„Smrt všem vojákům Napoleona Bon a parté!" zvolala nadšeně Kaizer.

David se plácl do čela. Tím vyjádřil vše, co se mu na jazyk nemohlo dostat - rezignaci nad dětinskostí, smíření se se skutečností, že se s ní dá vést smysluplný rozhovor jen určitou dobu. A to, že už několik minut předváděla ukázkový pochod s tyčí od dopravní značky pod paží, ho jen přesvědčilo o pravdivosti jeho slov.

Mlčky pokračoval v chůzi. Za těch pár hodin, co měl čest tuto ženštinu poznávat, se naučil, že cokoli vypustí z úst, by ji mohlo přivést na další myšlenky, které by si zkrátka nemohla nechat pro sebe.

Je přece sobecké se o názor nepodělit.

Hranice města překročili před necelou hodinou. Změna docela zachovaného a udržovaného chodníku na chátrající silnici byla znatelná i pod tlustou podrážkou jeho nových bot. Občas musel natahovat krok, aby nešlápl do díry, kterou tam čas vyvrtal.

Nedalo by se říct, že cestou něco vnímal. Celou dobu bloudil mimo své tělo, přemýšlel o důležitějších věcech, než bylo nalezení dítěte a jeho slepé společnice. V hlavě se mu přehrávaly spousty myšlenek najednou, mísily se a kupily, až se v nich sám nevyznal.

Nesnažil se je chytat. Jen je nechal plynout, volně protékat myslí. Cítil se tak lehký, bezstarostný, že by se mohl i radovat. Kdyby ho netížil strach.

„Přemýšlel jsem. Možná by bylo -"

„Třicet pět," vyhrkla ihned, aniž by ho nechala větu dokončit.

Mladík se zmateně zamračil. Sympatie k ní byly jako na horské dráze - někdy by ji nejraději objal, jindy prostě uškrtil. Co chtěl udělat teď, tím si jistý nebyl.

„Nemám náladu na hru s čísly," zabrblal. „Chtěl jsem navrhnout, aby -"

„Třicet devět," pokračovala nevzrušeně Kaizer.

„Pokud to není zaklínadlo pro přemisťování, doporučuju ti, abys držela hubu."

Chvíli bylo ticho. Jako by si to skutečně vzala k srdci a zarytě mlčela. Když se na ni však otočil, aby se přesvědčil, že si další čísla nešeptá pod nosem, všiml nemalého úšklebku na rtech. Vyzívavého, skoro i spokojeného a prohnaného.

Nedokázal se soustředit. V hlavě mu stále zněla ta čísla, opakovala se, doznívala a znovu byla vyřčena. Třicet pět a třicet devět. Nemělo by to být nic důležitého, vždyť čas upřímné pomocnice Kaizer už vypršel. Ale riskovat to nechtěl.

„Fajn, co ty čísla znamenají?" zajímal se.

Jeho hlas nebyl ani z poloviny tak otrávený, jako se cítil. Zmáhala ho únava, nohy bolely, hlava třeštila, a ona ho teď nutila přemýšlet. Měl sto chutí jí do krku píchnout některou z těch jehel, aby měl alespoň na pár hodin pokoj.

„Třicet pět je můj věk. Počítám to den co den, narozky slavím v destilátech u centra," odpověděla žena hrdě a povyskočila na místě. „Pak je třicet jedna a devět."

„Nech mě hádat. Je třicátýho prvního října," ozval se David s návrhem.

Odpovědi se mu dostalo v podobě nesouhlasného zavrtění hlavou. Dlouhé vlasy jí lítaly do obličeje, šlehaly tváře a lechtaly koutky, až ji přinutily změnit úšklebek v úsměv.

„Třicet devět je číslo mých bot," pokračovala a věnovala mu letmý pohled do očí. „Třicet jedna počet bodů na posledním testu z antropologie."

„Že já se vůbec ptám."

„Ty vůbec nechápeš, co ti naznačuju, že ne?"

Mladík pohodil rukama v nesmyslném gestu a podíval se na ni. Stále vypadala spokojeně. Nezměnilo se ani to nadšení, které po sobě nechávalo v očích jiskřičky.

Ještě nikdy ji nechtěl praštit tak moc jako teď. Ale držel se. Prsty nechával sevřené v pěsti, paže visely volně podél těla. Kdyby však vypustila z úst další pitomost, byl připraven jí dát lekci polykání nosových souhlásek.

Kaizer očividně napětí vycítila, tudíž nečekala dál na Davidovu odpověď a ihned spustila:

„Chtěla jsem tím říct, že mám výbornou paměť. Kdybychom se ztratili, dokážu najít cestu zpátky. Dokonce si pamatuju, kolik je to kroků k tý značce u chodníku." Ani tentokrát nehodlala čekat na další zamručení. „Sedm set osmdesát tři a půl."

„A kde jsi přišla na to -"

„Ty děláš poloviční kroky a mně to na tu štyrku prostě nevystačilo."

„Kompromis, ano? Ty si budeš potichu počítat, ať víme, jak jsme daleko, až se budeme vracet. A já budu na oplátku mlčet jako hrob," navrhl Merkl.

Dívka místo odpovědi jen přikývla - víckrát, než bylo třeba. Poté sklopila pohled k zemi a prstem ukázala na místo za kamenem.

„Tady od té zdechliny," oznámila ještě.

Obestřelo je ticho. Rušilo jej jen tiché mumlání čísel, které se linulo z ženiných rtů. Sem tam se ozvalo zalupání, způsobené prasknutím klacku pod vahou jednoho z těl. Ale jinak bylo to mlčení až nepříjemné.

David to však nehodlal porušit. Ten klid byl balzámem pro duši, mastí na nevyspaný mozek a ztrápenou mysl. Tak rád by se prostě položil, hlavu si podepřel paží a usnul pod dekou z mechu, jako to dělávali šotci z maminčiných pohádek.

Skoro se zastyděl, že na ni tak dlouho nemyslel. Když si však uvědomil, jak se ztrapnil dětskou naivitou a tvrdohlavostí, zrudl až po špičky uší a donutil se myslet na něco jiného.

Moc témat neměl. Všechna, jež se podbízela tak vtíravě, že je musel až ignorovat, obsahovala takovou dávku strachu, že se při každém pomyšlení na jediné slovo zachvěl. A když zrovna neměla za účel ho k smrti vyděsit, byla plné bolesti.

Nedokázal přijít na nic hezkého. Cokoli, co by se mohlo zdát milé, si vmžiku spojil s nepříjemnou situací, jíž si v minulosti prošel. Dobrá kniha? Facka od Dohnalové. Pořad v televizi? Hlasatelka ve zprávách s umělým poprsím, falešným úsměvem a nejlepší novinkou celého věku.

Ono my jsme tý vysněný nesmrtelnosti možná dosáhli. Mrtví asi těžko umřeme znovu.

Pak si pro sebe zatřepal hlavou.

Kdy umírá člověk? Když přijde o lidskost. A kdy humanoid? Až si vykope hrob a dobrovolně do něj skočí.

Z úst se mu vydral tichý sten. Nebylo těžké si přiznat, že svůj malý boj prohrával. Trápilo ho to, že i kdyby se mu podařilo zvítězit, život si svou daň už vzal. A rozum, ten se zpátky nezískává.

Zmocnila se ho lítost. Ani ne tolik ta pro sebe, jako spíše pro dobu, kdy všemu tak naivně věřil. Toužil se vrátit o dvacet let zpátky, vrazit svému mladšímu já jednu nebo dvě do nosu, v nejlepším ho rovnou umlátit k smrti, a spokojeně odkráčet do dáli při západu slunce.

Paradoxu by se nejspíš nevyhnul, smrtí malého Davida by skončil život i toho přítomného, ale to by mu nevadilo. Nebyl to život, to ani zdaleka ne. Bál se to nazvat byť jen přežíváním.

Každý den se pro něj stával noční můrou, ač bylo slunce vysoko nad horizontem. Snil si nové sny, které by se hodily jako námět do nějakého hororu - jen kdyby bylo na světě někoho, kdo by to dokázal zpracovat do krátkého snímku.

Noci? Těm se den jen sotva mohl vyrovnat. Tma, jíž se neskonale bál, umocňovala zážitky z bdělého snění, jímž bloudil v polospaní. Házel sebou na strany, snažil se probudit, ale kdykoli otevřel oči, stále před sebou měl obrazy mrtvých těl bez srdcí, odlesků krve na kovových plátech a ten prokletý prsten na mrtvolně bledém a tuhém prstu.

Automaticky se na prsten podíval. Nechápal, proč se lidé rozhodli vázat kroužkem na prstu. On sám by dokázal vymyslet desítky lepších důkazů spojení - od amuletu s klíčem od společného bytu, až po želízka, jež jsou ztělesněním svázání téměř doslovně. Prsten nedával smysl.

Otočil si rukou před obličejem, aby očima prolétl obvod celý. Za ta léta se moc nezměnil. Škrábance od šroubováku tam zůstávaly, ulpěly na něm dokonce i stopy po krvi, kdykoli se omylem pořezal kapesním nožíkem.

Ani nevěděl, proč ho stále nosil. Už dávno se jej chtěl zbavit, symbolizovalo to jeho špatnou stránku, s níž se tehdy teprve učil žít. Nyní, když se stal tím, čeho se kdysi tolik bál, pro něj nenacházel využití. Snad jen to, že se bez něj cítil nahý a zranitelný.

„Tisíc sto devadesát tři, tisíc sto devadesát čtyři, tisíc sto..." mumlala si Kaizer tak tiše, že to slyšel i dva metry od ní, a vytrhla ho tak z přemýšlení.

Obdivoval její výdrž. On sám by tak dlouho u nezajímavé a nezáživné činnosti nevydržel. Ani kdyby to mělo být jediné vysvobození ze smrti nudou.

Špičákem a řezáky si skousl spodní ret, na němž bylo tolik drobných jizev, že byl až zázrak, že na žádnou z nich nenarazil. Hrot špičáku objal bílý kroužek, který odmítal pustit zub až pod tenkou vrstvu kůže, aby se jazyk dočkal kovové chuti krve.

Nabral ústy co nejvíce vzduchu a zvedl ramena, aby mohl zaplnit plíce. Čerstvost a příjemná vlhkost mu pomáhaly se zbavit nepříjemné pachuti čehosi zatuchlého. Ať snědl cokoli, ty zbytky, které se mu usadily mezi zuby, uhnily mnohem rychleji, než předpokládal.

„... dvě stě..." ozývalo se vedle něj.

Vyfoukl vzduch nosem, až to zapískalo, a praštil ji do ramene.

„Nech toho. Srandy bylo dost," řekl o něco klidněji. „Pojď mi raději pomoct s hledáním."

„A co hledáme?" zeptala se.

„Díru."

Zakryla si ústa dlaní, aby neviděl, jak se snaží nesmát. Nechápal, co na tom bylo vtipného. Zdálo se mu, že poslední dobou nechápal vůbec nic.

„Nezapomeň, že jsou v -"

„Kanálech, jo," dopověděla za něj a upravila si vybavení v náruči. „Paměť jako slon, vždyť jsem to říkala."

„Bezva, tak se laskavě dívej na zem, ať tam nezahučíš."

„A nemám to nejdřív najít, a pak tam zahučet?"

„Pokud se ti to poštěstí..."

„A odměna?" vyzvídala dál.

„Nezlomená noha," odvětil David a obrátil oči v sloup. „Prostě hleď pod nohy. A až narazíš na -"

„Kulatou díru s poklopem vedle, mám ti dát vědět?"

Už na ni chtěl zavrčet, že ho zase přerušila, ale tentokrát dal na její naléhavé ukazování a popošel pár kroků k ní. Ihned mu došlo, co ji tak zaujalo.

„To by mohlo být ono," zamumlal si pod vousy.

„Tak to zkusíme!" zvolala Kaizer nadšeně a přidřepla si k díře, aby viděla lépe. „Jak se ten malej jmenuje?"

„Míša. Jo, je to kluk, to už jsem taky zjišťoval."

„To je ten kanibal?"

„Slez dolů a zjistíš to."

Kopl do kamene, který přeskočil okraj a skončil v jámě. Poslouchal, jak dopadá na žebřiny žebříku, rozeznívá je duněním, jakým zvoní zvony.

„Jo, tohle by - Káj, sakra!" zapištěl, jakmile si všiml mizející hlavy pod sebou.

Dívka k němu zvedla pohled a obtočila paži kolem jedné tyče žebříku, aby nespadla.

„Moc mluvíš, málo makáš. Ani se nedivím, že ti trvalo tak dlouho zdrhnout z podzemí," poznamenala s viditelným úšklebkem, při němž ukázala plakem pokryté zuby.

Na to neměl co říct. S táhlým povzdechem se posadil a spustil nohy přes okraj.

Nechtělo se mu tam. Vůbec. Když opět nalezl krásy venku, pocítil sluneční paprsky na kůži a déšť ve vlasech, nemohl se toho vzdát. Už jen ta představa zatuchlého vzduchu a odporného vlhka mu kroutila rty do znechuceného šklebu.

„Páchne to jak... jak..."

Nedokázal najít vhodné slovo. Naštěstí se zespoda ozval už známý jekot.

„Hovno?"

Stiskl si dvěma prsty kořen nosu a přikývl.

„Jo. Jako hovno," přitakal.

Vyčkal, dokud hlava nezmizela úplně. Poté naprázdno polkl, naposledy nabral do plic čerstvý vzduch a vydal se po žebříku dolů zpět do podzemí.

Doufal, že nejde pozdě. Že neutíkal takovou dálku zbytečně. Míšova smrt by ho hodně mrzela, on si zemřít nezasloužil. Jeho nevinná duše by se ukotvila tady, bloudila by a neměla pokoje.

Jana mu dala ultimátum. Jeden den. A vzhledem k tomu, že už se stmívalo, usoudil, že moc času mu nezbývá. Navíc, což si uvědomil, ani jeden z nich nemohl vědět, jestli den uběhl, nebo ne. Míša by oči neotevřel a Jana je pro tmu ani zavírat nemusí.

Až teprve teď si uvědomil risk svého kroku. Nechal v podzemí dvě nejvíce zranitelné bytosti. Nechal je tam stát, boty promočené, žaludky prázdné, naděje žádná. Spousty hodin se nevracel. Kdyby tam nebyli, nemohl jim to mít za zlé.

„Káj?!" zavolal pod sebe. „Jsi dole?"

„Strašně to tu páchne!" vrátila mu.

„Vidíš něco?!"

„Hovno!"

„Řekni, co vidíš!" zopakoval netrpělivý mladík a sestoupil o žebřinu níže.

„Vždyť jsem to řekla! Je tu... počkej! Vidím světlo!"

„Světlo..." špitl si pro sebe.

To musejí být oni. To jsou určitě oni.

„Počkej na mě, půjdeme tam spolu!" zavolal ještě.

Odpovědi se nedočkal. Kaizer byla konečně zticha. Což bylo mnohem děsivější, než kdyby mu vyjmenovávala všechny cifry pí.

Podíval se pod sebe. Nic moc neviděl, ani lampa nevydávala dostatek světla. Musel se dostat ještě níž, než spatřil náznak rozcuchaných blond vlasů.

„Káj? Co se děje?" zeptal se opatrně.

„Tohle není hovno," zašeptala, jakmile seskočil k ní. „Vypadá to jako... mrtvá ještěrka."

David si dřepl a koukl se pozorněji. Měla pravdu.

Už chápal její zděšení. Poznával ji.

„To není jen ještěrka. Je to agama. Hubertova agama."