5. kraj, den sklizně

Sixteen Degres, 18 let - 5.kraj

Neochotně jsem kráčel pomalými kroky po schodech pódia. Mé předražené boty zněly jako podpatky Kapitolských dam a zanechávaly na nich každým krokem hlasité klapání. Připadal jsem si tak trapně v těch nechutných hadrech.

Můj otec na tom trval. A vlastně jsem nechápal, jak jsem se nechal přemluvit. Možná ze zvyku. Že se tak choval dost často. Aby mu synáček neudělal ostudu, když už nedobrovolně žije v jeho stínu.

Možná jsem si už zvládl částečně zvyknout, ačkoliv jsem nechtěl. Nechtěl jsem být synem věčně opilého vítěze, kterého každý považoval za Toho syna slavného Velkého G.

Byl jsem dítětem toho, kdo ukázal, jaký dokáže být pátý kraj skvělý a jak dokázal něco velkého a bla, bla, bla. Kecy v kleci. Měl jen štěstí, jako každý člověk, co není profíkem a vyhraje.

Nevyhrávali pouze profíci, to ne. Ani si neuvědomovali, jak nízkou tu šanci vyhrát měli při takhle velkém počtu splátců. Byla možná vyšší, než u ostatních, ale to skoro nic neznamenalo. Vyhrát mohl kdokoliv. I takový ňouma, jako velký G.

Štvalo mě to. Ne to, že žil. Ale to, že vyhrál. Kdyby ho nikdy nevybrali, mohl jsem mít klid. Těžko říct, jestli bych já vůbec žil. Mnozí tvrdili, že bez Hunger games bych se ani nenarodil. Že bych možná měl být za ně rád. To těžko. Že bych se nenarodil... Pořád malá cena za zánik Hunger games.

Grogus Degres... Jméno slavného, věčně opilého, velkého G, který se nazýval mým otcem. Stále mě všichni měli pouze za jeho syna. Možná by nikdo ani nevěděl, jak se jmenuju, kdybych tedy neměl tak pošahané jméno.

Kdyby se má matka nerozhodla mě tenkrát dát před práh tátova domu a nechat ho mě vychovávat, možná by se mi žilo lépe. Na druhou stranu ona za to nemohla. To můj otec jí vyhodil, když zjistil, že je těhotná. Jak odporné chování ke své vyvolené měl. Těžko říct, proč si mě nakonec nechal.

Rozhlédl jsem se kolem, když jsem konečně vystoupal nahoru na pódium a stoupl si k chlapcům. Sklizeň probíhala jinak, než jindy. Nelosovalo se z lidí pod pódiem, ale z těch na něm. Z těch, kteří byli vybráni jako další z těch, co žili  v něčím stínu.

Krev vítězů, tak se té šaškárně říkalo. Proto jsem byl nucen stát pře svým otcem a ostatními přeživšími jako jeden z chlapců, mezi kterými se losuje. Štěstí pro ostatní, že jejich šance byla nulová. A neštěstí pro lidi na pódiu.

Chtěl jsem, aby to skončilo, já si mohl vzít nejvíc buranské kraťasy s potrhaným tílkem a mohl jít dělat své milované chemické pokusy na nejbližší střechu. A nebo také ne.

Nemohl jsem se rozhodnout, zda jsem do her vlastně chtěl nebo ne. Vlastně jsem nechtěl. Ale proč jednou neudělat něco proti vůli otce? Proč jednou nebýt tím člověkem, co proplouvá životem sám za sebe, ne ve stínu svého otce.

On tohle nechtěl. Nechtěl o mě přijít. Nebo se tak minimálně tvářil. Zas tak moc příšerným otcem nebyl. Nebo tak možná chtěl vypadat před Kapitolem. O tom jsem ale pochyboval.

Kdyby mě neměl alespoň trochu rád, tak by mě zabil už když jsem byl dítě. Mohl by. Nikdy by se to nezjistilo. Ale stejně se o mě postaral. Těžko říct, proč mě nedal raději do děcáku.

Možná, kdyby se o mě nevědělo, že jsem jeho, měl bych se lépe. Nikdo by mě s ním nespojoval. Nosil bych roztrhané hadry a byl jako ovce zapadlý mezi ostatními. A občas udělal chemický pokus a třeba něco odpálil, aniž by se za mě otec styděl. To přesně jsem chtěl.

Žil bych normálně, ne v jeho stínu. Žil bych sám za sebe, ne za syna vítěze. Za Sixe, který nemohl snad mít horší jméno. K smíchu jméno. K smíchu život. K smíchu, jak jsme byli úplně odlišní a já se musel smířit s tím, že nebudu nikdy žít, jak bych chtěl. Pokud bych se tedy nepřihlásil.

Stejně by mě v aréně s ním spojovali. To beze sporů. Ne nadarmo se to jmenovalo krev vítězů. Byl bych tam jako krev mého otce. Ale mohl bych se proslavit sám za sebe. Tím, že já jsem vyhrál. Já to dokázal. A hrál bych jinak, než on. Hrál bych sám za sebe.

Nechtěl jsem být slavný. A vlastně ani bohatý. To slibovalo Hunger games. Slávu a bohatství. Nechtěl jsem. Ale... Stejně jsem to měl. Stejně bych to měl. Ale sám za sebe. Ne za otce.

Vrtalo mi to hlavou. Opravdu jsem tam nechtěl. Nechtěl jsem zemřít. Nechtěl jsem bojovat. Koho by zajímalo něco tak trapného jako hry na život a na smrt?

Mohl jsem zažít obdiv, kdybych se přihlásil, zvlášť do čtvrtohor. Čest a slávu, kdybych vyhrál. Nechtěl jsem nic z toho. Jen klid. Ale nikdy bych se ho nedočkal. Navíc zde byla větší šance, že bych vyhrál. Kvůli plánovanému většímu množství vítězů. Nemohl jsem se rozhodnout.

Cesta na pódium po těch deseti schodech vypadala v mém podání nekonečně. Ty boty mě tlačily, přestože jsem stál u chlapců, natož ve chvíli, kdy jsem stoupal. Teď jsem však byl už nahoře a měl sto chutí si boty sundat a mrsknout je po nejbližším mírotvorci. 

Potomků vítězů zde bylo mnoho. Dokonce i pódium pro všechny museli zvětšit. Nechtěl jsem vědět, jak to vypadalo u profíků. Šance, že mě vyberou byla vyšší, než obvykle, ale přesto dost nízká. Možná nižší, než bych chtěl...

Nedokázal bych se nejspíš přihlásit. Ale nakonec jsem vlastně do arény chtěl. I nechtěl. Uvědomoval jsem si, jak špatný nápad to byl. Ostatně proto jsem se nehlásil dobrovolně. Ale moje tvrdohlavost byla větší, než rozum. A že jsem měl rozumu na rozdávání. Ale teď se zřejmě vytratil.

Zamrkal jsem, když jsem zahlédl mladou Kapitolskou dámu, jak se hrabe ke skleněné nádobě s lístečky. Už domluvila a šla losovat dívky. Teda nejspíš domluvila. Já jí neposlouchal a vždycky něco blábolila, tak jsem předpokládal, že jí to ani letos nepřestalo bavit. 

Respektive minulou sklizeň, jiné roky ne. Byla tu nová. Jedna z těch hezčích dam a ta nejspíš nejmladší Kapitolanka, které losovala splátce. Ona, stále používala přehnané množství barev a makeupu, ale nepůsobila až tak moc škaredě. 

Vzhledem k tomu, že minulá dáma odešla před nedávnem do důchodu, tak se v Kapitolu vybíralo, kdo bude v pátém kraji losovat. Předpokládalo se, že se sem dostane někdo z chudších krajů, kdo by se v kariéře chtěl posunout dál. Nakonec ale vyhrála mladičká dcera jakési Kapitolské doktorky. 

Dáma měla pouze 17 let a taky stále na svůj věk vypadala. Nepůsobila zcela dospěle a mluvila jako dítě. Byla stejně stará, jako mnozí splátci. A mladší, než já.

Nenosila paruku, jako většina ostatních, hlavu jí tedy zdobily její vlastní vlasy. Chodila v podstatě v blonďatém vrabčím hnízdu, které muselo dát hodně práce.

Kdyby si nechala vlasy růst rovně, musela je mít možná až po bedra. Takhle jí však nedosahovali ani na ramena a kvůli třpytkám ve vlasech se leskly jak zlato. A kupodivu to nevypadalo špatně.

Na tváři měla hromadu makeupu, kvůli kterému působila nepřirozeně bledě. Oči jí zvýrazňovaly pouze zlaté čáry... Myslím, že tomu holky říkají linky, ale těžko říct. A kromě toho měla řasy, u nichž mě překvapovalo, že se jí ještě nezamotaly do vlasů, jak byly dlouhé.

Její boty klepaly na podlaze podobně jako ty mé. Měli také stejně černou barvu, jen o trochu vyšší podpatky. Neměla však jehly, jak obvykle Kapitolanky mívaly. 

Na sobě nosila v celku obyčejné, krátké, plandavé šaty. Barvou připomínaly letní nebe. Končili jí vysoko nad koleny, takže jí byly vidět skoro celé nohy. Nejlepíš jí v Kapitolu donutili se takhle obléknout. Chuděra ani nevěděla, kolik úchylných prasat nad ní právě slintalo.

Měla štěstí, že by se jí tu nikdo nedotkl kvůli jejímu původu. Pokud by jí někdo ublížil, tak by ho čekala jistá smrt. A navíc... Pro mnoho uslintaných prasat byla až moc stará.

,,Začneme opět s dámami... Takže... Která z dam z příbuzných vítězů se stane letos splátkyní našeho kraje?" řekla až nevinným hlasem, zatímco vybírala, kdo půjde na smrt.

Byla jí škoda. Mohla v Kapitolu dostat pořádnou práci. Místo toho však losovala, kdo půjde do arény. V podstatě ona rozhodovala, kdo zemře.

Sledoval jsem, jak vzala obálku s lístkem a dokráčela k mikrofonu, zatímco jsem už zavrhnul možnost přihlásit se. Blbost. Nemůžu. Budu vypadat jako blázen. Ale třeba mě vyberou

„Tak... Jedna z dam bude reprezentovat pátý kraj. A která to bude?" Pousmála se a rozbalovala obálku.

Pohled jsem upřel na dívky. Většinu jsem ani neznal. Většinu. Zahlédl jsem také tu, kterou jsem znal až moc dobře. Tu, která mi... Kdysi bývala skvělou společnicí. A teď... Teď pouze člověkem, na které jsem měl skvělé vzpomínky. Vzpomínky z minulosti. Člověkem, který byl mojí minulostí.

Nechtěl jsem se v tom pitvat už jen kvůli mému zmatku v hlavě. A také tomu, že jsem jí nenáviděl. No dobře... Neměl jí rád. A zároveň jsem jí možná stále miloval. Nikdy bych nevěřil, jak se dokázaly tyhle dvě emoce dostat dohromady. Ale stalo se. A já se v tom nechtěl pitvat.

Odvrátil jsem zrak. Slušelo jí to moc. Nemohl jsem na ní ale koukat jako debil, zatímco se ve mně pral vztek, radost a zároveň smutek. Nemohl jsem se s ní vídat. Odstřihla mě. A já jí jen oplácel, co mi provedla, když jsem jí taktéž vymazal ze svého života. 

Štvalo mě to. A zároveň trochu mrzelo. Má paličatost mi ale nedovolovala se snažit něco napravovat. Přesto jsem měl radost, že jsem jí viděl po delší době. A strach, že jí vyberou.

Byla tak okouzlující. Hnědé vlasy si upravila tak, že působily jako drobné vlnky na čokoládové řece. Její pleť byla ostrůvkem uprostřed te řeky, na němž se nacházely dvě šedé propasti, v nichž se dalo snadno ztratit.

Její rty připomínaly krvavou řeku, sladkou jako jahodová marmeláda. Nebo působila jako zahrada růží ve tvaru srpu měsíce. Růží, které znamenaly mnoho a mohly potěšit i nečekaně poranit. Tu zahradu jsem znal. Možná víc, než bych měl.

Ohledně šatů jsem nezaregistroval téměř nic. Byly červené jako ta krev. A také ne zrovna dlouhé. Možná v délce malinko překonávaly Kapitolanku. To však nebylo až tak těžké jí zrovna v tomhle překonat.

Nedokázal bych se s ní dál vídat. Zkrátka ne. Ale přesto bych nemohl žít s pocitem, že je mrtvá. Nebo bojuje v aréně. Ať je klidně beze mě a šťastná. A já také. Nejlepší možnost. Ale hlavně ať neleze do hladovek.

„Splátkyní pro tento rok se stala...“ řekla Kapitolanka po chvíli napětí.

Prosím, ať to není Zachara. Prosím, Zachara ne! Tohle bych definitivně nepřežil. Nemohla zemřít v aréně. Nemohla! Potřeboval jsem jí vidět. Alespoň jednou za čas ano.

„Zachara Haze! Dvojče známé, oblíbené Dolores Haze. Pojď sem k nám,“ nasadila Kapitolanka hraný úsměv.

To ne, to ne, to ne! Prosím, nesmí! Nesmí tam jít!

Sledoval jsem, jak až pozoruhodně sebevědomě dokráčela vedle Kapitolanky. Těžko říct, kolik lidí poznalo, jak se jí třásly ruce.

Ona... Nesmí zemřít! Nesmí! Mělo přežít víc lidí a mohla se s někým spojit, ale tam se nedá nikomu věřit. Nikomu kromě nejbližších... A to já... Dříve byl.

Sledoval jsem dámu, jak šla losovat chlapce. Nádech, výdech, to zvládnu. Musím. Dřív, než bude pozdě. Snažil jsem se odvážit vůbec promluvit.... Musel jsem. Teď nebo nikdy.

Mezitím vylosovala a došla k mikrofonu. Rozbalovala obálku. Četla jméno. Napínala. Teď musím...

„A splátcem se stává...“

„Hlásím se...“ zamumlal jsem, ale než jsem dopověděl, tak to stihla Kapitolanka přečíst.

„Sixteen Degres...“

-------------

Vše se stalo tak rychle... Ten trapas, když jsem se přihlásil ve stejný čas, jako mě vybrali. Pomohla mi však dáma, která se tomu jen zasmála a pogratulovala mi. Tak snad mi tím pomohla.

Rozloučil jsem se s otcem, který byl výjimečně střízlivý a nekřičel. Uvědomoval si, že mě možná viděl naposledy. A dával mi užitečné rady, jak se vrátit.

Až ve vlaku mi pořádně došlo, co se stalo. Situace, jak z hloupého filmu. Jedu na smrt společně s holkou, kterou jsem miloval. A možná... Možná stále miluju.

- 1976 slov

Máte tu romanťárnu. Doufám, že jste spokojený.