Necítil ani jediné popíchnutí svědomí, když své zatuchlé vězení opouštěl. Milerád sledoval periferním viděním, jak se cihlové stěny měnily na souměrné šedé zdivo s fleky plísně a rzi. Podlaha se z vcelku slušně udržovaného koberce měnila na chladné podloží, dokud pod tenkou podrážkou svých prošlapaných bot necítil každý kamínek a nečváchl snad do každé kaluže v okolí.

Brzy místo prstů na nohou cítil střepy v pahýlech, jak je mráz olizoval a studený vzduch čepele ostřil. Briketiny boty byly mnohem menší než jeho chodidlo, proto si nemohl vzít žádné náhradní. Onu možnost, že by mohli mít přibližně stejnou velikost Jana s Míšou, zavrhl ihned potom. Byl okolnostmi přinucen si své staré škarbále - jak jim s libostí nadával - ponechat.

Občasnému bolestnému syčení se už ani nebránil. Šli sotva chvíli a jeho chodidla byla natolik zmrzlá, že by je mohl používat místo kladiva. Proto i z tohoto důvodu šel mnohem pomaleji, než původně plánoval, nebo než by chtěl.

Nohy musel kroutit tak, aby našlapával pouze na hranu. Veškerá bolest byla o něco slabší než po celé klenbě, přesto se jí nevyvaroval úplně. Stále se hlásila, přesvědčovala člověka o své přítomnosti a nutila ke bdělosti, kdyby se náhodou rozhodl zavřít na chvíli oči a odpočinout si. Jako by na sebe nikdy neměla přestat upozorňovat.

Ničemu nepomohlo ani to, že nejmladšího člena jejich sebevražedné skupinky opět napadla horečka. Když už se nezvládal Míša za dvojicí vepředu plahočit, padl beze slova na zem a tvář položil na podlahu.

David se otočil za sebe, už ze zvyku. Jakmile si všiml, že Míša nepochodoval, s táhlým povzdechem se zastavil a natáhl paži vedle sebe, aby zabránil v chůzi Janě. Ta však již strnula na místě, jako by to vytušila. Přemýšlel, jestli ten mateřský instinkt a ženská intuice skutečně neexistují. Možná by to vysvětlovalo chování Brikety i podplukovníka.

„Musíme dál," zašeptal Janě, když jí položil ruku na rameno a nahnul se k ní.

Poté, aniž by byť jen sekundu váhal, ji krátce po něm poplácal a obešel si ji, aby se dostal k ležícímu dítěti.

O tom polibku spolu nemluvili. Jana byla zatrpklejší než dříve a on konečně přestal brblat, takže usoudil, že to bylo spíše ke škodě než k užitku. Navíc je to nesblížilo tak, jak předpokládal. Ani se po tom, co jí řekl, nedivil.

Došel až k blonďáčkovi a přidřepl si k němu. Mrazem ztuhlá kolena ihned protestovala, ale teplé mravenčení, které se poté dostalo ke kotníkům, bolest dokonale kompenzovalo. I tak si však tiché klení neodpustil. Přiložil mu dlaň k čelu. To ostatně ani nemusel, všechny příznaky byly poznatelné už od pohledu. Přesto to byla jistota.

Čelo měl vlhké od potu, ale kůže byla tak horká, že už pochybovat nemohl. V takovém stavu to nemohl zvládnout daleko. Už když si stěžoval poprvé, trochu zvolnili tempo, aby jim stačil, ale s takovou se plahočit už nemohl. Podle toho, co si David o nemocích pamatoval, odhadoval, že se to bude jen zhoršovat, jestli ho budou nutit pochodovat v chladu a vlhku.

„Zvládneš se zvednout?" zeptal se ho, když ruku stáhl zpátky a pot si otřel do kalhot.

Lokty se zapřel o kolena a pozorně sledoval jakýkoli náznak odpovědi jeho těla, které by mohlo prozradit více než pouhá slova.

Nemusel čekat dlouho na první pokus. Míša se opřel dlaněmi o studené podloží a pokusil se zvednout alespoň do kleku, ale jakmile se dostal jen o kousek výš, než byla šířka jeho zápěstí, lokty sebou samovolně zaškubaly a poslaly hlavu opět k zemi.

Ani neočekával, že mu odpoví ne. Otužilí lidé - a očividně i děti - nesmí vzdát ani ty nejniternější maličkosti. Jakákoli malá prohra se počítala. Jakákoli malá prohra znamenala o minutu kratší život. Minimálně.

„Ne, znovu to nezkoušej," požádal ho, když se Míša chystal své snažení zopakovat. „Nemůžeme se zdržovat, jasný? Ponesu tě."

První, co ho v tu chvíli napadlo, bylo to, že už se k němu skutečně choval jako k bratrovi. Nebo se pouze snažil napravit svou předchozí výchovu? Byl i Míša náhradou za jeho malou sestru, kterou on sám ochránit nedokázal?

„Já nejsem slaboch," zamumlal chlapec do hlíny.

David se nemohl ubránit úsměvu - ač spíše nešťastnému. Okamžitě se mu vybavila vzpomínka jeho samotného, jak ležel na cvičišti. Jak propadal vlastní slabosti. Ale Míša slaboch nebyl. Nikdy silnější dítě neviděl. Což mohlo být i tím, že moc dětí za svůj život ani nepotkal.

Položil mu ruku na rameno.

„Já vím, že ne," ujistil ho s již opravdovějším úsměvem. „Chytneš se mě kolem krku. Nemusíš se bát, prostě se budeš držet jako klíště."

Chlapec poraženě pokýval hlavou. V tu chvíli toužil vědět, co za myšlenky mu trápily mysl. Jestli byly alespoň trochu podobné těm, které on sám každý večer odháněl.

Otočil se přes rameno na Janu. Ta stále postávala na tom samém místě, nehnula se ani o píď. Ale jakmile na ni zavolal a luskl prsty, trhla hlavou k němu. Skoro jako Sovák.

To jsem snad úplný blázen, když si pletu lidi a stroje?

Sundal si batoh ze zad a narovnal se. Tentokrát kolena tolik nezlobila, jako by si na špatné zacházení konečně zvykla. Vyčkal, dokud nebyla dívka u něj, a batoh jí prakticky vrazil do rukou. Tím, jestli ho držela nebo ne, se už neobtěžoval a věnoval se malému nákladu pod sebou.

Sklonil se do podřepu a chytl ho za paže.

„Zvládneš mi vylézt na záda? Nemusím tě tahat jak mimino, že ne?"

Až pozdě si uvědomil, že to otázky nebyly. Když Míša nic nenamítal, vytáhl ho na kolena. Poté vyčkal, až se chytil jeho ramene, a otočil se k němu zády.

„A nebudeme ještě pomalejší?" poznamenala Jana.

Nemohl si nevšimnout té změny v jejím hlase. Lámal se. Bála se snad?

Ještě chvíli zůstal při zemi, dokud se mu útlé paže neobtočily kolem krku, teprve poté si ho přidržel pod zadkem a narovnal se. Povyskočením si chlapce upravil, aby se tolik nepronášel, a otočil se na ni.

„Chceš počkat, až se nám tady rozteče?" zavrčel.

Nechtěl na ni být nepříjemný, ale bolest, která se závažím na zádech ještě znásobila, byla k nevydržení. Ale raději by si nechal utnout nohy, kdyby to znamenalo, že už může z podzemí ven.

Na to neodpověděla. Jestli na to odpověď neměla, nebo se jen nechtěla vyjádřit, to netušil. Ticho ovšem uvítal.

Přinutil nohy k pohybu. Míša, ačkoli vypadal, jako by sotva strčil sousto do úst, byl mnohem těžší než batoh. Společně s děravými botami a stále malátným mozkem tvořili dokonalou kombinaci na pád, z něhož by legendární znovuvstání nebylo. Jakmile však tělo získalo hybnost, šlo to dopředu mnohem snadněji.

Jejich vedoucím se stala Jana. Nemohl odporovat. Ačkoli byla slepá, stále tyto chodby znala lépe než on. Ale spíš než jako gesto důvěry měl tento argument připravený na to, aby na ni mohl svalit vinu, kdyby zabloudili. Při prvním pomyšlení to možná bylo zbabělé, ale David se nikdy nepohyboval jinde než ve vlnách srabství a babství.

Tolik k obhajobě, problesklo mu hlavou.

Zatáčky, jichž bylo nespočet - nebo tak mu to alespoň připadalo -, ani nevnímal. Měl hlad, žízeň, chuť se položit, natáhnout a umřít. Zůstat ležet, dokud by pro něj Android nepřišla.

Protože ona by přišla, kdyby věděla, kde jsem.

Dokonce cítil, jak Míšovi kručelo v žaludku. Přestávku oba odmítli, bylo by to pouhé zbytečné zdržování. David by poté nevstal a Míša by jídlo stejně v žaludku dlouho neudržel. Nikdo si nestěžoval, nikdo neprotestoval. Jen to o sobě navzájem věděli a těšili se z toho, že v tom nejsou sami.

Rozhovory, které mezi nimi proběhly, neměly dlouhého trvání. Témata se rychle vyčerpala a diskuse o tom, co bylo v minulosti, se nelíbila ani jednomu z nich. Proto se mlčení stalo jejich dalším společníkem na nudné cestě podzemím, která snad neměla konce.

Občas potichytil Míšovo tiché brblání. Po nějaké době tomu přestal dávat důležitost a vše, co z těch nafialovělých rtů splynulo, ignoroval. Malátnost si zjevně hrála s mozkem dítěte v jakémkoli věku.

„A opravdu si seš jistá, že jdeme správně?" zajímal se Merkl, když stačil slova jazyku seskupit do smysluplné věty.

Nohy, které ještě před půl hodinou dávaly jasně najevo, že je něco v nepořádku, přestal cítit úplně. Nestěžoval si, jen by se rád zastavil.

„Říkám ti, že ne. Tak na... šestapadesát procent," odvětila Jana znaveným hlasem.

Šestapadesát. Jen šestapadesát. Je to víc než padesát, ale jen o šest, vypudil mozek. David Merkl, brilantní matematik. Jednou za to Android ještě poděkuju.

„Možná by bylo lepší, kdybys chvíli zůstala s Míšou tady," navrhl a zastavil se.

Ani nečekal na její odpověď, byl tak unavený, že ze sebe klučinu málem shodil.

Blonďáček nespokojeně zamručel, když musel pohodlí Davidových zad opustit. Oba si díky blízké přítomnosti toho druhého udržovali tělesné teplo, tady v podzemí stejně důležité jako jídlo a pití. Navíc po něm zůstala zpocená skvrna a poslintané rameno, které po ztrátě zdroje tepla okamžitě změnily svou teplotu.

Postavil ho na nohy a sundal si bundu, kterou přes něj přehodil. V hlavě ho hlodala myšlenka, že se pomalu stával nejen jeho bratrem, ale i matkou. Tím, čím byl Sáře.

„Chceš se tam vydat sám?" ozvalo se vedle něj.

Byl si jistý, že v jejím hlase zaslechl starost, kterou tentokrát nepotlačila, a strach, jenž razantně změnil tóninu. Bylo hezké vědět, že měl někdo obavy. Že se o něj někdo bojí.

Utřel si ruce od potu do kalhot a otočil se na ni.

„Půjdu se podívat, kudy máme jít dál. Vrátím se co nejdřív," odvětil téměř šeptem a vzal ji za ruce.

Bylo zvláštní, jak rychle si dokázal na lidský dotek opět zvyknout. A jak moc se bál, že si bude muset zvykat znovu.

„Davide..." vyhrkla ještě, když už její ruce pouštěl. Ucítil, jak pevně sevřela jeho prsty v dlaních. Jako by ho nechtěla už nikdy pustit. „Minule ses nevrátil. Bára tě musela zachránit."

„Briketa tady není," namítl s táhlým povzdechem. „Klid. Mám to pod kontrolou, jasný? Prostě vylezu nejbližším východem ven a podívám se po stopách. Když to zvládla ona, nic těžkýho by na tom být nemělo."

„Musíš se vrátit. Pokud mu bude hůř..."

„Nenechám bráchu padnout. I kdyby mě dostali, nenechám. Přemýšlej taky trochu." Poté ji pustil a ustoupil o krok dozadu, aby se mohl kdykoli vymanit. Utéct. „Jsem humanoid, Jano. Ale cosi lidskýho ve mně zbylo. Nehodlám jim to cosi tak snadno dát."

Chvíli ji pozoroval. Bedlivě sledoval každou změnu - každý náznak -, která by evokovala nějakou emoci. V prázdných očích se odrážel strach, rty měla stažené, aby nepromluvila. Bylo mu jasné, že ho nechtěla nechat jít. Spíše ze strachu o ni a o Míšu, než o něj, ale přesto nechtěla.

Chápal ji. Dokázal se vžít do její situace. Ale potřeboval, aby ona chápala jeho.

„Máš den," řekla nakonec. „Pokud se do té doby neukážeš, jdeme dál."

Roztáhl koutky do úsměvu. Nebyl tak veselý, jak původně chtěl, ani nijak zvlášť hezký. Spíše než úsměv připomínal marný pokus o úšklebek. Měl být rád? A proč by měl, když bude sám?

Sehnul se pro batoh a přehodil si ho přes jedno rameno. Pravou rukou se prsty zahákl za poutko a poplácal ji po rameni.

„Nebude mi to trvat dlouho." Rozsvítil baterku, kterou měl za opaskem, a namířil na malého chlapce na zemi. Třásl se. Jen nerad ho nechával v takovém stavu, ale co jiného mohl dělat? „Dej na něj pozor. Můžu se spolehnout?"

„Opatruj se."

Nic víc, nic míň. Jen tato dvě slova, která mu bohatě stačila. Naposledy si je oba prohlédl, snad by si je zapamatoval, kdyby se nakonec nevrátil.

„Jo... díky," zamumlal na odpověď a přinutil nohy k pohybu.

Ačkoli se cítil lehčí, něco jej tížilo. A každým to krokem dávalo jasně najevo, že ho nehodlá tak snadno pustit dál.

Bylo to snad svědomí? Nebo strach o životy jiných?

Že by mi nakonec záleželo víc na životu někoho jinýho, než na svým vlastním? Je tohle důkaz lidskosti?