Plivu jednu z bobulí, která se mi dostala do úst, okamžitě ven. Otáčím se na Katniss, abych se ujistil, že ani ona žádnou z nich nespolkla. Ulevuje se mi, když vidím, že kolem sebe plive a otírá si jazyk o košili.

Chytám ji radši za ruku a táhnu k jezeru. Tam si oba pečlivě vyplachujeme ústa. Jakmile jsme si jistí, že nám v ústech nezůstal žádný zbytek jedovaté šťávy, přesouváme se k sobě a prudce tiskneme toho druhého v náručí. Konečně je konec. Dokázali jsme oklamat Kapitol a vyhráli jsme oba. Bojím se, že nás budou čekat nepříjemné následky, ale teď na nic takového myslet nechci. Brzy budeme na cestě zpět do Dvanáctého kraje, zpět domů.

„Nespolkl jsi žádné?“ ujišťuje se.

Na souhlas jenom zavrtím hlavou, „a ty?“

„Kdyby ano, asi bych už byla mrtvá,“ odpovídá.

„To bych si nikdy neodpustil,“ odpovídám, ale moje slova přerušuje ryk a výskání Kapitolu, které kvůli nám živě přenáší z reproduktorů.

Konečně se nad námi objevuje vznášedlo, které nás vyzvedne z tohoto bohem zapomenutého místa. Snášejí se pro nás dva žebříky. Katniss se ovšem křečovitě drží mé ruky a odmítá mě pustit, takže se oba chytáme jednoho z nich a okamžitě nás znehybňuje proud.

Žebřík nás pomalu vytahuje nahoru, ale moje oči pořád směřují dolů na arénu. Všímám si krve, která stále odkapává z mé nohy, a začínám pociťovat závrať. V hlavě se mi vynořuje stále hustší a hustší mlha, která začíná zalézat do všech zákoutí mé mysli.

Jakmile proud povoluje a pouští moje tělo, kácím se k zemi a obklopuje mě temnota.

Jakoby z dálky občas zaslechnu zvuky, které nedokážu identifikovat. Kromě jediného. Někde daleko, jakoby za pevnou zdí, slyším Katnissin křik. Křičí moje jméno a já jí chci odpovědět. Chci se k ní rozběhnout, obejmout ji a už nikdy jí nepustit, ale nemohu. Potom znovu upadám do blažené nevědomosti.

Občas před očima zahlédnu záblesky. Vzpomínky, pocity, hudba, všechno se slévá do jednoho bodu, který je příliš daleko na to, abych na něj dosáhl. Něco hluboko uvnitř mi říká, že kdybych se za tím bodem vydal, všechno už bude dobré. Tam, kam bych došel, už neexistuje bolest, strach ani smrt.

Stále se blížím na konec a hudba mi zní v uších čím dál hlasitěji a hlasitěji. Vím, že jsem skoro na místě. Najednou moji cestu něco přeruší. Slyším za sebou zoufalý výkřik. Otáčím se za ním a vidím Katniss. Stojí uprostřed rozpadlého města plného popela. Nebe je šedé, nikde nezní smích ani hudba. Je to ztělesnění strachu a zoufalství. Na okamžik zaváhám. Ještě jednou otáčím hlavu na místo, které musí být to nejšťastnější na světě. „Možná později,“ zašeptám směrem ke světlu a otáčím se zpět na ni. Nevidím popel, ani necítím smrt vznášející se ve vzduchu. Jediné, co vnímám, je ona. Hnědé vlasy vlající ve větru, šedé oči, které mě propalují až do morku kosti a její rty zkroucené do jemného úsměvu. Letmo si zkousne ret a já se k ní rozbíhám. Chytám jí do náruče a zatočím s ní.

S trhnutím se probouzím. Zmateně se rozhlížím kolem. Vidím pouze bílé stěny a spoustu nemocniční výbavy. Z mých rukou vychází spousta hadiček a drátků. Prudce zamrkám, abych z očí vyhnal kapky slz, které mi zamlžují zrak.

Pokouším se posadit, ale zjišťuji, že kolem mého hrudníku se táhne kožený popruh, který zabraňuje tomu, abych se samovolně hýbal. Nezbývá mi tedy nic jiného, než čekat.

Mezitím se pokouším procvičit všechny končetiny. Tisknu a povoluji dlaně. Hýbu prsty u nohou. Teda… jenom u jedné nohy. Je to zvláštní. Nohu, kterou zmrzačil mut, vůbec necítím. Nedělám si s tím příliš velké starosti. Je možné, že ji mám kvůli lepšímu hojení, znecitlivenou nějakými kapitolskými přípravky.

Dlouhou dobu koukám pouze do stropu. Zahloubán do svých vlastních, znepokojivých myšlenek. Uvažuji nad Katniss. Doufám, že je v úplném pořádku. Nicméně si vzpomínám, že v aréně nebyla nijak vážně zraněná, takže nepředpokládám, že by se jí mohlo tady v Kapitolu něco stát.

Z ničeho nic se otevírají dveře a dovnitř vchází zrzavá avoxka, kterou kdysi Katniss poznala u večeře. Připadá mi to tak dávno, jako by to bylo v úplně jiném životě. Teď, když znám její osud, je mi té slečny neuvěřitelně líto. Sleduji ji, jak přichází k mé posteli a pomocí tlačítek mě zvedá do sedu. Povzbudivě se na ní usmívám a ona mi úsměv oplácí.

Na stolek přede mě pokládá malou misku zeleninového vývaru a kousek pečiva. I tuhle malou porci mám problém nasoukat do svého smrsklého žaludku. Prázdnou misku od jídla nakonec avoxka odnáší.

Brzy po ní ovšem do místnosti přichází známá tvář. Chvíli mi trvá, než se mi jí podaří identifikovat, ale nakonec si vzpomínám, že je to paní, která mi obvazovala rány od střepů na rukou. Sedá si vedle mojí postele a skládá si ruce do klína.

„Jak se ti daří, Peeto?“ ptá se tím svým pisklavým kapitolským přízvukem.

„Docela dobře, bylo mi i hůř,“ přikyvuji a upřeně sleduji její obličej. Vypadá, jako by byla trochu nervózní. Zdá se, že mi chce něco říct, ale neví, jak začít.

„Stalo se něco Katniss? Je v pořádku?“ vyhrkávám ze sebe. To je totiž první věc, která mě napadá. Ruce se mi roztřesou nervozitou.

„Katniss je v pořádku. Jde o tebe. Katniss ti tím obvazem na noze zachránila život, ale na druhou stranu…,“ na chvíli se odmlčí, vzdychne a potom teprve pokračuje. „Tvoje noha byla moc dlouho bez přísunu krve a už jsme jí nedokázali zachránit.“

Chvíli mi trvá, než mi dochází význam jejích slov. Vytřeštím na ní oči a prudkým pohybem odhrnuji přikrývku ze svých nohou. Na místě, kde bývalo moje levé lýtko a chodidlo není zhola nic. Noha je čistě uříznutá těsně pod kolenem a rána vypadá, jako by už byla pár týdnů stará. Je úplně zatažená a porostlá kůží.

 Prudce si přikládám dlaň na ústa, abych potlačil výkřik, který se ze mě začínal drát. Zalapám po dechu a nedokážu odtrhnout oči od pahýlu, který dřív býval nohou.

„Během příštích dní dostaneš protézu a budeme se pokoušet zvyknout tě na ní do přímého přenosu.“ Slyším její slova jakoby z dálky. Pořád jsem ještě nevstřebal ten fakt, že svou nohu už nikdy nebudu mít kompletní.

„Rozumíš mi?“ ptá se a já jenom bezvýrazně přikyvuji. Ještě párkrát se se mnou pokouší navázat kontakt, ale já ani jednou nezareaguji. Teď bych chtěl být nějakou dobu sám, abych se smířil se skutečností, že moje tělo už není tak úplně kompletní. 

„Dobře, takže dneska se ještě prospi, zítra začneme,“ zvedá se z židle a odchází z místnosti. Nechává mě tu zde s mou vnitřní bolestí. Takže Hladové hry ze mě udělali mrzáka nejen na duši, ale dokonce i na těle. 

Ležím na posteli dlouho bez hnutí. Nesnažím se uvolnit přesky, ani se nepokouším posadit se nebo cokoliv jiného. Prostě jen ležím a zírám do stropu. Hlavou se mi honí myšlenky, neustále krouží a vrací se zpět. Ani netuším, kolik hodin jsem takhle ležel. Teprve potom, co zhasnou světla a pokoj se ponoří do tmy, si teprve uvědomuji, jaké jsem měl štěstí. 

Přál jsem si jedinou věc - Katnissino vítězství. Dostal jsem daleko víc. Katniss vyhrála a já se vracím domů s ní. Jedinou cenou za tohle téměř nesplnitelné přání je moje končetina. Víc jsem si zřejmě ani nemohl přát. Tohle jsem si nepředstavoval ani ve svých nejdivočejších snech. Po tolika hodinách rozjímání se konečně upokojuji, smiřuji se se svým hendikepem a zaplouvám do klidného a nerušeného spánku. 

Ráno mě budí skupina doktorů, kteří sebou přivezli i mou náhradní nohu. Je vyrobená z kovu a plastu. Čekal jsem něco trochu propracovanějšího vzhledem ke Kapitolským technologiím. Je ale dost možné, že tohle je jenom zvykací protéza. 

Odpoutají mě z postele a postupně mi vyndávají všechny vývody. Pomáhají mi posadit se na posteli a posouvají mě ke kraji. Jeden z doktorů přistupuje k mému pahýlu a asi patnáct minut mu trvá, než se mu na něj podaří připevnit protézu. Chvílema cítím podivná píchnutí, která pravděpodobně značí propojení protézy s nervovými zakončeními v mojí noze.

"Tak...je to hotové. Pokus se zahýbat s nohou. Je to jako kdybys hýbal s vlastní," upozorňuje mě lékař a pozorně sleduje reakce umělé končetiny. Pokouším se urovnat si vše v hlavě a představuji si, že ta noha je stále moje. Zavírám oči a pohnu s ní. Jde to překvapivě lehce. Její tíha i reakce jsou téměř stejné jako nohy z masa a kostí. 

"Je to dobré? Netlačí to?" ptá se doktor starostlivě. 

"Ne, je to v pořádku," přikyvuji spokojeně. Dva asistenti mě chytají pod pažemi a zvedají mě na nohy. Chvíli se kymácím, ale díky jejich pomoci se mi daří udržet se ve vzpřímené poloze. 

"A teď pomalu, krůček po krůčku. Neboj se, držíme tě." Opatrně zvedám umělou nohu a posouvám jí dopředu. Jde to trochu ztuha, ale daří se. Snažím se držet oči nahoře a nesklouzávat dolů. Potom se mi jde daleko lépe.

Po pár kolečkách, které se mnou prochází asistenti po pokoji, získávám tolik potřebnou jistotu. Každý další krok je lepší a lepší. Jejich technologie jsou naprosto úžasné. Noha reaguje na každou mou myšlenku, na každý podnět, úplně stejně jako ta pravá. Brzy mě pouští a já se pokouším chodit sám. V tom zatím nemám tak úplně jistotu. Kymácím se a ztrácím rovnováhu. Nakonec mi donáší decentní kovovou hůlku a díky ní se mi daří pohybovat se poměrně dobře. 

"Výborně, zítra vás čeká přímý přenos. Dobře se vyspi, ať jsi zítra plný sil," přeje mi dobrosrdečně pan doktor a pomáhají mi vrátit se zpět na postel. Protézu už mi nechávají na noze. 

Ráno mě probouzí Haymitch, sedící u mojí postele. Otáčím na něj hlavu a mnu si oči. Dokonce mi pomáhá, abych se na posteli posadil.

"Jsi bojovník, víš to?" poplácá mi po rameni. "Nečekal jsem, že dokážeš zvládnout Cata. Poslouchej mě, mrzí mě, že jsem ti nemohl poslat lék na tvou nohu. Ačkoliv jste měli obrovské množství sponzorů, na tenhle lék to nestačilo. Ale vzburcoval jsem Senecu a nakukal mu pár nápadů, takže ti poskytli léky alespoň na té hostině."

Zřejmě očekává, že mu budu děkovat, ale ničeho takového se ode mě určitě nedočká. Místo toho se na něj mračím, co nejvíc dokážu. "Takže nejen, že jste mě nemohl zachránit přímo, ale zároveň jste ještě poštval Katniss do střetu s profíky jenom kvůli tomu, abych já přežil. To postrádá smysl."

"Musíš to pochopit," klade mi důrazně na srdce. "Kdybych tě nechal umřít tak, jak sis ty milostivě přál, ona by to nezvládla. Kdybys jí umřel v náručí na otravu krve, nikdy by si to neodpustila. A kdybych se o tebe nestaral vůbec a ona při rekapitulaci zjistila, že jsi jí celou dobu chránil, dopadlo by to úplně stejně. Nehledě na to, že by mi ještě k tomu vyškrábala oči."

Chvíli pouze zarytě mlčím a uvažuji nad jeho slovy. Nakonec mu musím dát za pravdu. Zřejmě udělal to nejlepší, co bylo v jeho silách. Pouze přikyvuji, "děkuji, Haymitchi. Za všechno."

"Není zač. Dneska večer ji uvidíš, nezapomeň ukázat Kapitolu, jak moc jí miluješ," poplácá mě ještě jednou po rameni a odchází pryč. 

"Peeto," slyším z chodby tlumený výkřik. Jsem si téměř jistý, že jde o Katniss. Už se nadechuji, abych ji odpověděl, když v tom se ve dveřích objevuje Portia. 

"Tady tě máme," usmívá se. "Dokážeš chodit? Můžeme se pustit do příprav?"

Pokládám nohy na zem a pokouším se postavit. Trochu zavrávorám, ale jakmile se natáhnu pro hůlku a podepřu se, všechno jde o něco lépe. Přikyvuji a Portia mě vede za mým přípravným týmem.

Jakmile se otevírají dveře do místosti, kde na mě čekají ostatní, okamžitě cítím tíhu, která se na mě zavěsí. Zavrávorám a jen tak tak se udržím na nohou. Kolem obličeje mám záplavu blond vlasů. Uvědomuji si, že je to Livie. Také jí na oplátku nemotorně objímám. Nakonec mě pouští a ustupuje odemě. Otírá si slzy, které jí stékaly všude po tvářích, ale obličej jí září štěstím. 

Také se na ní usmívám a všímám si, že na krku jí visí provrtaná mušle, kterou jsem jí nechal darovat v předvečer her. Dalších projevů emocí a radosti už se naštěstí nedočkám, za což jsem poměrně vděčný. Občas mě trochu uvádí do rozpaků. 

Jakmile si se mnou všichni ostatní potřesou rukou a nakrmí mě, pouští se do práce. Během příprav si všímám, že všechny moje jizvy a modřiny jako zázrakem zmizely. Po žádné jizvě, kterou jsem sesbíral během života, není na mém těla ani památky. Fascinovaně na sebe zírám do zrcadla. Nakonec ani ta umělá noha nevypadá tak zle.

Strojí mě do obyčejného formálního obleku, který pouze doplňují zlatavými záblesky. Samotný oblek působí poměrně smutně, takže ho doplňují žlutou košilí. Pomocí líčení zakrývají zbývající kruhy pod očima, které mi ještě nestačily vymizet. Jsem s jejich prací spokojen. Vypadá to skoro jako bych nikdy v aréně nebyl. 

"Připraven?" ptá se Portia a natahuje ke mně ruku. Já jí vděčně přijímám a vyrážíme vstříc dnešnímu živému přenosu.