Merkl. Merkl. Merkl.

Za celá ta léta v podzemí si nevšiml, že by kapky vody uměly tvořit při zrodu i zániku slova. Možná jim jen nevěnoval dostatek pozornosti, aby to zaútočilo na jeho zvědavost. Možná jen nebyl dostatečně zmatený a sám, aby hledal lidský hlas všude, kde se dalo.

Merkl má strach. Myslí si, že je to lidské, ozvalo se v hlavě, když míjel další prasklé potrubí.

Jeho mozek se sám soustředil na několik podnětů najednou - ať už to bylo to otravné šeptání slz ze rzi a desítky let staré vody, nebo bodavá bolest u špiček nohou, které byly kryty kusem látky z dříve elastického materiálu.

Tolik k tomu, proč firma NIKE zkrachovala. Dvacet let rozhodně nevydržely.

Hlavu občas zvedl i ke stropu, aby se stačil vyhnout kusům odpadajících kamenných kvádrů, z nichž byl tunel postaven. Za tu cestu sebou škubl už dvakrát a jednou ho štěstí téměř opustilo. Nechtěl riskovat, že by měl v hlavě díru dříve, než by Android našla.

Android. Už na ni myslel skoro tak často, jako myslel na sebe. Ten stroj - ta změť obvodů a kvanta programů, které stejně dohromady vůbec nedávaly smysl - mu zkrátka přirostl k srdci. Docela paradox, když bylo srdce také to jediné, co měli společné. Maso a plech, v srdci rozdíl nebyl. A skutečně?

Musel zpomalit. Svět kolem něj se točil jako na zvonkohře, žaludek dělal kotrmelce a trestal ho za to, že se nechal o hladu. Otravné kručení, které musel poslouchat posledních deset minut, pomalu utichalo. Zpočátku to považoval za dobré znamení. Dokud se tělo nerozhodlo, že přišel čas toho člověka upálit zevnitř.

Paží si objal břicho. Nemohl si nevšimnout toho, že mu po lenošení v podzemí vyrostl i menší okrasný polštářek. Kůže u pupíku povadle visela, tuk se zadržoval pouze těsně pod pokožkou. Ať už přibral třeba deset kilo, za poslední čtyři hodiny shodil minimálně patnáct. To alespoň tvrdil naříkající žaludek a popletená hlava, která se nechala jeho kručením zmást.

S pitím na tom byl o něco lépe. V ruce, jíž nesvíral podivně zkroucenou oblast pod žebry, pevně držel hliníkovou termosku - nebo alespoň doufal, že je to termoska. Optimista by řekl, že je stále z poloviny plná. Pesimista by namítl, že už polovinu ztratil. A David by tu polovinu vypil bez váhání a hádek, pokud by to znamenalo, že zastaví ten požár v břiše a zvlaží vyprahlou poušť v hrdle.

Všechny jeho potřeby byly irelevantní. Hlad byl sice bolestivý a otravný, ale rozhodně ho neděsil tolik jako ta tma kolem. Kužel světla osvětloval pouze minimální část tunelu, navíc už baterka poblikávala, jak jí docházela energie. Kdyby dělala jen to, byl ochoten jít po tmě, ale ona zároveň skřípala a chrčela, aby na sebe upozornila na kilometry daleko. Možná proto jí po dalším cvaknutí odhodil za sebe - stále ještě svítící.

Baterka dopadla zem a naposledy blikla. Její světlo chvíli dalo zrod dlouhému stínu, který se táhl ještě několik metrů před něj. Poté stín splynul s tmou, když překročil nejzazší hranici. Neodpustil si mírné povyskočení, aby uvolnil to trpící dítě, jejž v poutech držel.

Nikdy se tmy nebál tolik jako samoty. Ale jakmile jeho oči přikryla neprůhledná černá deka, zmocnil se ho pocit strachu a náhlé paniky. Hrdlo se mu sevřelo jako při rýmě, oči zběsile mrkaly, aby orgán adaptovaly na změnu světla. Ale to nebylo nic ve srovnání s tím, co se odehrávalo v hlavě.

Byl to zvuk kroků, nebo pouhá paranoia? Skutečně byl sám, nebo za ním pochodoval průvod tichých plechovek, které si chystaly své jehly, aby člověka uspaly a uložily do postele z jeho vlastních vnitřností? Uvědomoval si, že se nemůže otáčet za sebe věčně. Jen se to zhoršovalo.

V té tmě spatřil tenký proužek nažloutlého světla. Automaticky si dlaň přiložil na úroveň obočí a zaklonil hlavu, aby našel tu mezeru, jíž sem dolů světlo pronikalo. Když nakonec nalezl osvětlený ovál a pod ním odlesky kovového žebříku, okamžitě přidal do kroku. Bolest chodidel už nebyla důležitá.

Jakmile stanul pod otvorem, rukou se přidržel první tyče, aby nespadl dozadu. Kov příjemně chladil zpocené dlaně, byla to taková jistota přítomnosti okamžiku. Ačkoli nohy, u nichž cítil snad každou kost a kůstku, na sebe upozorňovaly dost, aby to bylo skutečné.

Nakrčil svůj pokřivený nos a přivřel oční víčka. Světlo nebylo ze slunce, takhle intenzivní mohlo být pouze z posilničního osvětlení. Nebo pokud by mu někdo svítil baterkou do obličeje, ale takovou hloupost by udělal pouze člověk.

A ti už přece vymřeli.

Kousl se do rtu a spolkl všechen strach do útrob žaludku, poté se vytahoval po stupních nahoru. V nepohodlných botách a téměř vyšťavenému to šlo velmi těžko, ale nakonec překonal celou výšku a vytáhl se přes okraj.

První, co udělal, byl hluboký nádech. Jakmile byly plíce plné čerstvého vzduchu, chvíli ho v nich podržel a zavřel oči, aby se mohl při výdechu soustředit na spokojený vzdech každé buňky v těle. Ošizeny nebyly ani chuťové pohárky, při jejichž pohlazení cítil sice kovovou pachuť krve, ale zároveň s ní i příjemný ozon, který se ohlásil i v nose.

Za krkem pocítil něco mokrého a chladivého, co se podobalo potu, jehož se za celou cestu nezbavil. Ovšem oproti potu to bylo příjemné pohlazení, které se šířilo i do vlasů a na špičku nosu, kde zůstala drobná kapička.

Pršelo. Ani si nepamatoval, kdy naposledy déšť viděl. Každá kapka byla jako zmrzlinový dezert pro duši, každý další nádech s sebou bral jejich chuť na jazyk.

Spontánně roztáhl paže a obrátil pohled k obloze. Mohl si snad přát lepší přivítání na povrchu, než s přírodní sprškou slz miliard padlých životů? Pro duše, které plakaly, to mohlo být vyjádření lítosti nad zničeným světem, pro pozorovatele zespoda nevídaná podívaná.

Světlo lampy bylo silné - silnější, než na co byl zvyklý. Ačkoli chtěl sledovat kapky, musel pohled sklopit k zemi, aby dal očím spočinout. Ani tam však zklamán nebyl. V malé louži, u níž stál, vyrůstala tmavě zelená stébla mladého plevele.

Kdysi jsme je vytrhávali. Nyní je to to nejkrásnější, co jsem za posledních dvacet let viděl.

Opatrně si přidřepl a sevřel stéblo mezi prsty. Drobné lístky se líně opřely o polštářky, svým mokrým povrchem polechtaly na citlivé kůži. Nemohl se neusmát, pokládal by to za hřích. Mohl to být plevel, klidně nějaké bodláčí, ale to ho netrápilo. Byla to první zelená rostlina, kterou viděl, když opomenul stromy. Suchá stébla u hlavního komplexu se této krásce ani zdaleka nemohly vyrovnat.

Možná se Inteligence starala o Zemi dobře. Klima se ustálilo, za posledních deset let se teploty dokonce vrátily do normálu. Tím, že získávali energii z obnovitelných zdrojů, ušetřili planetě mnohá utrpení a zachránili spousty živočichů.

Kromě lidí, samozřejmě.

Že by nakonec bylo dobře, že lidé téměř vymizeli? Tito plechoví páni nemuseli mít emoce, ale úcta k okolí je stavěla na stejnou úroveň jako nejsentimentálnějšího vegana. To uvědomění, že by celou tu dobu mohl být tím špatným on, ho bolelo mnohem víc než chodidla s puchýři a omrzlinami.

Věnoval stéblu posledních pár sekund své plné pozornosti a pustil jej. Poté se napnul v kolenou a protřepal si nohy, dokud se neozývalo pravidelné lupání z kotníků. To hned vzápětí následovalo příjemné uvolnění a slast při znecitlivění, kdy necítil jediný dotyk štěrku v kaluži.

Skryl ruce do kapes u kalhot a volným krokem vyšel podél cesty ze světel. Bylo to, jako by se vracel do svých dětských let. Bylo to jako tehdy, když byl s maminkou venku, sotva týden před tímhle vším. Pamatoval si, že šli podobnou stezkou z hodiny plavání.

Hodina plavání... Na co všechno jsem zanevřel?

Byla to ta stejná světla, která visela v řadě nad hlavou jako vlaštovky, co se vracely domů? Byla to ta samá cesta, po níž kráčel, když se křečovitě držel maminčiny ruky, aby se jí neztratil? Kde držel Sáru za loket, když utíkali před pochodem Inteligence? To netušil. Ale minimálně jim byla dost podobná. Nebo si to jen špatně pamatoval?

Jakmile vyšel z dosahu posledního zářivého lampiónu, chvíli trvalo, než si oči znovu přivykly. Ale když byl dostatečně daleko, jeho dalším průvodcem se stala stezka z odrážejícího se měsíčního světla na hladinách nebeských louží.

Hvězdy na nebi se za tu dobu, co strávil v podzemí, vůbec nezměnily. Všechny byly stále na svých místech, svou září si získávali Davidovu pozornost. Každé bliknutí rozšířilo úsměv o malinký kousek, dokud nebyly koutky tak roztažené, až rty vypadaly nepřirozeně zkřivené. Kdy naposledy se takhle usmíval? Ani na to nepamatoval.

Jeho pohled putoval níž. Na horizont. A tam se mu naskytl ten nejkrásnější pohled z celé výpravy.

Na obzoru se mísila indigová modř s nastupujícím nachovým tónem, který s sebou přinášel i odstíny pomerančově oranžové a jablečně červené - ne těch úplně zralých jablek, která pamatoval z podzimů na farmě, ale těch mladých, sotva dozrávajících letních dětí, jež čekaly na sluneční pohlazení, které by jejich líce do patřičného tónu zbarvilo.

Déšť ustoupil. Mrakoví se stáhlo na západ, kapek pomalu ubývalo, dokud už nezbyla žádná, která by svým chladem uhasila žár na jeho hlavě.

Krajina se připravovala na východ slunce. Hvězdy pomalu mizely i s dekou, která oblohu zakryla při příchodu noci. Naposledy svou září potěšily tanečníky na tmavé duhovce mladíkových očí a s úklonou zmizely za přicházející mlhou.

Mléčný zákal mlhy lámal spektra do jiných odstínů. Netušil, jestli ta zlatá skutečně zlatou byla. Ale kousek kotouče, který se za nerovným terénem vytyčil, by poznal kdekoli.

Nebylo to slunce, co ho na tom výhledu tolik fascinovalo. Ne, byly to ty nedotažené obrysy vysokých budov velkoměsta, které mu braly vzduch od úst a krev z končetin, aby jej ukotvily na místě.

To místo poznával. Každou budovu, která odrážela ranní sluneční paprsky obrovskými okny, co připomínaly spíše zrcadla, každou lampu u staré silnice, kterou měli v plánu opravit, ale nikdy se k tomu nedostali. Museli by ho zabít, aby zapomněl. Vymazat osobnost Davida Merkla z organického těla, zahodit ji někam, kde by ji nikdo nenašel. A ani potom by to nebylo účinné.

„Olomouc..." špitl s užaslým výdechem.

Tak dlouho se motal v podzemí, brodil se poklady špíny a krve, které si lidstvo nashromáždilo, až si z hlavy skoro vypudil ten dechberoucí pohled na východ slunce nad celou aglomerací.

Přinutil nohy k pohybu. Najednou byly všechny starosti pryč. Dočista zapomněl na to, že by se měl vrátit za Janou a Míšou. Jediné, co bylo v tu chvíli důležité, bylo místo, na nějž vzpomínal kdykoli, kdy měl možnost. V dobrém i ve zlém.

Posledních pár kroků před hranicemi města se zastavil. Prsty se dotkl značky. Byla stejná. Tolik let a stále tam bylo napsáno to samé.

„Jsem doma," sdělil městu a s úsměvem do něj vkročil.