Utíkám, co mi síly stačí. Zraněná noha mě ovšem neuvěřitelně zpomaluje. Teprve teď si plně uvědomuji, že ještě vůbec není zahojená. Připadám si jak kulhající srna, kterou pronásleduje vlčí smečka.

Můj strach je prakticky hmatatelný. Jsem si naprosto jistý, že oni to cítí a užívají si to. Do krve se mi vlévá tolik potřebný adrenalin, který mi pomáhá udržet tempo, i přes bolest v plicích a v noze. Po cestě automaticky vytahuji nůž, abych měl alespoň nějakou zbraň, kdyby došlo ke střetu.

Ačkoliv se pokouším držet krok s Katniss, velice brzy za ní zaostávám. Nechává mě daleko za sebou, aniž by se ohlédla. Nemám jí to za zlé. Možná bude lepší, když se k Rohu dostane alespoň jeden z nás. Zřejmě by bylo nejlepší, kdybych se zastavil a ta podivná zvířata zdržel. Dal bych tím Katniss spoustu času, aby uprchla a zároveň stihla vyřídit Cata. Opravdu bych to chtěl udělat, ale nedokážu to. Touha po přežití je silnější, než já a tak stále pokračuji ve zběsilém tempu.

Katniss už dorazila k Rohu hojnosti a konečně se otáčí směrem ke mně. Jsem asi patnáct metrů od ní, když vytahuje šíp z toulce a vysílá šíp směrem k zvířatům. Slyším jenom tupé žuchnutí, jak jeden z tvorů utržil ránu a upadl. Podle výrazu v jejím obličeji ovšem chápu, že to vůbec nepomohlo. Nemám odvahu na to, abych se otočil a podíval se sám. S největší pravděpodobností bych stejně jenom zakopl a upadl.

Katniss stále váhá a přešlapuje nerozhodně pod Rohem hojnosti. Začnu na ní zběsile mávat a křičet, co mě síly stačí: „Na roh, Katniss! Rychle!“ Probírám jí tím z podivné letargie, takže se okamžitě otáčí a začíná šplhat nahoru.  Zlatý objekt se naštěstí podobá zatočenému rohu, jehož záhyby usnadňují šplhání.

V polovině cesty se zastavuje a natahuje luk, aby Catovi zasadila smrtící ránu. V tu chvíli dobíhám k rohu já a začínám lézt. Jen na kratičký okamžik si dovoluji otočit hlavu a podívat se na tvory, kteří mě pronásledují. Skrz hrdlo se mi prodere zoufalý výkřik, když vidím obrovská, psům podobná těla, slintající tlamy a obrovské tesáky, určené k trhání a párání masa.

„Polez!“ křičí na mě Katniss, která odložila střelbu na Cata na později. Leze se mi velice špatně. Zraněná noha mi podkluzuje a nedokážu na ní efektivně přenášet váhu. Zároveň v pravé ruce držím nůž, který mě ve spěchu nenapadlo uklidit. Roh je navíc díky polednímu slunci rozpálený na neúnosnou teplotu.

Cítím na svých nohou horký dech šelmy, když v tom jí Katniss zasahuje do tlamy šípem. Zaslechnu příšerný dech beroucí řev umírajícího tvora, který mě popohání k ještě rychlejšímu šplhu.

Konečně jsem u Katniss, která mi podává ruku, a já se jí vděčně chytám. Pomáhá mi vytáhnout se výš. Mezitím slyším za našimi zády odporné vrčení a kvílení šelem. Zároveň zaslechnu Catův hlas, který vyslovuje až děsivě trefnou otázku.

„Cože?“ křičí Katniss, protože přeslechla slova, která ze sebe Cato vykašlal.

„Ptal se, jestli umějí šplhat,“ odpovídám hlasitě a zahledím se na tvory pod námi. Konečně si je prohlížím. Jsem si naprosto jistý, že to jsou mutové, výtvory Kapitolu. Takhle žádné žijící zvíře nevypadá.

Všichni se teď stavějí na zadní nohy, což jim dodává až děsivě lidský vzhled. Všímám si různých barev jejich kožichů a rozdílných velikostí. Jako břitva ostré a stejně tak dlouhé drápy se zarývají do půdy až pár centimetrů hluboko. Pohled na ně mě naplňuje děsem a beznadějí.

Muti se z ničeho nic stahují o kousek dál od rohu, jako by se na něčem konečně domluvili. A taky, že ano. Šelma se světlou a zvlněnou srstí se rozbíhá a odráží se na svých silných nohou od země. Dopadá jenom pár metrů pod nás a pokouší se udržet na kluzkém povrchu. Ohrnuje pysky a ukazuje nám tím obrovské, jako břitva ostré, zuby.

V tu chvíli se z Katnissiných úst vydere zoufalý výkřik. Oba sledujeme, jak mut klouže po zlatém povrchu rohu s příšerným skřípavým zvukem a zanechává za sebou hluboké rýhy. Katniss nakonec vypouští šíp a zasahuje šelmu do krku. Ta se pouští rohu a padá k zemi, mrtvá.

„Katniss?“ tisknu ji jemně paži nad loktem. Stojí totiž jako opařená a oči má vytřeštěné strachy.

„To je ona!“ vypravuje ze sebe těžkopádně a já vůbec nevím, o čem to mluví.

„Kdo?“ ptám se. Nedostává se mi odpovědi. Katniss stále třeští oči do smečky děsivých mutů, kteří krouží kolem rohu a zřejmě si štěkavými zvuky domlouvají nějakou taktiku. „Co je, Katniss?“ zacloumám jí s ramenem a ona se konečně probírá z transu.

„To jsou oni. Všichni. Ostatní. Routa, Liška a… všichni ostatní splátci,“ vykoktá ze sebe a já se musím znovu podívat dolů. Zahlédnu jejich oči, které jsou tak moc podobné lidským a konečně to vidím.

Vidím Kordetiny tmavé, prohnané oči. Vidím Krasovy modré, chladné oči. A ze všeho nejvíc mě děsí ty hluboké zelené oči dívky, kterou jsem zabil. Zoufale zalapám po dechu.

„Co s nimi provedli? Nemyslíš si přece…, že by to mohly být jejich skutečné oči?“ Děsí mě představa, že ty oči, které na nás zírají, jsou opravdové oči splátců. Jenom zavrtím hlavou a pokouším se vyhnat tuhle představu. Jistě, že ne. Nemohou do krajů poslat těla splátců bez očí.

Mutové se opět pouští do útoku na roh. Rozdělí se do dvou skupin a zaútočí. Jeden jenom těsně mine Katniss. Chci se jí pokusit postrčit, aby lezla, ale v tom cítím obrovskou váhu, která se na mě zavěsila a strhává mě dolů. Vyděšeně vykřiknu, když se mi do nohy zaryjí dlouhé, ostré drápy a drásají mi kůži pod kalhoty. Zoufale a křečovitě se držím ruky Katniss, která je momentálně moji jedinou spojnicí s Rohem hojnosti.

„Zabij to, Peeto! Zabij to!“ křičí na mě Katniss jako smyslů zbavená a já se pokouším tvora bodnout nožem, který jsem díky bohu nakonec neuklidil. Napřahuji se co největší silou a zabodávám nůž jedné ze šelem do lebky. Cítím, jak se mi po ruce rozlévá teplá krev a stisk na mojí noze konečně povoluje.

Katniss mě vytahuje výš a oba se pouštíme do dalšího šplhání. Nyní mi to jde ještě o něco pomaleji kvůli zraněné noze od muta. Nicméně konečně dosahujeme vrcholu, který už má dávno zabraný Cato.

Než se stačím trochu vydýchat a zkontrolovat krvácející ránu na lýku, strhává mě obrovská síla směrem od Katniss. Najednou cítím, jak moje hrdlo svírá Catova horká kůže. Drží mě v kravatě a velice pevně tlačí proti mému hrdlu. Nemůžu dýchat. Snažím se chabě tlačit proti jeho silné paži. Zároveň ale cítím stékající potoky krve po své noze a rád bych zastavil krvácení. Mut musel narušit nějakou důležitou cévu, a jestli si rychle neobváži nohu, brzy ztratím vědomí.                                                                    

Můj odpor začíná pomalu ale jistě polevovat, dokud ho nevzdám úplně. Čím víc pohybu vydávám, tím víc se zhoršuje krvácení. Už se jenom dívám do Katnissiných očí, které jsou plné soustředění a sledují každý Catův pohyb. V ruce má natažený luk a vyčkává.

Cato cítí, že má navrch a směje se jako šílenec: „Střel mě a spadneme oba.“

Má sice pravdu, ale na tom přece nezáleží. Kdyby ho Katniss střelila, spadneme oba a ona bude vítěz. Skončí to pouze tím, co jsem si přál. Takhle to asi mělo dopadnout.

Moje zásoba kyslíku se tenčí a ti dva stále jen stojí proti sobě ve výhružném postoji a žádný z nich se nehne ani o píď. Dochází mi, že mě Katniss nenechá zemřít. Snaží se něco vymyslet. Cokoliv, co by mi mohlo zachránit život v téhle prekérní situaci. A mě v zoufalé snaze přežít východisko napadá.

Z posledních sil opatrně posunuji ruku a prsteníčkem dělám Catovi na hřbetě ruky krvavý kříž. Katniss naštěstí okamžitě pochopí můj záměr a vypouští šíp. Zasahuje se přesně do místa, kde jsem jí ukázal. Cato zařve jako poraněné zvíře a pouští mě. Mě se do něj ještě daří prudce vrazit, než se mi podlamuje noha a já ztrácím rovnováhu.

Očekávám už jen pád do náruče mutů a v duchu se loučím se životem. V tom se ovšem kolem mého zápěstí ovinuje ruka Katniss, která mě zachytává a moje tělo nakonec zůstává ležet na Rohu hojnosti.

Hodnou chvíli čekáme na výstřel z děla a oznámení našeho vítězství. Marně. Jediné, co slyšíme, jsou Catovi zmučené výkřiky a kvílení šelem. Na nebi se už začíná objevovat měsíc a my stále slyšíme tlumené vzlyky. Pomalu začínám upadat do blažené nevědomosti a pomalu přivírám oči.

V tom si Katniss všímá mojí maličkosti a mé zraněné nohy. Na chvíli zaváhá, ale nakonec ze sebe strhává bundu i košili. Do bundy se opět navléká, je totiž neuvěřitelná zima. Během našeho pobytu zde na rohu se teploty neskutečně snížily a začal vanout silný studený vítr.

Odřezává část svojí košile a uvazuje mi ji pevně pod kolenem. Bohužel to k zastavení krvácení nestačí, proto do uzlu vkládá šíp a pevně utahuje. Chvilkové nepohodlí a tlak za chvíli vystřídá blažená nevědomost. Jakmile zamezila přístupu krve do nohy, pomalu mizí i bolest. Moje oči se stále neovladatelně zavírají a já bych rád pouze usnul.

„Neusínej,“ třese se mnou opatrně. Možná má pravdu. Jestli teď usnu, už bych se nemusel vůbec probudit.

„Je ti zima?“ zašeptám tiše a rozepínám si bundu. Nemusím ani nic říkat a ona se ke mně okamžitě přitiskne, abychom měli možnost zahřát se tělesným teplem. Teploty totiž klesají neuvěřitelně nízko. Kovový Roh hojnosti je nyní chladný jako led.

 „Cato ještě pořád může vyhrát,“ šeptá mi Katniss do ucha svoje obavy.

„Tomu nevěř,“ odpovídám a přetahuji ji přes hlavu kapuci, abych jí ještě víc zahřál. Nic naplat, oba se stále třeseme jako osiky. Chlad ovšem není to nejhorší, čemu jsme vystaveni. Cato ještě stále není mrtvý. Pravděpodobně za to může zbroj, chránící jeho tělo. Skrz celou noc slyšíme jeho sténání, naříkání a prosby občas přerušené zakňučením mutů.

„Proč ho prostě nezabijou?“ ptá se mě Katniss nešťastně. Trpí ještě víc, než já. Jenom jí letmo políbím do vlasů a přitisknu si jí blíž k sobě.

„Víš přece proč,“ šeptnu a hlavou se mi rozezní jediné slovo: finále. Kapitolané chtějí krev, chtějí mučení a chtějí, aby lidé trpěli. Pomalu, ale jistě ztrácím veškeré sympatie, které jsem k nim původně choval. Všechno je pryč. Nechápu, jak dokáží sledovat osmnáctiletého chlapce, kterého už tři až čtyři hodiny trhají mutové na cucky. Ta představa je naprosto odporná.

S ubíhajícím časem začínám stále častěji a častěji upadat do stavů podobných spánku. Vždy mě z nich probudí Katnissin křik, který ovšem začínám slýchat tišeji a tišeji. Začínám si myslet, že moje smrt přijde dřív, než ta Catova. Všechno do sebe krásně zapadne. Kapitol bude mít jednoho jediného vítěze a všechno bude tak, jak si to Seneca Crane a bezpochyby i prezident Snow, přejí.

Snažím se udržet vzhůru kvůli Katniss. Nechci jí tu nechat samotnou. Potřebuje mě, jinak zešílí. Sleduji měsíc na obloze. „Podívej, určitě se od minula pohnul,“ šeptám a pokouším se Katniss přesvědčit, že noc postupuje. Sám tomu nevěřím, ale chci přesvědčit i sám sebe.

Po neskutečných hodinách trýznění zimou, Catovým sténáním a poštěkáváním mutů konečně na obzoru zahlédnu světlo. „Vychází slunce,“ šeptám Katniss do ucha a přivinu si jí k sobě ještě blíž. Cítím, že už nemám moc času a chci si užít její přítomnosti.

Catův nářek totiž stále ještě neustal a já si začínám být jistý, že mě přežije. Tentokrát jeho hlas ovšem zní o poznání méně dutě. Celou noc se totiž trápil uvnitř rohu a jeho hlas se o to více rozléhal všude kolem.

„Myslím, že je blíž u ústí, Katniss. Dokážeš ho zastřelit?“ Chci, aby ho zastřelila. Tohle trápení si totiž nezaslouží ani surovec a tyran jako je Cato. Takovou smrt bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli.

„Poslední šíp je ve tvém škrtícím obvazu.“

„Tak ho nepromrhej,“ odpovídám, pouštím jí ze své náruče a rozepínám si bundu. Částečně povoluje můj obvaz, aby mohla vyndat šíp, a následně se ho opět pokouší utáhnout. Poměrně se jí to daří. Ta trocha krve, která se mi ovšem do nohy vrátila, mi způsobuje velice nepříjemné mravenčení po celé délce lýtka.

Nestěžuji si. Místo toho se jí pokouším přidržovat, když se naklání, aby mohla po Catovi vystřelit milosrdný šíp. Jakmile zaslechnu výstřel, vytahuji ji zpět. „Dostala jsi ho?“ zašeptám a modlím se za kladnou odpověď. Odpovědí je mi výstřel z děla.

„Tak jsme vyhráli, Katniss,“ oznamuji dutě. Necítím radost, necítím žádné emoce. Teď konečně chápu tu skutečnost, že hry se nedají vyhrát. Můžete je pouze přežít a zbytek života se trápit vším, co jste tu udělali nebo neudělali. Pohádkové peníze jsou od Kapitolu pouhým výsměchem. Dalším týráním přeživších splátců.

„Třikrát sláva,“ odpovídá stejně bezvýrazným hlasem. Všímáme si, jak mutové mizí v díře v zemi. Čekáme na vznášedlo, které odnese ostatky, a čekáme na moderátora, až vyhlásí naše vítězství. Nic z toho se ovšem neděje.

„Hej! Co se děje?“ křičí Katniss vzhůru. Jsem si jistý, že tenhle dotaz míří přímo k tvůrcům her.

„Možná je to kvůli tomu tělu. Možná bychom se od něj měli vzdálit,“ navrhuji. Nejsem si tím ovšem tak úplně jistý. Pomalu ve mně začíná hlodat úplně jiný červíček pochybností a upřímně doufám, že se nepotvrdí.

„Dobře. Myslíš, že dojdeš k jezeru?“ ptá se starostlivě.

„Zkusím to,“ odpovídám. Slézání z rohu je pro mě naprosto kaskadérským kouskem. Zraněnou nohu necítím, takže na ní nedokážu přenést váhu, protože se bojím, že spadnu. Na zem oba žuchneme jako pytle od brambor. Obdivuji sám sebe, že se vůbec dokáži hýbat.

S pomocí Katniss se doplazím až k jezeru, kde si nabíráme vodu, abychom se mohli napít. Najednou se objevuje vznášedlo a Catovo tělo mizí od ústí rohu. Pár okamžiků čekáme, jestli se konečně ozve hlas Claudiuse, ale stále se nic neděje.

„Na co čekají?“ ptám se slabě. Rána na noze se mi totiž opět otevřela a já už nemám sílu fungovat. Obávám se nejhoršího. V hrudi mě neustále hlodá pochybnost. Nevěřím tomu, že nás nechají odejít z arény oba.

„Nevím,“ krčí rameny a na zemi nachází šíp, který se původně odrazil od Catovi zbroje. V tom se konečně ozývá hlas prostupující celou arénu.

„Zdravím poslední soutěžící sedmdesátých čtvrtých Hladových her. Původní úprava pravidel byla zrušena. Podrobnější přezkoumání odhalilo, že lze povolit jen jednoho vítěze. Hodně štěstí a ať vás stále doprovází štěstěna.“

Všude zavládne ticho, že by bylo slyšet spadnout i špendlík. Moje obavy se naplnily. Někde v hloubi duše jsem tohle čekal. Chtěli nám dát naději a vytvořit tak daleko intenzivnější zážitek z her pro Kapitol. Teď nám ho vezmou jako mávnutím proutku. Ukazují nám tím, že kraje nikdy nemohou doufat v milosrdenství Kapitolu.

Dívám se Katniss do očí, ve kterých se zračí stejně vyděšený výraz, jako v mých. „Když se nad tím zamyslíš, není to až tak překvapivé,“ vzdychnu tiše. Opřu se rukama o zemi a s námahou se stavím na obě nohy. Z poza opasku vytahuji nůž. Odmítám udělat Kapitolu takovou radost, abych se na Katniss vrhnul. Oni musí vědět, že bych to ani nedokázal.

Než se stihnu vůbec nadechnout, Katniss má natažený luk a míří mi šípem přímo na srdce. Někde v hrudníku mě bolestivě píchne. I přes to všechno, co jsme spolu prožili, mi nevěří. Předpokládá, že bych byl schopný vrhnout se na ní a zuby nehty se pokoušet vyhrát. Jenom letmo povytahuji obočí, nekomentuji její reakce. Napřahuji ruku s nožem a odhazuji ho do jezera.

Ozve se ostré žblunknutí a zbraň klesá dolů, do temných hlubin. Jediným pozůstatkem jsou odrážející se vlnky, které za pár okamžiků také mizí.

Katniss okamžitě pouští luk a odhazuje ho od sebe pryč. Tváře se jí začínají barvit nachem. Zahanbil jsem jí svým přístupem. Nemám jí to za zlé, prostě taková je.

„Ne, udělej to,“ dívám se jí zpříma do očí. Zvedám ze země luk a vracím jí ho do zkřehlých rukou. Tisknu jí pevně dřevěnou rukojeť do dlaní.

„Nemohu. Nejde to,“ vrtí zoufale hlavou a do hlasu se jí vkrádá panika.

„Musíš. Než pošlou zpátky ty muty nebo něco jiného. Nechci zemřít jako Cato,“ odpovídám a stále neuhýbám pohledem z jejích očí. Mám na jazyku tolik věcí, které bych jí chtěl říct.

Chtěl bych, aby věděla, že z mé strany bylo všechno ryzí. Že jsem nic nehrál a že všechno, co jsem kdy řekl, byla pravda.  Vím ale, že to nemohu udělat. Všechno bych tím jenom zkomplikoval. Nechci jí zanášet do srdce ještě víc zmatku, než v něm teď má. Když zemřu, aniž by věděla pravdu, možná pro ni bude život lehčí.

„Tak zastřel ty mě,“ vykřikne vztekle a tiskne luk do mojí ruky. „Zastřel mě, vrať se domů a žij s tím vědomím až do smrti,“ křičí a její hlas se zoufale láme ve výškách. Ztěžka polykám. Chápu, že ona to neudělá. Ani jeden z nás to nedokáže. Nezbývá mi nic jiného, než to ukončit sám.

„Víš, že to neumím,“ odpovídám a odhazuji luk někam pryč. Na okamžik zavírám oči a sbírám odvahu. „Dobře, stejně zemřu dřív,“ odvětím a prudce si strhávám obvaz z nohy. Veškeré rány se znovu otevírají a krvácení se spouští nanovo.

„Ne, nesmíš se zabít,“ křičí Katniss jako smyslů zbavená a dobíhá ke mně. Padá na kolena a pokouší se mi přitisknout zbytky košile zpátky na ránu. Skrz hrdlo se jí derou zoufalé vzlyky.

„Katniss, tohle chci,“ dívám se na ní a v očích se mi lesknou náznaky slz. Nechci jí ubližovat. Právě teď jí lámu srdce na milión kousků a uvnitř mě to ničí. Bolí to víc, než jakákoliv rána, kterou jsem tady v aréně utržil.

„Nenecháš mě tady samotnou,“ zoufale vzlykne a její oči připomínají plovoucí studánky, protože se začínají plnit slzami stejně jako moje.

„Poslouchej,“ odpovídám, chytám jí za předloktí a stavím jí na nohy. „Oba víme, že musejí mít vítěze. To může být jen jeden z nás. Prosím, nebraň se tomu. Kvůli mně,“ sleduji výraz v jejích očích, který se neustále mění, ale jedna emoce v ní stále převládá – bolest. Nakonec se neovládám. Vím, že to musím říct, jinak prasknu.

„Katniss, ty někde v hloubi duše víš moc dobře, že tě opravdu miluju. Na mě nikdo doma nečeká tak, jako na tebe. Nechci se vrátit zpátky do Dvanáctého kraje s vědomím, že jsem selhal a nedokázal tě ochránit. Můj život, ve kterém bys nebyla ty, by prostě nebyl život…“ vrtím zoufale hlavou. Všímám si skelného odrazu v jejích očích a uvědomuji si, že mě vlastně vůbec neposlouchá.

Její prsty nakonec začínají sahat po váčku, připevněném k jejímu pasu. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že v něm stále ještě schraňuje rulík. Okamžitě jí chytám za zápěstí, „ne, to ti nedovolím.“

„Důvěřuj mi,“ zašeptá a dívá se mi do očí. Vpíjí se do nich, jako by mi chtěla poslat nějakou myšlenku. Brzy mi to dochází. Rozhodla se, že když odmítli dva vítěze, nebudou mít ani jednoho. Někde v hloubi duše doufá, že to nedovolí. Co když nemá pravdu a my dva tu oba zemřeme? Možná to tak bude lepší. Ani jeden z nás nebude muset žít s myšlenkou, že jsme byli tak blízko vítězství.

Proto nakonec opatrně pouštím její ruku a nechávám si do dlaně nasypat hrst bobulí. „Na tři?“ ptá se rozhodně.

„Na tři,“ opakuji a skláním se k ní, abych jí dal možná poslední polibek ve svém životě. Na okamžik spojím naše rty a užívám si tepla její kůže. Nakonec se od ní odtahuji. Otáčíme se k sobě zády a spojujeme naše ruce, ve kterých není rulík.

„Natáhni dlaň před sebe. Chci, aby je všichni viděli,“ říká a já nemám důvod neposlechnout. Natahuji ruku před sebe a cítím na dlani Katnissin pevný stisk. Oplácím jí ho, protože to možná bude náš poslední projev citů.

 „Jedna,“ říkáme někam k obloze. Stále se nic neděje a nikdo nás nezastavuje. Možná se Katniss spletla. „Dvě.“ Možná nám nevěří, že to uděláme. „Tři!“ Ani jeden z nás neváhá a přibližujeme bobule k ústům. Zavírám oči a snažím se naposled užít blízkost jejího těla, když v tom se nad námi rozburácí zoufalý hlas Claudia Templesmithe: „Přestaňte! Přestaňte! Dámy a pánové, s potěšením vám představuji vítěze sedmdesátých čtvrtých Hladových her. Katniss Everdeenovou a Peetu Mellarka! Zde jsou – splátci z Dvanáctého kraje!“