„Citróny," řekla dívka, tento den snad po třetí.

David s povzdechem protočil očima a spojil prsty přiložením bříšků. Poté touto provizorní dětskou zbraní namířil na hlavu s rozcuchanými blond vlasy a pomyslně vystřelil.

„Špatně. Kdybys jí řekla tohle, Dohnalová by tě umlátila tou svojí pitomou holí," prohlásil mladík a ruce opět rozpojil.

Dlaně skryl do kapes. Nebyla mu zima, to ani v nejmenším, jen je potřeboval nějak zaměstnat, aby ji už skutečně nepraštil, kdyby zopakovala tu samou odpověď. Prsty sevřel v pěsti a nehty si zaryl do kůže, aby bolestí tu pozornost rozdělil.

„Praštila bych ji dřív."

„Byla hodně rychlá. Byla voják," namítl.

„To můj táta taky," nenechala si vymluvit Kaizer a švihla rukou před sebou. „Takhle bych jí jednu uvalila! Kdybych byla na tvým místě, vůbec se neseru s nějakým učením a rovnou trénuju každý den střelbu, aby jí ta vítězná rána skončila mezi očima."

Nemohl se ubránit úsměvu. Opravdu si dokázal představit, jak tahle agresivní podivínka drží v ruce devítku a s jazykem v koutku míří na čelo nejobávanější velitelky celé armády přeživších. Jako malý kluk by jí poděkoval, teď si tím tak jistý nebyl.

Tohle povídání mu prospívalo. Konečně se tolik nebál na ni promluvit, kdykoli se na tu tvář podíval. Žlutý plak na zubech se mu tolik nehnusil, tenisové míčky místo očí možná nebyly tolik děsivé, jak se původně zdály. A i ta slova, co z úzkých rtů plynula, postrádala smysl čím dál méně.

Dál nic neodpověděl. Jen kráčel prázdnou ulicí s mírným úsměvem na rtech a prázdnou hlavou. Starosti se rozplynuly do poslední z nich, žádný problém nesužoval upjatou mysl. Cítil se o mnoho lehčí, když nemusel přemýšlet nad tím, jestli přežije další noc.

Kaizer pochopila, že bude lepší mlčet. Jen si tiše pobrukovala neznámou melodii, kráčela ve stálém rytmu a vlnila se v bocích. Chvílemi, když se nenápadně podíval vedle sebe, dokonce nesmyslně pohazovala rukama, jako by se snažila napodobit tanec.

Ten dešťový by se hodil, pomyslel si.

„Káj?" ozval se po chvilce David, když už mu lezlo ticho na nervy.

Dívka si přestala pobrukovat a spustila ruce podél těla. Poté se na něj otočila.

„Dávo?" vrátila mu.

„Žiješ tu sama už dlouho, co? Já jen... nechápu, jak ses dokázala nezbláznit, za tu dobu. Já přicházím o rozum jen představama nad minulostí, nad tím, že bych měl strávit sám dalších minimálně deset let, aby mělo to nemyslný přežívání alespoň nějaký význam. Poslední týdny pro mě byly zkouškou, kterou... jsem nebyl schopen složit."

Z druhé strany zaslechl tichý povzdech. Nezdálo se, že by chtěla odpovědět hned - on sám, kdyby mu někdo položil podobnou otázku, by na to odpovědět nedokázal. Bylo těžké to jen vyslovit, přiznat si to. A mnohem těžší se s tím svěřit někomu, koho znal sotva -

Den. Měl jen jeden den. Pouze jeden jediný den na to, aby našel cestu ven z tunelů a vrátil se pro Míšu s Janou. Přísahal by, že na to ještě před hodinou myslel, ale to by si lhal. Úplně na to z toho všeho šoku zapomněl. Dočista.

Už automaticky se chytl za hlavu a pořádně ji stlačil. Z úst vyrazil ublížené zamručení, které rozechvělo jeho rty. Zoufalost i náhlý strach sevřely jeho útroby v křeči, která odmítala člověka ze svých spárů pustit.

„Udělal jsem to znovu..." zašeptal tak tiše, že to sotva slyšel on sám.

„Co jsi udělal? Tys někoho zabil, Dávo? Jen se přiznej, není to -"

„Já zabíjím kluka, kterýmu jsem slíbil, že mu pomůžu!" vykřikl z afektu.

Sevřel prameny vlasů mezi prsty. Mastnota mu ulpěla na kůži, nutila jednotlivé chloupky klouzat a protékat mezerami, aby unikly přicházejícímu tahu, jímž si pár pramínků vytrhl i s kořínky.

Ani tahle bolest však nebyla dostatečná. Za to, že je opustil a nevrátil se, by si zasloužil být o hlavu kratší.

Periferním viděním si všiml, že sebou dívka škubla zpátky. Nedivil se jí, i on by sebou minimálně trhl, kdyby na něj někdo takhle brzy zvýšil hlas. Ale protože byl na opačné straně a zoufalost bránila racionálnímu myšlení, nemohl s ní soucítit. Nebyl toho schopen.

„Nevím, co mám dělat," pokračoval už klidněji.

Nemohl si nevšimnout, jak se mu hlas lámal. V krku se mu vytvořil knedlík velikosti pěsti dospělého muže, přes nějž se další slova nedostala. Některá měl dokonce na jazyku, připravená k vyslovení, ale bál se je vypustit do světa.

Dýchal mělce, zrychleně. V těle se hromadila panika, každá buňka křičela, aby vyběhl. Netušil, kam by jeho kroky směřovaly. Jestli pro Janu s Míšou, nebo k Android.

Zastavil se a otočil se na patě k budově vedle sebe. To umaštěné neprůstřelné sklo, které mohlo kdysi chránit muzeum před vniknutím zlodějů, nyní odráželo obraz, s nímž se obtížně smiřoval - tvář ztrhaná starostmi a žalem, oči podlité tmavou krví a nespočet jizev kolem nosu, jejichž původ sám neznal.

Přistoupil o pár kroků blíže. Čím větší ten obraz byl, tím víc se ho bál. Zorničky těkaly do stran, tmavě hnědé duhovky se snažily jejich pohyb následovat - dost opožděně, musel dodat. Vše bylo rozmazané, cizí. Jako by ho vlastní oči zrazovaly.

Bolest. To bylo to hlavní, co cítil. Fyzickou ani nevnímal, byla pouze dočasná a velmi rychle odezněla, ale co se té psychické týkalo, ta byla mnohem horší. S každým momentem sílila, byla stále intenzivnější, dokud nenahradila tu fyzickou úplně.

Nechal je tam. Nechal Míšu zemřít. Jen kvůli botám.

Ucítil dotek na rameni. Nemusel se ani dívat na sklo, aby vytušil, kdo to je. Když se mu kolem hrudníku ovinuly tenké dlouhé paže, nebyl ani překvapen.

V očích ho pálily slzy. Bál se brečet před ní, ale taková ukázka emocí nebyla u člověka nikdy ke škodě. Slzy dokazovaly, že nebyl stroj. Že v sobě stále nějakou tu lidskost měl.

„Co se děje?" zeptala se starostlivě. „Jsme lidi, musíme si věřit. Co se ti honí hlavou?"

„Opustil jsem tu, kterou jsem miloval," zašeptal.

On sám si nebyl jistý, koho myslel. Jestli maminku, s níž se ani nestačil rozloučit, když ji plechoví rytíři v titanovém brnění táhli ulicí, nebo sestru Sáru, jejíž sbohem bylo tak tiché, že se neslo větrem pouze jako pošeptání. Možná zvažoval i Janu jako možnost - pokud by se mu přece jen nepodařilo dostat Android zpátky, bude muset překousnout odpor a obnovit populaci. A potom tu byla jeho letitá společnice, která mu cit nedokázala opětovat, ani kdyby do ní nacpal kvanta programů a systémů.

Nevyznal se v sobě. Ač se znal sedmadvacet let, stále se objevovaly momenty, kdy se nepoznával. Byly to ty letmé záblesky, kdy neměl nejmenší tušení, co se dělo. Co mu znělo v hlavě.

„To se musí, pokud máme přežít," bránila ho Kaizer.

„Ale já bez ní žít nedokážu..." namítl. „Každý nádech je jen sekunda, kterou jsem bez ní přežil. Odpočet, fakticky jen odpočet. A čím dýl budu dýchat sám, tím víc bude ta smrt bolet."

„Ale hovno. Takhle nemiluje nikdo."

„Neumím milovat," odvětil a od skla odstoupil. „Kdybych uměl, už bych tady nebyl. Když nemiluješ, nebolí to. Miluješ a po pádu nevstaneš."

„To je skoro filozofie," utrousila si pod nosem a pustila ho. „Co kdybys přestal plácat sentimentální sračky a začal taky mluvit normálně?"

„V podzemí, v těch chodbách, odkud jsem přišel, jsem nechal malýho kluka. Je nemocnej, potřebuje pomoc, jinak se nám tam zhroutí. A je tam s ním i slepá holka, ale nikam netrefí. Beze mě nemají šanci."

„V podzemních chodbách pod hradbama? To ani nejsou chodby, vždyť je to bývalá kanalizace. Však to znáš, hovno sem, ho -"

„Chápu, chápu, nemusíš to zdůrazňovat. Víš, moc mi nepomáháš. Vlastně vůbec," zabrblal a vykročil pár kroků k chodníku.

Nemělo cenu si vybírat jinak. Jako člověk měl povinnost se starat o blaho jiných lidí. O jejich životy. Jako člověku by mu mělo nejvíce záležet na životech dalších, na naději pro lidstvo, které vymíralo vlastním zaslepením nesmrtelností.

Musel jít pro ně. Musel se vrátit do podzemí. Pokud byl Míša ještě při vědomí.

„A co je tomu malýmu?" zajímala se.

„Horký čelo, pot všude. Ale je jak led, úplně studenej. Nechodí, nejí, nepije... řekl bych, že obyčejná chřipka."

Kaizer místo odpovědi mávla vedle sebe. Pak beze slova vyběhla ulicí, až za ní zamotané vlasy vlály. Dlouhé nohy, které sebou švihaly jen kousek nad zem, škrtaly o kachlice chodníku, div sebou hned nesekla.

David sebou škubl, že se za ní pustí, ale když zmizela za rohem, rozhodl se, že raději zůstane stát na místě. Kdyby chtěla odejít, rozloučila by se.

Tak jako maminka? Nebo tak jako Sára?

Loučení nikdy nebyla jeho silná stránka. I kdyby ho teď objala, vtiskla mu polibek na špičku nosu - jako to dělávala právě maminka a její náhradník zrzek Filip -, nepoznal by, že ji viděl naposledy. Neuvědomoval by si, že ty kroky, které doznívaly na druhé straně - tam, kam nedosáhl -, byly také i poslední.

A člověk zůstal sám. Samotou se z něj stává to, z čeho má strach. Něco, co je napůl člověk, napůl stroj - humanoid.

Nohy ho bolely moc na to, aby šel dál. Posadil se proto na obrubník, natáhl je před sebe - svaly sice protestovaly formou nepříjemné křeče, ale jakmile stlačil pár bodů, bolest ustala a přišlo to příjemné uvolnění. Chodidla otočil špičkami k nebi, i ta se však tlačila k sobě jako staré známé.

Boty. Byly to krásné boty, to ano, ale rozptýlily ho natolik, že úplně zapomněl na skutečné problémy. Sobectví, které se v honbě za pohodlím skrývalo, nyní trestalo Davida několika pohlavky, aby se konečně poučil, že jako člověk by nikdy neměl myslet hlavně na sebe.

Ne, když chci přežít, pomyslel si. Jen sobec má v sobeckém světě šanci. Ten sobecký pán, co pevný má hrad a svůj poklad si střeží za mohutnými zdmi, kam se jediné srdce nedostane. Tam sobec má palác, tam sobec má chrám, tam umírá dlouho a umírá sám.

A umírá sám. Ta slova mu zněla v hlavě ještě nějakou chvíli. Jako zbabělec, i jako hrdina, musel by jednou zemřít. Čas hrdinů - těch naivních vojáků, co se pouštěli do nerovného boje na život a na smrt - už skončil. Nyní na scénu přišli mistři strachu, ti, co se skrývali, aby mohli bojovat po nich.

Vjel si prsty do vlasů tak, že mu za nehty zbyly zbytky lupů. Masnota po nehtech sjížděla s hladkostí másla, nepříjemně mazlala mezi prsty. Kdy to bylo naposledy, co se koupal? Je to den, dva? Týden? Netušil.

Hlavu nechával otočenou přes rameno ve víře, že až se Kaizer přiřítí z vedlejší ulice, všimne si jí a rychle vstane, aby nepoznala, že si chtěl odpočinout. Už si dokonce představoval, jak jí jde naproti - to však brzy vypustil z hlavy pro nemyslnost a nepravděpodobnost.

Nečekal ani dlouho, než konečně spatřil dlouhý stín. Dívka s vlasy barvy slámy - pochcané slámy, jak s oblibou zdůrazňovala - vyšla z budovy na konci ulice a s plnou náručí lesklých věciček si to vykročila k němu.

Nepamatoval si, že by byl někdy rád s někým jiným víc, než právě v tento moment. Rychle vyskočil na nohy, oprášil si kalhoty a šouravými krůčky se jí skutečně vydal naproti. Ztuhlé nohy sice protestovaly, ale on byl tak rád, že je raději táhl za sebou, než aby strávil další minutu sám.

Kaizer se zastavila v půli cesty. V rukou držela spousty lahviček a obvazů. To ho hned nabádalo k myšlence, jestli nevykradla lékárnu. A když viděl i čouhající jehlu injekce, jen se jeho domněnka utvrdila.

Neváhal. Jakmile byl jen pár kroků od ní, kroky přešly do skoků. Ani nečekal, než položí věcičky na zem a prostě se jí vrhl kolem krku.

Bylo mu jedno, že to bolí. Nevadilo mu, že lahvičky neskutečně studily, jehly se zabodly do kůže.

„Dá -" zkusila vyslovit, ale David ji nenechal myšlenku dokončit.

„Už nikdy nechci být sám. Prosím, nenechávej mě samotnýho..."

A/N

Po dlouhé pauze, která nebyla tak úplně pauzou, máme konečně novou kapitolu! Kurz mi dneškem konečně končí, takže se pustím do těch posledních pár kapitol, co mi zbývají. Blížíme se ke konci!

Možná si někteří z vás všimli, že celá kniha prošla úpravou. První kapitoly jsou delší, snad už konečně bez chyb. Jsou tam i souvislosti s těmi následujícími - včetně podplukovníka Dohnalové a mého milého Filipa.

Nebudu vás už dále zdržovat a poděkuji za trpělivost :)

Čtení zdar!