Ani nepočítal, kolik kroků udělal za tu dobu, co mu kručelo v břiše naposledy. Ačkoli mu Briketa - to jméno mu stále nešlo přes rty, ale postupně se s tím smiřoval - slíbila další dávku už před hodinou, nedostal nic. Proto se snažil myšlenkami bloudit někam jinam, aby na prázdný žaludek nemyslel.

Špičkou jazyka si dokonce špáral do korunek zubů, v jejichž prohlubních se uchytilo pár kousků jídla. Po opětovném překousání, kdy se jídlo vrátilo hrdlem zpátky po neúspěšném polknutí, už ztrácel k soustům odpor. Ale toho pocitu, že je to jen slisovaná tráva s hlínou, se nezbavil.

Starosti o Android musel odložit stranou. Nemohl pro ni nic udělat. Pokud by šel sám, Briketa by s ním jistě nešla - hlavně ne proto, aby našel jeden z těch vražedných strojů, které kdysi možná bývaly lidmi. Navíc by ho mohla považovat za jejich komplice a vykuchat jej zaživa. Nebo vykastrovat, u ní člověk nikdy vědět nemohl.

Jak se ukázalo, jeho nová společnice byla výřečná snad od přírody. Skoro vždy měla něco na jazyku - a většinou se to týkalo témat, jejichž diskusi by David nikdy nenavrhl, mnohdy na ně ani pomyslel. Ale z ní slova padala jako z předem připraveného monologu, jako by s živou bytostí nemluvila století a zkrátka musela zmínit to, že pere fusekle jen v odpadní vodě, protože pitnou šetří.

„Co si takhle nainstalovat vodovod?" vylítlo z něj najednou, když minul další prasklou trubici - v pořadí snad sedmnáctou, pokud počítal dobře.

Uvažoval, jestli to bylo úmyslně, nebo jestli si jen někdo nehrál na instalatéra. Ať to bylo jakkoli, dotyčný toho o potrubích zjevně moc nevěděl.

Briketa se chrochtavě zasmála a hravě se plácla do stehna, jako by právě řekl nejvtipnější větu v dějinách. Pak k němu natočila hlavu a posvítila na něj svítilnou. Musel si oči zakrýt rukou, aby mu světlo nevypálilo červené kroužky do očí, jak silné bylo.

„Seš ňákej Ajnštejn, ne?" Už se chystal něco namítnout na prapodivnou výslovnost, ale v zájmu svého života mlčel. Briketa se zašklebila. „Já mám nešikovný ruce a želé si nedokáže ani navlíct fusekle. Nosím vodu seshora, tam od nádrže. Každej druhej den."

„Želé?" zopakoval po ní udiveně.

Zbytek výpovědi odfiltroval, nepovažoval to za důležité. Co na tom, že se musela tahat s vodou? I on musel pracovat manuálně, aby přežil.

„Jo. Želé," odpověděla se zamručením a znovu posvítila na cestu před sebou.

Tenké obočí, které tvořilo kopec nad výraznými tmavými řasami, se stáhlo až k očím, čímž vytvořilo iluzi o gorilím vzhledu.

David byl rád, že jeho obličej vidět nemohla. Sám by jej teď pozorovat nechtěl. I tak dokázal odhadnout dobu, kdy se zmatení překlenulo v plně hloupé civění. A tím si také připsal body za rychlost absurdních myšlenek.

„Však ji poznáš. Třeba si budete rozumět. Jak jen bylo to přísloví? Troska k trosce sedá?"

„Vrána," opravil ji Merkl pohotově.

Musel se dost přemáhat, aby jí urážku neoplatil trefným přirovnáním. Bylo zvláštní, jak rychle se v jeho hlavě utvářela urážlivá slovní spojení, ale když šlo o nějaký vážnější rozhovor, vykvákl stěží pár slov.

„Mno, jak myslíš, génie. Když seš tak chytrej, mohl bys nám nainštalírovat ten vodavod ty."

Vytušil, že teď přišla chvilka, kdy musí mlčet. Nějak věděl, že ona nechce, aby jí na to něco řekl. A nespokojené mručení, které z jejích úst vycházelo, to jen dokazovalo. Proto si jen rezignovaně povzdechl, spojil ruce za zády a přidal do kroku, aby jí stačil.

Ani Briketě moc do řeči nebylo. Divil se, proč z ní najednou nepadaly další - jistě velmi zajímavá a dikutabilní - témata k monologu, ale... vlastně za to byl rád. Když si pomyslel, že ještě před několika hodinami litoval, že je sám... Teď by za to byl rád a děkoval všem bohům, kdyby ji umlčeli nadobro. Inu, alespoň jedno z jeho přání nezůstalo bohy bez povšimnutí.

Tisknul svůj šroubovák v kapse tak urputně, jako by to bylo to jediné, co jej pojí s hezkou částí reality. Když ho svíral, nepřipadal si jako ve špatném snu. Sice nedokázal hlavu přinutit si představovat duhovou louku s jednorožci, ale i tak okolní šedá získávala na světlejších a petřejších odstínech. Vše kolem tak nabíralo alespoň nějaké tvary.

Briketa se zastavila asi po třetí odbočce, kterou prošli. Pozvedla svítilnu k čelu, přičemž se světlo rozlilo po ceduli, na níž posvítila. David ani netušil, jak dlouho neonová písmena neviděl. Ale pamatoval si leták, který četl noc co noc, natolik, aby dokázal přečíst, že je ta budova před nimi prádelna. Nebo jí alespoň byla.

Skoro se neodvážil to nazvat budovou. Zdi držely jen silou vůle, každá cihla jiným směrem, že to ani nemohl nebýt záměr. V prvních momentech se dokonce bál, že se při jediném pohledu zřítí a zavalí je sutinami. Byla by to zajímavá smrt pro jedny z posledních lidí na planetě.

„Moc obyvatelně to nevypadá, ale účelu to slouží," řekla Briketa.

V jejím hlase zaslechl nemalou dávku hrdosti, jako by před ní stála funkční lázeň. Lázeň... I tohle slovo skoro ze slovníku vypustil, když na žádnou dvacet let nenarazil.

„Obyvatelně? Prvně jsem se lekl, že je to brloch důchodců, kteří se baví tím, že špárají do cihel a čekají, kdy zeď spadne," poznamenal David a ohrnul nos.

A co je tohle za puch? pomyslel si. Takhle nějak táhl dědečkův dech, když jsme měli doma cibulačku.

Dědeček. Cibulačka. Jak jen mohl zapomenout? Po celá ta léta, kdy se snažil nezbláznit ze samoty, všechny vzpomínky na bezstarostný život před příchodem Inteligence vypustil. Ty hezké chvíle, kdy pohopsával na klíně postaršího pána, si však našly místo hluboko v jeho srdci.

A tam ta lidskost zůstane.

Briketa zarytě mlčela. K jeho poznámce se odmítala vyjádřit, což dala najevo krátkým odfrknutím a škubným pohybem hlavy.

David sebou v ten moment trhl. Rukama si automaticky bránil obličej. Už si v krku představoval svůj šroubovák.

Žena beze slov prošla dovnitř mezerou, jež mohla kdysi dávno být i vchodem. Na Davida nečekala. Možná předpokládala, že je dostatečně inteligentní, aby šel za ní. Nebo vyděšený, k čemuž by se přikláněl víc.

Jak tak natáčel hlavu, aby prostor kolem sebe obsáhl, téměř vždy se udeřil do stropu. Zem pod ním křupala jako koberec pokrytý bramborovými lupínky, kdykoli rozstoupl další cihlu. Kdyby je někdo hledal, nemusel by se ani snažit, aby je podle těch zvuků našel.

Briketa šla dál, aniž by zaváhala. Skoro poslepu překračovala sutiny tak, že její kroky byly - na rozdíl od těch Davidových - jen sotva postřehnutelné. Světlo mizelo společně s ní daleko před jeho nosem, proto musel jít rychleji. Přitom si ovšem dával dobrý pozor, aby nestoupl na něco, co by mohlo prorazit už tak špatnou podrážku bot.

„Želírko!" zakřičela Briketa, jakmile dorazila k docela obstojně udrženým dveřím, jejichž panty jen tak tak držely na pár zubech.

Nosem natáhla do průdušek tolik vzduchu, že by to vystačilo i na hodinu pod vodou, a zaklepala.

David se prvně lekl, že na něj vyskočí nějaké velké hrozivé psisko - u Brikety si nemohl být jistý ničím a - ačkoli si to jen nerad připouštěl - tohle by na ni dokonale sedělo. Možná by to vytipoval na nějaké velké plemeno, ale jelikož byly jeho vědomosti o psech minimální, předpokládal, že by to mohl být buď vlčák, nebo přerostlý labrador.

„Báro?"

Byl to lidský hlas. A nejen lidský, znělo to jako dítě. Nevěděl, že na světě ještě nějaké děti přežívaly. Vždyť i on dospěl hned ten den, co přišli k nim do města. Bylo pro něj poté naprostou přirozeností, že dítě dospívalo v šesti letech.

Dřív než však stačil rozvinout další úvahu, ze dveří vykoukla hlava. Ve slabém světle nedokázal moc odlišit, ale viděl dostatečně dobře na to, aby si všiml, že se mýlil. Když prošla dveřmi celá, jeho domněnku to jen potvrdilo. Tak ladně vykrajované křivky mohly patřit jedině dívce.

S prázdnýma očima se rozhlížela po okolí, jako by to viděla poprvé. Nedokázal to vysvětlit, ale ten úsměv, který se na její tváři objevil, když nahmatala Briketu a pevně ji objala, jím zamrazil. Nikdy neviděl nikoho tak nadšeného.

„To je želé?" zeptal se Brikety.

Vzpomněl si, že to zmiňovala. A nebylo překvapením, že ji tak oslovovala. I on si skoro zvykl na to, že jemu přezdívala šufane.

Dívka to zaregistrovala a otočila se obličejem k němu. Nemračila se, nemrkala, její oči postrádaly jakoukoli jiskru. Byly prázdné jako vytěžené diamantové doly, s šedavým nádechem, zahaleny světlo nepropouštějící mlhou. Nemusel být génius, aby věděl, že ho ve skutečnosti vidět nemohla.

„Jsem Jana," řekla mile a zahrnula jej stejným nefalšovaným úsměvem, jehož si všiml už na počátku.

Podávala mu ruku.

Gesto tolik lidské, jako člověk sám. Podáním ruky se nepředávaly jen bakterie a případné nejistoty, pokud ten druhý hygienu zanedbával, ale také základy důvěry, na níž se už dal stavět vztah. Jakým směrem se bude vztah vyvíjet, to už z tohoto gesta odhadnout nedokázal.

Dlouho neváhal. Tahle dívka byla rozhodně sympatičtější, než mu byla její starší společnice. Opatrně ruku stiskl a potřásl si s ní, tak jako to kdysi viděl u podplukovníka Dohnalové a Hubrtem.

„David. David Merkl," představil se.

Byl skutečně rád, že na to Briketa nic neřekla. Jana přikývla, že pochopila, a hned jej objala. Bylo to tak nečekané a nepřirozené, že mu nějakou chvíli trvalo, než si uvědomil, co se děje.

Jakmile ho pustila a odstoupila o krok zpátky, zastrčila si pramen neposlušných havraních vlasů za ucho a zaculila se jako poblázněná školačka. To jej nabádalo přemýšlet, kolik jí asi muselo být let.

„Moc mužů se tady nevidí," špitla ke zdi vedle sebe. „A už vůbec ne živých. Jsem ráda, že tu nemusím propadat smutku sama. A čekat na konec lidské rasy."

„Jo..." zamumlal jen.

Nebylo na to co říct. Shrnula vše, co měl na jazyku, do pár vět. Pociťoval k ní sympatie už jen proto, že byla stále ještě naživu. Obdivoval ji za to, že se poprala s pravdou. Ačkoli jí zrak nedovoloval tolik, co ostatním.

Občas si přál oslepnout taky. Aby nemusel sledovat, jak svět, jaký znal, spěje ke konci.

Věnováno Werisek93