9. Den Hladových her

Rakai (německý ovčák), 4. Kraj, Spojenec:

Rakai téměř nedýchal. Studený večerní vzduch ho dráždil v plicích, avšak donutil se nevydat ani hlásku. Plížil se kolem něj tmavý stín. Byl dlouhý a štíhlý. Zdobily ho kočičí uši a dlouhý ocas. Byla to kočkovitá šelma, která by při troše štěstí mohla německého ovčáka roztrhat na kusy. Rakai se dlouho stranil všech hráčů. Zlověstných výstřelů oznamujících něčí smrt přibývalo a Rakaiovi přišlo mnohem jednoduší se zkrátka vyhnout problémům.
Jenže teď tu kolem něj procházela nějaká kočka. Netušil, zda je veliká či malá. Zda se stejně jako on chce jen ukrýt a přečkat to, nebo je to zabiják, který hledá novou oběť.

Rakai viděl ty kočky, které byly ve hře. Kočky dvakrát větší než byl on. Se silnými drápy a lesknoucími se tesáky...

,,Ale, ale, copak to tu máme? Zatoulal ses mamince?" Rakai vzhlédl a ihned vyrazil ven z jeho úkrytu. Když byl v bezpečné vzdálenosti, mohl si konečně prohlédnout svojí soupeřku. Byla drobná. Téměř poloviční než Rakai. Upravený kožíšek jí zdobily fleky a žlutýma očima si německého ovčáka prohlížela.

,,Nestojím o žádné problémy," řekl Rakai silným hlasem, ale ocas měl svěšený strachem.
,,Já také ne. Hledám si nějakého spojence. Jsem Eudora. A ty se ke mně buď přidáš, nebo tě zabiju rovnou," řekla Eudora medovým hlasem, usadila se a začala si elegantně olizovat tlapku.
Rakai chvíli jen stál. Věděl, že ocelotka nevtipkuje a opravdu by ho zabila kdyby její milostivou nabídku odmítnul. Věděl, že není dobrou spojenkyní a že se ho pravděpodobně pokusí zabít až půjde do tuhého a zbydou poslední hráči. Když ale bude mít možnost nabrat sílu, možná pak Eudoru porazí. Byla rychlá a mrštná, avšak Rakai byl větší a silnější. Nehledě na to, že se mu spojenectví momentálně hodilo. Eudora mu může pomoct porazit hráče, které by mohl zanedlouho potkat.

,,Dobře, beru," řekl jen a na víc se nezmohl. V hlavě už začal vymýšlet plán, jak si zachránit vlastní život na úkor toho Eudořina.

Harfang (sovice sněžná), 10. Kraj, zabiják:

Harfang letěl vzduchem. Cítil, jak se mu ve větru chvěje peří a jak kolem něj proudí nepříjemně teplý vzduch. Pod ním se vzdouvaly písečné duny a on po nich maloval svým stínem. V tom zahlédl pohyb. Cosi malého se prohánělo po pláni a nedávalo pozor na nebezpečí z nebe. Harfang se pousmál a vrhnul se ihned dolů. Přistál přímo na drobné písečné myši, které zabodnul do těla své pařáty. Po písku se rozlila krev. Harfang se sklonil, aby svůj úlovek ochutnal...

,,Opovaž se toho jen dotknout," ozvala se však za jeho zády výhružka. Pomalu otočil hlavu a spatřil vyhublou leopardku (nebo možná také gepardku, nebyl si tak úplně jistý).
,,Co prosím? Nemůžu se dotknou kořisti, kterou jsem si ulovil?" zeptal se nechápavě Harfang a potlačoval smích.
,,Viděla jsem jí první a hnala jsem jí přes celou tuhle zpropadenou poušť. Mám na ní mnohem větší nárok než nějaký vypelichaný pták!" Akira vycenila zuby a vrhla se na kořist. Harfang ale tento krok předpokládal a tak se pomalu vznesl do vzduchu i se svým úlovkem. Usadil se na kamenou římsu, na kterou Akira nedokázala vylézt a pak klidným hlasem promluvil.
,,A očividně jsi jí nahnala přímo do mých pařátů. Děkuji, bylo to od tebe vážně šlechetné vzhledem k tomu jak otřesně vypadáš."

Akira si povzdechla. Věděla stejně dobře jako Harfang, že tady nic nemůže a pustila se do války, kterou nemůže vyhrát. Harfang se opět vznesl a začal kolem Akiry kroužit jako by byla i ona jeho kořist. Akira nevypadala vůbec zdravě. Hubené nohy jí splývaly a na bocích jí byla vidět žebra. Chvíli přemýšlel, zda by nebylo chytré teď Akiru zabít. Byla oslabená a on plný sil. Gepardka nevypadala, že by se plánovala v blízké době vzchopit a získat zpět síly, o které přišla. A tak kolem ní Harfang naposledy zakroužil a odletěl se svojí poctivě ulovenou kořistí kamsi do dálky.

Sedem (kůň) 6. Kraj, Přeživší:

Sedem se poklidně pásla na prosluněné louce. Na chvíli zapomněla na to, že je součástí téhle otřesné noční můry. Hladové hry zatím přečkala v úkrytech. Pár hráčů zahlédla z dálky, ale jinak se nic závažného nestalo. Zdálo se, že většina hráčů raději vybírá extrémní oblasti, jako například poušť či polární oblast, než že by se soustředili na louky a lesy.
Bylo to zajímavé a Sedem to nechápala. Proč si naschvál ztěžují podmínky, když už tak je velmi těžké tu přežít?

Sedem netušila kolik hráčů ještě zbývá, ani jak na tom ostatní jsou. Výstřely přestala počítat zhruba po pátém a rozhodla se raději soustředit na své přežití, než na smrti ostatních.

Sedem se utápěla v myšlenkách, takže si nevšimla ani drobného vlákna, které se před ní nacházelo. Byla to průhledná struna, drobná jako pavučina.
Teprve když jí Sedem přetrhla svým kopytem, všimla si, že se země začala třást.
Ihned zareagovala a s leknutím uskočila. Země se v tu ráno silně propadla a vznikla v ní protáhlá trhlina, na jejíž temné dno nemohla klisna ani dohlédnout. Vyděšená Sedem, stojící na úplném krajíčku této trhliny se snažila uklidnit tep srdce, které jí zběsile bilo v hrudi. Myšlenky se jí v hlavě proměnily na jedinou...

Mohla zemřít.
Stačilo by udělat o jediný krok méně a byla by z ní jen krvavá skvrna v protáhlé propasti.

|20.1. 21|

Chci se moc omluvit, že už měsíc a půl nevyšla kapitola. :/
Dlouhou dobu jsem neměla vůbec chuť ani inspiraci psát a když se mi ta chuť konečně vrátila, dostala jsem covid... 😅
Teď jsem hodně dopisovala testy a doháněla známky, takže snad nevadí, že je kapitola až nyní 🙈

Snad se vám alespoň líbí!