„Liška se takhle živila, Peeto. Už tenkrát kradla zásoby od profíků. Z té vaší navršené pyramidy. Vždycky jen tolik, aby jí to stačilo, a vy jste si jí nevšimli. Teď chtěla jenom udělat to samé. Sbíral jsi je, takže neměla důvod nevěřit, že nejsou jedlé.“

„Zajímalo by mě, jak nás našla,“ ptám se hloubavě. „Asi to bude moje chyba, jestli jsem tak hlučný, jak říkáš.“

„Liška je velice chytrá. Tedy byla. Dokud jsi jí nepřechytračil.“ Poznamenává a snaží se mě uchlácholit, i když je mi jasné, že to byla první věc, která ji napadla. Že nás Liška slyšela, a proto nás sledovala skrz les.

„To nebylo schválně. Navíc mi to tak nějak nepřipadá fér. Kdyby je nesnědla ona, byli bychom oba mrtví,“ na chvíli se zamýšlím a vzpomínám si na výraz v obličeji Katniss, když si zblízka prohlížela ty bobule. „Ne, vlastně nebyli. Ty jsi je poznala, že ano?“

„Té rostlině říkáme rulík zlomocný,“ přikyvuje.

„Už ten název zní nebezpečně,“ vzdychnu. Je mi líto, že toho o přírodě moc nevím a jsem v tuhle chvíli opravdu vděčný, že mě nenapadlo si u keříku natrhat pár bobulí přímo do pusy. „Je mi to líto, Katniss. Já si vážně myslel, že jsou stejné jako ty, které jsi trhala.“

„Neomlouvej se,“ mávne rukou. „Znamená to přece, že jsme o krok blíž k domovu, ne?“ Ptá se mě a já si uvědomuji, že má pravdu. Teď už zbývá jenom Cato, nikdo jiný. V aréně už jsou jen tři splátci a my jsme dva z nich. Na tváři se mi objeví spokojený úsměv. To znamená, že je vážně dost možné, že se vrátíme domů. Oba. V to jsem si nikdy nedovolil ani doufat.

Sbírám bobule v plastové fólii ze země a chystám se odejít do lesa. „Zbytek vyhodím.“

„Počkej!“ zadržuje mě a bere z fólie pár bobulí, které cpe do koženého váčku, který jí visí u pasu. „Když zmátly Lišku, možná zmatou i Cata. Jestli nás pronásleduje, můžeme předstírat, že jsme náhodou upustili ten váček, a jestli je sní…“

„Hurá zpátky do Dvanáctého kraje,“ usměju se. Tenhle plán se mi zdá sice vysoce nepravděpodobný, ale na druhou stranu, nic za něj nedáme. Nijak nám neublíží, ani nás nezdrží.

„A je to,“ přikyvuje a váček si přivazuje zpět k pasu, odkud ho původně vzala.

„Teď bude vědět, kde jsme. Jestli byl někde poblíž a viděl vznášedlo, pochopí, že jsme ji zabili my a půjde po nás,“ upozorňuji ji na nepříjemnou skutečnost. Sleduji výraz v jejím obličeji a nakonec mi dochází, že ona nechce utíkat. Chce ho vlákat do pasti. Teď jsme ve výhodě my a ne on.

„Rozděláme oheň. Hned teď,“ a aby dodala svým slovům váhu, začíná okamžitě sbírat větvičky na podpal a skládá je do úhledné hromady přímo před sebou.

„Jsi připravená se mu postavit?“ ptám se, abych se ujistil, že jsme na stejné vlně. Možná jsem jenom špatně pochopil její reakce. Musíme se vždycky držet stejného plánu, jinak by to pro nás mohlo být smrtící.

„Jsem připravená jíst. Bude lepší, když si upečeme jídlo, dokud máme možnost. Jestli ví, že tu jsme, tak ať. Taky ale ví, že jsme dva, a patrně dospěje k závěru, že jsme pronásledovali Lišku. To znamená, že ses uzdravil. A oheň by signalizoval, že se neskrýváme, ale vybízíme ho, aby se ukázal. Ukázal by ses za takových podmínek ty?“ Seznamuje mě se svým plánem a ptá se na můj názor. Vlastně je to geniální. Má pravdu, já bych se určitě neukázal. Na druhou stranu si nejsem jistý, co by udělal Cato, občas mi přišel jako šílenec.

„Asi ne,“ krčím rameny a připouštím její verzi příběhu.

Pouštím se do podpalování větví. Sice jsou vlhké, ale daří se mi rozdělat oheň poměrně rychle. Katniss mezitím vyvrhuje a stahuje z kůže králíky i veverku, které napichuje na pevný klacek a umisťuje nad oheň. Kořínky, které jsem nasbíral, balí do listů a umisťuje je přímo do ohně.

Jakmile je jídlo hotové, každý si bereme jedno králičí stehno a zbytek Katniss balí na cestu.

„Musíme se vyspat. Vylezeme támhle na ten strom, tam budeme v bezpečí,“ ukazuje na jeden ze stromu s větším množstvím větví na stranách. Ta představa se mi vůbec nelíbí. Představuji si, jak se padám a řítím se dolů na tvrdou zem. Jenom vrtím hlavou.

„Já neumím šplhat jako ty, Katniss, zvlášť teď s tou nohou, a nemyslím, že bych dokázal usnout patnáct metrů nad zemí.“

„Není bezpečné zůstat jen tak na zemi,“ vrtí hlavou Katniss a já se začínám bát, že mě opravdu donutí vylézt někam do větví. Radši se chytám jediné možné naděje, která mi zbývá.

„Nemohli bychom se vrátit do jeskyně? Je u vody a snadno se v ní ubráníme,“ navrhuji. Sice jsem už nepočítal s tím, že se do ní kdy vrátíme, ale na druhou stranu je to příjemná představa. Ta jeskyně mi svým způsobem dávala pocit bezpečí a částečnou představu odloučení od her. Byl to jiný svět.

Katniss jenom vzdychne. Je mi jasné, že můj návrh se jí moc nelíbí. Už jsme od jeskyně totiž vzdáleni poměrně velký kus. Snaží si uklidnit myšlenky a nakonec ke mně přichází, stoupá si na špičky a letmo mě políbí. „Jasně. Vrátíme se do jeskyně,“ přikyvuje nakonec.

„Páni, to bylo snadné,“ padá mi kámen ze srdce a chystám se na cestu. Katniss mezitím vytahuje ze stromu šíp, kterým mě málem zabila. Já mezitím na hromadu klestí přihazuji další dřevo na podpal, aby hranice vydržela hořet ještě nějakou dobu a zmátla Cata.

Pouštíme se po cestě zpět k potůčku. Voda v něm už po dlouhém a vydatném dešti opadla, takže proud není moc silný. Proto kráčíme korytem, z čehož mám radost. Ve vodě nedělám takový hluk, jako na souši. Katniss je celou cestu ve střehu. Drží neustále napnutý luk a sleduje veškeré dění kolem sebe.

Cesta to byla nakonec hodně náročná. Než dorazíme k jeskyni, máme oba jazyky na vestách a jsme vyprahlí na troud. Jenom si doplňujeme lahve s vodou a zalézáme zpět do jeskyně.

Připadám si tady svým zvláštním způsobem jako doma. Pach krve už odsud úplně vymizel a večer tu bude daleko tepleji, protože nás kameny ochrání před větrem. Opírám se zády o stěnu, mezitím, co Katniss dělá večeři. Oči se mi ale zavírají a já se každou chvíli přistihnu, že jsem na chvíli usnul.

Katniss si toho nakonec všímá a zahání mě bez večeře do spacáku. Nebráním se. Nasoukám se do něj a téměř okamžitě upadám do říše snů. Ještě letmo cítím na čele dotyk rtů, který mě donutí k úsměvu, ale už nemám sílu na něj nějak reagovat.

Celou noc mě ovšem opět trápí zlé sny. Moje podvědomí se cítí zodpovědné za Liščinu smrt a dává mi to najevo. Ve snech neustále vidím její drobný obličej, ze kterého na mě vzhlížejí její mrtvé oči. Ústa má upatlané šťávou z bobulí a v bezvládné ruce jich ještě pár zbývá. Nedokážu od ní odtrhnout oči. Další, kterou jsem zabil. Už mám na svých rukou krev dvou lidí. Jak s tím vůbec dokážu dál žít? Nevím. Jediné, co vím je, že musím být silný kvůli Katniss.

Probouzím se až nad ránem, když mi Katniss něžně třese s ramenem. Probouzím se s trhnutím a všímám si, že noční temnota už se začíná měnit na šedou barvu. Brzy bude svítat. Trochu se zamračím. „Spal jsem skoro celou noc. To není spravedlivé, Katniss, měla jsi mě vzbudit dřív,“ zabručím nespokojeně.

„Vyspím se teď. Vzbuď mě, jestli se bude dít něco zajímavého,“ odvětí jenom a zalézá si do spacáku. Usíná velice rychle. Já se pouštím do večeře, kterou jsem včera nestihl sníst. I teď ráno je ještě moc dobrá a příjemně mi zaplní žaludek. Pak se jenom opírám u ústí jeskyně a dívám se ven.

Připadá mi, že Slunce pálí víc a víc. Vypadá to, jako by nás tvůrci chtěli usmažit zaživa. V hlavě se mi rojí všemožné myšlenky. V tuto chvíli hlavně uvažuji nad Catem. Možná je zraněný a unavený, ale to nic nemění na tom, že je stále smrtící. Musím přiznat, že se střetu s ním bojím. Jednou jsem se s ním střetl a ještě teď z toho mám následky.

Mimoděk si promnu stehno, které ještě občas stále pobolívá. Na nohu pořád nemohu došlápnout úplně plnou vahou, ale přesto je to daleko lepší. Nebýt toho léku, už by dávno zazněl výstřel z děla pro mě a já bych putoval v tmavé rakvi zpět do Dvanáctého kraje. Myšlenky se mi zatoulají někam k domovu. Sledují moji rodiče i bratři televizi? Dovolili si konečně doufat, že bych se mohl vrátit domů?

Je tu ale jedna věc, která mě trápí víc, než cokoliv jiného. Jestli se vrátíme domů, co bude se mnou a Katniss? Ano, tady v aréně jsme se sblížili, ale jak moc skutečné to pro ni je? Haymitch mě varoval před tím, abych jí moc neotevíral srdce. Možná to nakonec myslel dobře. Věděl, že tahle romance nám pomůže vyhrát, ale na druhou stranu mě chtěl ochránit před zklamáním.

Sleduji její uvolněný obličej. Vidím, jak se jí hrudník pravidelně zvedá a klesá. Nutí mě to k úsměvu. Ať to bude jakkoliv, jsem rád i za to málo, kterého se mi dostalo. Těch pár dní strávených v jeskyni s Katniss mi pomohlo uvědomit si, jak prchlivý může život být. Jednu chvíli jsi šťastný jako blecha a v tu druhou už můžeš být po smrti. Proto se distancuji od všech myšlenek na budoucnost a pokouším se vyprázdnit si hlavu.

Slunce už vstoupalo vysoko na oblohu, když se Katniss probírá. „Něco nového o našem příteli?“ ptá se rozespale.

„Ne, jako by se po něm slehla zem,“ vrtím hlavou.

„Kolik nám podle tebe zbývá času, než nás tvůrci her svedou dohromady?“ ptá se na otázku, která se mi v mysli vynořuje stále dokola. Za tu dobu jsem si na ni už ovšem částečně vytvořil odpověď.

„Liška zemřela skoro před čtyřiadvaceti hodinami, takže uběhl dostatek času, aby si diváci vsadili na favorita a začali se nudit. Odhaduji, že se to může stát každou chvíli,“ odpovídám jí bezvýrazně.

„Jo, taky mám pocit, že dnešek je den D,“ přikyvuje a potvrzuje tak moje děsivé myšlenky. „Jak to asi udělají?“ ptá se mezitím, co se pokouší vymotat ze spacího pytle.

Neodpovídám jí. Netuším odpověď. Může to být cokoliv. Jedinou věcí jsem si jistý – nebude se nám to líbit.

„No, dokud nezačnou, nemá smysl promrhat dobrý den k lovu. Asi bychom se měli co nejvíce nacpat pro případ, že narazíme na problémy,“ dodává nakonec, když zjistí, že se nemám k odpovědi. 

Opět balím naše věci, mezitím co Katniss připravuje jídlo. I když jsem si tenkrát myslel, že se s jeskyní loučím navždy, tentokrát už to vím. Dnes večer se všechno rozhodne. Je dost možné, že zítra už ani nebudeme v aréně. Proto se rozhlížím po okolních stěnách a v duchu se loučím s tímhle místem. Vždycky pro mě bude mít svůj skrytý význam.

Dojídáme zbytky králíka, pečiva i sýra. Katniss uklízí pouze veverku a jablko. Oba jsme mastní až za ušima a nakonec vyrážíme z jeskyně pryč. Míříme k potůčku, abychom se oba omyli od nejhorší špíny.

Na místě nás ovšem čeká nepříjemné překvapení. V potoce není ani malá kapička vody. Celé koryto je na troud vyschlé. Katniss skáče dovnitř a pokládá ruku na zem. „Není ani trochu vlhké. Určitě ho vysušili, zatímco jsme spali.“

Jenom přikývnu a přemýšlím, co to pro nás bude znamenat. Uvědomuji si, že tohle je přesně ta taktika, která nás má svést dohromady. „Jezero, právě tam chtějí, abychom šli,“ poznamenávám. Je to totiž jediná větší vodní plocha v celé aréně. Chtějí nás tam nahnat jako zvířata k napajedlu. Tam se rozhodne.

„Možná je ještě nějaká voda v tůních,“ říká Katniss s nadějí. Já jsem si ale téměř jistý, že to pravda není. Nechci jí ovšem kazit iluze, takže jenom přikyvuji a dodávám: „Můžeme se přesvědčit.“

Jakmile dorážíme k tůni, je jasné, že jsme měli oba pravdu. I ona je vyschlá a nezbývá v ní ani kapka vody. Katniss se chvíli nešťastně kouká do prázdné jámy a nakonec přikyvuje, „máš pravdu. Nahánějí nás k jezeru. Chceš tam jít rovnou, nebo počkat, až nám dojde voda?“

„Půjdeme hned,“ odpovídám rozhodně. Už nechci dál čekat. Ta nevědomost mě ubíjí. „Dokud jsme najedení a odpočatí. Ať už to celé ukončíme.“

Katniss pouze bezvýrazně přikyvuje. Oba víme, že finále je tady a že bude dlouhé a krvavé. Cato se totiž nevzdá bez boje. Rukou chytám Katniss kolem pasu a vyrážíme směrem k Rohu hojnosti.

„Dva proti jednomu. Měla by to být hračka,“ poznamenávám a snažím se tím Katniss alespoň trochu uchlácholit.

„Příště se najíme v Kapitolu,“ odpovídá mi. Optimistické myšlenky nám možná teď pomohou nepropadnout depresím.

„To se vsaď,“ souhlasím a zastavuji se. Pevně jí objímám ve svém náručí a pokouším se do toho vložit veškerou lásku, kterou k ní cítím. Nemůžeme totiž spoléhat na to, že oba tuhle poslední řež přežijeme. Ani jeden z nás ovšem takovou myšlenku nevysloví nahlas. Nakonec se beze slova pouštíme a pokračujeme dál.

Na okamžik se zastavujeme u stromu, kde na nás shodila sršání hnízdo a kde jsem jí já zachránil život před Catem. Dlouho zírá na prasklé hnízdo na zemi. „Pojďme dál,“ odvětí nakonec a odvrací zrak na jinou stranu. Nic nenamítám, ani mě tohle místo nepřináší zrovna příjemné vzpomínky.

V podvečer se konečně vynořujeme u Rohu hojnosti. Nikde není ani stopa po Catovi, ale my pro jistotu obcházíme celý Roh, abychom se o tom ujistili. Ani jeden z nás nemá radost při představě nepříjemných překvapení.

Nakonec vyrážíme k jezeru a doplňujeme si lahve na vodu. Slunce už začíná klesat za obzor a dnes mění barvu nebe do růžových červánků. Vypadá to, jako by se celá obloha topila v krvi. Jaká ironie.

„Nechce se mi s ním bojovat až po setmění. Máme jenom jedny brýle,“ poznamenává Katniss.

Já mezitím do lahví mačkám kapku jodidu kvůli desinfekci. „Právě na to možná čeká. Co chceš dělat? Vrátit se k jeskyni?“

„Buďto, nebo si najdeme nějaký strom. Dáme mu ale ještě půl hodiny. Pak se schováme,“ odpovídám a oba tedy dál sedíme na zemi. Jsme jako na trní. Katniss má v ruce připravený stále natažený luk a já mám v ruce pro všechny případy tasený nůž.

Katniss najednou prořízne ticho podivnou melodií. Mám takový dojem, jako bych jí už někde slyšel. Když ji po ní opakují všichni reprodrozdové v lese, dochází mi, že jsem jí slyšel z jejich zobáčků někdy během svého deliria.

„Jako tvůj otec,“ usmívám se na ni. Ptáci umlkali, když zpíval a tenhle talent zdědila po něm.

„To je Routina melodie,“ zamumlá tiše a hladí přitom zlatou brož připnutou ke své bundě. „Myslím, že si jí pamatují.“ Usmívá se, když se lesem rozeznívá melodie v zvláštní ozvěně. Příjemnou melodii ovšem brzy začínají přerušovat vyděšené skřeky ptáků.

Oba zároveň vyskakujeme na nohy a hledíme do lesa. Během okamžiku se z lesa vynořuje Cato a míří přímo k nám. Nemá v rukách ovšem vůbec žádnou zbraň. V obličeji je zčervenalý námahou a vlasy má slepené potem. Katniss vypouští šíp. Ten ho zasahuje přímo do hrudníku a já už se chystal nadšeně zavýsknout.

Šíp se ovšem s kovovým cinknutím odráží a dopadá na zem. V tu chvíli mi dochází, že Cato je obalený zvláštní kovovou výzbrojí, která má být zřejmě ochranou přímo proti šípům. To jenom potvrzuje Katniss, když na mě zakřičí: „Má na sobě nějakou zbroj!“

Cato dobíhá přímo k nám a já se připravuji na zápas. Zřejmě bude tělo na tělo a já v něm budu mít výhodu, neboť držím v ruce nůž. Nic se ovšem nestane. Sprintem probíhá kolem nás a míří přímo k Rohu hojnosti. Já i Katniss se okamžitě otáčíme zpět k lesu. Chvíli se nic neděje. Najednou ovšem z houští vyskakuje první zvíře, za kterým se brzy vynořují další. V tu chvíli se oba otáčíme a rozbíháme se za Catem. Jde nám totiž o život…