„Davide? Davide, vstávej, proboha!" pištěl vysoký dívčí hlas.

Zprvu se domníval, že by to mohla být Sára, ale když ucítil bolest hlavy, uvědomění reality na sebe nenechalo dlouho čekat. Sára byla v tomto čase mrtvá. V téhle realitě jí přeci nepomohl. Tak proč stále doufal?

Jakmile na něj dívka zavolala znovu a zatřásla s ním, měl pocit, že se mu hlava roztříští na miliardy kousků zpět nesložitelné mozaiky. Každá buňka v těle nadávala po svém, celý organismus byl proto jen nesehraným orchestrem a chórem bilionů hlasů, které odmítaly splynout v jeden.

Okamžitě sebou škubl do sedu a chytl se za hlavu. Byl si jistý, že tepala. Ovšem hmat nic takového nezaznamenal. Promnul si spánky, kde byla ta bolest největší, a vyrazil z úst teplý, ale značně páchnoucí dech.

„Davčo... Slyšíš mě?" zeptala se Jana opatrně.

Na čele ucítil dotek cizí ruky, v žaludku ječící chlebovou polévku. Oční víčka stiskl pevně k sobě, jako by se bál, že když je otevře, bude ta bolest ještě horší.

„Tohle by slyšel i mrtvej," zasyčel skrze semknuté rty a odvážil se pootevřít levé oko.

Jakmile zaostřilo na siluetu před ním, už nepochyboval. Byla to Jana, tak svá jako vždycky. Starostlivá, naivní... slepá ke všemu, co se kolem ní děje.

Naprázdno polkl. V ústech měl místo jazyka nůž, místo krku vyprahlou poušť. Olízl si jazykem popraskané rty. Zůstávaly mu na něm lupínky odtržené kůže, rty samotné pálily a štípaly, jako by vodu neviděly staletí. V ústech ucítil i kovovou pachuť krve - očividně nebylo jeho probuzení tak klidné, jak si myslel.

„Já... nevím, co se stalo..." spustila Jana po chvíli.

Ruku, již měla na Davidově čele, přesunula na jeho tvář a natočila k němu hlavu tak, že se jí nemohl nedívat do očí. Jako by přesně věděla, kde je.

Něco se stalo.

To byla první myšlenka, která napadla jeho mozek. Mohlo se stát hodně věcí, ale nenapadla ho jediná, jež by mohla mít pozitivní dopad na jeho situaci. Vždy, když se něco stalo, bylo to špatně.

Otevřel obě oči. Těkal zornicemi po její rychle se měnící tváři, pozastavoval se nad drobnostmi, jakou bylo například cukání koutků úst a stahování orlího nosu do lebky. Tyto příznaky moc dobře poznával. A lesk v oku, které svou jiskru dávno ztratilo, jej v jeho domněnce jen utvrdil.

„Jano..." zamumlal a prstem jí slzu setřel. Chvíle, kdy na ni byl naštvaný, že se za něj nepostavila, byla nyní míle vzdálená. Tak jako Filip stával u něj, on musel pomoct další zlomené duši. Oplatit laskavost. „Zatáhni zpátky ten sopel a řekni mi, co se děje." Ačkoli nemusel, roztáhl koutky do sotva patrného úsměvu.

Dívka pokývala hlavou a kousla se špičákem do spodního rtu tak silně, že se kolem zubu objevil bílý obrys. Divil se, že si jemnou kůži neprokousla, jak silný ten stisk musel být. Dlaň, kterou měla na jeho tváři, odsunul níž a skryl ji ve svých lopatách. Vypadala jako Sára. Připomínala mu jeho samotného, když přišel o maminku.

„Bára se nevrátila," vyrazila ze sebe tak rychle, že jí prvně ani nerozuměl.

Ale když si tu větu v hlavě zopakoval, najednou ta slova dávala smysl.

V tu chvíli nevěděl, co cítil. Byla to radost? Nenáviděl ji, ale opravdu až natolik, aby se radoval z toho, že se nevrátila? Ačkoli to jen nerad přiznával, byla člověk. Lidská bytost s vášní pro život, nezájmem o stárnutí a konec dnů. Svým způsobem byla obdivuhodná. Pro toho, kdo ji nepoznal blíže.

Ale Janě na ní záleželo. Byl svědkem důkazů toho pouta, jež se mezi nimi vytvořilo. Přestože to pokládal pouze za diktátorské hubování a slepé poddanství, bylo mezi nimi něco víc. Netušil, jak hluboko svůj vztah budovaly, ale vzhledem k tomu, že spolu musely žít spoustu let, usoudil, že to nebylo nic na podobné verzi, jako měla Briketa s ním.

Viděl, jak ji to trápilo. Sledoval její slzy, škubání rameny při každém potlačovaném vzlyku. Poznal, že bude muset na chvíli odložit sebestřednost i sobectví, a stát se tak jejím bratrem.

Alespoň na pár minut, uklidňoval mozek tělo. Přestane brečet a můžu se radovat.

„To je mi líto," řekl nakonec.

Snažil se, aby to vyznělo skutečně, ale musel se dost přemáhat, aby to vůbec vyslovil. On vskutku byl rád, že je pryč. Jeho věznitelka zmizela a on musel ukázat, že mu chybí.

Jen kvůli Janě. Kvůli Sáře. Pro Android.

„Měla se vrátit už včera..." špitla, když vzlyky uklidnila.

Bradu vklínila do můstku z klíčních kostí, ruce spustila podél těla. Temný samet havraních vlasů vytvořil kolem ostře řezaných rysů tváře neprostupnou záclonu, za jejíž skrýší mohla bez ostychu upustit uzdu žalu.

„Třeba se jen zdržela. Nebo se ztratila," odpověděl Merkl s potlačovaným úsměvem.

Ta představa bloudící ženy s šufanem se mu zamlouvala. Jen aby byla mimo jeho dosah.

„Ona se nikdy neztratila," namítla Jana. Když ji slyšel, zastyděl se. Tak zlomenou ji ještě neviděl. Vypadala bezradně a zničeně, hlas se jí lámal mezi oktávami. „Musíme ji najít... Prosím, musíš ji najít. A dovést zpátky."

V ten ráz jeho úsměv zmizel a hlas zchladl. Jak to po něm mohla žádat?

„Tak to ne. Hele, empatie od sem po sem, jasný? Pomůžu ti se s tou ztrátou vyrovnat, ale nebudu pochodovat mezi plechovkama, abych našel toho umouněnýho diktátora, který tě tady upoutal a nepustil. Je pryč, chápeš to? Teď jsi volná."

„To ty to nechápeš!" vyhrkla. Nikdy dřív ji takhle křičet neslyšel. Jako by tu jemnou dívku posadila do kouta a slova se chopil někdo jiný. Poté však, když si uvědomila, že na něj vyjela, zvolnila. „Bez ní nemáme šanci vydržet ani dva dny. Nemáme vodu, Mišelo potřebuje vitaminy a jídlo nám taky dochází."

„Tak holt vylezeme ven a něco seženeme. Tady už nechci být dýl, než musím. Na povrchu něco najdeme, někam vás odvedu," zamumlal tiše, jako by se bál, že by ji to mohlo rozzuřit.

Opatrně její ruku pustil a zapřel se vzadu o paže, aby se vyhrabal na nohy. A protože se Jana zdála být mimo, stál na nohou ještě dříve, než stačila vůbec odpovědět.

„Na povrchu nás čeká jen... upgrade," špitla si pod nosem.

Možná nechtěla, aby to slyšel. Možná to mělo být pouze ujištění pro ni, že vše, co tenhle člověk řekl, bylo špatně. Ale slyšel ji dobře. A tuhle skutečnost popřít nemohl.

Téměř dvacet let se skrýval v podzemí, snažil se, aby ho nikdo nenašel. Bojoval za každý nádech hrou na schovávanou, zbaběle se krčil v rozích každého kouta, jen aby nebyl povšimnut. Aby si krátil čas, vzpomínal na doby štěstí svého dětství, vybavoval si tváře, které nedokázal zapomenout. A nyní aby se vrhl vpřed do jedné z plechových náručí? A proč vlastně? Kvůli stroji?

Opřel se dlaní o dřevěný stůl a zahleděl se před sebe na pootevřené dveře. Skutečnost s realitou se ztrácely v nových myšlenkách, které se mísily a spojovaly v nevzhledné hromady. Nic z toho, co se kolem něj dělo, nevnímal.

Bál se? Ano, bál. Kdyby ne, nemohl by se nazývat člověkem. Ale ten strach se dostával do ústraní, kdykoli jen pomyslel na to, že by tady trávil další týden. Ani s Briketou, ani bez Brikety tohle místo nemohlo být tím, čemu by říkal domov. Jeho domov chodil, jeho domov sám myslel. Jeho domov měl jméno.

„Android..." vyslovil nahlas.

Ani si neuvědomoval, že by promluvil. To jediné slovo, které v uších znělo tak líbezně, ho vrátilo opět do kruté reality. Do té, v níž nebyla u něj.

„Dejve? Co tady děláte?" ozvalo se ode dveří.

David sebou škubl a zaostřil před sebe. Malý blonďáček stál ve dveřích, jednou rukou si rozcuchával slepené vlasy. Podle červených očí odhadoval, že se před chvíli probudil. Očividně ho vyrušil ten křik.

„Briketa zmizela. Jdeme ji hledat," odpověděl.

Postřehl, že Jana přestala vzlykat. Už jen tiše seděla na patách a utírala si slzy.

Nebylo těžké si vydedukovat, že kdyby jim řekl pravdu, nešli by s ním. Ale tahle situace byla naprosto dokonalá pro jeho plán, proč by ji nevyužil? Kdyby je nechal někde poblíž základny, mohl by se stihnout dostat dovnitř, popadnout Android a vesele odpajdat zase ven. Chtělo to jen důvtip a krytí. A plán.

Míša - jinak mu ani říkat nemohl, dokonale se to k němu hodilo - si protřel oči pěstmi a pokýval hlavou. Nevypadalo to, že ho ztráta vůdčí samice smečky zrovna trápila.

Možná je stejně otupělý jako já, problesklo mu hlavou.

„A jdeme teď?" zajímal se.

David se úsměvu neubránil. Kdyby měl jako malý takhle pevnou vůli a silnou duši, nemusel se skrývat tak dlouho a čekat, až se jeho mozek rozhodne tělu dát příkaz k boji.

„Najdi boty. Taky baterka se bude hodit. Až budeš, počkej u rodinnýho stolu." Ta radost se už těžko dala skrýt. A jakmile Míša poslušně místnost opustil, povyskočil a tleskl dlaněmi o sebe. Takové nadšení dlouho neměl.

„Davide?" hlesla Jana, která se za tu dobu stačila postavit.

Otočil se na ni. Její oči, stále lesklé od slz, připomínaly prázdné akvamaríny. Ale jiskřily. Jinak, ale přesto. Plné narůžovělé rty roztáhla do křečovitého úsměvu, jenž se po chvilce změnil na nejpůvabnější, který kdy viděl. To štěstí a radost na ní byly patrné, ač protkány smutkem a šokem.

Ani si nevšiml, že by odlepil rty od sebe. „Jano?"

Natáhla se k němu a ruce mu obtočila kolem krku. Zmateně ji sledoval, nebyl schopen prakticky ničeho. Ať už se pokoušela o cokoli, nemohl jí bránit. Jakékoli objetí od ní mu ani trochu nevadilo, vlastně by to i uvítal. Po tom nehezkém snu byl ostatně rád za jakýkoli lidský kontakt.

„Děkuju," zašeptala těsně u jeho obličeje.

Teplý vzduch z jejích úst ho pohladil na jemné kůži rtů, ale zamrazil celé tělo. Poté, aniž by něco mozku poručil, automaticky zavřel oči.

Nečekal moc dlouho a ucítil na rtech letmý dotek. Po tolika letech to byl jeho první polibek. Ale že by něco cítil, to říct nemohl. Jako by v sobě už žádný cit neměl.

Jako by byl stroj.