Netrvalo to ani dlouho a měl hlavu plnou dotěrných otázek, jimiž by ženu před sebou nejraději zahrnul ihned. Pamatoval si však na pravidla slušného chování a mlčel, dokud se teplé světlo svítilny nerozlilo po stranách tunelu. Teprve poté se nadechl pro odpověď, ale ona jej předstihla.

„Nejspíš máš dost otázek, co?“ Jako by mu četla myšlenky. Uvažoval, jestli předtím nebyla psycholožka. „Zklidni hormony, chlapečku. Nebudu odpovídat, dokud si nebudu jistá, že se ti dá věřit. Podle mokrejch gatí usuzuju, že seš člověk, tím bych začala první krok důvěry.“

David se neubránil nutkání se skutečně podívat. Světlo baterky sice nebylo tolik silné, aby rozlišil tmavý flek od stejně tmavé látky rifloviny, ale i tak se snažil najít důkaz, aby jí to vyvrátil. Cítil se trapně, když nic nenacházel. Netušil, jestli snad i víc, než kdyby tam stopu po nehodě objevil.

„Nemusíš se přede mnou ošahávat, ani jeden z nás to vidět nechce,“ řekla nakonec s pobaveným smíchem a jemu došlo, že si z něj jen utahovala. Nasupeně na ni zavrčel a zadoufal, že to bylo dostatečně nahlas. „Co máš v tom buzibagu?“

„V čemže?“ zeptal se zmateně, ale jakmile jej propálila pohledem, spojil si jedno s druhým a ukázal si na záda. „Jen kusy rozebraný plechovky a prach. Pokud dohlídneš na dno, poznáš tam i moji důstojnost. Bylo tam toho víc, ale cestou jsem toho dost... vytratil.“

„To jsem si jistá,“ odvětila pohotově.

Potom, aniž by nepřestala světlem svítit na Davida, se sehnula k zemi a opřela se dlaní o podlahu.

Roztáhla křivé prsty od sebe tak, že by do dlaně dokázal vložit vejce, a stejně by zůstala skořápka nepoškozená. Když přivřel oči, trochu mu připomínala kočku připravenou k útoku.

Cítil z ní patrné soustředění. Z koutku úst jí dokonce vyčuhovala špička růžového jazyka, která v mezírce kroužila a probíjela si cestu skrze zalepené rty. Tomu však předcházelo tiché zamlaskání, jež způsobilo právě odtržení rtů od sebe.

Nejprve se bál promluvit znovu. Ženu neviděl už bezmála šestnáct let. Alespoň tedy živou. Co si pamatoval, tak poslední zástupkyně něžného pohlaví, kterou tehdy sotva jedenáctiletý Merkl spatřil, byla nejméně ženská žena vůbec – rázná a holohlavá podplukovník Dohnalová. Ráznost si pamatoval proto, že na rány naostřenou holí doteď nezapomněl, to, že byla holohlavá, se mu vybavilo ihned vzápětí. V jaké souvislosti, na to se vzpomínat bál.

Byla tu možnost, že by tato žena – ta na první pohled mile vypadající matka dětí, které by mohly být věkem přibližně jeho generaci – mohla být podobný tyran jako ten voják, jenž se narodil do špatného těla. A před jejímž hněvem by ho neochránila ani starostlivost zrzka Filipa.

Zvláštní, jak si pamatuju hlavně vlasy a plešky. Ale je pravda, že zrzků v táboře moc nebylo.

Už se chystal ke slovu, ale ten šok si ho stále držel v pevném objetí. Navíc tomu obrázky přicházejících červených záblesků, které se objevily kdykoli, když do něj podplukovník praštila holí s hrotem, moc nepomáhaly, právě naopak – bál se promluvit ještě víc. Ale zvědavost samotná byla tak silná, že nakonec tyto vzpomínky zahnal do kouta a konečně otevřel ústa ke slovu.

„Kdo jsi?“

Bylo to tak automatické, že nad otázkou ani nepřemýšlel. Prostě se mu ta věta dostala na jazyk, možná už tehdy, kdy ji slyšel mluvit poprvé. Možná proto se mu v hlavě uhnízdil ten podivný pocit déjà vu, který odmítal zmizet.

„Jsem pouliční hrdinka, která ráda zachraňuje ustrašený děcka, a pak je prodává do guláše,“ odpověděla se silnou dávkou sarkasmu. Když si všimla, že se její vyděšený společník nesměje, otřela si prach a špínu z rukou – do neméně zašpiněné bundy – a zvedla k němu pohled. „Říkají mi Briketa.“

„Proč... ne. Neodpovídej. Už bych se ani neměl divit.“ Odmlčel se, jako by vyčkával na další kousavou poznámku, ale ona se jen letmo zašklebila a dál se věnovala zneškodněnému androidovi pod sebou. „A... odkud znáš mý jméno?“

„Ó, ty seš ten nejdůležitější člověk na světě – ne, ve vesmíru! Co bych to byla za člověka, kdybych přesně nevěděla, kdy chodíš vyprázdnit náklad? Normálně pak pochoduju kolem tvýho zadku a čekám, kdy ten poklad spatří světlo světa.“

„Já ale rodit nemůžu, vždyť nejsem–“

„Nemyslela jsem porod,“ vyhrkla dřív, než stačil myšlenku vůbec dokončit.

„Přestaň,“ zavrčel na ni.

Nebylo mu příjemné, že s ním jednala jako s idiotem. Dokonce i Hubert měl kapku úcty a mluvil s ním jako sobě rovným. Sice jen když měl dobrý den a i tak občas si neodpustil poznámku na to, že by tohle téma neměl probírat s takovým mrňousem, ale rozhodně si ho vážil více než tato žena.

„Tenhle tvůj kovovej kámoš se nedal přeslechnout,“ řekla nakonec s prstem na obličeji Inteligence, kterou k zemi povalila. „Nemohla jsem neposlouchat. Navíc – to divadlo vypadalo zábavně.“

„Ty jsi nás –“

„Poslouchala. Jo. A pokud nechceš mít gatě promočený durch, měli bychom pohnout prdelama a vypadnout odtud. Nahoře se to hemží tupcama, dole zjevně idiotama a já nechci mít dalšího na krku.“

Na oslovení idiot se jen zamračil, nic však neřekl. Nemohl víc než souhlasit, určitě by dalších několik hodin tady v podzemí nevydržel. Navíc by rád viděl denní světlo, nechal si obličej pohladit slunečními paprsky a snad si nechat vybarvit pobledlou tvář tmavšími tóny.

Mlčky přikývl. Věděl, že ho viděla, protože mu posvítila přímo očí a zasmála se se zachrochtáním, které znělo jako bublání horké omáčky, když narazila i na hlen. Znovu si uvědomil, jaký má ve skutečnosti hlad a jak by s radostí vylízal hrnec jakékoli omáčky, na níž narazí. A hlasité kručení v břiše tomu zrovna nepomáhalo.

„Asi u sebe nemáš šufan toho dětskýho guláše, že?“ zajímal se David po chvilce chůze.

Měl pocit, že s tak prázdným žaludkem vážil minus pět kilo, ale jakmile zvedl nohu, aby udělal krok, připadal si těžký jako několik tun.

„Šufan? To podivnej výraz, holátko,“ zasmála se Briketa. David měl sto chutí jí naznačit, že její jméno taky není zrovna výběrem století, ale opět jej předstihla. „Šufan se mi líbí. Hodí se to k tobě.“

„Vážně mám hlad!“ vypískl mladík podrážděně a současně i zastavil, aby tak ukázal, že dál bez jídla nehodlá udělat ani krok.

„Ale jo, Šufánku. Nečerti se, když se chci na chvilu pobavit,“ zamručela Briketa a z bůhví odkud vytáhla tyčinku, již následně Davidovi podala. „Ať šmakuje.“ Pak se škodolibě zasmála. Opravdu je dobrý nápad tohle jíst?

Spíš než jídlo to připomínalo stlačený hnůj – a smrdělo to stejně tak. David se na moment zamyslel, jestli takhle nevypadají brikety, ale jakmile se znovu ozval žaludek, neváhal a tyčinku jí z ruky vytrhl. Ani nemrkl a už podivnou pochutinu žvýkal, trhal a snažil se ji rozmělnit slinami.

Buď byly jeho chuťové buňky naprosto otupělé, nebo to skutečně chuť nemělo. Za což byl ostatně i rád, zrovna chutně to rozhodně nevypadalo. Ale hlad to jistě alespoň trochu utišilo, dokonce ji poprosil o další.

„Tak to ne. Víc dostaneš, dokud nebudem v brlochu,“ vysvětlila Briketa a přidala do kroku.

Na její přání nechal vak s plechem tam, kde se potkali. On sice také pojímal podezření, že ho díky tomu sledovali, ale stále si stál za svým a jen nerad se své poslední kořisti vzdával. Alespoň si nechal svůj šroubovák, kterým –

Jeho podvědomí vytlačilo všechny myšlenky a místo nich tam vložilo novou. Android. Nechal ji tam. On se znovu zachoval sobecky a nechal ji tam.

„Proboha...“ vydechl najednou a chytl se za hlavu, načež si dlouhé nehty zaryl až do kůže, jako by mohla bolest jeho hloupost vykompenzovat. „Já ji tam nechal...“

„Mámu? Sestru? Kočku? Důstojnost? Jo, ty už se nevrátí.“

„Mou...“ Ani netušil, jak ji nazvat. Byla jeho přítelkyně, nebo pouze jakási forma rozptýlení? Rozhodně ho její ztráta znepokojila. „Mou kamarádku,“ prohlásil nakonec. „Musím se pro ni vrátit!“

Už se chystal vyběhnout zpátky směrem, odkud přišli. Šroubovák, jejž měl v kapse, ho svým hrotem bodal do boku, aby ho pokáral za nepozornost a neskutečné sobectví. Ale jakmile udělal jen pár skoků, znovu upadl na již odřené dlaně a rozvalil se na zemi.

„Ksakru! Sakra, já jsem takovej pitomec!“ zakřičel z afektu mladík, když se snažil dostat zpátky na nohy.

Pohazoval rukama kolem sebe, nebezpečnými pohyby prosekával okolní vzduch. Nic platné.

Briketa stála nad ním a zvědavě ho pozorovala. Dupala přitom nohou o zem, což se díky tomu, že měla pevné gumáky, rozléhalo celou chodbou.

„Nerozmlouvám ti to, pitomče. Ale neměli bysme ztrácet čas. Jestli je to drsňačka, postará se o sebe sama. Tak přestaň blbnout a hejbni sebou!“

Pak do něj zlehka kopla – ani ne moc, ale ani málo, zkrátka tak, aby to cítil.

Ale on necítil nic. Nebyl si jistý, jestli to bylo tím, že v něm explodovaly bomby s emocemi, nebo tím, že ji ani nevnímal. Jediné, v čem se mýlit nemohl, bylo to, že Android je pryč. A tentokrát nejspíš napořád.

Briketa se k němu sehnula, aby ho znovu dostala na nohy, on se však sám přetočil na záda a namířil na ni hrotem svého šroubováku.

„Nikam nejdeme, dokud ji nenajdem,“ zasyčel seběvědomě.

Cítil, jak mu cukaly koutky úst, ale nenechal se tím rozhodit. Nemohl ji ztratit, zbláznil by se. Navíc je výhoda mít u sebe stroj, který dokáže najít nepřátele v okruhu kilometrů.

Briketa zvedla ruce nad hlavu v hrané kapitulaci, ale její pobavený úšklebek prozrazoval mnohem víc.

„Vyhrožuješ mi šroubovákem, Šufánku?“

„Jmenuju se David. David Merkl. A pokud se pro Android nevrátíme, udělám ti tímhle vraždeným nástrojem plastiku ksichtu.“