Svět kolem něj se točil jako na zvonkohře. Kdykoli se pokusil ono točení zastavit, rozjelo se rychleji a neúprosněji. Bralo s sebou na projížďku i jeho mozek, s nímž si pohrávalo jako s mičudou – tak mu to alespoň připadalo. Dokonce i žaludek, který se do té doby jen občasně ozval, že by v sobě uvítal pár soust, předvedl několik kotrmelců, aby přinutil člověka trpět dostatečně.

„Nemáme se kam vrátit?“ zamumlal si spíše pro sebe, aby se i v duchu ujistil, že je konec.

Dlouho ukrývaný bunkr, který nemohl patřit nikomu jinému, než mrzutému a zlomenému člověku, byl pryč. Zbyla po něm pouze ukotvená vzpomínka v hlavě.

Ihned se mu v hlavě vytvořily obrazy jeho bunkru. Už si nemohl víckrát kopnout do polorozpadlého stolu, na němž pracoval tak rád. Nemohl již více nadávat na díru ve střeše, kterou se párkrát pokusil opravit – marně. Ale přes všechny své nedostatky to byla dobrá skrýš.

Nemohl tomu uvěřit. Vždy si dával bedlivý pozor, aby na něj nepřišli. Kdykoli se zdálo, že mu jsou na stopě, ukázal se na povrchu a svou věrnou devítkou prostřelil pár oken. Existovala jen jedna věc, již nenáviděli androidi víc než neúspěch – narušení jejich rutinního života. A protože muselo být vše v jejich komplexu dokonalé, oprava děr ve skle se stávala neodpustitelnou povinností.

Slíbil si, že jakmile spatří dobře vypadající budovu s naleštěnými okny a opečovávaným trávníkem, prohodí sklem tolik kamenů, co unese. Nehodlal nechat pomstu na sebe čekat. Navíc, výborně se činností filtroval vztek, který mu nyní cukal koutky nahoru a dolů.

Riskoval sice krk, ale v bunkru měl vše, co k životu nutně potřeboval. K tomu po něm nikdy ani nešli, vždy stačil okamžitě zmizet v podzemí. Pro jistotu si ještě sbalil něco málo, co pro něj bylo nejdůležitější, a utekl na pár dnů jinam. Pokaždé měl ovšem jistotu, že se tam může vrátit. Že má místo, které by mohl nazývat domovem.

Teď se to změnilo. Tentokrát se vrátit nemohl.

Teď jsem oficiálně bezdomovec.

„Nedokázala jsem to ubránit,“ řekla skoro i sklesle Android, s očima ukotvenýma před sebou.

Dlouhé prsty svírala v pěsti, jejich klouby na sobě napínaly syntetickou kůži k prasknutí.

Pohlédl na ni. Možná jí to bylo líto.

David chvíli přemýšlel, jestli se přeci jen nestydí za to, že svůj úkol nezvládla – třeba on by se styděl. Ale když se nad tím zamyslel více a uvědomil si, že má tu čest s plechovkou, co v sobě má lidskost jen v podobě srdce, tuto myšlenku zavrhl.

„Jsme odepsaný,“ vydechl nakonec a rezignovaně pohodil rukama, načež je skryl do hlubokých kapes své kožené bundy, na níž pončo obyčejně nosil.

Už se ani nechtěl dotknout staré vlny, jejíž podivná látka ho vždy dokázala rozveselit. Ne, byl totálně na dně. Znovu.

Android zvedla poučně prst, jako by se snažila protestovat.

„Na planetě Genium se nachází celkem –“

„Je to Země!“ vykřikl David, jakmile jen to jméno zaslechl. Nenáviděl vše, co se jen okrajově týkalo těch plecháčů, kteří prakticky vyhladili lidstvo. A s tím souvisel i jejich název pro planetu, jíž se stali novými pleniteli. „Zatraceně! Proč nejsi s to to pochopit, Android?!“

„Davide Merkle,“ začala společnice, ale opravdu se na chvíli odmlčela, aby ji poslouchal. David si v tu chvíli nedokázal pomoct, ona skutečně vypadala lidsky. „Planeta Země byla – jak jsi sedmačtyřicetkrát zmínil –, cituji, hnojem pro vládu. A podle mé skromné paměti také odhaduji, že onen hnůj nic příjemného není.“

„To byl kompliment,“ zabručel mladík a schválně přidal do kroku, aby mu záhadná inteligence nestačila.

Zároveň ji však chtěl mít poblíž, aby se jej znovu nezmocnila samota.

Být sám je horší než si před spaním číst starý leták dokola a dokola, jen abych viděl slova.

„Kompliment je synonymem pro poklonu, či lichotku,“ namítla Android, jakmile se opět dala do pohybu.

Dlouhé dolní končetiny – David jim jinak než nohy říkat nemohl – třely spoji na kolenních kloubech o sebe, až to vydávalo nepříjemný skřípavý zvuk.

Tolik k nenápadnosti, pomyslel si.

„Když je něco hnojem, pak je to užitečný. Nechutný, ale užitečný,“ vysvětlil.

Neodpustil si nepatrný úsměv, který se přímo nabízel.

„Jako koupel?“ zajímala se s náznakem zvědavosti, jako se ptávají znudění žáci kdykoli, když nějaké kantorovo slovo přeslechnou.

Po předchozí intonaci však nebylo ani památky.

Rezignovaně si povzdechl a přikývl – víckrát, než bylo třeba.

„Jo. Třeba jako koupel.“

Už se ani neptal, jak na takové podobenství přišla, věčně ho svými přirovnáními mátla a překvapovala. A navíc věděl, že kontroluje všechny sektory v jeho bunkru. Včetně provizorního sprchového kouta.

Android přeběhl po tváři náznak úsměvu, to vytušil i bez toho, aby na ni vůbec pohlédl. Její levé oko sice fungovalo jako prapodivná studená baterka, ale i tak by jen nerad nechal na sobě znát zmatenost a dezorientovanost, již nyní pociťoval. A navíc studená světla nikdy neměl rád.

Dále šli mlčky. David se snažil, aby nepropadal klíčkům deprese, které se už jako semínka v jeho hlavě uchytily. Jakmile vyrašil byť jen sebemenší úponek, bral světlo všem nadějím v okruhu několika stovek buněk, jež následkem toho strádaly a pomalu rezignovaly.

Už ani nevnímal, jak dlouho se v podzemí plahočil. Byla to hodina? Dvě? Nebo dokonce tři? To netušil. Rozpoznávání času bez slunce mu dělalo problém i tehdy, když byl na povrchu. A Android se zeptat nechtěl, zase by tak navázal na další – jistě podobně záživný – rozhovor, na nějž vážně neměl náladu. Ale jelikož zvládl už jednou omdlít, odhadoval to na dvě a půl hodiny. Plus minus.

Voda ze zrezivělého potrubí odkapávala v kapkách na zem do důlků, které si stihla za tu dobu vytvořit. Občas se rodily po jedné, někdy to byly celé čůrky, co zněly jako slabý déšť. Déšť... Ani si nevzpomínal, kdy naposledy déšť spatřil. Kdy naposledy viděl slunce, jež se skrývá za tmavé mraky a upozorňuje tak na přicházející chlad a mokro? Před staletími? Ne, tak dlouho ani nežil.

„Inteligence měla sledovací zařízení,“ prolomila ticho Android, když nevydržela to napětí.

David věděl, koho myslí. Říkají si tak. Inteligence.

Pamatoval si den, kdy to slyšel poprvé. S maminkou se koukali na televizi, nejspíš nějaký pořad o vaření, pokud si to dobře pamatoval. Sára seděla na gauči vedle něj, na kolenou měla čistý papír a čmárala na něj tužkami, když se snažila znázornit svou představu.

Nestávalo se moc často, že by dávali zprávy uprostřed nějakého pořadu. Alespoň ne v té době před tímhle vším. Přesně si vybavoval ten hlasatelův úsměv, jímž obdařoval miliony, když s nadšením oznamoval, že otázka nesmrtelnosti byla konečně vyřešena.

Protože mrtví už znovu umřít nemůžou.

„Já vím,“ zamumlal na odpověď, aniž by se na ni podíval.

Stejně by v sobě neměla ani kapku lítosti – tu jedinou, která by ji od stroje odlišovala. Ne, ona byla jen stroj s lidským srdcem, co pro život dávno přestalo bít.

„Přišli zadním vchodem. Dávali si záležet, aby se napojili na všechna monitorovací zařízení. Bránila jsem se, ale měli pětasedmdesáti procentní přesilu. Odřízli od energie celý B-sektor, zbytek se mi podařilo izolovat.“

„Android, dost. Nemůžeš za to,“ řekl Merkl, ale neubránil se tomu, aby zněl zničeně.

Měl nutkání se rozplakat, hned teď se zhroutit k zemi a nechat slzám volný průchod. Ale situace mu to zakazovala. Naštěstí.

„Zlobíš se,“ konstatovala Inteligence a schválně se zastavila.

David ještě nějakou chvíli šel, dokud se nedostal dostatečně daleko, aby od ní byl přibližně deset metrů. Pak se otočil přes rameno a poprvé za tu dobu, co nabyl vědomí, pohlédl do její tváře.

„Jo. Jo, zlobím se. Protože umřu. Budu jako miliardy dalších plechovek – bez emocí, lítosti, empatie... bez toho, co ze mě dělá člověka. Skrývám se už skoro dvacet let, ztratil jsem každýho, na kom mi alespoň trochu záleželo. A to jen proto, že nechci být jak oni. Že jsem rád... smrtelný. Zlobím se na ně, na tebe, na sebe. Zlobím se na tenhle zatracenej svět. Ale to ty bys nepochopila. Jsi jen stroj.“

Poslední slovo skoro s odporem vyplivl.

Nečekal na její odpověď, nechtěl ji slyšet. Ačkoli to vyslovil sám a s těmito slovy už dlouho žil, silně ho zasáhla. Jsem rád smrtelný... Bál se smrti. Bál se o svůj život. Ale nikdy v životě by nechtěl žít věčně tak, jako žijí oni. To by raději zemřel někde v podzemí – tam, kde by na něj nezbyla jediná vzpomínka, neskápla by pro něj jediná slza.

Ale zemřel by jako člověk.

A za to smrt stála.