„Kolik že to máš těch sourozenců?" zeptala se dívka snad po čtvrté.

Byla pravda, že špatná akustika jejich hlasy dost zeslabovala a odrážela do ozvěn, ale byl si jistý, že to zopakoval dostatečně nahlas a srozumitelně.

„Měl jsem jen sestru," odvětil automaticky a s povzdechem vyskočil na patník.

Rozpřáhl paže od sebe, aby mohl lépe udržet rovnováhu, a postupoval krůček po krůčku. Nohy skládal před sebe do jedné lajny, jako by před sebou měl načrtnutou dráhu třicetimetrovým pravítkem.

Kaizer ho pozorovala s neskrývaným zájmem. Cítil na sobě její pohled. A kdykoli se otočil, aby se přesvědčil, jestli se na něj stále dívala, široce se zazubila a zvedla koutky u úst tak vysoko, že pozvedly líčka až k očím. Přemýšlel, jestli se vůbec někdy přestávala usmívat. Ale vzhledem k tomu, že za tu dobu, co ji poznal, jí rty klesly níže pouze při pojídání obsahu z plechovky, zapřel to.

„Simona, že?" promluvila po chvíli.

Dokonce i ten tón jejího hlasu napovídal, že ji jen tak něco nerozhodit nemohlo. V hlavě se mu uhnízdila představa, jak se Kaizer pobaveně ksichtí, když sleduje, jak hoří celé město. Musel uznat, že na tom něco bylo.

Zavrtěl hlavou - ovšem jen tak, aby nenarušil svou dokonalou rovnováhu. Nahnul se na stranu, aby chvilkové zaváhání vyrovnal a zhoupl se v kolenou.

„Sára," opravil ji. „Byla o rok mladší než já, ale alespoň o pár let vyspělejší. A taky o dost statečnější."

„Ve zbabělým světě přežije jen srab, Dejve," prohlásila skoro až pyšně a spojila ruce za zády. Dokonce i trochu zpomalila, aby mohla jít těsně vedle něj. „Můj táta byl voják. Když tehdy proběhla ta bitka u bývalého Újezda, zamkl mě ve sklepě, abych za ním nemohla."

„To zní hrozně," zamumlal soucitně David.

Bylo mu jí líto. Kolik si toho musela prožít, aby se z ní stalo tohle? Byl si jistý, že se tím úsměvem jen přetvařovala. Což bylo snad i horší, než kdyby pod ním ten žal neskrývala.

Kaizer si táhle povzdechla a její úsměv skutečně poklesl. Ovšem koutky byly stále výše než obyčejně. Možná se usmívala tak často, že se nedokázala neusmívat. Nebo jen trpěla na křeče obličejových svalů.

„Bylo to rok potom, co jsem nastoupila na gympl. Jo, tehdy jsem snila o medině. O tom, jak budu rýpat do lidí, vytahovat jejich orgány, řezat do nich... legálně, však víš. Ale když se objevily první zprávy o vraždách a tom projektu Inteligence, musela jsem studium ukončit."

Řezat do lidí. Vytahovat jejich orgány. On v tomhle světě nejspíš přežije opravdu jen srab a psychopat, problesklo mu hlavou.

Pokud si myslel, že byla Briketa děsivá, netušil, co by si měl myslet o ní. A jestli bylo vůbec bezpečné s ní pochodovat po městě. Sám. Bezbranný.

Od té chvíle ani jeden z nich nepromluvil. David proto, že si stále nebyl jistý důvěrou v ni, Kaizer nejspíš proto, že očekávala nějakou odpověď z jeho strany. Ale když nepromluvil ani jeden z nich, usoudil, že jim to očividně takto vyhovovalo. Alespoň měl čas na to si ty myšlenky urovnat.

Ta hlavní, která na sebe upozorňovala, v sobě nesla pouze zmatenost. Tuto část Olomouce nepoznával. Neznal ty barevné zapadlé uličky, neznámé obchody se speciálním zbožím, dokonce ani pekárnu, jejíž firma měla po městě hned několik poboček.

Minuli snad čtvrté kadeřnictví. Už při tom prvním se pozastavoval nad tím, že ten odraz v relativně čistém zrcadle nepoznával. Svůj vlastní obličej neviděl tak dlouho, že si téměř nepamatoval, jak vypadá. Proto prvně s úlekem uskočil, po druhé se pouze nenávistně mračil na špinavou tvář.

Několik dní nemyté vlasy, které v pramenech odstávaly jako jehly na jehelníčku, dodávaly jeho vzhledu na děsivosti. Fialové pytle pod zarudlýma očima, červený nos i hlen pod ním a na rtu jeho tvrzení jen potvrzovaly. Postupně byl čím dál méně člověkem zevnitř i navenek. Dělo se to, čeho se bál nejvíce. Dostávali ho tam, kam chtěli.

Kaizer zpomalila a otočila se na patě. David seskočil z patníku - chůze po něm nebyla ani zdaleka tak zábavná, jak předpokládal. Ale vydrželo mu to na celou hodinu pochodu, neboť byl beton na patníku mnohem hladší než chodník. A to se, jelikož ještě stále neměl lepší obuv, hodilo.

„Snad ti nevadí nóbl obchody."

Dívka ukázala prstem vedle sebe na docela velkou budovu. Nahoře byla cedule s písmem, které nedokázal rozpoznat. Bylo to hlavně tím fontem, ale také tomu dost nahrál ten fakt, že byla neonová trubice prasklá a minimálně dvě písmena chyběla. Nebo skutečně někdy existovala značka Adis.

„Neměly by..." zamumlal s hlubokým výdechem.

Přestal se mračit na nápis na tabuli a sklopil pohled níže. K jeho údivu zjistil, že Kaizer už byla uvnitř a zběsile se přehrabovala v poházených krabicích.

Obrátil oči v sloup, pod nosem si poznamenal něco jako ach, ty ženský a bez dalšího přemýšlení přinutil nohy k pohybu. Boty skopl z nohou už před rohožkou. Jakmile tak učinil, dostavila se slastná úleva. Sice brzy začal litovat toho, že měl stáke funkční nos, ale i tak byl ten pocit k nezaplacení.

Ucítil jemné lechtání chloupků na rohožce. Ze zvědavosti zvedl chodidlo, aby se mohl podívat, co přesně to bylo. Ale ať vymýšlel jakékoli možnosti, nedokázal by rozlišit lidský vlas od stébla trávy. Proto odvrátil svou pozornost jinam s tím, že to musela být kočka, která se tady vyhřívala na sluníčku. Nebo toulavý pes, jehož pán dávno odjel z města pryč. A nyní byl pryč i ten pes.

Přestal se zaobírat rohožkou a konečně vstoupil dovnitř. Tentokrát na zemi nebyl jediný střep, tudíž se nemusel bát, že by si odnesl i dočasné tetování. Ne, kdyby chtěl skutečné tetování, šel by o ulici zpátky. A odhadoval, že Kaizer by šla s ním, aby mu mohla píchat jehlu do ruky.

Možná taky legálně.

„Jaký máš číslo?" zajímala se.

Na Davida se ani neotočila, jen to křikla přes rameno, aby ji slyšel. Zrovinka dokonce čichala k páru poměrně velkých lodiček, jako by si vybírala boty nejprve po čichu, a teprve poté se rozmýšlela nad velikostí, barvou a pohodlností.

Mladík nad ostře červenými lodičkami ohrnul nos. Doufal, že je neměla v plánu použít jako zbraň. Dokázal si naprosto živě představit, jak by obhájila jeho vraždu. „Ale já jsem jen zkoušela, jestli je to opravdu krvavě červená!" On by jí to neodsouhlasil ani jako mrtvý, ani jako živý.

„Pozemšťane, humanoide, jen ne člověku! Tvý číslo bot?" zopakovala nevrle, když se dlouho nic neozývalo.

„Třiačtyřicet?" střelil od boku. Nikdy číslo svých bot nestudoval.

Dlouhé roky měl pouze tyto jedny, nikdy neměl potřebu si pořizovat jiné. Když byly zrovna jeho staré NIKE „promočené durch", jak by řekl Hubert, chodil naboso. Android to nevadilo, chodidla spočinula. Ideální.

„Takový lodě? Řekla bych, že máš víc," namítla Kaizer. Natáhla k jeho noze ruku a popadla ho za kotník. Aniž by čekala na povolení, otočila si chodidlo ploskou k sobě a vyplázla špičku jazyka do koutka. Kritickým okem si ji přeměřila, s mračením cvrnkla do ztuhlých prstů. „To tak čtyřicet šestky."

David tak tak zvládl udržet rovnováhu. Musel si párkrát povyskočit na místě, aby nespadl na zem. Kaizer naštěstí byla skrčená opravdu nízko, takže si nemusela chodidlo zvedat tak moc. A on jí za to byl vděčný, za další pád by mu záda jistě nepoděkovala.

Těm mírám stejně nikdy nerozuměl, proto jí to v klidu odkýval. Kdyby tady byla Android, ta by jeho velikost bot znala. Ale protože se jí ztratil z dohledu - a z toho byl stále zahořklý -, musel věřit úsudku první ženy, na niž narazil.

Pustila jeho nohu a s dlaněmi na kolenou se vytáhla do vzpřímené pozice. Zaslechl několik zalupání z oblasti zad, poté i tiché vrzání v kolenou. Ale ji to očividně netrápilo. Nebo to jen dokázala dokonale skrýt za tím nemizícím úsměvem, v němž křivila rty.

Merkl ji pozorně sledoval. Zarýval si do paměti každý její pohyb, aby v sobě měl něco lidského.

Vzpomínky na člověka jsou taky lidské. Kolik lidí v hlavě mám, tolikrát jsem člověkem, pomyslel si.

„Co si myslíš o daskách?" zeptala se po chvíli.

Než stačil něco říct, zvedla nad hlavu pár velkých tmavých tenisek se zeleným pruhem nad pěnovou podrážkou.

„Není to křiklavý? Nechci být vidět na kilometry daleko."

„Šmarja, ty jsi náročnější než ženská," zabrblala dívka a zahodila boty za sebe.

Ty jen o pár centimetrů minuly Davidovu hlavu.

„Dávej pozor!" zavolal na ni a hlavu si zakryl pažemi, kdyby se náhodou rozhodla pokusit štěstí znovu. Ze strachu, že by tentokrát minout nemusela, si raději stoupl vedle ní a přidřepl. „Chci něco nenápadnýho. Něco, v čem budou moje kroky neslyšný."

„Hum hm..." zamručela zamyšleně a natáhla se po další krabici.

David si mimoděk vzpomněl na ten oběd u stolu. Na to, jak se Briketa natahovala přes celý stůl, jen aby mu mohla sebrat dušený hrášek. To se mu musela v hlavě uhnízdit?

Zatřepal hlavou, aby se té vzpomínky zbavil. Briketu neměl rád, možná ji dokonce nenáviděl. Respektoval ji pouze kvůli Janě a Míšovi, kteří si přáli, aby s ní vycházel.

Raději sklopil pohled a začal se přehrabovat v krabicích, aby se zaměstnal. Při práci myslet nemusel, při práci nevzpomínal.

Práce šlechtí. Ale za šlechtice pracuje robotník. Za nás pracují roboti.

Otevíral jednu krabici za druhou, boty házel vedle sebe. Ostře modré, neonově žluté, sytě červené... k nenápadnosti daleko. Takové si dovolit nemohl, našli by ho, jen by se objevil poblíž hlavní centrály Inteligence.

S povzdechem zahodil další střevíce. Ani podpatek se nezdál jako dobrý nápad. Nejen, že na tom neuměl chodit - bodejť by ano, když to zkoušel pouze jednou a to s maminčinými lodičkami -, ale navíc to tak nepříjemně klapalo, že by ho slyšeli až na druhé straně Olomouce.

„Ty jsi tak neskutečně vybíravý, humanoide," poznamenala s úšklebkem. Poklepala dlouhým nehtem na víko krabice a kývla hlavou. „Zkus tyhle."

David si od ní krabici vzal a bez váhání ji otevřel. Pak se na ni podíval a pozvedl pravé obočí.

„To snad nemyslíš vážně. Vždyť je prázdná!"

„Ty jsi nečetl Malého prince?" podivila se.

„Já nejsem malý princ," namítl a hodil krabici za sebe. Ona z něj měla legraci.

„Princ asi ne, ale malý určitě." Znovu se přihlouple zazubila a strčila mu pod nos pár černých bot se třemi šedými proužky na bocích. „Tenhle střevíc ti padne, princátko?"

„To sem budeš plíst všechny pohádky? Já nejsem dítě pohádek, ano? Mně maminka předčítala Zloděje Sluncí, Psa, co se blesků bál -"

„Dávo. Ty boty. Zkus si je," přerušila ho a špičkou bot narazila do jeho krku.

Tiše si cosi zamručel pod nosem a boty jí vytrhl z ruky. Pak se posadil na zem a pokrčil nohy před sebou. Když k sobě přitáhl levé chodidlo, všiml si, že bylo tmavší než obvykle. Takové... fialovější. Mrtvější. Jakoby pár minut před smrtí.

Kousl se do rtu. Po tolika hodinách chůze na tu bolest úplně zapomněl. A když zmizela, považoval to za dobré znamení. Dokud nespatřil tohle. Chodidlo zmrzlé na kost.

„Ty moc nechodíš, co?" utrousila Kaizer, když přestala se starostlivým pokukováním. „Odkud jsi sem přišel?"

„Od Brány," odpověděl roztřeseným hlasem. Bál se chodidla vůbec dotknout, aby se mu pod rukama nerozpadlo. „Přežíval jsem v pod-Káj, sakra!"

Dívka se nevinně usmála, ale ruce nestáhla. Teplými prsty masírovala plosku, úplně bez ostychu. Ale nemohl říct, že by se mu to nelíbilo. Když se zbavil toho nepříjemného pocitu, že jsou to cizí ruce, bylo to i příjemné.

„Po každých třech kilometrech si dělej krátkou pauzu," poradila mu.

David nestačil ani ceknout a dotyk zmizel. Hned vzápětí už cítil mravenčení v nose, když předmět trefil svůj cíl.

Promnul si nos.

„Ha ha ha, ohromně vtipný," zamumlal si pod vousy, ale úsměvu se neubránil. A tentokrát byl pravý.