Čas, kdy nohy skládal před sebe jako bezmyšlenkovitý stroj, utíkal snad čtyřicetkrát pomaleji než obyčejně. Stále si to oživoval tak, že alespoň jednou za čtyři kroky povyskočil, aby tak na moment zbavil znavená chodidla takové tíhy.

Zalitoval, že si nedal té odporné polívky víc. Žaludek se ozýval stále častěji, nenechával člověka v klidu ani minutu. Kdykoli se chodbou rozeznělo tiché vrčení, po prvotním šoku a zjištění, že to byl jeho prázdný žaludek, sebou přestal škubat úplně.

V žaludku mu hladové zvíře narazilo do stěny tak, aby to bolelo co nejvíc. Instinktivně se za břicho chytl a objal si pas rukama, jako by to snad mohlo hlad utišit. Nebo alespoň zeslabit tu bolest a pocit prázdnoty, který ve tmě ještě sílil. Hlad mu také znemožňoval racionální myšlení; najednou pomyslel na roládu s kakaovým krémem, po chvilce měl před očima rozpitvanou rybu.

Jediným pozitivem se stala ta skutečnost, že stále ještě žil – relativně zdráv a v pořádku. Dokud měl srdce uvnitř hrudního koše, kde svou činností zajišťovalo stálý oběh krve po těle. Jeho mozek pracoval – sice pomaleji než běžně, ale od klinické smrti byl daleko.

Android vedle něj vypadala jako abstinentka, která vede svého opilého přítele z rozlučky. Své role ochranitelky se chopila bez výtky, za což jí byl David vděčný. Netušil, zdali by se dokázal ubránit, pokud by na něj odněkud vyskočila skupinka Inteligence.

Doufal, že za tu dobu narazí na starouše na vozíku. Naivně si namlouval, že na něj Hubert někde čeká s hrncem teplého guláše a povzbudivého svařáku. Nechtěl se byť jen na chvíli vzdávat svého vysněného přání, stalo se jeho jízdenkou ven z tohohle nekonečného tunelu.

V ústech už cítil nahořklou chuť kvašného ovoce. Nikdy nezjistil, co za plody to přesně bylo, Hubert si své tajemství výroby střežil lépe než čehokoli jiného. Dokonce i jeho denní zápisky byly veřejnější, a že v nich našel nejrůznější pikantnosti.

Kdysi přemýšlel, že by si taky vedl něco jako deník. Nemusel by si tak pamatovat, co dělal před měsícem, a navíc by se i zabavil. Vyvaroval by se všem dotazům na Android, kdy se snažil zjistit, co za den v tu chvíli byl a jestli nemá zrovna dnes schůzku. Ale když zkusil napsat pár zápisů, zjistil, že jeho skříňka s talentem rozhodně nezahrnuje tvůrčí psaní. Popisování toho, co měl k snídani, ho přestalo bavit ještě ten den.

Podle toho, že Android ani necekla, odhadl, že jim unikají. Ale vše, co měl, byly stejně jen domněnky. Nic víc, než jen prázdná přání a nesplněné sliby, které si sobě dal. Nikdy se nevzdám. Nikdy nepřestanu utíkat, dokud je to srdce furt v tý hrudi, ve který má být. Dokud bije pro lidi, co už nejsou.

„Mám několik alternativ,“ protrhla najednou ticho Android, když už

David začal pojímat podezření, že se jí hlasový adapter porouchal.

Trhl sebou, nijak moc se nesnažil své zmatení skrýt. Ona ostatně monitorovala veškeré jeho životní funkce, změn v jeho chování si jistě všimla.

„Hm... poslouchám,“ zamručel přes nos mladík, načež si otřel rukávem bundy kapku hlenu, která mu z nosu unikla.

Byl rád, že se vymýšlení chopila ona. On byl vděčný, že vůbec dýchal a šel – už jen to bylo moc aktivit naráz.

Inteligence natáhla ruce před sebe a otočila je dlaněmi vzhůru, jako kdyby se pokoušela vytvořit váhy z vlastního těla. Poté jednu ruku posunula o něco níže, což Davidovu potrhlou teorii vah jen potvrdilo.

„Nemůžeš utíkat věčně,“ řekla po chvíli, jakmile si byla jistá, že jí David věnuje veškerou pozornost. Paže tentokrát vyměnila, jako by tu první možnost chtěla převážit. „A schovávat se ztrácí smysl, jestliže tě Inteligence dokáže vždy vyhledat a vyhnat.“

„A řekneš mi něco, co nevím?“

Jeho hlas zněl opravdu podrážděně, za což mohl nejen ten ukrutný hlad, ale také ztráta trpělivosti, na níž pomalu doplácel. Ani obyčejně nebyly jeho zásoby trpělivosti zrovna velké a nyní je drze pokoušela.

Android jeho peprnou poznámku nevnímala. Právě v takových momentech byl rád, že bylo její chování jen podle přesně naprogramovaného vzorce s pár jeho úpravami, které jí povolovaly navázat rozhovor a sama jej i začít. Byly ovšem i chvíle, kdy mu to bylo spíše ke škodě.

„Před hodinou jsem ztratila spojení,“ doplnila, jako by o nic nešlo.

Trvalo hodnou chvíli, než Davidovi došlo, co to znamená – a tentokrát to na hlad svést nemohl.

„Takže...?“ vyhrkl, ale schválně se odmlčel a zbytek věty vysvětlil jednoduchým gestem zatřepáním rukou.

Věděl, že to pochopí. Často nechápal všechna její slova a tohle gesto se stalo jedním z jeho oblíbených.

„Je možné – přibližně na osmasedmdesát procent –, že bezdrátové spojení ruší,“ vysvětlila pohotově.

Bambulkovitý nos posunula nahoru tak, že vypadal jako bledá ředkvička. Vsadil by se, že kolem něj naskákaly i pihy, ale to už se pokáral, že fantazíroval příliš.

„A těch zbývajících dvacet dva?“ zeptal se už ze zvyku David, který obyčejně její přepočítávání na procenta ignoroval.

Nyní však ignorovat nemohl, ta čísla by mu mohla zachránit život.

„Dvacet jedna procent patří možnosti, že se jim podařilo projít skrze zabezpečení a blokují mě zevnitř.“

Skoro by i přísahal, že se v jejím hlase odrazila i lítost, možná náznak smutku. Ale nebylo to ani z desetiny tolik, co ovlivňovalo jeho myšlení.

Blokují mě zevnitř. Ta věta mu v hlavě zněla jako stovky poplašných zvonů, tříštila rozumné myšlenky na tisíce drobných kousků, které ten zvuk odnášel s sebou pryč.

Dvacet jedna procent snad není tolik, pomyslel si.

Byla to chabá útěcha, ale i tak v její čísla věřil. Věřil v ni.

„Nechci se ptát, co je to jedno–“

„Vybitá baterie,“ dodala dříve, než stihl svou myšlenku dokončit.

Jako na zavolanou její levé oko se studeným světlem – ani proto, že mu to světlo věčně zachraňovalo krk, ho neměl nikdy moc v lásce – zablikalo. Několikrát, jako by to bylo na poplach.

Nemohl skrýt, že jej to rozrušilo. Byla na dobíječce po celou tu dobu, co ji v bunkru držel. Musela mít dostatek energie na několik dnů, nemohla by se tak rychle vybít ani během. Navíc nikdy neběhala, její nohy se nedokázaly hýbat rychleji než rychlou chůzí. A nemohl si nevšimnout, že zpomalovala.

„Jaký je stav baterie?“ zajímal se a starostlivě na ni pohlédl.

Dokonce se musel zastavit, aby ho dostihla – tak pomalá byla. Vak na zádech s každou další minutou těžkl, což se stáním na místě ještě znásobilo.

Dříve, než stačil zaměřit její obličej, oko opět zablikalo, dokud nezhaslo úplně, a oba se ponořili do tmy. Temnota jej přiběhla obejmout a nezapomněla s sebou vzít i strach, který každou další přibývající sekundou exponenciálně narůstal.

Jeho choré mysli se chopila paranoia a panika. Tma, v níž se rodily ty nejbizarnější představy a obrázky, jeho již tak bujnou fantazii ve vytváření těch nejhorších scénářů jen podpořila. Všechny zvuky, jimž doteď věnoval minimální pozornost, se do jeho lebky probíjely jako hřebíky. A podobně také jejich vytěsňování bolelo.

Prsten na prstě, který je ovázán zkrvaveným obvazem. Ruka, na níž prst původně byl, ležela pár metrů vedle jejího původního majitele. To však nemohlo tělo trápit, když červotoči vykonávali práci ve službě po ubožákově smrti. Jak by pak mohlo dítě odolat a tu lesknoucí se věcičku si prostě nevzít?

Byl to záblesk světla, který jeho vzpomínku podnítil. Následný šok, jenž mu sevřel útroby v křeči a stiskl hrdlo, aby zabránil nádechu, tuto myšlenku donutil blednout, dokud se mu před očima nepromítala jen ta chvíle, kdy si prsten na prst nasazoval a zjišťoval, že není tak velký, jak si původně myslel.

Vyštěkl. Tentokrát nahlas, bez toho, aby si dával pozor na to, jestli ho někdo zaslechne. Ta silně sentimentální reakce mu dokonce ulevila po tom všem, čím si za posledních několik hodin prošel. Byl snad i rád, že mohl upustit uzdu a konečně ukázat strach, který ho zaživa sžíral.

„Android?“ špitl do tmy a naklonil hlavu v naději, že ji tak lépe uslyší.

Ale ačkoli napínal uši až nadoraz, nezaslechl jediný pohyb.

Litoval, že se jeho oči na tmu nedokáží tak rychle adaptovat. Litoval – snad poprvé v životě –, že nebyl pavýtvorem Inteligence.

Neodpovídala. Dál na ni volal, hledal byť tu nejmenší známku její existence, ale nic nenacházel. Máchal rukama a pohyboval se vpřed tam, kde ji viděl naposledy. Prosekával pažemi zatuchlý vzduch, narážel do stěn, klekal si na zem. Ale nikde po ní nebyla ani stopa.

Pak však něco zaslechl. Nebyly to ani kroky, proto prvně odhadoval, že by to mohl být právě Hubert. Když se ovšem podíval pozorněji, v dálce před sebou spatřil světlo. Malinké, téměř rudé světlo. A blížilo se.

Na místě ztuhl. Tohle nevypadalo dobře a on si to uvědomoval. Krk mu sevřely dlouhé prsty náhlého zoufalství, naděje byla za hlasitého jeku zadupávána do země.

Už to zažil. A ne pouze jednou.

„Merkl, genetická kombinace v centrálním úložišti, vlastní informace nenalezena. Přišel čas doplnit chybějící data,“ ozvalo se z tunelu a David znovu zalitoval, že ztratil svou baterku a odvahu běžet dál.

Věnováno Aliveas