Střídavě se probouzím, abych znovu upadl do děsivých představ. Čas pro mě nic neznamená. Netuším, jestli tu takhle ležím pár hodin nebo několik dní. Veškerý život se smrskl do malého bodu zaplněného děsivými představami vytvořenými jedem sršáňů. Jakoby z veliké dálky zaslechnu hlasitý zvuk výbuchu. Netuším, o co by mohlo jít, natolik moje mysl ještě nepracuje.

Konečně otevírám oči a dívám se na pomalu tmavnoucí nebe. Slunce se kloní za obzor a po obloze se rozlévají příjemné teplé tóny západu slunce. Zamlženým pohledem sleduji, jak se oranžová pomalu vytrácí a předává svoje místo odstínům šedi. Na tváři se mi objevuje náznak úsměvu. Není nic krásnějšího, než západ slunce. Opatrně si jazykem přejedu rozpraskané rty.

Najednou mi dochází, že je konečně konec. Poslední zbytky děsivých představ se konečně vytratily z mojí mysli a já konečně můžu opět uvažovat s jasnou myslí.

Opatrně se opírám o dlaň a pokouším se zvednout. Celé moje tělo je v jednom ohni z nedostatku pohybu. Veškeré pohyby mi způsobují muka, ale přesto se mi daří přesunout se do sedu. V hlavě mám roztříštěny milióny drobných střípků, které se mi znovu a znovu zabodávají do mozku a způsobují neutichající bolest.

Ani jedna z těchto bolestí se ovšem nemůže vyrovnat mé zraněné noze. Sbírám odvahu, abych se na ni vůbec dokázal podívat. V duchu počítám do tří a poté rozmotávám obvaz. To, co uvidím, mě vyděsí. Rána se ani v nejmenším nezatáhla. Jediné, co mohu považovat za dobrou věc je to, že rána přestala krvácet. Okolí je ovšem nepříjemně zarudlé a začínám se obávat nejhoršího, nohou začíná prostupovat začínající infekce. Nejsem sice lékař, ale je mi naprosto jasné, že mi zbývá jen pár dnů života, pokud nedostanu včas antibiotika.

Ztěžka polykám a v krku cítím nepříjemný odpor. Moje hrdlo i jazyk jsou vyschlé na troud. Pokouším se postavit. Nedokážu to, jsem příliš zesláblý. Nemám u sebe dokonce ani lahev a jód na desinfekci. Nakonec ovšem usuzuji, že smrt žízní je daleko horší, než nedesinfikovaná voda, takže se skláním nad potůček a nabírám si vodu do dlaní. První si pouze oplachuji obličej a pár dalších hltů si dovoluji spolknout. Není nic příjemnějšího, než chladivá voda stékající skrz jícen do žaludku.

Po pár locích vody se mi trochu rozjasňuje mysl a bolest hlavy alespoň částečně ustupuje do pozadí. V žaludku mi ovšem kručí hlady. Ani voda totiž nedokáže nahradit několik dní, které jsem strávil bez jídla. Kvůli bolestivé infekci ovšem nemůžu ani náhodou doufat v to, že bych vůbec dokázal hledat v lese nějaké bobule, nebo dokonce něco ulovil.

Musím se tedy spokojit s tím, co najdu ve svém blízkém okolí. Daří se mi pomalu a opatrně posunout o pár desítek metrů dál, kde jsem zahlédl vyšší shluk rákosu. V duchu se modlím, abych tam nalezl alespoň nějaké jídlo. Někdo tam nahoře se nade mnou naštěstí smiloval, protože mezi rákosem nacházím hnízdo nějakého vodního ptáka. Příliš neváhám a tři z vajec si vyklepávám přímo do úst. Není to moc, ale alespoň trochu to tiší ty nejhorší projevy hladu.

V hnízdě zůstávají ještě další tři vejce. Beru si dvě z nich a třetí nechávám v hnízdě. Ani nevím proč, prostě nemám sílu vzít matce úplně všechna její vejce. Snažím se odplazit ještě o pár metrů dál, kde je parádně zarostlý břeh. Potřebuji se totiž nějakým způsobem zamaskovat před ostatními splátci. Nemůžu se tu jen tak válet po břehu a doufat, že mě přehlédnou, když půjdou kolem.

Stmívá se velice rychle, už teď začínám vidět pouze obrysy. Brzy ovšem vychází měsíc. Vypadá to, jako by byl v úplňku, takže ozařuje velkou část vodní plochy. Oddechuji si a pouštím se do práce. Uléhám spodní polovinou těla zpět do vody, abych k ní měl neustálý přístup. Hledám kolem sebe vhodné rostliny, které si balím kolem nohou od kotníků až po pas. Zbytek se snažím spojit říčním bahnem, takže se mi nakonec daří celou spodní část těla zamaskovat tímto způsobem. Další bahno a kusy trávy si plácám po celém hrudníku. To je také velice bolestivý proces, protože na hrudi mě stále ještě trápí bolest z popáleniny. S tím se ovšem nedá nic dělat, takže rychle pokračuji v práci. Vedle sebe míchám směs z hlíny, jílu a vody. Vzniká kašovitá tekutina, kterou si následně plácám po celých rukách, obličeji a obaluji jí i vlasy. Do těch se mi nakonec daří zaplést ještě pár snítek říční trávy.

Nakonec jsem se svou prací vcelku spokojen. Nemůžu ji bohužel zkontrolovat, ale jsem si téměř jistý, že by si mě nikdo nevšiml. Tedy alespoň teď uprostřed noci.

Tolik námahy mě ovšem velice rychle unavuje. Moje tváře začínají nepříjemně pálit. Obávám se, že se začíná dostavovat horečka způsobená infekcí v noze. Pokouším se v sobě pohřbít strach, který mě nečekaně zaplavuje. Hlavou mi neustále víří jedny a ty samé myšlenky. Většina z nich zní: Je smrt na otravu krve dlouhá a bolestivá?

Brzy mě naštěstí přemáhá únava a já upadám do neklidného spánku. Zdá se mi o Katniss. Stále a stále dokola. Tentokrát to ovšem nejsou sny o její smrti. Většina se jich točí kolem možností, že by mě tu mohla najít a pomoct mi. Vidím její obličej vystupující z mlhy. Natahuji k ní ruce a šeptám její jméno.

Ze spánku mě vytrhuje až rána z děla. Prudce otevírám oči a zjišťuji, že všude kolem se již rozlévá záře slunce. Musel jsem spát opravdu dlouho a překvapivě tvrdě, když mě neprobudil rozbřesk. Dřív, než se stačím rozkoukat, se rozeznívá další rána. To znamená, že v posledních deseti minutách zemřeli dva splátci. Upřímně se snažím nemyslet na to, že jedním z nich by mohla být Katniss. Tolik dní jsem neviděl kapitolskou hymnu, že netuším, kolik splátcu je ještě naživu. A hlavně netuším, kdo.

Chvíli jenom tiše ležím a zaposlouchám se do zvuků lesa. Slyším reprodrozdy, kteří překvapivě prozpěvují jednu a tu samou melodii. Znám ji, zpívá se v našem kraji. Je to ukolébavka pro malé děti. Na tváři se mi rozlévá úsměv, když se nechávám prostoupit příjemnou melodií. Někde v hloubi duše tuším, že tenhle popěvek mohl vyjít pouze z Katnissiných úst. Tahle skutečnost mě natolik uklidňuje, že opět zavírám oči a znovu usínám. Horečka už u mě postupuje a moje potřeba spánku roste.

Večer mě probouzí až kapitolská hymna. Otvírám oči a s nadějí se dívám k obloze. Jako první se objevuje Kras. Necítím vůbec žádné emoce, je mi to jedno. Jako druhý se objevuje drobný obličejík Routy. Tenhle obraz mě naopak rozesmutní. Vzpomínám si na to, jak se za námi plížila ve výcvikovém centru jako stín. Na její obrovské hnědé oči a kudrnaté vlasy. Byla tak moc mladá a nevinná. Opět ve mně pění vztek, který pociťuji vůči Kapitolu. Kdybych mohl udělat cokoliv, aby tato vláda padla, udělal bych to. To jsou ovšem jen hloupé a naivní sny, nemůžu pro to udělat vůbec nic.

Dnešní shrnutí padlých mi ovšem vůbec nic neříká. Nedokáži z toho odhadnout, kolik nás ještě zbývá ani, jestli je Katniss mezi přeživšími. Pak si ovšem vzpomenu na ukolébavku znějící ze zobáčků reprodrozdů a někde hluboko uvnitř mě se rozlévá pocit klidu. Je naživu, vím to.

Vytahuji z kapsy u košile zbylá dvě vejce a v rychlosti je vysrkávám ze skořápek. Potom si naberu do rukou pár hltů vody a opět se ukládám do původní polohy, která mi zaručuje takříkajíc neviditelnost.

Druhý den už se nehýbu vůbec. Neustále se u mě střídají návaly tepla a zimnice. S největší pravděpodobností mě naživu drží chladný potůček, který mi sráží teplotu na únosnou míru. Pálí mě oči, bolí mě hlava a já pomalu začínám chápat, že se blíží konec. V tomhle stavu už nedokážu vydržet o moc déle. Nejsem schopný sehnat si další jídlo a ve skutečnosti už mě hlad ani netrápí. Jsem apatický a už je mi jedno, co se mnou bude. Modlím se jen o to, aby to bylo rychlé, až to přijde.

Během pozdního odpoledne zaslechnu v okolí hlasy jiných splátců. Křupání větviček mi prozrazuje, že jsou velice blízko. Netuším, kdo to je, dokud nevyjdou z lesa. Nakonec podle hlasů poznávám Cata a Kordetu.

„Kde ta hloupá holka může být?“ slyším Kordetu vztekle zasyčet. Vypadá to, že pátrají po Katniss. To mi zvedá náladu, protože to znamená, že je stále naživu.

Kordetina noha se objevuje přímo v mém zorném úhlu. Na chvíli zadržuji dech, protože teď se rozhodne o tom, jestli je moje maskování dostatečné, nebo ne. Nevšimnou si mě.

„Nevím,“ odpovídá Cato. „A Milovník? Vůbec nechápu, jak může být ještě vůbec naživu. Rozříznul jsem mu nohu skrz na skrz.“

„Najdeme je, neboj,“ uklidňuje ho tichým hlasem Kordeta. „Zaplatí za to, co nám udělali.“

Z ničeho nic se po celé aréně rozeznívá hlas Claudia Templesmithe. „V první řadě bych chtěl pogratulovat všem šesti zbývajícím splátcům. Všichni jste jenom krok od vítězství. Nicméně mám pro vás mimořádné oznámení. Došlo k nečekané změně pravidel. V letošním ročníku se mohou stát výherci dokonce dva přeživší splátci, v případě, že oba pochází ze stejného Kraje.“

V tu chvíli se mi chce smát. Jsem si téměř jistý, že za touhle změnou pravidel stojí Kapitolané. Všichni ti, kteří do puntíku spolkli naviják naší hry o milencích pronásledovaných osudem.

„Slyšel jsi to?“ vyhrkla nadšeně Kordeta „Mohli bychom se vrátit oba, Cato. Spolu.“ Slyším, jak se k němu vrhla a vyskočila. Otevírám jedno oko, abych věděl, co se děje. Vidím Kordetu, která visí rukama Catovi kolem krku. Ten s ní otáčí dokola a nakonec tiskne svoje čelo k jejímu. Dívá se jí zhluboka do očí a usmívá se.

Píchne mě u srdce. Už od začátku jsem měl dojem, že ti dva k sobě mají velice blízko. Teprve teď, když si dovolili doufat, že by se mohli vrátit oba, vychází jejich city na světlo. Nejvíc ze všeho mě bolí představa, že tohle jejich pouto je ryzí a těžce vybudované tady v aréně. Není to jenom šaráda. Cato není jenom zoufalý kluk, který vyhrkl do světa svoje vyznání a doufal, že se bude dívka jeho srdce cítit stejně. On její srdce dávno má.

„Půjdeme zpátky k jezeru, vyrazíme zase zítra, co říkáš?“ usmívá se Kordeta a oba odchází směrem k Rohu hojnosti.

 Nejsem schopný v tomhle stavu vyrazit hledat Katniss. Nezbývá mi, než dál ležet v bahně a doufat, že se mě pokusí najít ona…