Celý jeho svět se ponořil do ticha. Ačkoli Kaizer něco říkala, dloubala do něj a všemožně na sebe upozorňovala, nevěnoval jí ani špetku své pozornosti. Krk zůstal zablokován okolními svaly, aby nechávala hlavu otočenou přesně tak, jak mozek žádal.

Potily se mu dlaně. Mnohem více než normálně. Ani se je nepokoušel utírat do kalhot, bylo by to zbytečné. Podobně jako bránit prvním slzám, které se draly na povrch skrze kanálky. Jeho chvíle naprostého zoufalství zkrátka potřebovala ty pravé podmínky pro to, aby zatopila jeho duši krví, potem a slzami.

Srdce vynechalo pár úderů, což ho alespoň ujistilo v tom, že ho stále má. Ten tíživý tlak na hrudi mu trhal plíce, plnil je takovým množstvím vody, že si musel odkašlat. I tak mu z úst vylezl nazelenalý pramínek hlenovité kaše, která nechtěla pustit čisté sliny do hrdla.

Sevřel prsty v pěsti takovou silou, až ucítil, jak mu bříška vlhnou. Krev to nebyla, nehty nikdy nenechával dlouhé, nevydržel to. Kdykoli byl hlad vskutku nesnesitelný a nic jiného po ruce nebylo, nehty se staly docela obstojnou náhradou jednohubek. Tím však jen rozdráždil žaludek a jen si přihoršil, ale toho zlozvyku se již zbavit nedokázal.

Kdy naposledy Huberta viděl? Tehdy, když utíkali před Inteligencí. Poprvé za poslední týdny. Pamatoval si, že je oba vystavil nebezpečí, když riskoval a zkusil štěstí v centrále poblíž města. Ještě před pár týdny mu to připadalo jako ta největší chyba jeho života. A nyní? Neuměl rozlišit chybu od nedokonalosti. Ale nepovažoval to za prohřešek, spíše jakési osvícení.

Stalo se toho hodně od té doby, co se tyhle dvě oči - jedny šedo-zelené, nápadně podobné mechu na kameni, a druhé tak hnědé, až by si je někdo z dálky s černou mohl splést - setkaly a vyměnily si pár pohledů. Přesně si vybavoval, jak Hubertovu panenku obíhal hnědý zubatý kroužek, který na slunci zářil až do červena. Byly ty oči pod víčky stále stejné?

Pamatoval si doby, kdy jim oběma stačilo dlouhé mlčení, aby si předali vše, co chtěli druhému sdělit. Vytvořilo se mezi nimi velmi silné pouto, skoro jako mezi otcem a malým synem. Až na to, že Hubert byl bezdětný a David už dávno dítě nebyl. I tak se pro něj stal tím nejlepším otcem, jakého si mohl přát.

„Má slabý puls," slyšel z dálky.

Trvalo mu, než si spojil hlas s tváří. Jeho malinká bublina, v níž se smiřoval s vlastním zklamáním, v ten ráz praskla a vystavila obnaženou vinnou duši světu.

„Kdo je to?" zajímala se jeho společnice. „Na tvýho otce je moc... světlý."

„Ujal se mě, když jsem utíkal z armády. Když si Inteligence odtáhla Sáru, boj za lidstvo pro mě ztratil smysl. Byl jsem hodně mladý, mohlo mi být tak jedenáct, když zaklepal na moje dveře ten chlápek, kterýho jsem vídával sedět za stolem. Řekl mi, že potřebuje opravit vozík. A protože jsem byl v péči inženýrů, kam mě ze vzteku poslala Dohnalová, byla to moje práce," odpověděl a kousl se do rtu.

Tohle vyprávěl docela rád, přece jen to byla první správná věc, kterou po smrti Sáry udělal. Zachránil život stárnoucímu zraněnému veteránovi, staral se o něj, pomáhal mu se dostat z těch nejhorších situací. Na oplátku mu on poskytoval bezpečí, pevné objetí, kdykoli si požádal, a jídlo.

Když se nad tím zamyslel víc, uvědomil si, že si útěkem z armády moc nepolepšil. Protože Hubert nemohl chodit, nesměl na povrch. Tudíž si nemohl obstarávat potraviny, hygienické vybavení, dokonce si nedokázal ani vyprat špinavé prádlo. A David, jakožto jediný schopný, tohle všechno obstarával. Necítil se však zneužívaný, jen šťastný, že mu smí jeho laskavost splatit.

Starost a péče o téměř neschopného jedince čistila tu špínu, která na svědomí za ta léta ulpěla. Nalhával si, že nemohl jít bojovat, protože by tím zabil i Huberta. A zabít někoho, kdo si toho v životě vytrpěl více než kdokoli jiný, by bylo barbarské. A možná proto také zůstával v podzemí tak dlouho. Protože tam byl on, ne kvůli jeho vlastnímu přežití. Protože Hubert byl člověk. A David Merkl... jedenáctiletý dospělý.

„Takže je to tvůj zachránce před povinností," poznamenala Kaizer tak klidně, jako by mu přeříkávala recept na dobrou bábovku.

„Je můj otec," opravil ji.

„Vypadá spíš jako můj. Jen mu chybí asi sedm zubů, má vlasy a tak nějak nemá díru v hrudníku, pokud víš, co myslím."

„Jo," zamručel jen.

To bylo další pozitivum. Neměl díru v hrudníku. Dýchal. Měl pulz. Žije. Dokázal by toho najít víc, ale to mu stačilo.

Pak tu však byla ta skutečnost, že tohle uměli i androidi. Už se párkrát setkal se staršími modely, které uměly nafingovat tlukot srdce i pravidelný dech. Nejednou se mu stalo, že si je omylem spletl s lidmi. Podařilo se mu vždy uniknout jen o vlásek. Byl tak blízko smrti, až se divil, že po něm nikdy dlouho nešli.

„Káj? Je -"

Ani to nestačil doříct a žena, jako by četla jeho myšlenky, vzala do ruky jednu z jehel a píchla ležícího staříka do prstu. Když se okamžitě objevila kapka tmavě rudé krve, oba si úlevně oddechli.

„Je to člověk," dopověděla za něj a poskládala dlouhé nohy pod sebe, aby se mohla posadit na paty. „Tak co s ním uděláme? Nemůžeme ho sníst, pořád ještě žije."

„Sníst? Proboha, to snad nemyslíš vážně!" vykřikl tak náhle, až sám sebe překvapil.

„Snad nejsi vegetarián, Dávo," poznamenala s úšklebkem.

„Není to nic o tom, že bych nejedl maso. Ale kousnout si do nejlepšího přítele je... zvrácený."

Před očima se mu objevila představa malého blonďáka, jak si pochutnává na pečeném mase. Veselý úsměv ukazoval zbytky mléčných zubů a pár těch trvalých, skrze jejichž mezery se dostávala ven mastnota a sliny. Kdyby nevěděl, že je to Míša, možná by se mu z toho tolik žaludek nezvedal.

„To byl jen vtip, samozřejmě. A zase jsi neobstál, pořád jsi bručoun." Ještě si cosi zabrblala pod nosem, než z kapsy vytáhla plechovku a vrazila ji Davidovi do ruky. „Ale nemysli si, že tě budu krmit vždycky. Jen až se mi budeš zdát podobný tý pomůcce na hodinách anatomie."

„Odhaduju, že nemyslíš tu svalnatou -"

„Kostlivce Edu," odvětila dřív, než stačil myšlenku dokončit. „Můj první pohled na nahýho chlapa."

David obrátil oči v sloup a usadil se do tureckého sedu. Kolena zanadávala, když je pokrčil do ostrých úhlů, ale brzy přišlo příjemné uvolnění. Mravenčení ustalo, konečně končetiny cítil.

Už chmatal do kapsy pro šroubovák, když vtom si uvědomil, že ho vlastně po cestě ztratil. Nebo mu ho sebral Sovák, ten podlý android Inteligence, který mu překazil prvotní plán. Nedivil by se tomu, kdyby ho našel za opaskem některého z nich. Jako trofej. Jako vzpomínku. Jako ten prsten, který zdobil jeho prst.

Mimoděk se na něj podíval. Každým dnem se mu hnusil čím dál víc. Nosil ho už jen z pouhé povinnosti, cítil se bez něj nahý a měkký. Jako by byl z želé.

Ani nevnímal, jak mu Kaizer brala konzervu z rukou, aby ji otevřela. Když však ucítil podivnou prázdnotu, která se objevila tak náhle, trhl sebou a podíval se na ni. Nejspíš byl mimo už nějakou dobu, protože mu žena podávala s úsměvem konzervu s otevřeným víkem.

„Než se probere, měl bys něco sníst," vysvětlila a znovu mu ji dala do dlaní. „Nebudu se dívat, jak se mi ztrácíš před očima."

„Díky," zamumlal a prsty si vytáhl první broskev.

Nespouštěl z veterána pohled, když si vkládal zavařeninu do úst. Stále pozorně sledoval, jestli se náhodou víčka nezatřepotají a on bude moct pohlédnout do páru upřímných a starostlivých očí.

Bylo mu hrozně, když on mohl jíst, zatímco Hubert zůstával o hladu. Ale kručení v žaludku bylo silnější než výčitky svědomí. Navíc, až se Hubert probudí, dostane taky. Vyprosí si od Kaizer další dvě dávky, aby mohl klidně spát.

Pohled na zubožené tělo nebyl zrovna ten nejlepší zážitek v jeho životě. Propadlé tváře neviděly slunce sic již několik let, ale i tak se mu zdály mnohem bledší než obyčejně. Pamatoval si, jak kdysi oplývaly červení, když si oba přihli ze sklenek a vyprávěli si příhody, aby zabili dlouhou chvíli.

Jizva na bradě byla nová. Znal jeho tvář lépe než svou vlastní, přesně si vybavoval, kde a jak se kůže kroutí, jak silné jsou přechody světlejší kůže na snědší. Dokonce i světle hnědé obočí na sobě mělo dvě malinké jizvy, na nichž dlouhé chlupy nerostly.

„Vypadá to, že ho někdo omráčil," prolomila ticho Kaizer. „Původně jsem si myslela, že jen spí, ale v takovým stavu by si nikdo do břečky nelehl."

„Hubert nemůže chodit," dodal tiše.

Ani nevěděl, že by promluvil. Jeho vlastní hlas mu byl cizí, s ozvěnou se táhl příliš hluboký a mužštější, než jaký býval. Možná si uvědomoval, že se za tu dobu, co byl s Hubertem naposledy, změnil k nepoznání. Ztratil svou naivitu, svůj rozum, svého pevného ducha, který ho nutil k sebezachování.

„Co s ním uděláme?"

Tato otázka visela ve vzduchu už nějakou dobu, ale ani jeden se neodvážil ji vyslovit nahlas. David byl rád, že se na to zeptala ona, ale když si uvědomil, že na něm je odpovědět, radost ho ihned přešla.

„Nevím. Budeme muset počkat a zeptat se ho, co ví. Nebudu se už rozdělovat a hledat je na vlastní pěst," rozhodl David nakonec.

„Já bych tě samotnýho jít nenechala," přidala se Kaizer a obdařilo jedním z těch zářivějších úsměvů, z nichž čišela upřímnost, starostlivost i strach o toho druhého.

Nevěděl, proč to přesně tělo udělalo, ale koutky se mu roztáhly do širokého úsměvu. Ačkoli se cítil hrozně, hlavně kvůli sžírání viny a svědomí, ta upřímnost a její čistě přátelské chování mu prostě nedovolovaly se mračit.

Byl neskutečně rád, že ji našel. Tahle žena, byť byla netrpělivá, dětinská, neoplývala krásou a její dech zaváněl lékořicí, byla výbornou náhradou za jeho titanovou společnici. Ač byla i ona blond, nedokázal si je spojit do jedné. Proto ho překvapovalo, že mu tyto dva protipóly vyhovovaly.

Android byla jejím pravým opakem. Oproti Kaizer byla racionální, více přemýšlela, než něco vypustila z úst. Její hlas postrádal intonaci, kdykoli narazili na vážnější téma. Nesnažila se odbočovat, byla přesně taková, jakou si ji vytvořil. Nemohl říct, že by byla jeho vysněnou společnicí, ale neměla k ní daleko. Kdykoli chtěl ticho, prostě ji vypnul. To u Kaizer nešlo. A občas toho i litoval.

„Káj?"

„Dávo?"

„Neopustíš mě, že ne?"

Jednoduchá otázka, která měla mít jen jednoduchou odpověď. Ale místo slov ho vzala za ruku a propletla s ním prsty.

„Neopustím," řekla po chvíli, když zachytila jeho zmatený pohled.

Mladík si skousl spodní ret a podíval se zpátky na veterána. Nechtěl teď řešit to, jestli se mu náhodou nezbláznily hormony. To by mohl začít pochybovat i o tom, zdali má cenu pro Android riskovat život. Vždyť s Kaizer po boku... ne. Na to myslet nemohl.

Teď byl důležitější Hubert. Jana s Míšou. Lidé, které zklamal a snažil se o nápravu příliš pozdě.

Odložil plechovku s lákem vedle sebe. Původně se chtěl napít, ale už tak bylo dost nechutné to ovoce. Ani k tomu nemusel čichat, aby zjistil, že je to jen cukr a voda. A on naštěstí měl u sebe malou láhev. Sice skoro prázdnou, ale na zvlažení rtů dostačující.

Napjatě vyčkával. I Kaizer byla v očekávání, tiskla jeho ruku tak silně, až jim oběma zbělaly klouby. Ale trvalo snad celou věčnost, než se hrudník mohutně zvedl a ústa se otevřela.

Oba zpozorněli. David okamžitě její ruku pustil a vsunul pod veteránovu hlavu svou paži. Druhou ruku mu přiložil na hrudník, kdyby ho náhodou napadlo se posadit.

„Huberte?" Skoro neslyšně šeptal. „Hube, to jsem já. Dejv. Prcek Dejv."

„Dejv..." vyplynulo ze suchých rtů.

David neváhal ani sekundu. Vytáhl láhev a nakapal si trochu na prsty, aby rty zvlhčil. K jeho překvapení však muž otevřel oči a skrze ty tenké škvírky na něj zamžoural. Trvalo hodnou chvíli, než v nich spatřil podobné zmatení a překvapení. Asi potřeboval čas na to, aby mohl začít myslet.

„Hube, vím, že jsi unavený, a věř mi, že bych tě nechal spát, kdyby to nebylo vážný," pokračoval tmavovlasý mladík.

„Rád vidím, že jsi naživu," zachraptěl veterán, jako by se k němu Davidova slova ani nedostala.

„To i já tebe vidím rád, ale to musí stranou."

„Dáva ztratil děti, který měl hlídat," vložila se do toho Kaizer.

V ten moment se Hubertovy oči otevřely dokořán. Civěl na zjizvenou tvář muže, kterého z armády zachránil. I on si všiml té změny, to David poznal. Ale nejspíš ho zaujal ten ženský pisklavý hlas.

„Teď mě poslouchej. Musím to vědět. S Kaizer tě představím pak, to počká." Paží ho nadzvedl pomalu do sedu a dal mu do rukou láhev. „Dva lidi. Jedna tmavovlasá holka, orlí nos, prázdný pohled. A malý kluk, který vypadá jak holka. Blond, piští, nejspíš ležel. Byli tady?"

Veterán se nejprve hltavě napil. Než stačil David něco dodat, láhev byla prázdná. Vytřískal z ní i ty poslední kapky a položil ji do klína.

„Jo. Našli mě. Nejspíš si mysleli, že jsem jeden z těch plecháčů, protože mě ta holka shodila na zem a chvíli po mně křičela. Co vím, tak pak se ukázala skupinka plechovek a oba je sebrala. Protože jsem zůstal na zemi, mysleli si, že jsem mrtvý. Nechali mě být."

„Lže, jak když tiskne," zamručela Kaizer. „Inteligence jde i po mrtvých."

David si zamyšleně promnul bradu. Bylo těžké pochybovat o někom, koho znal tolik let. Ale mělo to něco do sebe. Inteligence přece zabíjela, aby žila.

„Kde jsou?" zajímal se.

Odmítal se přidat na jakoukoli stranu, dokud si nebyl jistý, kde jsou jeho chráněnci.

„Jak jsem řekl, odtáhli je," odpověděl Hubert, načež se chytl za hlavu a zaskuhral. „To je bolest..."

David se otočil na Kaizer, aby se přesvědčil, že si ona myslí, že mluví pravdu. Ale tentokrát z její tváře nic vyčíst nedokázal. Byla stejně zmatená jako on.

„Fajn," zamručel a zvedl se na nohy. Oprášil si prach z kalhot, voda mu očividně vrásky nedělala. „O důvod víc vypadnout z tunelů a konečně taky vystrčit hlavu ven. Ty Olomouc znáš. Vy oba ji znáte. Huberte, tvůj bratr v Inteligenci pracoval. Ty to znáš uvnitř."

Kaizer následovala jeho příkladu a postavila se vedle něj.

„A k čemu nám to bude?" zeptala se.

„Abychom se dostali dovnitř a zahráli si na hrdiny," odpověděl za něj Hubert. „Ale něco ti řeknu, Dejve. Mrtvej nebo živej, ty hrdina nikdy nebudeš."

„Ale můžu to zkusit."