Jana se k němu poté jen jednou mlčky vrátila, aby mu dala na loket studený obklad. Neprohodila s ním ani slovo, nereagovala na žádné výzvy, žádné otázky. Jako by se uzavřela do sebe a odmítala říct byť jen jediné slovo, které by mohl David použít proti ní.

Natahoval k ní ruku, aby ji donutil zůstat, ale tentokrát už byla opatrnější. Jakmile mu na ránu hadr přiložila, okamžitě sebou trhla dozadu a postavila se. Temně černé rovné vlasy tento pohyb následovaly o pár setin sekundy později, proto to chvíli i vypadalo, jako by se nacházeli pod vodou a vše bylo zpomalené.

Jak se vlasy prohnaly kolem jeho tváře, ihned zaregistroval jejich vůni. Kokosovou. Hladila jej po receptorech, příjemně vábila. Nutila ho, aby si ji přitáhl a přičichl k nim znovu, aby se nasytil. Aby do nich mohl skrýt svůj obličej a nemyslet na nic, co by tu izolovanou chvilku mohlo zkazit. Nemyslet na nebezpečí objevení a smrti, postupujícího šílenství a bolesti ze ztráty.

„Jano, prosím," žadonil.

Chtěl ji mít u sebe, potřeboval někoho, komu by se mohl svěřit. Navíc věřil, že ona by ho pochopila. Že jedině ona mu mohla pomoct. Rukou, kterou k ní natahoval, škubal na strany, jak jej z nepřirozené pozice bolela. Ale vzdát se nehodlal.

„Bára má pravdu, Davide. Nesmíme zapomínat na své povinnosti jakožto lidí. Dost možná posledních. Pokud chceš tak zoufale umřít, proč se nezabiješ rovnou? Třeba se ti to přání splní a my si počkáme na Mišela," odpověděla zatrpkle dívka a otočila se na patě.

Poté, aniž by čekala na námitku, opět odešla.

Zůstal sám. Věčně byl sám, když se nad tím zamyslel. Poslední dobou se zdálo všechno tak rychlé a nesmyslné, že si spousty skutečností uvědomoval až nyní.

Jsem na útěku. Ztratil jsem všechno, co jsem měl. Schovávám se v podzemí s protivnou diktátorkou, slepcem, který je zaslepený i naivitou, a kanibalistickým dítětem.

Očima zabloudil na poraněnou ruku. Stále nemohl uvěřit tomu, že mu to udělala. Že by mu ublížila, kdyby to bylo nutné. Byl to vzkaz. Varování.

Já jsem šéf, podřiď se. Bude to jen horší, když budeš odporovat.

Už nepochyboval o tom, že ta neúcta pramenila z nenávisti. Čím víc ji znal, tím méně se mu zamlouvala. Už při jejich prvním setkání na něj neudělala zrovna dobrý dojem a v tom duchu neslavného začátku se táhlo i pokračování jejich vztahu.

Opřel se zdravou paží o zem a dostal se na nohy. Hadru hrozilo sklouznutí, proto jej rychle uchopil a přitiskl dlaní ke kůži. Nechtěl vidět důkaz své slabosti, svého nepovedeného pokusu o vzdor. Byla to značka, která by mu sice měla časem zmizet, ale v hlavě zůstane už navždy ve složce Další zklamání.

Loket si poté přitiskl pod žebra. Pomalým krokem vyšel z provizorní jídelny, jejíž jediné vybavení byl stůl s pěti židlemi, k jediným dveřím, které ještě neotevřel. Věděl, že ty druhé vedl jen do společné místnosti s krbem a zásobou dřeva, ale byl si jistý, že bude Briketa tam. A nehodlal se k ní plazit jako raněný pes.

Nemusel ani váhat dlouho a opřel se do dveří ramenem. Jen to tiše cvaklo a dveře se se zaskřípáním otevřely. Studený vzduch se ze škvíry táhl jako něžné pohlazení, kličkoval mezi jeho téměř bosými chodidly. Jakmile se dotkl holé kůže, vyvstávaly za ním drobné tmavé chloupky.

Protáhl se mezerou a stejně opatrně za sebou i zavřel. Chlad jej volal k sobě do náruče, připomínal mu dotyky sněhu, když se v něm jako malý válel. Lechtal zchlazenou kůži, pohrával si s chloupky, nutil ho, ať pokračuje dál. Hlouběji. Za zimou. Do tmy.

Natáhl pravou ruku vedle sebe, aby našel stěnu. Netušil proč, ale zdálo se mu to těsné a malé, jako by byl uvězněn v krabici. Ačkoli však napínal prsty co nejdál, nic nenahmatal. Ani náznak něčeho, co by mohlo místnost ohraničovat.

Zalitoval, že jim znovu nesebral svítilnu. Jeho dětská stránka se krmila zvědavostí a touhou po poznání, nemohl ji nechat nenasycenou. Dráždila by ho, trýznila mu nahlodanou mysl, dokud by nesvolil a neobjevil to tajemno, jež tato nová místnost skrývá.

Popošel dopředu ještě několik kroků, než narazil do nějakého kusu nábytku. Ozvalo se nepříjemné zaskřípání něčeho těžkého o podlahu, takže to odhadoval na stůl, nebo hodně velkou židli. A vzhledem k tomu, že bolest stále odmítala odeznít, zdála se možnost s názvem stůl pravděpodobnější.

Tiše klel. Do té chvíle ani netušil, kolik peprných slov znal a jak měl bohatý slovník. Očividně se rozrostl o kvanta nových slov krátkodobým pobytem s Briketou, protože mnohá z těch slov poznával a měl za to, že je musel slyšet teprve nedávno.

Konečně prsty našel zdivo. Cihly byly povysouvané náhodně, jako by se onen stavitel pokoušel oživit dávno zapomenutý stavební sloh. Posouval se podél ní, mával rukou nahoru dolů. Doufal, že narazí na nějakou nápovědu, jež mu pomůže k vyřešení záhady. Nebo alespoň na vypínač.

Ke svému údivu na vypínač narazil ani ne o metr dál. Prsty pohladil plastový kryt, přejížděl po kruhovitém obvodu. Poté jej stiskl a otočil páčkou. Ozvalo se zachrčení, následované lupnutím a postupným syčením, jako by byl v místnosti plné hadů. Ale malé světlo se rozsvítilo.

Instinktivně přivřel oči, aby se před náhlým ozářením chránil, ale s tím málem, které polilo místnost do pološera, to ani nebylo třeba. Krátce zamrkal a protřel si víčka. Když si dlaň prohlédl, zůstala na ní tmavá řasa se smítky prachu.

Odvrátil pohled od ruky a rozhlédl se kolem sebe. Tam, kam světlo slabé žárovky dosáhlo, byly pouze dřevěné bedny, které byly dvakrát tolik vysoké jako on. Musel dokonce zaklonit hlavu, aby dohlédl až na vrchní regály.

Byl si jistý, že něco podobného už někdy viděl. Zakryl si nos před puchem zatuchliny a lechtáním prachu, který by mohl podnítit citlivé buňky v jeho těle k alergické reakci. Nadechoval se proto pouze ústy, jejichž rty držel od sebe sotva na tloušťku papíru. Vyrážený vzduch tak občas zněl jako pískání, někdy pouze jako funění.

Odvážil se přijít k jednomu z regálů blíže, aby si prohlédl, od čeho přesně se to slabě světlo odráželo. Malý vzrůst mu dovoloval dosáhnout pouze do tří čtvrtin celé výšky, proto se natáhl k té, která byla u jeho očí, a opatrně ji uchopil za hrdlo. Jakmile předmět vytáhl, potěžkal si jej v rukou.

Nepamatoval si, jak se tomu říkalo. Věděl jen to, že svůj název to mít muselo a on ho kdysi možná i znal, ale po těch letech si nemohl pamatovat úplně všechno. Ovšem to, co viděl a nepoznával, ho fascinovalo. Každá křivka, každá ladná linie, jež se táhla od širšího těla až k hrdlu, měla tu čest být pohlazena jeho zvědavými prsty.

Bylo to sklo, to si nemohl s ničím jiným splést. Ten chlad, který mu předávalo, se pro něj stal známým a příjemným. Pokaždé se mu vybavilo okno v jejich domě, na nějž se Sárou kreslili, když se na něm objevil opar. Mastnými prsty malovali čáry, vytvářeli dočasná díla inspirovaná čirou dětskou fantazií.

Jakmile dorazil až k hrdlu, materiál se změnil. Místo hladkého povrchu zaprášeného skla ohmatával drsný vršek, který byl v hrdle zaražen.

Korek, problesklo mu hlavou. Určitě to muselo být něco takového.

Došel s novým objevem ke stolu pod světlo. Nastavil zelenavé sklo tak, aby se stalo stínítkem jeho očí. Záře, která jím prostupovala, nabírala jak zelenavých, tak červených a černých odstínů. Látka uvnitř musela být tekutina, protože když ji nahnul, přelila se z těla do hrdla.

S téměř až dětskou zvědavostí ji přitáhl zase k sobě a okamžitě korek uchopil do stisku. Zoufale toužil vědět, co to uvnitř bylo. Jestli to nebyl nějaký jed, který si pro něj Briketa schovávala. Nebo kouzelný lektvar, jímž by ho proměnila v něco nepřirozeného. Nebyl by ani překvapen, kdyby zjistil, že je čarodějnice, co chytá děti a pojídá je.

Zatáhl směrem od hrdla. Korek se ani nehnul, proto to později zkusil silněji. Raněný loket mu však nedovoloval zbytek skleněné nádoby držet pevně, tudíž bylo každé škubnutí následováno klením a nadáváním, kdykoli kloubem explodovala bolest. Až si skoro myslel, že za chvíli nebude cítit nic.

Po několika minutách vzteklého snažení se konečně dočkal nějakého výsledku. Při posledním škubnutí korek povolil a okamžitě letěl za něj, jak jej ve spěchu upustil.

Neváhal. Jakmile bylo hrdlo volné, přisunul si nádobu k nosu a dlouze nasál aroma, jež se z ní linulo. Hned nato se znechuceně zašklebil a nos nakrčil tak, že byl v téměř stejné rovině jako oči. Ta vůně nebyla zrovna vábná. A to si myslel, že si na podobné pachy zvykl.

To však jeho zvědavost neukojilo. Ačkoli se mu nelíbil puch, chtěl znát chuť oné tekutiny. Život ho naučil, že ne vše, co krásně vonělo a - musel dodat - taky hezky vypadalo, muselo být nutně dobré. A to samé platilo i obráceně.

Přitiskl si hrdlo ke rtům. Tentokrát se zarazil.

Co když je to skutečně jed?

Odlepil rty od sebe a několikrát se táhle nadechl ústy. Nikdy dřív neriskoval tak často, vždy se držel při zemi a snažil se svou hlavu schovávat všude, kde se dalo, jen aby o ni nepřišel. Ale ta touha po poznání byla tak silná, že skoro přebíjela pud sebezáchovy.

Ani tento vnitřní boj netrval dlouho. Když si před očima vybavil Briketin naštvaný obličej s šednoucími vlasy po stranách vrásčité tváře, sevřel víčka pevně k sobě a zaklonil hlavu.

Tekutina přetekla z hrdla a jen lehce líbla jeho rty, odtud poté pokračovala přes jazyk, kde po sobě zanechala prapodivně zralou pachuť. Hrála si s jeho chuťovými pohárky, pálila a štípala, jen aby je podráždila. Poté svou pouť přesunula do krku, jejž také rozpálila zvláštním žárem, který se táhl až do jeho hlavy. Nakonec ucítil i horko na hrudi.

Jakmile se všechny body spojily do jednoho velkého ohně, vrátil hlavu do přirozené polohy a nádobu upustil na zem. Stisk prstů se nezdál pevný jako dřív, hlava byla zmatenější než obvykle. Ani netušil, kolik hltů do sebe dostal, ale když sklopil pohled k zemi na rozbité sklo a tu trošku červené tekutiny pod ním, usoudil, že ne zrovna málo.

Podobné pocity zažíval, když s Hubertem popíjeli jeho domácí svařák. Taky to nějakou chvíli příjemně hřálo, pak už necítil vůbec nic. Když slavili jeho dvacetiny, nepamatoval si z oslavy vůbec nic. Jako by se mu to z hlavy vykouřilo.

Opřel se zdravou rukou o stůl a bradu vklínil do můstku mezi klíčními kostmi. Tmavé prameny vlasů mu spadaly po stranách jako liány, nechávaly pot, aby se po nich plazil jako voda po tajícím rampouchu. Očima těkal po dřevě a snažil se najít jeden bod, na nějž by se mohl zaměřit. Hlava byla však tolik zmatená, že to nedokázal.

Nevědomky škubal hlavou nahoru a dolů, prsty držel v pozici pavouka v křeči. Raněný loket se posunul do pozadí, veškerá bolest otupěla. Stejně jako jeho mozek.

„Sakra..." ujelo mu, když si vzpomněl na úvahu o jedech.

Najednou litoval, že dovolil zvědavosti, aby jeho tělo ovládla.

Posadil se na stoličku za sebou a hlavu opřel levou tváří o stůl. Bylo mu mizerně. Cítil se malátně, jeho mysl nebyla schopna zachytit smysluplné myšlenky. Byl jako opilý velrybář, který se snažil velrybu chytit do děravé sítě na motýly.

Opilý velrybář.