a je to na ní vidět, protože její blond vlasy mezi místními dost vyčnívají.

S mým otcem se spolu znali dost dobře. Byl do ní blázen tak jako teď já do její dcery. Jak ironické, sám pro sebe se tiše uchechtnu.

„Co ti přijde tak k smíchu?“ odfrkne si kousavě Haymitch.

„Nic, jen tak vzpomínám, to si snad ještě dovolit můžu, ne?“

„Aby ses nedivil, Kapitol ti může zakázat, cokoliv chce,“ zasměje a sedá si vedle mě na rozestlanou postel a pokládá mi lehce ruku na rameno, „něco ti poradím. Zapomeň na ně. Zapomeň na ně na všechny. Teď už ti to může jen přitížit. Chovej se tak jako by tvoje rodina už neexistovala. Nemáš vůči nim žádné závazky.“

Dost dobře nechápu, v čem mi má taková rada pomoct, ale je to přece jen můj mentor, tak na tom pravděpodobně něco bude.

„Dobře, vezmu si to k srdci. No, měl byste se vyspat, půjdu si taky lehnout,“ zvednu se z postele a odcházím pryč, ve dveřích mě ještě zaráží jeho poslední poznámka: „Hlavně si neber moc k srdci ji. Vrazí ti do něj totiž nůž dřív, než stihneš říct Hladové hry.“

Ani se na něj neotáčím a nedávám najevo, že bych slyšel jeho poznámku. Odcházím do svého pokoje a lezu do sprchy. Pouštím na sebe proud teplé vody a rukama se opírám o zeď. Co tím proboha myslel? Vážně si všiml, že ke Katniss něco cítím a že je pro mě moc důležitá?

Na jednu stranu má asi pravdu, v případě Hladových her nemůže existovat nic kromě zvířecí touhy po přežití. Žádné city ani přátelství v nich nemá svoje místo. Pro mě to zřejmě znamená jenom to, že moje již tak mizivé šance na výhru se blíží k nule.

Na druhou stranu to ve mně probouzí trochu jiné stanovisko ke hrám. Já šanci nemám, ale Katniss ji mít může. Pokud budu schopný pomoct jakýmkoliv způsobem, aby se byť jen přiblížila k vítězství, udělám to. Tím udělám něco i pro sebe a svoje blízké - nezemřu jako obyčejná kapitolská figurka, ale zemřu proto, aby mohla ona žít.

Většině to zřejmě nebude připadat tak ušlechtilé jako spíš hloupé, ale co je mi do ostatních. Každopádně to rozhodně nezvládnu sám, budu potřebovat pomoc Haymitche. Něco uvnitř mi ovšem říká, že nebude takový problém ho přesvědčit, aby se soustředil pouze na jednoho z nás.

Pod sprchou stojím do té doby, než se mi na rukách začínají dělat varhánky. Potom teprve usuzuji, že je čas vylézt ven, osušit se a zjistit, co mi tu Kapitol připravil na spaní. Procházím postupně pár zásuvek, dokud nenacházím pohodlné flanelové pyžamo podobné tomu, co mám doma. Oblékám si ho na sebe a zaplouvám do měkkých a pohodlných peřin. Překvapivě mi nedělá vůbec problémy usnout a upadám do neklidného spánku hned, jak zavřu oči.

 Probouzím se už za úsvitu tak, jako jsem každý den zvyklý z pekárny. Chvíli mi trvá, než si vůbec uvědomím, kde jsem a co tu dělám. Velice rychle si uvědomuji, že jsem ve vlaku, který mě veze do Kapitolu, kde mě nastrojí a potom pošlou do arény pro pobavení Kapitolanů znuděných jejich obyčejnými životy. Zakazuji si nad tím přemýšlet. Během těch posledních pár dní, které mi zbývají, už chci žít jen okamžikem.

Promnu si oči a pokládám nohy dolů z postele na měkký a pohodlný koberec. Užívám si jeho jemné vysoké chloupky, které mi protékají mezi prsty. Připadám si, jako bych stál bosý uprostřed svěží louky. Tahle představa mě těší natolik, že si ji ještě chvilku udržuji, než se pustím do ranní hygieny.

Brzy už nemám v pokoji co dělat, tak vyrážím na snídani do jídelního vozu. Překvapuje mě, že už je tam nachystána snídaně a hlavně, že u stolu už sedí Haymitch a popíjí kávu.

„Dobré ráno,“ ozývám se a přisedám si ke stolu. „Dobré i tobě,“ zašvitoří z kouta Cetkie, kterou jsem původně úplně přehlédl. Evidentně se jí dost ulevilo, že jsem se tu objevil a nemusí trávit čas v jedné místnosti, jen s naším mentorem.

„Zrovna jsem tě chtěla jít budit, ale ty jsi tak dochvilný,“ div se nerozplyne nadšením, „to samé se nedá říct o Katniss. věřil bys tomu, že jsem na ní klepala a vůbec se mi neuráčila odpovědět? Hrůza,“ vrtí pohoršeně hlavou a já si radši do pusy cpu kousek housky, abych se nerozesmál. 

„Já se jí nedivím. Ještě aby ti chtěla nedej bože otevřít. Jako první vidět po ránu tu cukrovou vatu, co máš na hlavě, to si radši vydloubnu oči lžící,“ zareaguje na její poznámky Haymitch možná trochu hruběji, než by se slušelo.

Sleduji, jak Cetkie v obličeji rudne, dokud není tmavší, než barva její paruky a s nosem nahoru a tichým mumláním nadávek si odkráčí nalít další šálek kávy. Její výraz ovšem velice pobaví Haymitche, který se začne smát. Celá ta scenérie je tak podivná, že netuším, jestli se mám začít smát taky nebo se tvářit pohoršeně.

Přesně v tom okamžiku přichází do vagónu Katniss a celou naší kabaretní trojici přejíždí nechápavým pohledem. Jako první na její příchod reaguje Haymitch, který zvedá ruku do vzduchu, mává na ní a u toho vesele haleká: „Sedni si! Jen si sedni!“

Po chvilkovém zaváhání si přisedá k našemu stolu. Ihned se kolem vyrojí spousta kapitolanů, kteří před ní pokládají nejrůznější lahůdky od vajíček, přes šunku až po obrovskou mísu s ovocem, ochlazovanou ledem. Já si však všímám, že nejdéle zrakem přetrvává na tmavě hnědém, hustém nápoji, po kterém jsem shodou okolností také sáhl jako první.

„Říkají tomu horká čokoláda, je to dobré,“ povzbuzuji ji úsměvem a ona k sobě přitahuje jeden šálek až po okraj naplněný sladkou tekutinou a opatrně usrkává. Na tváři se jí rozlévá úsměv a dopíjí jí až do dna dřív, než se pustí do čehokoliv jiného. Pak se začíná cpát čímkoliv, co ji přijde pod ruku. Zřejmě chce využít každé příležitosti, kdy se do sytosti najíst, protože za týden budeme s největší pravděpodobností oba dva hladovět v aréně.

Já se ovšem v jídle dnes krotím. Ještě mám ze včerejška žaludek na vodě, a proto si dávám pozor, co sním. Jenom ulamuji kousky housky a namáčím si je v čokoládě, abych si znovu nepodráždil žaludek přemírou jídla. Přitom sleduji hemžení po voze. Stále tu pendlují sluhové, kteří odnáší a přináší talíře s jídlem, aby si měla Katniss z čeho vybírat.

Připomínají mi hemžení mravenců u nás na zahradě. Často jsem tam po škole sedával a sledoval kouzla přírody. Jednou za čas mi dokonce otec přinesl pár listů papíru a já si tužkou črtal všechno, co jsem kolem sebe viděl. Mravence, kteří se starali o mšice na našich růžích, veverku louskající na stromě oříšky nebo drozda sedícího na plaňce našeho plotu. Vzpomínám si, že jednou jsem se dokonce vyplížil na Louku za plot, jen proto, abych mohl nakreslit pasoucí se srnu s kolouchem. Lehl jsem si na břicho do čerstvé jarní trávy, zpovzdálí je sledoval a přitom se snažil zachytit jedinečnost toho okamžiku. Kdybych býval věděl, že za pár let budu cestovat ve vlaku do Kapitolu, pravděpodobně bych takové výlety za plot Dvanáctého kraje podnikal častěji.

„Takže vy nám máte radit,“ zaslechnu najednou uštěpačnou poznámku, kterou pronesla Katniss na Haymitchovu adresu.

„A tady máte první radu. Zůstaňte naživu,“ odpovídá jí stejně kousavě a následně se rozesměje, jako by řekl nějaký nesmírně zábavný vtípek. Sahá přitom po skleničce s hustým brusinkovým džusem, který si ovšem samozřejmě nezapomněl zředit značným množstvím alkoholu.

Je skoro smutné, jak tahle páchnoucí tekutina dokáže ovládat celý jeho život. To je ale pouze Haymitchův problém a nevidím důvod, proč bychom kvůli tomu měli trpět my. Mračím se a vyměňuji si pohled s Katniss, která na to má zřejmě stejný názor.

„To je moc legrační,“ pronáším uštěpačně. Chvíli váhám, ale když vidím, že si z nás náš mentor nic nedělá a opět přibližuje skleničku ke svým rtům, rychle se zvedám ze židle a vyrážím mu sklenici z ruky. „Ale ne pro nás,“ dodávám a pozoruji, jak se sklenička tříští o zem. Na drahém koberci pod ní se začíná rozlévat tmavě rudá skvrna, která nápadně připomíná krev. Pokud se Haymitch nedokáže srovnat, takováto skvrna bude velice brzy barvit zem pod našimi bezvládnými těly.

Chvilka, kterou věnuji sledování zvětšující skvrny, mě ovšem stojí dost bolestivé zranění. Z ničeho nic mě totiž Haymitch zasahuje pěstí do brady. Zaskočil mě nepřipraveného, takže se ani nestíhám zachytit stolu a přepadávám dozadu i se židlí.  

Koutkem oka vidím Katniss, která se bleskově zvedá s nožem v ruce a zabodává ho do stolu těsně před Haymitchovi prsty natahující se pro další dávku alkoholu. Je připravená bránit se příchozímu úderu, ale ten nepřichází. Místo toho se ten opilec opře o hranu stolu a zamžourá na nás svým skelným pohledem.

„Copak, copak?“ ani se nesnaží zakrýt stopy překvapení ve svém hlase. „Že bych letos dostal párek opravdových bojovníků?“

Těžkopádně se zvedám na nohy a okamžitě sáhnu po ledu, který chladí ovocnou mísu, abych alespoň trochu přebil teplo sálající mi z poraněné brady. Haymitch mi ovšem okamžitě chytá ruku a já se mimoděk připravuji na obranu před dalším útokem.

„Ne! Jen ať je ta modřina vidět. Publikum si bude myslet, že ses popral s jiným splátcem ještě před vstupem do arény,“ pouští moji ruku ze železného sevření. Tohle je asi první opravdová rada, co jsem od něj od našeho setkání slyšel. Pokud nepočítám tu jeho rádoby dobře míněnou radu se srdcem.

„To je proti pravidlům,“ namítám, ale je mi jasné, že to není moc pádný argument.

„Jenom, když vás přistihnou. Modřina bude naznačovat, že jsi bojoval a nikdo tě nechytil, což je ještě lepší,“ vysvětluje mi trpělivě a potom se otáčí na Katniss.

„Dokážeš zasáhnout nožem ještě něco kromě stolu?“ ptá se s nádechem posměšného tónu.

Katniss se mu ani nepokouší odpovědět, místo toho vytrhuje nůž ze stolu, chytá ho za čepel a prudce s ním mrští proti zdi. Čepel zajíždí přímo mezi dva panely na druhé straně vagónu. Po tváři ji přejíždí lehce překvapený výraz. Zřejmě ani neměla v úmyslu trefit se takhle dobře. Velice rychle ovšem skrývá svoje pocity a tváří se, jako by to měla celou dobu v úmyslu.

„Stoupněte si sem. Oba,“ přikazuje Haymitch a ukazuje doprostřed místnosti.

Mlčky si stoupáme zády k sobě na místo, kam nás poslal. Začíná kolem nás kroužit jako hladový sup a občas do nás dloubne nebo nám prohmatá nějaký sval.

„No, nejste úplně beznadějní. Vypadá to, že jste ve slušné kondici, a jakmile si vás vezmou do parády vizážisti, budete i docela pohlední.“

Oba mlčíme, netroufáme si totiž nic říct. V tomhle má Haymitch pravdu. Nejhezčí splátci obvykle získávají více sponzorů.

Po chvilce mlčení přerušuje Haymitch ticho, „Dobře, uzavřu s vámi dohodu. Nebudete mi bránit v pití a já zůstanu dost střízlivý na to, abych vám pomohl. Uděláte ale přesně to, co vám řeknu.“

Možná to není úplně ideální, ale zřejmě od něj nemůžeme čekat žádnou lepší nabídku. Vlastně dost pochybuju o tom, že by nám byl schopen dát něco víc. Proto lehce přikyvuji a přitakávám, „dobře.“

„Tak nám pomozte,“ ozývá se Katniss zaujatě. „Až budeme v aréně, jaká je nejlepší strategie u Rohu hojnosti, když někdo…“

„Všechno po pořádku,“ okamžitě ji přerušuje Haymitch. „Za pár minut dorazíme na nádraží, dostanete se do rukou vizážistů. Nebude se vám líbit, co s vámi provedou, ale ať už to bude cokoliv, nebraňte se jim."

„Ale…“ začíná opět Katniss bojovně.

„Žádné ale. Prostě se nebraňte,“ nenechá ji Haymitch domluvit, sbírá ze stolu láhev s alkoholem a odchází s kupé, aniž by se na nás otočil.

Vlak zničehonic potemní. Svítí akorát několik světel uvnitř, ale ty svou mdlou září nedokáží vynahradit sluneční svit. Je mi jasné, že projíždíme tunelem, vedoucím skrz hory, které oddělují Kapitol od ostatních krajů na východě.

Stojíme vedle sebe v tichosti, dokud nezačne vlak zpomalovat a za okny se zase neobjeví sluneční světlo. Nezávisle na sobě a přitom jako bychom se domluvili, přebíháme k oknu. Oba chceme vidět město, které jsme doteď vídali jen na televizních obrazovkách.

Kapitol mě popravdě uchvátí. Ještě nikdy jsem neviděl tolik barev na jednom místě. Pod tratí se hemží lidé oblečení v tak jasných barvách, že v přírodě zřejmě neexistují. Všechno je tak lesklé a vyumělkované, až se zdá, že to ani nemůže být skutečné.

Lidé si na nás začínají ukazovat a mávat. Nemůžu si pomoci a také se mi zvedají koutky do úsměvu. Opětuji jim nadšené mávání a vidím v jejich tvářích radost, jakou jim to dělá. Vím, že mě tyto lidé chtějí vidět umírat, ale zřejmě jim to ani nemůžu mít za zlé. Oni si nevybrali, kde se narodí. Ano, mají každý den dostatek jídla, chodí se bavit na večírky a nechápou, že Hladové hry jsou špatné. Vnímají to jako součást svého života, nic jiného neznají. Předpokládám, že kdybych se narodil v Kapitolu, byl bych úplně stejný. Ti špatní jsou tam nahoře. Ti, kteří tuhle zemi vedou a ne její obyvatelé.

Všímám si, že se na mě Katniss dívá s něčím, co bych nazval opovržením. Jen krčím rameny, „kdo ví. Někdo z nich může být bohatý.“ Radši ať si myslí, že mým cílem je získat sponzory. To zřejmě pochopí spíš, než kdybych jí řekl pravdu.

Výraz v jejím obličeji se změnil a mně je jasné, že už přemýšlí nad tím, jak moc velká jsem pro ni hrozba a jakým způsobem bude nejlepší mně zabít.

Čeká mě ta nejtěžší část her, přesvědčit Katniss, že nejsem její nepřítel.