Druhý den už začínám ztrácet naději, že se kdy objeví. Možná prostě jen usoudila, že už jsem dávno odepsaný a jenom by kvůli mně byla zranitelná. Vlastně se jí asi nemůžu divit. Mám vysoké horečky, infekce si již prožírá cestu mým tělem a nemůžu téměř vůbec chodit. Zřejmě bych se sám se sebou taky nespojil.

Nicméně chvíli po polední zaslechnu povědomé šplouchání. Zní to, jako kdyby někdo opatrně kráčel vodním korytem. Nakonec zaslechnu i tiché šeptání: „Peeto.“ Našla mě. Cosi v mé hrudi se pohne a teplo mi prochází celým tělem.

Vzdálenost mezi ní a mnou se začíná zkracovat a já si neodpouštím sarkastickou poznámku inspirovanou Haymitchovými slovy: „Jsi tu, abys mě dorazila, drahoušku?“ Slova mě škrábou v krku, jelikož jsem posledních pár dní vůbec nemluvil.

Slyším, jak se prudce otáčí a snaží se zjistit, z které strany byl hlas slyšet. Vlastně mě to docela pobaví. Jenom mě to utvrzuje ve faktu, že maskování je jedna z mých silných stránek. Zřejmě jediná, když se to vezme kolem a kolem. Pak už zbývá jen pečení chleba a zdobení dortů a ani jedno v tuto chvilku nepůsobí zrovna jako užitečná věc.

„Peeto, kde jsi?“ šeptá a stále se otáčí na místě jako korouhev ve větru. Dovoluji si ještě chvíli posledního veselí nad jejím zmateným chováním, ale jakmile se přiblíží na stopu ode mě, konečně promlouvám: „Hlavně na mě nešlápni.“

Sklání oči dolů do bahnitého břehu a já konečně otevírám oči, které prozradí moji polohu. Překvapeně zalapá po dechu a vykulí na mě ty svoje nádherné šedé oči. Chtě nechtě se musím zasmát. Její výraz je tak moc roztomilý. Už jsem nedoufal, že ho kdy budu moct spatřit znovu a přesto je teď tady. Našla mě.

„Zavři znovu oči,“ nařizuje mi a já jí poslechnu. Těsně k sobě přimknu víčka i rty. Cítím, jak se ke mně přibližuje tělem, pravděpodobně si klekla. „Ty hodiny zdobení dortů se přece jen nakonec vyplatily,“ poznamenává s úsměvem na tváři, když opět otevírám oči.

„Ano, poleva. Poslední obrana před smrtí,“ culím se na ni, ale hlasem mi projede záblesk čehosi jiného, než je veselí. Ta smrt mi totiž doslova dýchá na paty.

„Ty nezemřeš,“ ujišťuje mě pevně a bez mrkání a uhýbání se dívá do mých unavených očí.

„Kdo to říká?“ i těchto pár vět mě dokázalo dokonale vyčerpat. Nejraději bych znovu zavřel oči a odplul do snového světa. Dokonce tak činím a dovoluji svým víčkům znovu uzavřít oči před světlem.

„Já to říkám. Teď jsme ve stejném týmu.“

Znovu otevírám oči a pátravě se jí zahledím do tváře. Vidím, že to myslí vážně. Všechno, co teď řekla. Zaplavuje mě vlna vděčnosti. „Slyšel jsem. Je od tebe hezké, že jsi našla to, co ze mě zbývá.“

„Poranil tě Cato?“ ptá se a z ruksaku vytahuje láhev s vodou. Přikládá mi ji opatrně k ústům a pomáhá mi s pitím. Jsem jí neuvěřitelně vděčný. Během posledního dne jsem už totiž nedokázal sám ani zvednout ruku a dopravit si vodu k ústům.

„Do levé nohy. Vysoko,“ přikyvuji a bolestivě zatínám zuby, když se pokouším alespoň o kousek posunout.

„Přesuneme tě od potůčku a nejdřív tě omyju, abych se podívala, jak ta rána vypadá,“ říkají její ústa, ale její oči v sobě mají vepsaný strach. Ve skutečnosti nechce ani náhodou vidět moje zranění na noze.

„Nejdřív se ke mně nakloň. Musím ti něco říct,“ šeptám a pokouším se o svůdný tón. Ve skutečnosti ze mě ovšem vychází jen podivné zachrčení, které má ke svádění hodně daleko.

Přikládá svoje ucho těsně k mým rtům, zvědavá, co jí chci tak důležitého říct. Moje rty se dotýkají její horké pokožky a mým tělem projede příjemné zašimrání. „Nezapomeň, že jsme do sebe bláznivě zamilovaní, takže mě můžeš líbat, kdykoliv budeš mít chuť.“

Prudce ucukne stranou, jako bych jí dal nějakou elektrickou ránu a fascinovaně se na mě zadívá. Nakonec se ovšem rozesměje a mě vyletují koutky nahoru, když se zaposlouchám do jejího smíchu. Tak moc mi tady v aréně chyběl. Její smích má v sobě kousek domova a bezpečí.

„Díky, budu to mít na paměti,“ poznamenává a chystá se mi pomoct na nohy. Nedokážu jí pomoct ani v nejmenším. Jsem za těch posledních pár dní tak moc zesláblý, že se mnou má neuvěřitelné práce. Pokouší se mě chytit pod pažemi a vytáhnout mě na břeh. Celým tělem mi okamžitě projíždí osten bolesti a já se neubráním ostrému vyjeknutí. Moje nohy se zamotaly v mém provizorním chaluhovém oblečku, ze kterého se jí nedaří mě vyprostit.

Nakonec zabírá co největší silou a veškeré rostlinstvo se uvolňuje a propouští mě ze svých spárů. Na mě to bylo ovšem až příliš. Válím se po zemi, zuby skousnuté pevně k sobě a z očí mi samovolně vytékají slzy. Nikdy v životě jsem nezažil takovou bolest, jako je tahle.

„Podívej, Peeto, do toho potůčku tě skulím. Je tady hodně mělký,“ oznamuje mi a já téměř ani netuším, o čem to mluví. Stejně se nedokážu bránit, takže ji nechávám dělat, co uzná za vhodné. „Skvělé,“ jenom bezvýrazně zabručím.

„Na tři,“ zapírá se rukama o moje tělo a počítá do tří. Jakmile zabere a začne zvedat moje tělo, nedokážu už v sobě dusit bolest, kterou mi to způsobuje. Vydávám ze sebe zvířecí výkřik bolesti. Prostě mě jen nechte umřít, nechte mě umřít, opakuji si stále dokola ve svojí hlavě. Nikdo mě ale nevyslechne.

Ona to moc dobře vidí, protože nakonec přestává. „Dobře, změna plánu. Nedovalím tě až do vody.“

„Už žádné válení?“ ptám se s nadějí v hlase. Další bych už zřejmě nemusel přežít.

„Ne, máš to za sebou. Teď tě umyju. Sleduj zatím okolní les, ano?“  Jenom letmo přikyvuji a zakláním hlavu. Pouští se do mého omývání, což je samo o sobě tak moc bolestivý proces, že celou dobu držím oči pevně zavřené a zuby stisknuté nadoraz. Prohlíží si moje popáleniny i žihadla sršáňů. Nakonec mi pomáhá opřít se zády o kámen a omývá mi vlasy i obličej. Všechny tyto procedury vnímám jakoby v mlžném oparu. Tělo se zřejmě snaží bránit proti bolesti, a tak mi přináší poměrně příjemnou otupělost.

Nakonec se Katniss ujímá mého léčení. Vytahuje mi z ran žihadla a pokládá na ně hojivé listy, které okamžitě ulevují bolesti a zmírňují otok. Hrudník mi maže mastí proti popáleninám a mně se alespoň částečně ulevuje, protože jediným bolestivým zraněním zůstává už jen moje noha.

Mžourám do slunce a chvílema zavírám oči a odplouvám do snového světa, ze kterého mě vytrhuje až Katniss, když mi podává prášky proti horečce. Bez odmlouvání je polykám, protože moc dobře cítím, že mi teplota zastírá mysl.

„Musíš mít hlad,“ poznamenává a zkoumá zbytky vrchní poloviny mého těla, jestli náhodou nezapomněla na nějakou ranku.

„Ani ne. Je to zvláštní, ale nemám hlad už několik dní,“ vrtím hlavou. Vlastně je to pravda. Za posledních pár dní jsem snědl asi pět drobných vajíček a nebylo to kvůli hladu, ale kvůli pudu sebezáchovy. Katniss mi podává kousek upečené koroptvice a mě se z jejího pachu zvedá žaludek. Odvracím hlavu.

„Peeto, musíme do tebe dostat trochu jídla,“ trvá na svém a neustále se mi snaží vnutit kus masa.

„Stejně ho zase hned vyzvrátím,“ namítám. Není to výmluva. Jsem si tím naprosto jistý. Jakmile ke mně dala maso, ústa se mi začala plnit slinami a kyselou pachutí.

Nakonec se jí daří dostat do mě pár kousků sušeného ovoce. Stojí mě to dost úsilí, ale nakonec jsem schopen všechno udržet ve svém žaludku. Hrozně moc mě zmáhá únava. Nejsem schopný jasně přemýšlet a oči se mi samovolně zavírají. „Díky. Už je mi mnohem líp, vážně. Mohu se teď vyspat, Katniss?“

„Brzy,“ slibuje mi. „Nejdřív se ti musím podívat na nohu.“ Opatrně ze mě stahuje boty, ponožky a nakonec i kalhoty. Snaží se způsobovat mi co nejméně bolesti, ale ani tak se jí to nedaří. Trpím při každém posunutí látky. Jakmile je oblečení dole, všímám si výrazu v její tváři. Je vyděšená na nejvyšší míru. Já se ani nedovažuji podívat. Stačí mi jenom pach shnilého masa vznášející se kolem mé osoby. Takhle je cítit smrt.

„Docela ošklivé, co?“ dotazuji se a sleduji každičký pohyb v jejím obličeji. Snaží se mi lhát, ale nedaří se jí to. Je mi jasné, že netuší, jak by mi měla nohu ošetřit. Zdržuji se dalších komentářů a nechávám si opláchnout i poslední zbytky špíny ze své nohy.

„Necháme ji chvilku na vzduchu, a pak…“ nedokončí větu. Vidím zoufalství v jejích očích a bolí mě to. Její utrpení mě bolí víc, než jakékoliv zranění na těle.

„A pak ji vyléčíš?“ ptám se s trochou nadsázky.

„Správně. Mezitím sněz tohle,“ podává mi sušené hrušky a já se je do sebe, i přes veškerou nevolnost, pokouším nasoukat. Brzy přichází s náručí plnou zvláštních listů. Radši se jí ani neptám, k čemu jsou dobré. Pokouším se věřit jejímu úsudku.

Přikládá mi k ráně pár rozžvýkaných listů a za chvíli z ní začíná vytékat pramínek hustého a páchnoucího hnisu. Já ovšem sleduji jen její obličej. Je nervózní a zvedá se jí žaludek. I přes to všechno je ovšem tak moc nádherná.

„Katniss?“ letmo se usmívám, když zvedá svoje oči a spojuje je s mými. „Co ten polibek?“ naznačuji ústy.

Chvíli na mě nevěřícně zírá, když v tom vyprskne smíchy. Podařil se mi můj záměr. Konečně zase slyším její smích. „Něco se děje?“ ptám se nevinně.

„Já… nejsem v tom dobrá. Nejsem jako matka. Nemám tušení, co vlastně dělám, a nesnáším hnis. Fuj!“

Její přiznání mě upřímně rozesměje. „Jak můžeš lovit?“

„Věř mi, že zabíjení je mnohem snazší, než tohle. Ačkoliv je vlastně možné, že tě právě taky zabíjím.“

Vrtím pobaveně hlavou a v tichosti jí nechávám pracovat dál. Po několika výměnách listů, mi maže nohu mastí proti popáleninám a obvazuje mi ji čistým obvazem. Chvíli se handrkujeme kvůli mému spodnímu prádlu. Mám totiž srandu z toho, jak moc je stydlivá a točí se ke mně zády.

„Jsi docela choulostivá na takovou nebezpečnou osobu,“ poznamenávám a házím jí svoje spodní prádlo. V tuto chvíli se cítím poměrně dobře, bolest v noze trochu polevila a horečka se díky práškům snížila. „Teď mě mrzí, že jsem tě nenechal osprchovat Haymitche,“ pobaveně se při té představě uchechtnu.

„Co od něj máš?“ ptá se mě zvědavě.

„Zatím nic,“ na chvíli umlkám, když si uvědomuji, že ona už obdarovaná byla. „Proč, tobě něco poslal?“

„Lék proti popáleninám. Jo a taky chleba.“

„Vždycky jsem věděl, že jsi jeho favoritka,“ poznamenávám. Možná tohle všechno bylo moje dílo, ale na druhou stranu se cítím trochu ukřivděně. Ano, měli jsme dohodu, že pomůžeme Katniss, ale také nemusel jen sedět před obrazovkou a sledovat, jak tu umírám.

„Prosím tě, nedokáže vystát, když jsem s ním v jedné místnosti," namítá.

„Protože jste si tak podobní,“ zamumlám trochu naštvaně a tím končím naši konverzaci. Odcházím do stínu stromů, kde si trochu zdřímnu. Hrozně moc jsem potřeboval odpočinek, ale nečekal jsem, že mě Katniss vzbudí takhle brzy.

Pomáhá mi s oblékáním, protože se chytáme vyrazit dál po proudu. Jakmile se ovšem stavím na zraněnou nohu, zvedne se mi bolestí žaludek. Nemám daleko k tomu, abych se sesunul k zemi v bezvědomí. Přesto pokračujeme dál. Téměř celou svoji vahou visím na Katniss.

Ujdeme sotva padesát metrů a já cítím, že na mě jdou opravdu mrákoty. Katniss si toho naštěstí všímá a usazuje mě na kraj břehu. Hlavu si skláním mezi kolena a zhluboka dýchám. Jediná uklidňující věc je Katnissina dlaň, která mě neobratně hladí po zádech.  

Za chvíli mě nutí opět vstát a já ani netuším, kam mě vede. Nevnímám nic kolem sebe, pouze se snažím monotónně pokládat nohu před nohu. Ani to se mi nedaří tak, jak bych chtěl. Katniss mě musí spíše táhnout, než vést. Brzy se do mě dává zimnice a já se začínám chvět.

Naštěstí jsme již dorazili do cíle naší cesty. Temná jeskyně skovaná mezi skalami. Ukládá mě do svého spacáku a nutí mě spolknout další pilulky proti horečce a vypít trochu vody. Jídlo ale striktně odmítám. Zvedá se mi žaludek jen při jeho představě.

Chvíli ležím jen tak tiše se zavřenýma očima, ale v hloubi duše vím, že musím něco říct. Že jí musím poděkovat. „Katniss?“ šeptám tiše, ale ona mě přesto slyší. Přechází ke mně, sedá si k mojí hlavě a odhrnuje mi vlasy z očí. Obracím na ní svůj pohled a pokouším se usmát. „Díky, že jsi mě našla.“

„Ty bys našel mě, kdybys mohl,“ mluví tiše a pokouší se o uklidňující tón. Já v něm ovšem slyším náznaky paniky.

„Ano. Poslyš, jestli se nevrátím…“ začínám. Chci jí toho tolik říct. Tolik toho vyslovit a nechci zemřít, aniž bych tohle všechno řekl.

„Takhle nemluv. Nevyčistila jsem ti všechen ten hnis z rány pro nic za nic,“ skáče mi do řeči. Nechce mě poslouchat, ale já se nedám odbýt.

„Já vím. Ale pro případ, že bych…“ pokouším se pokračovat, ale jsem znovu umlčen.

„Ne, Peeto, nechci se o tom ani bavit,“ pokládá mi prsty na rty. I přes všechen čas strávený v aréně jsou jemné a příjemné. Nejradši bych jí je políbil, ale nechci jí vyděsit.

„Ale já…“ začínám znovu. Přerušuje mě tak, jak bych to nikdy nečekal. Sklání se ke mně a tiskne svoje měkké, teplé rty na ty moje. Je to jen krátké spojení, ale pro mě znamená úplně všechno. Nikdy nezapomenu na ten pocit, který mnou prostoupil, když se naše rty poprvé spojily.

Překvapeně zamrkám, když se znovu oddálí a podívá se mi do očí. „Ty nezemřeš. Zakazuji ti to. Je to jasné?“

„Je,“ zašeptám a snažím se opět obnovit kontakt mezi našima očima. Začínám totiž váhat nad tím, jaké jsou její pohnutky. Nejsem přesvědčený o tom, že to udělala kvůli citu. Ale odmítám nad tím teď přemýšlet. Jsem tady a ona taky. Na ničem jiném nezáleží.

Na chvíli odchází z jeskyně a já upadám do lehkého spánku, ze kterého mě budí dalším polibkem. Prudce sebou trhnu, protože mě nečekaný kontakt zaskočí. Když si ovšem uvědomím, kdo to je, po tváři se mi rozlévá spokojený úsměv.

„Podívej, co ti Haymitch poslal,“ usmívá se a ukazuje mi misku s vývarem.