Ležel nehnutě jen několik málo minut, ale stejně mu připadalo, že proležel týdny. Vědomí nabyl podobně rychle, jako ho ztratil, ale když se pokusil posadit, zastavila jej opětovná zpráva mdlob, které se znovu natahovaly, aby ho objaly. Chytl se za hlavu a opřel se o stěnu za sebou, krátký odpočinek si snad dovolit ještě mohl.

Jakmile jeho prsty nahmataly vlhké zdivo, ošil se. Mazlavá kašovitá hmota, která celou stěnu pokrývala, se ale usadila na kůži a dávala svou přítomnost znát odporným zápachem. Jako by snad porušil nějakou membránu, jež bránila puchu se šířit za její dosah.

Usoudil však, že smrad je v tuto chvíli nepodstatný. Jedinou důležitou věcí se tak stalo postupné vzpamatovávání se jeho mozku, kterýžto netušil, jak se tady ocitl. Musel pátrat na povrchu paměťové schránky, než si uvědomil, co se dělo před minutou, natož před nějakou půl hodinou, odhadem.

Stáhl ruce do klína a přitáhl si kolena k tělu. Bradu, jejíž ozdobné chmýří ve slabém světle androidčina oka připomínalo spíše srst čerstvě narozených koťat, vklínil mezi ně tak, že brzy hlavu sklonil a sevřel mezi koleny nos.

Prsty přesunul na spánky, odkud dráhou po kůži pokračovaly do vlasů, které uchopil v pěstech. Tmavé prameny delších loken mu tak proplouvaly mezi klouby podobně poddajně jako voda. Mastné kořeny zanechávaly na kůži ochranný maz, který byl na omak sice nepříjemný, ale dodával Davidovi pocit skutečnosti.

Jakmile zvedl pohled, jeho oči se zastavily na ladných křivkách lýtek. Nechávala si je vždy odkryté, oděné pouze do tenké bílé látky, když ji přinutil na sebe něco dát. Když se podíval pozorněji, vskutku bledou kůži zakrýval závoj, který svým vzhledem připomínal síť pavučiny.

Její bílý oděv začínal až pod koleny, aby nebylo těžké se k nejvíce zatěžované části těla dostat. Co si pamatoval, nikdy se nesvlékala. Občas si pouze vyhrnula nohavice nad kolena, aby jí mohl klouby namazat.

Kombinéza na sobě neměla ani skvrnku, ačkoli ji nikdy neviděl se umývat. Přemýšlel, jestli se látka nečistí sama. Bylo by to i vcelku pravděpodobné vzhledem k tomu, jak často se prodírala podobně zašpiněnými místy a zářivě bílá nikdy svůj jas neztratila.

Android ho sledovala svýma bystrýma očima, jimiž jistě analyzovala změnu jeho tělesného stavu. Postávala mlčky, nehnutě jako renesanční socha, ale v hlavě jí určitě šrotovaly nové možnosti. Možná se snažila připojit na bezdrátovou síť. Moc často to nedělala, ale propojení jejího centrálního počítače s venkovní sítí mu již několikrát zachránilo život.

„Jak... jsi mě našla?" zahuhlal přece jen David, jakmile si odkašláním z krku odstranil hlen.

O Huberta se zatím ani nestaral, ten stařík ho tam nechal a rád by jej předhodil těm plechovkám, jen aby si zachránil vlastní krk. Ale Android naštěstí ne.

„Utekla jsem," odpověděla automaticky co nejupřímněji a s úsměvem naklonila hlavu na stranu.

Nic víc neřekla. Jako by před ním tajila něco, co nechtěla prozradit.

„To vidím," přiznal mladík, když se mu podařilo se opřít o lokty a nadzvednout se. „A plechovky? Ti, co jsem je slyšel tam nahoře. Čmuchalové. Jsou tam ještě?"

„To je pravděpodobné," řekla bez toho, aby mu vůbec věnovala pohled.

Oči – nebo tedy to, co věrně ty lidské připomínalo – měla upřené na zeď před sebou, jako by se snažila rentgenovým zrakem vypálit do stěny díru.

Davidovi by ta odpověď obyčejně nestačila, nyní by však stejně více informací nepobral. A navíc nechtěl slyšet ani jednu špatnou zprávu, dokud byl na jeden krátký moment v relativním pořádku a bezpečí. Jako chráněn v mýdlové bublině, kde si mohl žít ve vlastním vesmíru. Jen on, tlukot jeho srdce a věrná Android, když na to došlo.

Pomalu se postavil a sundal si vak ze zad. Poté jej rozevřel a podíval se dovnitř, zdali se jeho obsah nějak nepoškodil. K jeho zjištění tam většina pracně získaného zboží chyběla, vak byl jen zpola plný. Tolik námahy pro nic, problesklo mu hlavou.

„Android, najdi východ," poručil umělé bytosti vedle sebe a sám se rozhlížel kolem.

Tuto chodbu sice znal, ale ještě nikdy se nedostal dál než za Hubertovo doupě, kde také trávil většinu svého volného času u veteránova domácího svařáku, který chutnal odporně, zapomněl však díky němu na veškeré své rány.

Dny, kdy oba bezstarostně klábosili na barových stoličkách, jimž Hubert kdysi utnul nožky, aby se na ně mohl tehdy ještě o něco menší David vytáhnout, byly dávno pryč. Odzvonilo i klidným časům opileckých nocí, kdy býval jeho starší přítel tak mimo, že se nebál ve vyprávěních zacházet do nejnechutnějších detailů. A že jich ten voják před dítětem skrýval dost.

Tiše si povzdechl a luskl si prsty u ucha, aby vyzkoušel, jestli dobře slyší. Hučení sice ustalo, ale stále měl ve zvukovodu jakousi vzduchovou bariéru, přes niž se nedostal tišší zvuk, než bylo prosté šeptání. Když si boltec propleskl dlaní, aby se toho zbavil, ozvalo se lupnutí a chvilkový tlak ve spánkové kosti, která se taktéž rozhodla reagovat. Ale nepříjemný pocit zmizel.

Ukazováčkem pravé ruky, jíž – jak se alespoň domníval – by si do koutku nezanesl tolik špíny jako tou druhou, si promnul místo pod okem. Na bříšku mu zůstal nažloutlý krystal se smítky prachu – nebo, jak tomu běžně přezdíval, šušínek bordela.

Utřel si nečistotu do kalhot a zvedl pohled ke své neživé společnici. Android ukazovala před sebe v jednoduchém gestu. V ten moment David zalitoval, že ji něco takového vůbec naučil. On netušil, na co se ptal, a ona se k tomu zjevně víc vyjádřit nehodlala.

Poupravil si popruhy na zádech a několika nejistými kroky se utvrzoval v tom, že je to dobrý nápad tak brzy chodit. Pro případ se přidržoval stěny vedle sebe, veškeré hmatové receptory zaznamenávaly změny povrchu i teploty. Sem tam mu prsty mrzly, ale pustit se nemínil.

Znovu se ho zmocňoval ten pocit, že je sám a natolik odvážný, aby pokračoval do tmy i bez toho, že by vůbec něco viděl. Bohužel při tom všem chaosu svou baterku očividně nechal na hromádce šrotu, který musel opustit.

Opustit. To slovo se mu před očima zjevilo jako rudý vykřikník. Její přítomnost bral jako samozřejmost, její pomoc jako formu jistoty. Až nyní k němu dorazil význam jejích slov. Utekla jsem.

„Když jsi tady," promluvil mladík znovu, jakmile dokázal myšlenku zformulovat do slov, „kdo potom hlídá náš bunkr?"

Jeho umělá společnice mu neodpověděla. Dál jen šla mlčky vedle něj, s očima analyzujícíma prostředí kolem sebe. Vsadil by se, že je myšlenkami úplně mimo svůj program, ostatně jako vždy, když po ní nechtěl těžkou práci. Ačkoli si ji tak sám upravil, aby byla lidské bytosti bližší, občas toho litoval.

„Pokud se mnou nehodláš mluvit, protože jsem tě urazil, pak je to hloupý a iracionální," zamručel si pod nosem David a přidal do kroku.

Z rychlé chůze se stal skoro běh, ale stále se na nic rychlejšího necítil, proto své kroky jen natáhl a houpal boky jako při tanci.

„Nejsem uražena, když nemohu mít emoce," odpověděla mu.

Nemohl si pomoct, ale něco se v jejím hlase změnilo. Jako by tu bezmeznou oddanost a důvěru nahradila nějaká verze vzdoru, kterému nerozuměl.

„Jsi lidštější než jakákoli jiná plechovka, kterou jsem potkal a nezničil. Klidně bys city mít mohla, ale to není možný. Víš to, že jo? Ve svý paměti si uchováváš všechny naše vzpomínky, ale necítíš nic. Nenávist, empatii, náklonnost... Chápeš to, žiješ s emočně labilním bláznem."

„Oni jsou tady," řekla naprosto prázdně, jako by i poslední stopa po vzdoru zmizela.

Opět to byla jen prázdná plechovka s programy, přesně ta, jakou našel. Ale stejně se nemohl zbavit toho tušení – onoho sžíravého pocitu –, že se jí to tentokrát skutečně dotklo.

Zastavil se a otočil se na svou dokonalou androidku, načež jí dal obě ruce na ramena.

„Jasně, Android. Však já tě mám taky –"

Androidka rychle zatřepala hlavou, až to vypadalo téměř lidsky.

„Ne, nechápeš to. Oni jsou tady. Přišli si pro Merkla."

Trvalo hodnou chvíli, než vůbec pochopil, co se mu snaží sdělit. Když mu ovšem došel plný význam jejích slov a pod zájmenem oni si opravdu někoho představil, leknutím nadskočil, až se plechy uvnitř jeho vaku rozezněly plochami o sebe.

„Musíme se vrátit do našeho úkrytu!" rozhodl nakonec dezorientovaný mladík, přičemž se chaoticky otáčel ze strany na stranu ve zmatení ze správného směru.

Kudy se sem dostal? A zkolaboval skutečně tady, nebo jej sem Android odtáhla?

„To nebude možné," namítla.

Pevně ho chytla za ruku a stiskla ji tak silně, až se mu klouby dřely o sebe. Štěkl, ovšem jen velmi potichu, aby se nevyzradil.

„Proč ne?" zeptal se sotva slyšitelně ve strachu, že jej někdo slyší. Nebo že ho nějaká plechovka pozoruje a čeká, dokud se jim nevydá sám.

Android se ohlédla za sebe, hned poté zaměřila svou pozornost znovu na svého majitele. Když promluvila, v jejím hlase se objevila další novinka, jíž si všiml až teď. Ona skutečně použila intonaci.

„Už neexistuje. Utekla jsem. Utekla jsem jim."