11. kraj, den sklizně

Lilith Hown, 12 let - 11. kraj

„Tak... Jaký je plán?" zamumlala jsem směrem k mému bratrovi.

Blížila se sklizeň. Opět. Sklizeň, při které vybrali od nás z kraje splátce do nového ročníku té nejkrutější hry. Ročníku hry, v níž každý rok zemře 23 nevinných dětí. Do Hunger games.

Pokaždé to bylo stejné. Pokaždé jsem to celé s odporem sledovala. Ale tentokrát to bude jiné. Tentokrát jsme mohli být poprvé vybráni. A Jakože vybráni budeme...

Poprvé nám oběma bylo 12. Poprvé nás mohli poslat na smrt. A zrovna do čtvrtohor. Do možná nejhoršího ročníku her. Do toho nejnáročnějšího. Jak jinak by se mohli pomstít naší matce?

Chloe Williams, vítězka 79. her a naše maminka, se totiž účastnila poslední vzpoury. A prezident jí nechtěl kvůli její oblibě u Kapitolanů popravit. Ale tahle pomsta mohla být pro něj mnohem lepší. Dvě mladé děti v hrách. A ani jedno se nemusí vrátit. Hnus.

Nebyl to pouze její případ. Mnozí vítězové se vzpoury účastnili a Nejspíš i jiné děti vyberou. Avšak většina těch, co vzpouru dělali se, kvůli vymýšlení možné další, přestěhovalo do stejného kraje, tedy jedenáctého. A mohli dál vymýšlet.

A nebyli tu jen oni, ale i někteří přeživší, kteří se z her dostali, aniž by vyhráli. Ti byli zachráněni a teď se z nich stali běžní občané, kteří byli chyceni a dáni do jedenáctého kraje. Tedy minimálně někteří. Jiní přežívali v ostatních krajích. Ale stejně jsme jich tu měli dost na promyšlení plánu. Znova po dvaceti letech. 

Možná bude výběr nás dvou, pokud se tedy uskuteční, důvodem k tomu, aby se snažili o druhý pokus. Ale opravdu jsem nevěděla, jestli něco plánovali nebo to už dávno vzdali. Do toho nás nezahrnovali a bylo to dobře. Kdybych o tom věděla, tak nedokážu udržet jazyk za zuby. 

Sledovala jsem jeho modré, ledově klidné oči. Bráška se tvářil nebojácně. Ale my byli propojení. Jako správná dvojčata... Jen já jsem věděla, jak se ve skutečnosti bál. A jen on věděl, jak moc jsem byla na pochybách...

Věděla jsem, že jsme se museli vrátit oba. Ta šance byla nízká. Vlastně téměř mizivá. Ale museli jsme. Nešlo nic jiného, než to nějak zařídit. Ale jak, když byly hry tak těžké a nám jen dvanáct?

Na druhou stranu jsme měli štěstí v neštěstí. Poprvé se nás mohlo vrátit víc. Nevěděli jsme, kolik. Ale minimálně dva ano. Tím pádem jsme měli šanci. Malou naději. A naděje umírá poslední, ne? Teď byla mizivá šance našeho návratu, ale ne nemožná. Nezbývalo nic jiného, než bojovat.

„Pokud nás opravdu vyberou, tak se nesmíme rozdělit... Někam se schováme. Bude to dobrý. Přečkáme to..." Zamumlala jsem směrem k němu.

V jeho tváři jsem viděla obavy. I když je skrýval... Nebylo to tak, že bych je viděla očima. Spíš jsem je cítila jakoby svou duší. Byli jsme propojení. Znamenal pro mě všechno. A já jeho pocity znala možná lépe, než on sám. 

,,Máme naději," pousmála jsem se na něj. 

Pomalu přikývl, udělala krok ke mně a pomalu mě objal. Měla jsem najednou slzy v očích, když jsem cítila teplo jeho těla. Měl mě asi uklidnit, ale já dostal ještě větší strach. Co když ho ztratím? 

Nezažiju jeho objetí... Nezažiju tu sourozeneckou lásku. Zůstanu sama bez mého druhého já. Bez něj by byl můj život prázdný, jako bych nežila. Proto ho budu chránit i za cenu vlastního života. Proto bych se byla schopná za něj možná i obětovat. 

,,Máme. A využijeme jí..." zamumlal tiše a dál se ke mně tisknul, než mě po chvíli pustil a každý jsme se vydali do vlastního pokoje se obléknout na sklizeň. Když se obléknu dokonale, možná na sklizni zaujmu sponzory. 

Také tu byla možnost, že jsme jen zbytečně plašili. Třeba si prezident tentokrát řekne, že tyhle hry nebude chtít sklizeň celou měnit podle vlastních představ. Ale zase proč by to dělal, když by to tolik zvýšilo sledovanost her? 

Prezident běžně zařizoval to, aby byli vylosováni děti vítězů. Každého to pak bavilo mnohem více, když riskovali životy dětí jejich oblíbených vítězů. 

Každý o tom věděl. Každému došlo, jak to bylo, protože je losovali tak často, že to nemohla být náhoda. A každý s tím potichu nesouhlasil. 

Teď to udělal ještě lépe. Budou losováni pouze vítězové. Tím pádem nikomu nepřijde divné, když budou čirou náhodou vylosování dvojčata od jedné vítězky. Tohle zní přesně jako něco, co by on vymyslel. Proč by to tedy neudělal?

Samozřejmě ta šance byla... Šance, že nás nevylosuje. Prostě byla a já věřila. Stačilo jen doufat. Doufat, že se vrátíme. Že se vrátíme domů. Ať už ze sklizně... Nebo z her. 

-------------

Stála jsem už na pódiu s dětmi ostatních vítězů. Měla jsem pocit, jako bych měla v krku knedlík, který se tam zaseknul. Ruce se mi trochu třásly nervozitou. 

Vyberou mě... Vyberou nás. 

Nemusí nás vybrat... Nemusí... 

Snažila jsem myslet pozitivně. A šlo to... Tedy alespoň částečně. Jakoby jeden hlas našeptával, jak se nemusím bát. Budu v pořádku... Ať se jen usmívám...

A druhý mi taky říkal, ať se usmívám... Ať vypadám alespoň před smrtí dobře... Můj cíl... Když už zemřít, tak se ctí. Když už zemřít, tak nebýt jejich hračkou, ale stále mnou. Když už zemřít, neztratit svou čest, 

Měla jsem takové myšlenky, jak zůstat sama sebou. A když mi někteří říkali, že jsem jen hloupé dítě. Že v aréně budu ráda, když se zmůžu alespoň na to, abych utekla před nepřítelem... Já se jen usmívala...

Říkali, že jsem hloupá, protože čest není v tomhle případě důležitá. Usmívala jsem se. Nechala jsem je v jejich myšlenkách s tím... že já nejlépe vím, kdo z nás dvou je hloupý.

Nevěděla jsem, jestli do her půjdu nebo ne. Jedno jsem však věděla jistě, Brzy se to dozvím. A to mě naprosto děsilo. Přesto jsem poslouchala oba hlasy v hlavě a usmívala se. Usmívala jsem se, protože to bude přece dobrý. Usmívala jsem se, abych vypadala dobře před smrtí. 

Zahleděla jsem se vedle sebe, kde byli seřazeny dívky. Nebylo jich moc, ale možná víc, než bych čekala. Možná tak kolem patnácti a to především, protože tu byli i vzdálení příbuzní, kteří do nedávna nevěděli, že jsou potomky vítězů. 

Podívala jsem se ke chlapcům. Těch bylo možná ještě více. Vyhledala jsem pohledem brášku a popřála mu ho v mysli hodně štěstí. Byli jsme dost propojení na to, aby to pochopil.

Ještě tu byli rodiče. Stála za mnou mamka a za bráškou táta, který nebyl vítězem, ale byl tam spíš jako někdo, kdo za naší rodinu reprezentoval muže, kteří se nemusí bát o život. Těžko říct, proč jinak by tam byl.

„Tak! Je čas na hlasování!“ cukla jsem sebou, když se ozval hlas Kapitolanky.

Stála uprostřed pódia s mikrofonem a připomínala reklamu na špatný styl. Její obličej vypadal, jakoby si na něj před pár dny nanesla jogurt a nechala ho pořádně ztuhnout. To dělalo její tvář nepřirozeně bledou.

V očích měla kočičí čočky. Ty se občas i k někomu hodili, ale k ní opravdu ne. A kromě jogurtu měla snad každou část obličeje jinou barvou. I přestože čočky byly žluté, tak víčka si namalovala výrazně modrou a rty rudou barvou. Až jsem se divila, že to zvládla s tím jogurtem nesmíchat.

Šaty měla samou mašli a Různé jiné ozdoby a měla je až na zem. Se svojí výrazně žlutou barvou, která odrážela světlo a vypalovala mi oči, vypadaly samozřejmě příšerně. Ale nebyla to až taková katastrofa vzhledem k tomu, jak obvykle Kapitolanky vypadaly.

Sledovala jsem, jak došla ke sklenici s lístečky a jeden vybrala. Slyšela jsem tlukot svého srdce. Jakoby mi chtělo vyskočit každou chvíli z hrudníku. Pak bych zemřela dřív, než by to kdy kdo čekal.

Pomalu Došla k mikrofonu a cestou rozbalovala obálku, aby snad prodloužila mé utrpení. Nebo mě chtěla zabít. Za chvíli mi totiž opravdu mohlo to srdce vyskočit. A to prodlužování tomu dvakrát nepomáhalo.

„Začneme s dámami... A naší letošní splátkyní za jedenáctý kraj je... Lilith Hown!“

Divila jsem se, že to srdce opravdu nevyskočilo. Možná protože jsem to vlastně čekala a připravovala se na to.  A proto jsem stále měla v hlavě hlas... Usmívej se. Budeš vypadat dobře.

Udělala jsem pár kroků, díky nímž jsem se ocitla vedle Ní. A zjistila jsem, že nejen vypadá příšerně, ale také smrdí nějakou Kapitilskou voňavkou.

„Výborně... A chlapcem těchto her se stane...“

Hlavně ne bráška! Hlavně ne Liam!

„Liam Hown!“ prohlásila do mikrofonu.

Co jsem nechtěla, to mám...

Otočila jsem se na něj. Vypadal Naprosto vyděšeně, ale odvážně udělal pár kroků. Teď už jsem se opravdu bála.

Pokud bude takhle působit celou dobu, sponzory si nezíská. Musím ho chránit za každou cenu...

K mému překvapení však stihl udělat jen dva malé krůčky... Než se to zvrtlo...

„Hlásím se dobrovolně!“ uslyšela jsem sebevědomý, přesto celkem nejistý hlas čtrnáctiletého chlapce.

Bráška se na něj překvapeně podíval a udělal pár kroků zpátky. Nebyl splátcem... A ani nijak nepřesvědčoval momentálního splátce, aby si to rozmyslel. Spadl mu viditelně kámen ze srdce. A mně vlastně taky...

„A helemese... Tvůj strejda, Rik Virgo, vyhrál 80. ročník, pokud se nepletu. A ty jsi synem Rose a Damiena Virga, je to tak,“ byla očividně unešená tím, že měl 11. kraj dobrovolníka.

„Ano. Jmenuju se Archer Virgo. A hlásím se dobrovolně. Stojí před vámi splátce a budouci vítěz!“ prohlásil.

A já věděla, že tady něco nehraje. Znala jsem ho celý život. A byl to pohodový kluk. Takhle namyšleně se nechoval. V tom muselo být... Něco víc.

- 1550 slov.